Příjmy 2/2

Anotace: Dokončení prvního dílu. Postavu Daniela Nováka jsem dříve použil třeba v povídkách Luna, Dvě do hrudi, Jsou věci, které se nepromíjejí... a nejspíš ještě pár dalších :)

Polovina mého týmu stála u cesty a tvářila se znuděně. Ne že bych se jim divil. Bill měl už půlhodinové zpoždění. O něco horší to musel mít zbytek týmu, který ležel pár metrů od cesty zamaskovaný a připravený k útoku.

Scénář akce jsme si projížděli několikrát stále dokola. Zastavit konvoj, vytáhnout řidiče, eliminovat nepřátelskou posádku, zajistit zájmovou osobu. Když půjde vše dle plánu, nepotrvá to víc jak dvacet vteřin.

Jenže plány vydrží opravdu jenom do střetu s nepřítelem.

Jakmile se objevila první nákladní autai došlo mi, že vůbec nemají v úmyslu zastavit. Nezpomalovala, na naše mávání nereagovala.

“Do prdele, zneškodněte první vozidlo v koleně, Jasenský!” ozvalo se z vysílačky.

Mohl jsem zamířit zbraní na blok motoru a modlit se, že střely ráže 7,62 jím projdou. Sázkou na jistotu však byl ruční granát. Odstranil jsem závlačku, uvolnil pojistku odpočítal dvě vteřiny a stokrát opakovaným a nacvičeným způsobem vajíčko hodil před náklaďák.

Dvouvteřinové zpoždění mělo za následek, že po dopadu na zem granát rovnou explodoval. Předek vozidla nadskočil skoro metr nad vozovku a při dopadu již neměl přední nápravu. V ten okamžik zaútočila i skupina schovaná v lese.

Jestli platí nějaká univerzální pravda o válečných střetech, tak to, že se nezřídka podobají hořícímu bordelu. A v tom našem jsem stihl zaregistrovat jak povědomá postava falešného majora prchá lesem. Kývl jsem na Nováka, vysílačkou předal velení a rozběhl se pro našeho potížistu.

Prodíral jsem se maliním a přeskakoval padlé kmeny a s láskou vzpomínal na to, kdy mi ve školicím středisku ve Vyškově přišla překážková dráha jako peklo.

Bill utíkal do kopce takovým tempem, až by jeden zapochyboval, jestli je mu opravdu pětapadesát jak říkala složka. Snažil jsem ho dohnat, ale náskok byl příliš velký. Zaklel jsem, praštil sebou k zemi, zhluboka se nadechl a jakmile se mi částečně zklidnila ruka, dvakrát vypálil z pušky

Mířil jsem mu na nohy, ale spíš jsem se modlil, abych ho vůbec trefil po tom půlmaratonu, který jsme uběhli.

Podařilo se. Druhá ze střel ho trefila do lýtka.

A v ten okamžik se to velmi, velmi pokazilo. Výstřel vyplašil místní protikoaliční skupinu, tábořící na kopci. Z ničeho nic se na obzoru objevilo několik mužů v typických zimních bundách a pletených čepicích. Pochopitelně s kalašnikovi přes rameno. Tohle byl jeden z těch případů, kdy jsme měli oprávnění opětovat palbu. Jenže v hustě zalesněném terénu a navíc s výškovou převahou útočníků to bylo velmi obtížné. A utéct nebylo kam.

“Sakra, kde je ten Novák?” ulevil jsem si. V ten moment kolem mě začaly lítat první střely. Schoval jsem hlavu za kmen padlého stromu a začal se pomaličku modlit. Jedna z alternativ byla nechat je přijít blíž a doufat, že pálím rychleji jak oni. Slyšel jsem dobře, co se děje zajatým vojákům. Bití, mučení a pak smrt. Bolestivá a velmi pomalá smrt. Přepočítal jsem ještě jednou náboje. Jeden zásobník s třiceti náboji jsem měl ještě ve vestě. Druhý ve zbrani jich měl ještě sedm a jednu v komoře. Útočníků jsem napočítal pět. Dva se ke mně blížili z boku, zatímco tři stáli na kopci a pálili kolem mě.

