1841 / 1.2.36. Philipp

Anotace: ...

Po dalších úvahách plán lehce pozměnili· Byl to samozřejmě Rina, kdo přišel s postřehem, že pokud by gardisty odlákali pomocí barikád, sami sobě by tak zablokovali únikovou cestu. A byl to také Rina, kdo vyrukoval s řešením: "Postaráme se o ně já a Alexandr."

Etü po něm vrhl pohled, dílem zvědavý, dílem pochybovačný, dílem vyděšený. "A jak si to představuješ?"

"Jako souboj," řekl Rina bez obalu.

"Už zase?" pobaveně se ušklíbl doktor. "Vy máte ty souboje nějak v oblibě."

"Nebude to opravdový souboj," mávl rukou Rina. "Budeme mířit úplně mimo jeden druhého. Jen párkrát vystřelíme, abychom upoutali jejich pozornost."

"A co sekundanti?" divil se Etü.

"Říkám, že to nebude opravdový souboj! Sekundanti nebudou, o to lákavější gardistům přijde nás zarazit, až nás uvidí. My se s nimi samozřejmě budeme chvíli hádat, čímž je zdržíme."

"Je ti jasné, že po nás budou chtít pokutu, Rogere?"

"Je. Ty jsi přece bohatý," pobaveně na něj pohlédl policista. Vemlouvavě dodal: "Republice musíme něco obětovat..."

Üb to nevydržel a rozesmál se. "Mimochodem, Alexandře, nechtěl jsi něco dát Muratovi?" připomněl doktorovi.

"Mně?" podivil se novinář.

"Ne, asi Joachimu Muratovi," ušklíbl se Rina.

"Ano, tobě," nevšímal si ho Etü. "Potom mi to nedalo a podíval jsem se raději po tom tvém zápisníku. Našel jsem ho, asi ti vypadl z kapsy." Podal ho majiteli.

La Farge po něm hmátl. "Aha," protáhl obličej. "Zvláštní... měl jsem za to, že ty kapsy jsou dost hluboké, aby nevypadl. Zatím se to nikdy nestalo... Hm... No, já si už stejně musel obstarat nový, jako novinář se bez něj neobejdu."

"To je mi líto, asi jsi těžko hledal čas na jeho zakoupení, že? A mimochodem, jak jsi dopadl v kostkách?"

"Prohrál jsem."

"To se stává," odtušil drsně Etü.

"Co je vám?" podivil se Üb. "Jste na Murata nějaký naštvaný."

Etü po něm šlehl pohledem. "Nejsem," odsekl. "A i kdyby..." Nechal větu nedokončenou a dořekl ji pohledem do Übových očí. Vy víte, proč, říkal ten pohled.

Üb povytáhl obočí. Vůbec mu nerozumněl. Choval se podivně od chvíle, kdy mu před třemi dny vrátil dopis a zápisník, které mu dal, aby porovnal písmo dopisu s písmem poznámek v zápisníku. Üba nezajímalo, co je obsahem vět a slov. Soustředil se na detaily, které ho zajímaly, jako návaznost písmen nebo způsob, jakým dotyčný napsal přehlásky. Ačkoliv by se to nemělo, mnoho lidí, jak si všiml, přehlásky psalo jako dvě čárky. Samozřejmě, mohlo se stát, že se inkoust rozmaže a z tečky se pak udělá čárka, tohle bylo ale něco jiného, spousta lidí čárku napsala zcela úmyslně. To však nebyl případ. Autor dopisu psal přehlásky s velkou precizností, písmo měl malé, profesionální. V zápisníku často využíval těsnopis – ano, podle Übova zkoumání byl autor poznámek ze zápisníku rovněž autorem onoho dopisu. Jenže Üb nebyl hlupák a došlo mu, že zápisník patří La Fargovi. Přesto mu unikalo, proč je na něj teď Etü tak naštvaný.

La Farge si odkašlal. "Jak jsme se domluvili už tehdy u Alexandra, já budu z opačné strany zaměstnávat gardisty recitací. Trochu si z nich vystřelím." V očích se mu zalesklo pobavení, patrně už si představoval, jak se přitom bude bavit.

"Až se ozve výbuch, stejně všichni poběží zpátky ke kočáru," mínil Üb.

