Palpost 4915 - I. část

Anotace: Česko-moravská hranice, 2034.

Chlad vězeňské cely obklopuje Alexe. Jen tak sedí, ruce složené na kolenou, kterými divoce klepe a snaží se uvědomit si, co se to stalo. Přehrává si všechno před očima, všechno co se stalo před pár dny a přehrává si to od rána do večera. Počítá ty stovky chyb, které udělal, a které ho dál budou pronásledovat a má pocit, jako kdyby uběhlo několik let, ale jsou to jen dva dny. Dva dny, a on nyní sedí v cele, hlídán ozbrojenou stráží, která ho občas zkontroluje.
Vlastně pořádně ani neví, co se dělo, co se děje. Jakoby tam byl blackout, ale spíše se jen jeho mozek brání té hrůze, kterou odmítá vstřebat. Dopotácel se do Jihlavy, sotva při smyslech, a za pár chvil už byl ve vězení, kde poslední dva dny trčí, sedící na vězeňské pryčně v úzké místnosti se špinavým a zaplivaným hajzlíkem a spoluvězněm, který tam leží ve vlastních zvratkách. Aspoň si Alexe nevšímá a Alex si raději nevšímá jeho. Ani nemůže. Uslyší kroky, které ho vyruší.
Z počátku jim nevěnoval pozornost, protože sem tam se stane, že přijde nějaká návštěva, ale ta chodí k jiným vězňům, a kroky se začnou vždy vzdalovat. Tentokrát se neustále blíží a Alex vstane z postele, na což jeho spoluvězeň reaguje jen mručivým prasečím chrochtáním a chrápáním. Alex se postaví do pozoru a dveře cely se s vrzáním otevřou. Za dveřmi stojí policista vězeňské služby a taky plukovník Ševčík v civilu, který se na Alexe dívá vyčítavým a posmutnělým pohledem. Pak jen pokyne hlavou a Alex ho následuje ven.
„To nebude nutné,“ řekne Ševčík k policistovi, který chce vězni nasadit želízka. „Půjdeme se projít na nádvoří,“ vyzve Alexe a ten ho následuje. Oba muži v doprovodu policistů jdou po dlouhé, okny prosvětlené, betonové chodbě plné vězeňských cel, až se dostávají k zeleným železným dveřím. Policisté odemknou dveře a dvojice vychází ven, do chladného podzimního dne, na nádvoří, kde je pár dalších vězňů, včetně několika válečných zajatců. Ševčík vytahuje krabičku cigaret a nabízí Alexovi, který s povděkem přijímá. „Není to dobré, Alexy, vůbec to není dobré,“ řekne šedivějící muž a usadí se na lavičku u zdi vězení. Přitom se dívá po nádvoří, kde několik vězňů posiluje, či se jen tak fláká, a další se vrací vězeňským autobusem z šichty na nedaleké stavbě zavlažovacích kanálů. Tedy aspoň Alex si myslí, že jde o kanály, ale raději se nyní věnuje své návštěvě.
„Jaká je situace? Jak velký je to průšvih?“ ptá se a potáhne z cigarety, aby okamžitě, skoro nervózně, vypustil kouř z úst.
„Pokud se ptáš na vojenskou stránku… podařilo se to uhrát, jakž takž.“
„Jakž takž?“
„Když přišla zpráva, bylo rozhodnuto použít naše letectvo, ale letadla nebyla připravená k bojové pohotovosti…“
„Věděli jsme, že se chystá útok a letadla nebyla připravena k bojové pohotovosti?“ zeptá se Alex naštvaně.