Kdyby sešli jenom o sto metrů blíž, mohl jsem počítat alespoň s tím, že jim nadělám pár děr do kožichu. Ale takhle to bylo plýtvaní střelivem. Dvakrát jsem zkusmo vystřelil na blížící se dvojici. Okamžitě zalehli a začali po mě pálit dlouhými dávkami. Jedna ze střel mířila příliš blízko. Vzala sebou kousek dřeva, který mě velice nešťastně trefil do čela. Zbraň mi vypadla z ruky a výhled mi zalila vlastní krev. A v ten okamžik mi došlo, jak to sehrát. Rozhodil jsem ruce a upadl naznak. Pokud jsem se nemýlil, tak to z jejich pohledu muselo vypadat, jako že mě trefili do hlavy. Jelikož jsem na záložní pistoli ležel, vypadal jsem tak naprosto bezpečně. Oči jsem nechal zavřené a jenom počkal až přijdou blíž. Za několik minut bylo slyšet pět různých hlasů jak se dohadují. Marně jsem přemýšlel nad čím. Jasno do toho vneslo zachrčení Hamma. Dostali ho taky. Podle všeho ještě dýchal. Rozkaz zněl přivézt ho živého, když to půjde. Pokud ne, tak jsem měl zajistit, že cíl bude eliminován. Nyní se mi nedařilo splnit ani jedno.

Boj muže proti muži má kolem sebe velké množství mýtů. Většinou hojně užívaných ve filmech a v televizi. Matematika je v tomhle ohledu velice jednoduchá. Jeden na jednoho není žádný problém, pokud není útočník větší a silnější jak vy. I dva či tři útočníci jdou eliminovat v případě, že jste vy rychlejší než oni, držíte si protivníky v jedné linii útoku. Pokud nemáte sebou zbraň, která dokáže cíl vyřadit na pár vteřin z útoku, je čtyř a více členná skupina nad vaše síly. Sebelepší bojový systém, jako Krav Maga či Musado vás nezvládne připravit na boj proti pěti útočníkům, kteří jsou navíc zocelení válkou a bojují z přesvědčení.

Bylo tedy potřeba cíle likvidovat po jednom. V hlavě jsem si to promítl velice jasně. Jakmile se ke mě jeden z nich skloní, aby mi zkontroloval tep a ujistil se, že jsem opravdu mrtvý, ztrhnu ho k sobě. Využiji jeho pistole na opasku a jeho samotného jako živého štítu.

K ničemu takovému však už nedošlo. Z ničeho nic zapráskaly tři výstřely odněkud mimo skupinu. Dopadlo na mě tělo a v ten okamžik jsem se rozhodl jednat.

Otevřel jsem oči. Nahmátl pistoli a rychle se zorientoval v situaci. Major Novák pálil na skupinu ze svého Tokareva a postupně se přibližoval kryjíce se přitom za stromy. Vleže jsem zamířil na nejbližšího Kosovce. Výstřel do spodiny lebeční. Závěr zbraně vyhodil prázdnou nábojnici a poslal do komory další. Než se stačili rozkoukat, odkud smrt přišla, bylo po boji.

“Majore, tady jsem.”

“Vy žijete? To jsem nečekal.”

“Omlouvám se, že jsem vás zklamal,”ušlíbl jsem se.

“Ogare, to bych neřekl, že mě dokáže ještě někdo někdy překvapit.”

Povytáhl jsem obočí nad tím familiárním oslovením. Obočí o sobě dalo vědět tím, že zase začalo krvácet.

“Jste v pořádku podplukovníku?” zeptal se mě.

“Je to jenom tržná rána. Co Hamm?”

“Problém přítomnosti majora Hamma byl vyřešen permanentně. Obávám se.”

