Ženská, (pro) kterou bych zabil - závěr

Anotace: Ženská, kterou bych zabil... finále. Děkuji všem za čtení a za zpětnou vazbu. Těším se na viděnou u nějaké další "romantiky".

Kapitola šestá - finále.

Pas, který jsem použil pro cestu na Slovensko, skončil na popel stejně jako některé další doličné předměty. Během pár dní jsem dal byt do pucu a pomaličku se s ním loučil. Pokud všechno dopadne, jak má, nebudu se sem moci stejně vrátit. Pokud se něco pokazí, tentokrát už mě asi nikdo nezachrání.

S novou podobou, obměněným šatníkem a jedinou taškou jsem se vydal vstříc vlaku, který mě měl přivézt zpět na Moravu. Měl jsem veškeré informace, které byly třeba, vybral si cestu, o které se dalo předpokládat, že bude nejméně hlídána, a hlavně, informace o tom, kde se bude cíl pohybovat. Před rokem či dvěma by to byla jenom rutinní čistící práce. Dnes to bylo o něco osobnější.

Cesta trvala úmorných dvanáct hodin a pět přestupů. Do zblbnutí se mi v hlavě honily myšlenky o tom, jak Adriana zareaguje, až mě pozná. Cítil jsem u srdce zase to divné bodání, jako když svědčila u soudu. Pocit zrady? Uražená ješitnost? Nikdy jsem se v těhle věcech moc nerýpal a nebyl důvod ani začínat teď. Což ale stále ten pocit nevysvětlovalo.

Ubytování jsem zvolil v jednom z domácích penzionů, kterých je v okolí nepočítaně. Platí se v nich hotově a většinou nechtějí vidět ani občanský průkaz. Ano, muž, který cestuje  sám, občas vyvolává otázky, ale stačí se představit jako obchodní zástupce libovolné společnosti, případně mít sebou pro tyhle případy vizitky.

Dobře jsem se najedl a dopřál si několik hodin tvrdého spánku. Než se mi zavřely oči, napadlo mě, jestli budu mít ještě šanci se takhle dobře vyspat.

Ráno už šlo všechno jako po másle. Sbalil jsem si tašku, srdečně se rozloučil s paní domácí a nasedl do přistaveného taxi. Ruce se mi netřepaly, ani jsem se nepotil. Do hodiny by mělo být po všem.

V 11:30 jsem stál před budovou městských lázní. Moderní stavba se dvěma krytými bazény, jedním venkovním, finskou saunou a v kraji proslavenou posilovnou. Kde měla být již touhle dobou jistá blondýnka se zelenýma očima. Jedna z mála výhod, když se chystáte eliminovat cíl na takto veřejném místě, je to, že do plavek ochranky se cpe pistole či nůž dost špatně. Co se týkalo Adriany, dalo se předpokládat, že u sebe bude mít osobního strážce. Minimálně jednoho člověka, jak bývá zvykem. Který ale bude čekat přede dveřmi. Přece jenom si nepustí bodyguarda do místnosti, kde bude polonahá. Co ovšem nebude tušit, že dneska ji neobšťastní její pravidelný masér, ale někdo koho čekat nebude. Touhle dobou měla mít již po půlhodince v posilovně a nejspíš se připravovat na další program vleže.

Prošel jsem si několikrát předpokládanou únikovou cestu a pak zamířil k šatnám obléci se do něčeho méně formálního. Žluté šusťákové plavky, bílé tričko s krátkým rukávem a člověk zase vypadal jako ten nejnormálnější zaměstnanec lázní. Už při plánovaní před několika týdny mi přišlo na mysl, že by konec paní Menšíkové měl být osobnějšího rázu. Nápadů na skryté či příležitostné zbraně bylo spousta, ale nelíbil se mi ani jeden. Čímž se mi to vyřešilo samo. Neměl jsem v úmyslu použít žádnou.

Kroky mě neomylně vedly směrem ke masážnímu studiu.

Procházel jsem kolem prosklené terasy s vyhlídkou na město. Pohled mi utkvěl na budově hotelu, kde jsem ji před celou věčností viděl poprvé. Jaké by to bylo, kdybych ji nepotkal? Jaké by to…

Vyhnal jsem si ty myšlenky z hlavy. Nezjistím, jaké by to bylo, kdyby se cokoliv stalo jinak. Nemá smysl se tím zaobýrat. Jediné, co má smysl, je dovézt to do konce.

Nečekaně měla pro sebe zarezervovanou VIP místnost. Prošel jsem naprosto suverénně kolem obsluhy a mířil rovnou ke dveřím, před kterými stál chlap jako hora. Kupodivu na sobě neměl plavky ale kraťasy a nátělník. Zneklidnilo mě to pouze v duchu. Mohl sebou mít pistoli, ale stále pochybuji, že by střílel na takhle veřejném místě. Neuklidňoval jsem ale moc tím, že mě nepozná. Ano barvu vlasů se změnila a taky něco odrostly, ale tentokrát jsem na sobě neměl brýle, takže pokud někdy viděl moji fotku, zákonitě si mě musel vrýt do paměti.