"Bezpochyby," souhlasil Öörr. "A toho využijeme a zmizíme. V tom shonu si nás možná ani nikdo nevšimne."

Osudný den dopoledne, 14. dubna, stáli všichni na domluvených místech. Rina s Etüm na jedné straně nabíjeli pistole, La Farge s Übem na druhé straně sledovali, jak se k nim přidávají lidé zaujatí novinářovou recitací. Üb se vmísil do davu, aby nebyl tak nápadný. Poslouchal, jak La Farge recituje své verše, žasl nad tím, že si je všechny pamatuje, a některé básně tiše drmolil s ním. Zdaleka si jich ale nepamatoval tolik jako básník sám, a i ty, které si pamatoval, znal jen zčásti.

Nebe bylo bez mráčku, modré jako Übovy oči. V davu to lehce šumělo, ale La Fargův hlas vynikal nade všemi ostatními. Üb byl čím dál víc nervózní, jak pomalu plynuly minuty od chvíle, kdy kočár s králem a pár gardistů zmizelo v průjezdu radnice. Mohlo se tolik věcí pokazit... Už aby to bylo za nimi... Snažil se soustředit na La Fargův hlas. Uvědomil si, že recituje něco jiného než dosud, a záhy to poznal. Perníkový král. Nezpíval, ale snažil se, seč mohl, aby nudným slovům písně vdechl trochu života vlastní intonací. Üb na něj zůstal strnule hledět, uchvácen jeho gesty, hlasem i celkovým dojmem. Voják, který na La Farge ještě před chvílí něco křičel, se zjevně uklidnil a vracel se zpátky. Übovi připadalo, že už akce trvá dlouho, déle, než by měla. Co když se něco pokazilo? Co když granát nechce vybuchnout, co když Öörra chytili... ne, na to byl ještě moc velký klid. Znovu se zasoustředil na La Farge, který znovu recitoval vlastní tvorbu. Díval se směrem, odkud z ulice přicházelo několik gardistů. Běželi k němu a něco křičeli. La Farge neváhal, skočil do davu a ztratil se v něm. Üb se vrhl směrem, kterým ho viděl zmizet, a snažil se co nejnenápadněji zpomalovat gardisty, kteří se bláhově rozhodli novináře do davu následovat. Pletl se jim pod nohy, narážel do nich, jako by unášen proudem lidí.

A v tom okamžiku zazněl výbuch. Üb, ačkoliv ho čekal, nadskočil. Postřehl, že gardisté zbledli jako stěna, že se obracejí a běží, odkud přišli. Vrhl se za nimi. Na ulici se opět vmísil do davu a proklouzl průchodem na dvůr radnice. Vznášel se tu oblak dýmu střelného prachu, všude ležely úlomky kočáru a kusy těl, lidských i koňských. Ale kde byl Öörr? Üb se zoufale rozhlížel a představoval si, že malíř snad nestihl zmizet a skončil jako oběť vlastního útoku. Pak ho uviděl a shledal, že měl napůl pravdu.

"Vyšlo to?" ozval se vedle něj hlas Riny. Üb se ohlédl a spatřil, že policista i Etü už stojí po jeho boku.

"Ne tak docela," kývl směrem k Öörrovi. Zahlédl ho jen díky tomu, že se dým na okamžik v tom místě rozptýlil, ale teď už byl zase hustý a Üb ukázal směr spíš po paměti. Všichni tři se vrhl ke zdi. Pod ní napůl ležel, napůl seděl zhroucený malíř. Byl bílý jako plátno, oči měl vytřeštěné, byl špinavý a zakrvácený.

"Pusťte mě k němu," řekl Etü pevně a klekl vedle něj. Serval mu z hlavy kapuci. Tři muži zalapali po dechu. Z levého ucha Öörrovi tekla tmavá krev. Etü si strhl šátek z krku a přitiskl jej k malířově poraněné levé ruce.

"Bude v pořádku?" zeptal se Rina.

"Co je mu?" ozval se La Farge, který teprve teď dorazil na místo.

"Musíme okamžitě odsud," sykl Etü, nevšímaje si jejich dotazů.

Üb vzal s Rinou Öörra do náruče a společně se vytratili. Dým a zmatek jim usnadnily únik. Za poklusu se Üb letmo podíval na Öörra ve své náruči. Jeho oči byly zavřené a tělo bezvládné.