„Velitel jihlavského letiště už byl sesazen z funkce pro nedbalost a byl postaven mimo službu. Neboj se, že hněv dopadne jen na tvou hlavu. Požádali jsme Poláky o pomoc. Žádné nadšení, protože se musí soustředit na Němce, ale poslali čtveřici F-16 z Ostravy. Postup nepřítele byl odražen. Tři tanky T-72M4CZ, tři pandury a asi padesát vojáků, to jsou ztráty nepřítele. Ovšem vesnice byla náletem úplně zničena, takže se to tam změnilo na oblast nikoho. Útok na kamenolom byl taky odražen, ale máme velké ztráty. Nejlépe dopadla obrana Bílého Kamene. Padesát mrtvých a raněných na naší straně, tři stovky mrtvých, raněných a zajatých na straně nepřítele, včetně půltuctu tanků a obrněných vozů.“
„A já?“
„Ty?“
„Ano.“
„To co se stalo ve Smrčné, tvoje velitelské selhání, naprosto zdiskreditovalo koncept a myšlenku teritoriální domobrany a milice. Právě Smrčná měla být ukázkovým příkladem optimálního nasazení milice na obranu hraničních osad a vznik palpostů. Ze stovky tvých vojáků jich devadesát zařvalo a zbytek padl do zajetí, dezertoval, nebo leží v nemocnici. Bylo zničeno množství munice a výzbroje, které ti Jaromír svěřil k pomoci při ubránění vesnice. Nemluvě o tom, že nás to zdiskreditovalo před Poláky.“
„Zdiskreditovalo před Poláky? Stejně jsme jejich loutky.“
„Alexy, bacha na jazyk. Rozumíš? Bacha. Nevím, co všechno pro tebe mohu udělat.“
„A rozvědka? Co bude s rozvědkou? Ta nám dala informace, že útok bude směřován na Bílý Kámen, neinformovala nás o přítomnosti 606. skupiny, ani o tak velké koncentraci obrněných sil.“
„To se taky řeší. Dva zpravodajští důstojníci už jsou vyšetřováni pro toto selhání a plukovník Vacek byl poslán na kobereček na štáb. Teď se řeší otázka milice. Máme tu pět tisíc ozbrojenců, kteří něco málo umí, ale ne dost, a nedokáží, ani v těch nejlepších možných podmínkách bránit své domovy a rodiny. Možná proti warlordům, ale ani tam bych nedal ruku do ohně.“
„Milice osvobodila Hodonín a Hlinsko od warlordů. Je mi jedno, co si myslíš o mých velitelských schopnostech, ale nesrážej reputaci milice.“
„Nesrážejte, pane plukovníku,“ zasyčí Ševčík.
„Známe se dvanáct let. Nehraj si teď na hodnosti,“ a Alex se posadí vedle staršího důstojníka. „Stejně jsem mimo službu, pokud se nepletu.“
„Jihlavská milice byla dnešním dnem odzbrojena.“
„Cože?“
„Ano. Všichni příslušníci milice jsou odzbrojeni a vrátí se ke svým běžným povoláním. Z rozhodnutí Nejvyšší vojenské rady Moravskoslezské demokratické republiky. NVR právě teď jedná o tom, zda odzbrojit i další jednotky a vybrat z nich vhodné adepty pro armádu a zbytek poslat domů.“
„To myslíte vážně?!“
„Nepřítel si může dovolit deset takových Smrčných, ale my už si nemůžeme dovolit ani jediné takové fiasko. Milice je banda amatérských nadšenců s dobrou morálkou, ale mnohem hodnotnější jsou v továrnách, na stavbách, v normálních zaměstnáních, než v bojových podmínkách.“
„Ty s tím souhlasíš, co?“
„Ano. Nejste vojáci, jste milice. Možná Vás můžeme používat jako gerilu v týlu nepřítele a proti warlordům, ale to je tak všechno.“
Alex jen kroutí hlavou. „A co tedy bude se mnou?“
„To je hodně dobrá otázka. Není to totiž zdaleka tak jasné. Byla složena trojka. Zasedá v ní jihlavský viceguvernér, velitel okrskové posádky a vyšetřovatel ze štábu. Budou chtít tvoji výpověď, a pak rozhodnou o tom, zda budeš popraven, odsouzen k nasazení v trestných jednotkách, odsouzen do pracovního tábora, nebo propuštěn bez výsluh.“
Alex se zatváří zmateně. „Ty první tři tresty… to je prašť, jak uhoď, ale kde se vzala tak velkorysá nabídka na propuštění bez výsluh?“
„MKB.“
„Děláš si srandu?“
„MKB se dozvěděla, co se stalo. Nikdo není nadšen z té porážky, ale chtějí se za tebe zaručit, protože si zachránil majetek jejich kontraktorů. A upřímně řečeno… i ostatní si říkají, že evakuace těch počítačů byla jedna z mála dobrých věcí, která se stala.“
„To je absurdní.“
„Stěžuješ si, že ti někdo chce zachránit život?“
„Promiň. Podělal jsem to. Přiznávám. Jako velitel jsem selhal. Podcenil jsem nepřítele…“
„Podcenil si nepřítele? To je hodně slabě řečeno. Ty si do naprosto očividné pasti nahnal polovinu svých mužů.“
„Myslel jsem, že nepřítel podcenil nás, že budu mít moment překvapení…“
„Ale měl ho nepřítel. Zítra proběhne jednání komise. Pokusím se přimluvit za tvé propuštění.“
„Ne.“
„Ne?“
„Ne. Nechci žít a mít před sebou do konce života tváře svých mužů.“
„Alexy, jestli chceš aspoň trochu napravit svou reputaci, nedělej ze sebe obětního beránka. Navíc, když neseš jen část odpovědnosti. Zpravodajci jsou smrtí tvých vojáků podobně vinní jako ty.“
„A Adéla? Jsem tu dva dny a vůbec nic nevím.“
„Adéla padla do zajetí. Češi na nabídku výměny zajatců nereflektují. Jen dostatek slušnosti je přiměl nám prozradit, že ona a dva další zajatci skončí na nucených pracích v kaolínových dolech.“
Alex si složí tvář do dlaní.