Nejprve mi nevěnoval pozornost dokud jsem se nedostal na velice krátkou vzdálenost. Naučeným pohybem sáhl za pas. Překonal jsem vzdálenost těch tří metrů během setiny vteřiny a vrazil mu kolenu do břicha.

Efektivní způsob, jak zneškodnit zájmovou osobu vlastně neexistuje, pokud nemáte k dispozici zbraň. Pěstní souboj trvající pár vteřin, po kterém napadený hned jde k zemi, také nemá moc daleko k fikci. Jediná varianta je tak udělat v co nejkratší době co největší poškození, a tedy se zamířit na tlakové body či citlivá místa. Břicho byl dobrý začátek.

Sekl jsem bodyguarda do páteře a následně mu obtočil paži kolem krku. Když se zmáčknou obě tepny na krku, po několika desítkách sekund napadaný upadá do bezvědomí. Většinou to není rychlé ale dost škaredé. Trvalo to skoro dvě minuty, než gorila ochabla v mém sevření. Odtáhl jsem ho do místnosti vedle a podíval se, co to měl vlastně za pasem. Vysílačka!

Zmáčkl jsem tlačítko a do éteru poslal jenom jedno slovo:

“Kontrola.”

“Trojko, Ty nemáš, kurva, co kontrolovat. Sedíme venku v autě, blbče.”

Usmál jsem se. Není nic horšího než znuděný osobní strážce. Informace to ale byla poměrně cenná. Minimálně dva muži sedí před lázněmi. Ze složky od Milana jsem věděl, že Adrianin vozový park se skládá ze tří vozů. Dvou černých mercedesů a světle modrého BMW. Pokud by ale všechno vyšlo, jak mělo, k parkovišti bych se ani nepřiblížil.

Když jsem bral za kliku pokoje, kde zrovna masáž probíhala, necítil jsem vůbec nic. Což bylo to nejdivnější. Konec se blížil  a můj tep nebyl o moc rychlejší, než když jsem přijel do města.

V místnosti byl jenom masér a Adriana. Záblesk poznání v jejích očí dával znát, že na mě opravdu nezapomněla. Několika skoky jsem se dostal až k ní a vyrazil ji z ruky malou pistoli, kterou vylovila bůh ví odkud. Masér nevěděl, jestli má začít křičet nebo utíkat, a tak se radši krčil v koutku místnosti.

Přiložil jsem si prst na rty a on jenom zběsilé zakýval hlavou.

“Rád tě vidím krásko,” zašeptal jsem.

“Proč jenom nemůžu říct to samé, Ondro?” řekla a posadila se. Nutno podotknout, že zakrýt se neobtěžovala. Spustil jsem z ní oči jenom, abych jí podal ručník. Sotva jsem se otočil, už se po mě ohnala malíkovou hranou. Kdybych neuskočil, dostal bych úder na krk. Sice by mě to nezabilo, ale zhmožďěná průdušnice už vyřadila z boje jiné typy. Otevřenou dlaní dostala ránu do obličeje. Jako hadrová panenka se poskládala k zemi. Nevyšel z ní ani vzlyk. Jen se držela za tvář, a kdyby pohled mohl vraždit, už bych si povídal s Luciferem. Opakovaně.

“A dost, kurva. Když uděláš všechno, co ti řeknu, nechám tě na živu.”

“Dobrý pokus. Ale za chvilku tu bude moje ochranka.”

“Myslíš ty dva venku v autě? Nebo toho, co měl stát přede dveřmi?”

Po tváři ji přeběhl znepokojený výraz. Znamenalo to pouze to, že jsem počítal správně. Neměla sebou víc jak tři lidi. Do auta je to ideální počet. Dva vepředu dva vzadu.

“Tak co k čertu chceš?” zavřískala.

“Abys za prvé neřvala. Za druhé, chci klíč.”

“Co to meleš?”

“Klíče od Zádveřic.”

“Jak si na to přišel?” vysípala šokovaně

Zádveřice jsou obec nedaleko Vizovic. Když pominu místní vyhlášenou pekárnu a nádherný kostel s farou, tak tam chcípl pes. Což byl asi důvod, proč si ji Adriana vybrala pro koupi malé nenápadné usedlosti, kde, pokud jsem se nemýlil, právě probíhalo přepočítávání veškeré hotovosti z, dejme tomu, méně legálních podnikatelských činností. Přišel jsem na to jenom z toho důvodu, že krom kupní smlouvy, kterou mi Milan poskytl ve složce, nefigurovalo to místo vůbec nikde, na rozdíl od zbytku nemovitostí, které firmě patřily.