Podíval jsem se na mrtvolu překupníka. Uprostřed čela měl úhlednou díru ráže 7,65.

“Rozumím, co s těma ostatníma?”

“Nic. Nahlásíme to jako přestřelku. Já jsem zde nikdy nebyl.”

“Ono to není úplně nejchytřejší, když jste střelil Hamma mezi světla.”

“Tohle neřešte, o vyšetřovaní se postará agentura.”

“Kdo?” zarazil jsem se. Po páteři se mi rozlil nepříjemný pocit, hned po tom, co jsem to vyslovil.

“Měl jsem na mysli Vojenská policie.”

“Nikdo neříká Vojenské policii agentura,” pokračoval jsem opatrně.

“Vy jste ale chytrý parchant, Jasenský.” odvětil major. Chvíli si mě měřil pohledem. Pocit v páteři byl ještě intenzivnější.

“Podplukovníku, víte o tom, že Hamm si ulíval velkou část peněz i v českých korunách na účtu v jedné z bank u nás doma?”

“Ne, pane.”

“Teď to víte. Nabízím vám polovinu z obsahu tohoto účtu, když na tuhle konverzaci zapomenete.”

“Pane?”

“Jedná se o pět milionu korun, podplukovníku.”

Vytřeštil jsem na něj oči. Mohl jsem se vykašlat na armádu, ukončit svůj kontrakt a odjet někam daleko. Možná si konečně otevřít vysněný bar. Proč si mě ale ten parchant zkouší koupit?

“Majore, kurva, o co tady jde?”

“Slyšel jste něco, co jste neměl, a proto vám nabízím šanci na to zapomenout.”

“Vy nejste od Vojenské policie.”

“No nekecej, ty Sherlocku. Chceš ty peníze nebo ne?”

“Obávám se, pane, že vás budu muset zadržet, dokud mému nadřízenému nevysvětlíte, o co se tady jedná.”

“Tak na tenhle rozhovor se moc těším,” odvětil Novák, udělal krok dopředu a bez varovaní mě udeřil do čelisti. Vzápětí jsem ucítil jeho paži kolem kolem krku. Za několik minut mi všechno zčernalo.



O tři týdny později.

Dveře cely se otevřely a já zíral na Václava Nováka, toho času již bez vojenské hodnosti a v civilním oblečení. Neměl jsem tušení kde jsem a mým jediným společenským kontaktem byla dvě jídla denně, které mi vždy někdo prostrčil špehýrkou v ešusu, který mohl být stejně dobře náš vojenský tak jako vězeňský.

Maskáče za ty tři týdny pěkně zasmrádli a tak nebylo moc překvapení, když si Novák zacpal nos.

“Moc nevoníš, chlapče. Jdeme.”

“Kam?”

“Nemel a pojď, to je rozkaz.”

“Od vás rozkazy nepřijímám, pane.”

“Tohle může jít dvěma způsoby. Snazším a tím těžším. Navíc ti chci nabídnout práci. Takže ještě jednou. Nemel a šlapej.”

Pokrčil jsem rameny a šel. Smrděl jsem i sám sobě, a to bylo už co říct. Možná nepřekvapivě právě proto jsme zamířili rovnou do sprch. Na hromádce tam na mě čekalo moje civilní oblečení, o kterém jsem si byl jistý, že zůstalo v tašce na základně.

“Máš pět minut, vojáku. Holit se nemusíš.”

Prohrábl jsem si strniště na bradě a usmál se. Teplá voda byl luxus a já opravdu nespěchal. Co udělají? Zastřelí mě?

“Pohni nebo ti prostřelím stehna, doprdele,” ozval se Novák.

Velmi neochotně jsem se vyhrabal ze sprchy. Kdyby mě chtěli zastřelit, tak mi rozhodně sprchu nedopřejí. Nasoukal jsem se do džínsů a volného trička.

Procházeli jsme budovou, která mi silně připomínala kasárna, která u nás dřív využívali Rusáci. Ale stále jsem nevěděl, jestli jsme v Čechách, v Kosovu anebo někde úplně jinde.

