Mikulášská besídka

Anotace: Městem chodí Mikuláš, ale v chladných suterénních prostorách ožívá nevyhaslé drama.

Šedivé clony sněhu umocňují půvab sošky. Zlatému povrchu dodávají naléhavý a intenzivní lesk.  Je umístěna na parapetu jejich bytu, ale zády k interiéru. Pohled severské bohyně směřuje ven do ulic. Milan ji tak postavil schválně. Nechce, aby mu Freya připomínala Sabinu. Nechce, aby mu připomínala minulost. Přesto všechna pouta nedokáže přetnout. Odvrácený pohled, ale stálá přítomnost je rozumný kompromis. Jako příměří vnitřního zápasu, který ještě neskončil. Kromě osobní hodnoty má Freya i značnou hodnotu finanční. Kdekdo mu jí zavidí, mnozí ji chtěli koupit. Nikdy ji však neprodá. Je to cenný dárek ze Švédska. Teď však má v hlavě jiné myšlenky. Nasazuje si chňapku a z trouby vytahuje čerstvě upečený závin. Těší se na společné chvíle strávené se svým synem.  

,,Hmm, ten krásně voní, tati. Dáme kousek i panu Mikuláši? Kdy vlastně přijde“, ptá se  jeho šestiletý syn Tobík a sundává si sluchátka z uší. Doposud si střídavě hrál na počítači a poslouchal na YouTube nějaké písničky. Rozverně se skutálí  z gauče a běží za Milanem do kuchyně. Šero za okny, vůně štrůdlu a zvláštní jiskření ve vzduchu, které děti tak dobře vnímají,  prozrazují zvláštní atmosféru. Městem už jistě začal chodit Miluláš.

,,A ty myslíš Tobiku, že k nám přijde Mikuláš? Nebude to spíše čert? Myslím, že jsi zlobil maminku a toho jejího nového přítele. Jak se vlastně jmenuje?“

,,Asi Standa, já si to moc nepamatuji“ neurčitě odpoví Tobík a trochu otráveně procedí vzduch skrz rty. ,,Proč vlastně nejsem pořád u tebe tati?“

Milan se nadechne a hledá rychle odpověď. Náhle zazvoní znonek. Tak dlouze a naléhavě. Vydechne, usměje  se a jde hned ke dveřím. Tobík zůstává v kuchyni a vnímá v těle jemné chvění. Mikuláš nebo čert. Kdo si pro něj nakonec přišel?

Za dveřmi však stojí udýchaná paní Bartoňová. Je domovní důvěrnicí, i když tu bydlí poměrně krátce.  Má problémy s dechem a navíc do třetího patra z přízemí doslova vyběhla i navzdory své obezitě.

,,Promiňtě pane doktore, že Vás ruším…“ Sýpe a ve zpocené tváři se ji zrcadlí pot, který v odlesku žárovky přípomíná úlomky ledové krusty. „…ale už je to tu zase.  Možná stejná parta, možná někdo jiný. Vnikli do baráku zadním vchodem ze dvora“.

,,Vážně, měl jsem za to, že jsem za sebou zamykal. Mohlo to být před hodinou“ prohodí Milan

,, Možná jste zapomněl, nebo šel někdo po Vás. Ale teď je to jedno. Musíme něco udělat“, odpoví domovnice a Milan si všimne, že oči má sklopené k podlaze.

,,A kde jsou teď?“ zeptá se.

,,Asi až na konci té chodby v suterénu. Volala mi to paní Mlatečková. Je jich asi pět. Prý to jsou narkomani a vy jste přeci psycholog a máte výcvik v krizové intervenci. Nemohl byste je prosím nějak vyhodit? Nechceme volat policii, když městem chodí Miluláš a zkazit dětem jejich den“.

Rychle se přestrojil do svých kalhot Helikon a pohmatem zkontroloval obsah jejich kapes. V pořádku, nic nechybělo. Ukrojil Tobikovi kousek štrůdlu a pustil mu jeho oblíbený Večerníček. Díl o Maxipsu Fíkovi a létajících botách ještě neviděl. Pohladil jej po vlasech a odešel z bytu.

Na chodbě však vyhodí pojistky. Ví, co bude následovat.  Napřímen podél zdi po špičkách schází dolů až do mezipatra mezi přízemím a suterénem. Zde se na chvíli zastaví a přemýšlí. Nakonec neslyšně a po paměti otevírá starý Hydrant. Přizvedne kličku tak, že zrezivělá dvířka se otevřou úplně bez hluku. Zašátrá za svinutou požární hadicí. V bílých rukavicích vytahuje ulomenou násadu od krumpáče a přes půl metru dlouhý obušek vyrobený z kabelu CYKY 4X16. Přemýšlí. Vybere si obušek a násadu vrátí zpět jen s minimálním hlukem. Cítí, že má potřebné argumenty pro hladké vyjednávání.

Vyjednávaní, po kterém nezůstanou žádné stopy. I kdyby se kabel ztratil nebo někde objevil, bude působit přirozeně v potemělé části doposud neopravených suterénních prostor. Rukavice  navíc na hladkém povrchu nezanechají žádné otisky. Pokud by se jednání ukázalo jako komplikované, může použít i další přesvědčovací argumenty, například oranžový nůž značky Lion Steel v kapse svých kalhot.