“Ty klíče!”

“Žádné nejsou, ty imbecile. Je tam nonstop ozbrojená hlídka. Snad si nemyslíš, že bych nechala většinou peněz zamčenou na samotě u lesa.”

“Vlastně přesně to si myslím.”

“Tak jsi debil.”

“Miluju, když mluvíš sprostě.”

“Víš co…”

“Nevím a je mi to fuk. Poslední, co chci vědět, je proč?”

“Co proč?”

“Proč jsi to celé hodila na mě a následně mi provětrala vnitřnosti?”

Naklonila hlavu na bok, zúžila oči a zcela jiným tonem hlasu se zeptala:

“Tobě to nedošlo?”

“Mám pár teorii. Mohla jsi ho zabít sama a svést to na domácí násilí. Mohla jsi podplatit ty samé policajty, které jsou použila, když pak vyšetřovali mě.”

“Ty seš fakt idiot. Vybrala jsem si tebe, protože jsem tě znala, byl jsi logická volba. Nikdo z jeho goril by na to neměl.”

“Logická volba, říkáš?”

Už jsem si nepřipadal jako stroj, a ledový klid byl taky ten tam. Chytl jsem ji za hrdlo a držel. Držel jsem ji několik dlouhých minut. Její rty dostávaly modrý nádech, a ty kdysi tak pichlavé zelené oči začínaly rudnout, to když jednotlivé žilky praskaly pod nedostatkem vzduchu. Zatínala mi nehty do předloktí, kopala do holení, ale nebylo to nic platné. Poslední zbytky vzduchu z ní vyšly společně s podivným zachrčením.

Najednou byla lehká jak pírko. Uložil jsem ji na lehátko a přikryl přes ni ručník. Masér v rohu dávno omdlel a já ani přinejmenším nepochyboval, že na mě do konce života nezapomene. Ozbrojil jsem se malou pistolí, kterou u sebe měla Adriana, a ujistil se, že je nabitá a odjištěná. Ručník přehozený přes rameno ji taky skryl před všetečnými pohledy návštěvníků lázní.

Na chodbě byl prozatím podezřelý klid. Zamířil jsem rovnou do šaten. Kupodivu nikde žádná uniforma, natož kdokoliv ve spěchu. Z plavek jsem se převlékl opět do civilního saka

Na chvíli jsem si myslel, že mi to prošlo. Asi tak do té doby, než jsem vyšel před dveře.

Dva muži v poměrně slušně padnoucích oblecích, kolem mě prošli málem bez povšimnutí. K mé smůle jenom málem.

“Ty vole, to je Müller… “ doneslo se mi z povzdálí.

Ušklíbl jsem se a zavrtěl hlavou. V odrazu skleněných dveří bylo krásně vidět, jak jeden z nich tasí zbraň.

Střelba od pasu, je hrozně hezká věc. Teda jen a pouze v televizi. Když takhle vystřelíte na ulici, je velmi pravděpodobné, že spíš trefíte maminku s kočárkem, která jde po druhé straně, než osobu, kterou máte eliminovat.

 

Od profesionálních osobních strážců bych takovou kravinu nečekal. Jenže chlapci to evidentně v hlavách neměli, nebo to nebyli profíci. První kulka kolem mě prosvištěla, prorazila tabuli z matného skla a zmizela v křoví, kde vystrašila maximálně veverky.

V ten okamžik já přešel do postoje, vytasil zbraň, srovnal mířidla do roviny a dvakrát zmáčkl spoušť. Střely ráže 7,65 opustily hlaveň rychle za sebou a našly si cestu do hrudi prvního z ozbrojenců. Druhý zbraň ani nestačil vytáhnout a prakticky okamžitě se sesunul mrtvý k zemi. Lidé začali panikařit a nebylo ani divu. Ani v roce 98 nebylo úplně zvykem, aby v poledne lítaly kulky vzduchem. V rychlosti jsem prohrabal jednoho z padlých a z kapsy vylovil klíče s modro bílou klíčenkou s černým okrajem a třemi písmeny na obvodu.

Jakmile někdo ujíždí s kvílením pneumatik z parkoviště, je asi tak nenápadný jako sáňky v létě. Absolutně klidným stylem jsem vyjel z parkoviště, sjel bočními uličkami až k rychlostní silnici táhnoucí se skrz celé město, a to vše do čtyř minut od chvíle, co padl poslední výstřel před lázněmi.

Minula mě přesně tři policejní auta, ale ani jedno evidentně nemělo potřebu mě zastavovat. Urazil jsem přesně dvanáct kilometrů, než mě přivítal nápis “Zádveřice”. Adresu chalupy, kde Adriana měla velkou část své hotovosti, jsem měl od Milana, mého slovenského soukromého detektiva. Netrvalo dlouho a auto zastavilo před nevelkou zelenou bránou. Dvakrát jsem zatroubil a čekal, než někdo otevře. Nedělo se nic. Už jsem chtěl vystoupit a začít nadávat, nicméně jsem k tomu nedostal příležitost.