Jasno jsem o tom měl o několik minut později. Sotva mě strčili do auta a opustili jsme prostor bývalých kasáren. neuplynulo víc jak čtvrt hodiny a míjeli jsme ceduli, která říkala “Hlavní město Praha”. Necítil jsem žádné extrémní vzrušení. Jediné, co mě zajímalo, kam mě sakra vezou. Nedostal jsem pytel přes hlavu, dokonce jsem neměl ani pouta a vezl mě jenom Novák. Bylo by snadné vzít za kliku a někde v zatáčce vyskočit.

“Ani na to nemyslete,” ozvalo se vedle mě. Ten chlap mi snad četl myšlenky.

Složil jsem ruce do klína a pozoroval ubíhající krajinu, která se velmi rychle měnila v dobře známou betonovou džungli. Budova, před kterou jsme nakonec zastavili, byla až směšně průměrná. Výškáč postavený snad v sedmdesátých letech a od té doby neopravovaný s typicky špinavou fasádou a omšelou, kdysi žlutou, barvou.

Stejně stará byla podle všeho i recepční, se stejně milým pohledem jako fasáda budovy. Vyjma té žluté barvy.

“Dobrý,” zavrčela.

Odpověděl jsem kývnutím hlavy, načež se za mnou objevil Novák s úsměvem na rtech.

“Dobré ráno, ty moje krasavice.”

“Dědku bláznivej, tak šprtouchlata si ze mě budeš dělat po ránu? Že tě vezmu smetákem?”

“Ale Maruško, vždyť by tě to mrzelo. Víš, že jsi moje nejoblíbenější recepční.”

“No bodejť by ne, když jsem tu jediná, dědku. A vůbec, koho to sebou máš? Ten je náš?”

“Bude. Asi,” prohlásil a věnoval mi významný pohled.

Nedostal jsem visačku, ani si mě nikdo nezapsal do návštěvní knihy. Co jsem ale zahlédl, bylo oko průmyslové kamery. Schovaná ve stínu, v místě, kde by ji na první pohled nikdo nehledal. Nedal jsem na sobě zmatek znát, ale nemohl jsem zkrátka přijít na to, co je instituce, které je Novák součástí, zač.

Páternoster nás vyvezl až do nejvyššího patra budovy. Novák mi neustále držel ruku na rameni a ukazoval mi tak směr, kam mám jít. Poslední patro budovy působilo stejně fádním dojmem jako většina budovy. Spousta stolů seřazených vedle sebe, s lískovnicemi na jednom konci místnosti a stavebně oddělenou kanceláří na druhém, jedinou výzdobu tvořila fotka prezidenta republiky hned na chodbě u výtahu. Nikdo mi tam nevěnoval jediný pohled. Všichni zaměstnanci měli oči pevně zapřené buď do monitorů počítače anebo složek. Tu a tam se ještě ozývaly typické údery psacího stroje. Když mě posadili do kanceláře a zavřeli za mnou dveře, zůstal jsem osamocen. V místnosti byl jenom starý stůl z dřevotřísky, židle potažené oranžovým semišem, který měl to nejlepší taky už za sebou.

“Kde to sakra jsem?” broukl jsem si polohlasně. V tu samou vteřinu se otevřeli dveře a do nich vešel Novák s dalším mužem.

“Kde myslíte, že jste?” zeptal se, aniž by se mi představil.

“Nemám nejmenší tušení, pane,” odpověděl jsem automaticky s dovětkem jako bych mluvil s armádním důstojníkem.

“U nás si na tohle vojenské titulovaní moc nepotrpíme, Dane,” řekl.

Podíval jsem se na Nováka, který opřený o zeď měl na obličeji dost neurčitý výraz.

“Vašek mi řekl o vašem malém kosovském dobrodružství. Nabídl vám dost peněz na to, abyjste nemusel do konce života nic dělat. Proč jste to nepřijal?”