 Ale tak daleko to snad nezajde. Vždyť v tom má už nějakou zkušenost. Dělá to rád i nerad. I když má výcvik v krizové intervenci, nepoužívá z psychologie nic. Osobní problémy jej někdy nutí jednat impulzivně. Obzvláště, když slyší slovo narkomané. Sabina se tenkrát na studiích v Brně chytla nějaké pochybné party. Drogy a mnohem víc. Jejím pobytem na psychiatrické léčebně v Bohnicích se  vztah rozpadl. ,,Sabina si již neuvědomuje hranice své osobnosti“, to jsou slova, co mu řekl primář Hájek.

Plíží se a lehkým krokem postupuje suterénní chodbou. V jedné ruce svírá kabel, druhou na známém místě přejíždí dlaní po zdi. Tady to je. Devět. Napočítá devět čar, které tam vyryl. Devět narkomanů, se kterými vedl svá psychologická vyjednávání.

Ujde ještě pár kroků, ale pak se zastaví. Za protější stěnou probleskuje světlo. Slyší i tlumené hlasy. Možná byl vyzrazen. Přetáhne se kapuci své mikiny Pentagon přes hlavu a vběhne do polootevřeného prostoru.

Trvalo to chvíli. Byli zrovna v nejlepším. Pervitin už patrně začal působit. Malátnými pohyby se nikdo z těch tři nezmohl na aktivní odpor. Možná i něco vypili. Jeden se oháněl drobným stříbrným předmětem. Asi to byla stříkačka. Vyrazil mu ji kabelem a následným úderem rozdrtil zápěstí. Druhý se pokusil komunikovat. Spíše ztěžklým jazykem něco zamumlal. Něco o bezpraví a nespravedlnosti, něco o hodné paní Kap..nové. Tak nějak to jméno znělo. Kapounová nebo Kaplanová.  Tupá rána z boku do krku mu znemožnila křičet dál. Poslední nemluvil vůbec, přesto doslal ran nejvíc. Možná vypadal jako ten na výstřižku z novin, když o zvrhlém případu drog na studentských kolejích psala policie. Ta tvář se Milanovi pevně vryla do paměti.

Vyprovodil je nejkratší cestou, širokým oknem z boku domu. Jejich osobní věci hodil za nimi. V šeru a v afektu je ani nedokázal identifikovat. Neví, jestli vyhazoval bundu nebo spací pytel. Lžičku nebo stříkačku. Podstatné je, že žádná krev se na podlaze neobjevila. ,,Alespoň nemusím uklízet“, pomyslí si. Kabel pro jistotu vyhodí. Obstará si jiný. Neví, kolik hluku celá akce způsobila, i když byla rychlá a hladká. Navíc Hydrant je přímo ve středu domu, kde už vážně může chodit Miluláš. Milan si vzpomene na paní Bartoňovou. Nechce volat policii a kazit dětem jejich den. A už vůbec ne Tobikovi.

Chvíli tam ještě stál. Sám uprostřed temného suterénu. Hlavou mu běžel němý film o Sabině. O všem, co spolu prožili. Čekal, až se mu zklidní tep. Utírá si pot z vlasů do moirové čepice. Nakonec se podívá se na hodinky. Večerníček již jistě dávno skončil. Jde zpátky chodbou. Zastaví se na známém místě a rukojetí svého nože vyryje do zdi nové tři čárky. Dvanáct.

 S neurčitým výrazem stoupá po schodech do svého bytu ve třetím patře. Na chodbě se již svítí. Pan Kulhánek z prvního patra  se chystá na večerní procházku  se svým královským pudlem.

,,Představte si, pane Krása, že na chvíli vypadly pojistky. Chumelí nějak moc a holt někde spadnul drát“ prohodí napůl mrzutě.

,,To se stává, pane Kulhánek. Naštěstí s sebou nosím baterku“ usmívá se Milan a ukazuje neurčitě na obsah kapes svých kalhot. ,, Hlavně, že se nestalo nic horšího. Nějaké násílí nebo tak něco. Vždyť je to ve zprávách pořád. Dnes je přece zvláštní den. Městem chodí Miluláš“.

,,Nojo, to máte pravdu. Ale mě už to je jedno. Vnuci žijí v Chebu. Vidím je jenom v létě. Ale na štěstí máme paní Bartoňovou. Ta vyřeší všechny problémy“ významně podotkne ještě čile vypadající důchodce a připne vodítko k obojku.

,,Jak to myslíte?“ diví se Milan.

,,Myslím, že pojistky nahodila ona. Potkal jsem ji před chvílí. Jeden člověk z organizace Našim dětem se asi nedostavil. Jo, určitě to byla ona v tom převleku za čerta. U vás už také zvonili. Slyšel jsem Tobika, jak otevírá dveře.

,,Jo, máte pravdu, šel jsem na chvíli do sklepa pro Fridex do auta, když začítá tak mrznout. Ale myslel jem, že to stihnu“.

,,Je to skvělá domovnice. Má přehled i o nebytových prostorách. Na domovní radě prý budeme řešit hluboké vrypy na suterénní zdi ", slyší ještě za sebou.

Otevírá dveře od bytu. Tobík mu běží naproti. Na tváři má rozmazanou čokoládu. Ani se neptá, kde byl tak dlouho. Z předsíně vykročí do obývacího pokoje, aby se převlékl a užil si se synem Mikulášskou besídku. Za tmavým oknem hustě sněží. Má divný pocit. Něco není v pořádku. Těká očima kolem. Parapet je prázdný. Zmizela.

,,Nechceme volat policii, když městem chodí Miluláš a zkazit dětem jejich den“, vytane mu po chvíli na mysli.

(Hanuš Šparlinek, 25.10.2018)