Zpoza zatáčky se vyřítil jeep s masivním předním rámem a v plné rychlosti narazil do zadní části mého auta. Náraz mě vystřelil proti volantu. Normálně by taková kolize měla za následek velmi nepěkný facelit mého obličeje společně asi s novou zubní protézou. Naštěstí tlakové senzory v zadním nárazníku poslaly signál do řídící jednotky ve správném zlomku vteřiny, aby pyropatrona ve volantu vypustila airbag. Sice mi nepěkně zapraštělo za krkem a nos taky nedržel úplně pohromadě soudě dle krvavé stopy zanechané na látce airbagu, ale byl jsem na živu. Teprve teď bylo možné udělat si kompletní obrázek o situaci. Jeep do mě vrazil tak silně, že mé auto použil jako beranidlo a prorazil plechovou bránu a protlačil mě až na dvůr.

Nevypadalo to moc dobře. Z chalupy vyběhli tři chlapi ozbrojení brokovnicemi. Na tuhle vzdálenost by to mohlo mít velmi nemilé následky, jako třeba otrava olověnými broky. Nebyl však moc prostor pro to, dělat si s tím starosti. Z jeepu vyskočili další tři ozbrojenci nesoucí ruční zbraně. V ten samý okamžik, kdy se jejich boty dotkly země, zahájili palbu na příchozí ochranku chalupy. Na to, že domací měli převahu na zbraně, netrvala celá přestřelka ani pět vteřin, a to v jejich neprospěch. Vypotácel jsem se z auta a k mému údivu rozpoznal známé tváře.

Kolem mě stáli tři moji bývalí kolegové, s kterými jsem ještě před několika měsíci dělal ochranku v Praze. Snažil jsem se pochopit, co tam dělají. Vysvětlení přišlo o několik minut později, kdy už jsem odzbrojený seděl opřený o kolo bmw pod dohledem tří hlavní. Dorazil poslední vůz a z něj vystoupila poslední osoba, kterou bych zde čekal. Můj zaměstnavatel a osoba, která o mě zároveň od mého uvěznění nejevila nejmenší zájem.

“Ondřeji, urazil jste opravdu dalekou cestu.”

Věnoval jsem mu pohled se zdviženým obočím.

“Díky,” pronesl jsem kysele.

“Ale no tak, nechte toho. Nebýt vás, neudělal by jste mě zase o něco bohatším.”

“Jak jste mě tu našli?”

“Řekněme, že za tohle vděčíme našemu společnému příteli ze Slovenska. Opravdu jsem ocenil, že mě informoval o tom, co máte v úmyslu. Ne, že by měl na výběr.”

“On mě práskl? To je fakt milé,” konstatoval jsem věcně.

“Taktně řečeno. To, co jste dostal v balíčku vy, jsem dostal i já. To, že budete chtít paní Menšíkovou zlikvidovat mě nepřekvapilo, ale že půjdete i po jejich penězích, překvapení bylo.”

“Jak vám došlo, že to bude zrovna dneska?”

“Bydlím tady už druhý týden. Byla to jen otázka času, než se objevíte. Navíc jeden z lidí paní Menšíkové dělal i pro nás. Mobilní telefony jsou báječná věc. Mimochodem díky, že jste se postaral o to, že mu nemusíme platit.”

“Proč?”

“Podle všeho jste ho zabil před těmi lázněmi.”

Uznale jsem pokýval hlavou. Neměl to špatně vymyšlené.

“Co teď?”

“Ale no tak, vždyť víte, jak se tohle hraje. Neměl jste se vůbec vracet z Polska. Pořád jste celostátně hledaný a pro mě tady pořádná přítěž. Každopádně vám velmi děkuji za práci, kterou jste pro nás udělal.”

“Rád bych řekl, že mi bylo potěšením, pane…”

“Ondřeji!” utl mě a přiložil si prst na rty. “Pánové, postarejte se o zbytek.”

Uchopili mě pod paží a vedli dozadu za stavení. Měl jsem velmi určité tušení, kde asi tak skončím. Několikrát jsme podobné místo použili pro úklid nepohodlné osoby. Teprve teď se mi začala třást kolena.

“Kleknout.” zazněl úsečný rozkaz.

Poslechl jsem.

Někdo odklopil několik prken, které kryly okruží odpadní jímky.

Smrad byl dostatečně výmluvný.

Měl jsem co dělat, abych se neušklíbl nad tím, jak rychle to mělo skončit.

O jeden výstřel později už to bylo ale všechno jedno.