“Ani nevím, snad jenom proto, že po mě pár minut předtím stříleli, slyšel jsem něco, co jsem asi neměl a že snadné peníze nejsou nikdy snadné.”

“Hmm, zajímavé. O čem jste přemýšlel po tu dobu co jsme vás měli pod zámkem?”

“O všem. Doslova.”

“Proč jste se nepokusil utéct?”

“Neměl jsem tušení, kde jsem a jediná varianta jak bych mohl utéct z cely, byla ta, že bych se prokopal. Což by trvalo asi měsíc. Jídlo jsem dostával a popravit se mě nikdo nepokusil, takže jsem si říkal, že vyčkám na správný okamžik.”

“Opět zajímavé. Jak se Vašek prořekl, respektive proč si myslíte, že jste slyšel něco co jste neměl?”

“Řekl tu větu “Agentura se o to postará”. Neznám žádnou službu ve spojitosti s armádou, o které by se takhle mluvilo. A navíc mi pak nabídl pět milionů.”

Novák pohled nadřízeného ignoroval.

“Ty tři týdny, které jste strávil v díře, jsme si vás důkladně prověřovali. Líbí se nám, co jsme zjistili, ale teď mi řekněte vy, jak by se vám líbilo působit ve volnějším prostředí a mít možnost opravdu věci měnit.”

“Co to znamená?”

“Naše agentura působí skrz veškeré bezpečnostní složky v tomto státě. Od policie, přes armádu až po bezpečnostně informační službu. Specializujeme se však na chirurgicky přesné operace. Likvidujeme potenciální hrozby pro náš, upřímně, mladý stát.”

“Nechtě mě hádat, a máte limitované zdroje, zodpovídáte se nějaké super komisi složené z našich čupr politiků aípapírování je tu tolik, že na to potřebujete autobus asistentek. Jak bych mohlo odolat…”

“Právě jste se v jedné větě dokázal třikrát splést. Gratuluji.”

Povytáhl jsem zvědavě obočí.

“Naše zdroje neberem z vládních rozpočtů, ale z toho, co mají zlí hoši na účtech, papírovaní, si dělá každý sám, ale ano, jsme v tohle ohledu velmi pečliví a co se týče toho, komu se zodpovídáme, tak je to pouze jedna osoba. Její fotku jste mohl vidět, když jste vystoupil z výtahu.”

“Tomu se mi nechce věřit, kdyby to byla pravda, jsou vás plné noviny.”

“Jenomže ony nejsou. Pracujeme na nejvyšší úrovni utajení a právě proto jsme tak dobří v tom, co děláme. Otázka ale zní, jestli chcete být jedním z nás.”

“Co můj kontrakt u armády?”

“Byl jste převelen, do přísně tajného střediska v Brdech. Po akci v Kosovu jste byl zraněn a nyní sloužíte na blíže neuvedené pozici v jednom z bunkrů, který tu zůstal po našich rudých bratřích,” řekl s notnou dávkou sarkasmu. “A nebo taky můžete tvrdit, že pracujete v archivu ministerstva vnitra. To nechám na vás.”

“Takže žádné falešné umrtí, nová identita a večírky typu ala James Bond?” zasmál jsem se.

“Falešné úmrtí ne, dostanete operační příjmení a s ním spojené doklady a průkazy. Jak vám zní Daniel Novák?”

“Vážně?”

“Vážně.”

“Lepší než drátem do oka. Pořád jsem se mohl jmenovat Václav.”

“Neser mňa, mladej,” ozvalo se od zdi.

“Vašek jde za pár měsíců do výslužby a vy jste jeho náhrada. Vycvičí si vás a nejspíš se vás při tom pokusí zabít, takže na večírky zapomeňte. Přeji pevné nervy.” Vstal ze židle, podal mi ruku a řekl:“Vítejte v České Zpravodajské Službě, Danieli.”

Ani se mě nezeptal, jestli to doopravdy beru.



Konec