Hodinky I.

Anotace: Můj první krátký výtvor.

HODINKY I.

 

Jsem Nikolaj, žoldák, těší mě. 

Krčím se ve křoví před opuštěným třípatrovým internátem a přemýšlím jak zakázku provést, abych ji v nejlepším případě přežil…

Sakra vždyť ten člověk si může hodinek koupit kolik chce, tak proč mám riskovat svůj život kvůli nějakým zpropadeným hodinkám, kdybych si u toho sráče nepotřeboval šplhnout aby mi zprostředkoval nějaké slušné zbraně tak se na něho zvysoka vyseru.

No nic nebudu se v tom dál hrabat, nemá to cenu...

Chce to zachovat chladnou hlavu a nezapomínat na to, že se v oblasti pohybují místní lidé, které válka nevyhnala a pokouší se tady přežít. Nejsou nijak vojensky vycvičení, jejich výstroj je ubohá, ale překvapivě se umí trefit, teda aspoň se to říká, jelikož málokdo o tom měl možnost vyprávět. No a samozřejmě ostatní žoldáci, kteří tudy prochází a plní své vlastní úkoly, nebo si jen chcou zastřílet do živých cílů a nahrabat si nějaké vybavení, doba je zlá a co si člověk nenajde to nemá.

Nechám houpat své AK74U na popruhu a vylovím z vesty list papíru, říkal druhé patro na konci chodby, klíče od tahače by měli být v bundě v místnosti u které na chodbě stojí skříň. Prej to má z dobrého zdroje, snad se neplete, nerad bych v tom baráku strávil víc času než musím… 

Mám dvě možnosti, venkovní požární schodiště nebo hlavním vchodem. Možná kdybych si trochu přihnul tak bych volil hlavní vchod s plnou parádou, bohužel jsem si nepřihnul, vodka je cenné zboží a venku jsem ji dlouho nenašel... 

Nicméně myslím si, že venkovní schodiště by mohlo být blíž k oné místnosti. Tak jo poslední kontrola, AK nabité, dva zásobníky ve vestě a vedle nich se houpe F1, dáreček v podobě  střepinového granátu. Okolo panuje ticho, jen stromy si spokojeně ševelí, snad to tak zůstane…

Nehlučně opouštím svou prozatímní základnu s krycím názvem křoví a šourám se ke kovovému požárnímu schodišti. Dveře od všech pater jsou zavřené, což vidím už ze spodu, to je dobrá zpráva, zdá se že tu jsem sám. Vyběhnu do druhého patra, zastavím přede dveřmi. Několik okamžiků jen stojím a poslouchám s rukou na klice… je tam ticho… Pomalu beru za kliku a otvírám. První do dveří strkám hlaveň své AK, myslím že bude lepší když půjde jak první. V chodbě líně problikává zářivka, ostatní nefungují vůbec, takže vidím hovno, super. Chodba je asi dva metry široká, na konec nedohlédnu ale budova má dle mého odhadu nějakých dvacet metrů na délku. První co vidím je obrys skříně stojící na chodbě, kterou jsem mimochodem málem zastřelil jak jsem se jí v první chvíli lekl. Jinak tu panuje hrobové ticho, jen startér u zářivky se snaží svědomitě startovat. Baterku upevněnou na zbrani raději nechám vypnutou netřeba na sebe upozorňovat, ticho ještě neznamená prázdno, pokud se to obejde bez jediného výstřelu bude to jenom dobře.

Dveře za sebou pro jistotu zavírám a jdu ke skříni. Víc skříní tu na dohled nemám, budu doufat že jsem u té správné… Skříň stojí opřená o zeď kde nalevo i napravo jsou otevřené dveře do vybrakovaných internátních pokojů. První co upoutá můj pohled jsou dvě bundy na věšáku v místnosti napravo. 

Střelba… Ztuhnu. 

