Proměna

Anotace: Pokračování k povídce kostel....Pozdě, ale přece... Bude pokračování....

Znovu se zadívala na vibrující přívěsek, který jí visel na krku. Byly tomu již tři roky co prožila noc plnou hrůzy v kostele, který poté záhadně zmizel. Přívěsek začal vibrovat před dvěmi hodinami jakmile vysvitl měsíc, který byl právě v úplňku. Linsy tomu nevěnovala přílišnou pozornost. Nejspíš to bylo tím úplňkem, myslela si. Četla totiž v časopise, že tzv. aktivní předměty mohou reagovat na různé přírodní úkazy jako je například právě úplněk. Před deseti minutami však vibrace zesílily a Linsy pocítila jemné chvění. Bylo to jakoby se po celém jejím těle hemžily miliony mravenců. Linsy zvedla přívěsek do výše očí a natočila se proti oknu, kterým se do jejího malého pokoje vlévala měsíční záře osvětlující její pokoj. Díky velkému zrcadlu, které stálo přímo naproti oknu se dostalo měsíční světlo i do těch nejtemnějších koutů.
Přívěsek začal zářit tmavě modrou barvou a Linsy pocítila napětí snad všech svých svalů. Nejprve bylo slabé, ale pomalu se stupňovalo až bylo skoro nesnesitelné. Upustila přívěsek a podlomily se jí kolena. Klečela teď na zemi a bolestí zatínala pěsti, že jí zbělely klouby. Byla přesvědčena, že její tělo každou chvílí vybuchne a rozletí se na všechny strany. Kdyby jí v tom ta nesnesitelná bolest nebránila, vyprskla by smíchy při představě, jak by asi vyváděla její matka, kdyby uviděla místo vzorně uklizeného pokoje, pokoj plný kousků jejího těla. Náhle pocítila prudkou bolest v zádech, jakoby jí někdo pomalu něčím ostrým vyřezával dvě dlouhé hluboké rány podél lopatek, když se, ale podívala za sebe nikdo tam nebyl. Vykřikla bolestí a z očí jí vytryskly slzy.
Nehty na rukou se jí prodloužily a vytvarovaly do ostrých špiček. Poté se jí prodloužily ruce, nohy a nakonec i tělo. Její kůže změnila barvu ze světle béžové na lesknoucí se šedou. Cítila, jak se jí kostrč prodlužuje a tlačí se ven z jejího těla skrz kůži. V ten samý okamžik jí z ran na zádech vyrostla křídla.
Bolest pominula stejně rychle jako začala. Celá ta proměna trvala jen minutu, ale Linsy to připadalo jako věčnost. Měla radost, že už to má za sebou, ale ta jí nevydržela dlouho, protože jí náhle přestaly fungovat smysly. Před očima se jí zatmělo a všechen zvuk utichl. Už necítila vůni růží stojících na stole u okna, dokonce ani necítila bolest dlaní, které si rozdrásala, když zatínala pěsti. Neměla čas na nějaké přemýšlení, protože po několika vteřinách se jí smysly začaly pomalu navracet, ale zřetelnější než kdy dřív. Nejdříve pocítila jak jí po dlaních stékají kapky krve. Hned nato jí rozbolela hlava z toho hlasitého zvuku kolem ní, a to slyšela jen šustění stromů, jak si s nimi pohrával slabý větřík. Ucítila nejen pronikavou vůni růží, ale i neznámý zápach, který nemohla rozpoznat. Jako poslední se jí vrátil zrak. Pomalu začínala vidět slabé světlo měsíce, pak se jí zrak vyjasnil a viděla zřetelně jako ve dne.
Nemohla uvěřit tomu co se právě stalo. Usoudila, že se jí to jen zdálo. Podívala se na hodiny nad její postelí. Bylo pět minut po půl noci. Rozhodla se, že půjde spát a vykročila směrem k posteli. Neudělala ani jeden krok a prudce se zastavila, protože koutkem oka zahlédla něco podivného v zrcadle. Opatrně, jakoby se bála udělat rychlý pohyb, se otočila k zrcadlu.
Stála jako socha a nevěřícně hleděla do zrcadla před sebou. Místo sebe, 169 cm vysoké hnědovlasé dívky, uviděla někoho koho v životě neviděla. Ze zrcadla na ní hleděla neznámá a zcela zvláštní bytost. Byla vysoká něco přes 175 cm a ze zad jí vyrůstala obrovská křídla, vypadala jako netopýří. Vlasy měla, na rozdíl od Linsy, dlouhé a černé jako noční obloha bez hvězd. Měla šedou kůži, hubené prsty s dlouhými černými nehty a byla celá nahá. Linsy probral ze šoku až pohled do jejích očí, jakoby to byly oči někoho cizího a zároveň oči její, jen s tím rozdílem, že jejich nezvykle velké rudé zorničky byly posazené uprostřed černých bělem. Pak si náhle uvědomila, že je to ona, na koho celou dobu hledí do zrcadla. Vykřikla strachy, ale nebyl to lidský křik, byl pištivý.
Z venku, někde z veliké dálky se ozval podobný výkřik, avšak ten kdo ho vydal nekřičel strachy, ale volal ji. Instinktivně, dříve než tomu stačila Linsy zabránit, se rozeběhla k oknu a vyletěla jím ven do noci. I přes velikou tmu, měsíc, jakoby se něčeho bál, byl skrytý za mraky, Linsy viděla výborně. Postřehla sebemenší pohyb. Snažila se letět zpět do svého pokoje, jenže jí v tom bránila nějaká neznámá síla. Jakmile se ozval další výkřik přestala vzdorovat té neznámé síle a letěla za ním.