Šlo to z dálky, myslím si že to je na konstrukci, ta je vzdálená nějakých 200m severně od internátu, tím se nebudu znepokojovat. Po chvilce přehrabování v bundách vylovím z jedné kapsy klíč od auta. Bingo! Tak jo, teď sakra rychle pryč tady z toho baráku. 

Slyším kroky…

Jak jinak, tady člověk nikdy není sám, je to nejnavštěvovanější místo ve městě, dá se tu najít plno zajímavých věcí… 

Nehýbu se a jen poslouchám. 

Takové ticho, kdy mi v uších zní jen tlukot vlastního srdce…

Místní obyvatelé jsou nejen tragický vyzbrojení, ale ke všemu ještě docela hluční, takže o nich člověk ví hodně dopředu a může se jim vyhnout. Tihle ovšem hluční nejsou, slyším opatrné kroky asi z prostřed chodby na mém patře, tipuju to na dva páry nohou. 

Ticho. 

No super ví že jsem tady? Snad by mi bylo příjemnější kdyby začali rovnou střílet, co s touhle situací? V podstatě mám dvě možnosti, buď budu čekat co bude dál, nebo čekat nebudu a udělám první tah. Nevím co by jste si vybrali vy na mém místě ale já čekat nechci, je to doslova čekání na smrt. Plán je následující F1 letí do chodby, okamžitě po výbuchu beru nohy na ramena, obíhám skříň, probíhám zavřenými dveřmi a mizím tady z té temné díry pryč. 

Realita se udála poněkud odlišně, potom co jsem hodil granát naslepo do chodby, jsem nemohl tušit kam dopadl. K mé smůle se odrazil do místnosti vedle, což ti dva viděli, jelikož celou dobu mířili mým směrem svými M4kami. Jakmile jsem udělal jak jsem slíbil, hodil nohy na ramena a vystrčil nos z místnosti zavládl totální chaos, kolem hlavy jsme slyšel ten hrůzu nahánějící zvuk svištění kulek, odráželi se od stěn, všude létala omítka a třísky, pušky štěkali co jim plně automatický režim dovolil. 

Ani nevím jak se mi to povedlo ale dostal jsem se za tu skříň, kterou jsem při vstupu málem zastřelil, ne že by mi to nějak pomohlo jelikož kulky zastavit nedokázala, alespoň mě neviděli, celou chodbu halil zvířený prach vznášející se ve vzduchu s vůní střelného prachu.  Levá ruka mě bolí jako čert, takže zadarmo to nebylo, rychlá kontrola ukázala že zlomená není ale krve z ní teče hodně. Tohle teď bohužel musí počkat, pokud se nedostanu ven tak už to bude stejně jedno. 

Chlapci nejspíš přebíjí, to bude důvod proč peklo na pár sekund ustalo, není čas rozjímat nad tím proč si dali pauzu, vrhám se jedním skokem ke dveřím a přistávám na venkovním schodišti za doprovodu hejna 5.56x45. Na nic nečekám dlouhými skoky ho sbíhám a mizím v blízkém lesíku, vím že je můžu mít za chvilku v patách, takže jediné co pro svoji ruku momentálně můžu udělat je vytáhnout škrtidlo, krvácení zastavit a rychle zmizet…

O pár minut později se opírám o vzrostlou břízu v bezpečné vzdálenosti od internátu, lékárničkou se snažím opravit ruku jak jen to jde, na mistrovství světa v páce to nebude, ale střílet zvládnu. Když ze mě pomalu vyprchává adrenalin tak si začínám uvědomovat kolik střel zůstalo v mé vestě, připadá mi to jako by mi do zad naboural rozjetý vlak… Ze směru internátu slyším tlumeně dunící střelbu a výkřiky… jo jo nejspíš se tam utužují nové vztahy.

Tak tady mi to prošlo, zbývá už jen druhá část úkolu, najít tahač v kterém jsou zamčené hodinky...