Divoký svět 2

Anotace: Frank je svobodný mladík, který nastupuje do nové práce. Ještě vůbec netuší, co velkého mu tento počin přinese. Dosud poklidný život se naprosto změní ve spoustu dobrodružství a nových zážitk. Druhá kapitola nového díla které původně začalo vznikat z nudy

Vedoucí personálního oddělení dorazil během pár minut. Spíše to vypadalo, jako by celou cestu utíkal, aby byl u nového pracovníka včas. ´´Co kdyby si to rozmyslel, a odešel pryč, kdyby čekal o deset vteřin déle. Nebo nedej bože o minutu´´. Přesně tuto větu si Frank představil, jak říká vedoucí personalista, po tom, co ho zahlédl, jak rychle přiběhl dolů. Rozhlédl se, a jakmile zahlédl Franka, zamířil k němu. Nemohl si ho s nikým splést. Už jen proto, žena recepci byl pouze on, a paní za stolem. Příchozí se usmíval od ucha k uchu a už natahoval ruku k pozdravu.

            ´´Dobré ráno. Vítám Vás tady, jsem rád, že jste dorazil. Jaká byla cesta? Všechno v pořádku´´

            ´´Dobrý den, děkuji´´, opětoval pozdrav, ´´Jelo se dobře, kupodivu nebyla skoro žádná doprava´´, odpověděl Frank a opětoval úsměv. Takové přivítání mu přišlo milé a pěkné. Na první pohled to říkalo hodně o vedení. A také to naznačovalo atmosféru ve firmě. Frank si hned připadal klidnější.

            ´´Pojďme nahoru do kanceláře. Podepíšeme smlouvu, a vyřídíme další nezbytné formality. Nebojte, moc toho nebude´´. A už vedl Franka po schodech nahoru. ´´Jmenuji se Peter Smith, a jsem vedoucí zdejšího personálního oddělení´´.

            Vyšli do zvýšeného přízemí, a následně výtahem vyjeli až do nejvyššího, desátého patra. Vystoupili a dali se doleva do dlouhé, osvětlené chodby, která byla vyzdobená spoustou obrazů s námořnickou tématikou. Občas na zdi místo obrazu visela nástěnka s firemními sděleními, plány a grafy. Cesta až na konec chodby Frankovi přišla dlouhá a nekonečná. Nejspíše to bylo všemi těmi obrazy a nástěnkami, které si mohl prohlížet. Zároveň délku chodby prodlužovalo obrovské okno, které bylo umístěno od podlahy až ke stropu. A které dovnitř vpouštělo spoustu oslnivého světla. Neměl tedy úplný přehled o tom, kde chodba začíná a kde končí. Nakonec došli až na konec, až se zastavili před posledními dřevěnými dveřmi, na kterých visela cedulka s nápisem: Peter Smith – Vedoucí personálního oddělení.

            Kancelář sice byla až na konci chodby, ale ukázalo se, že to není až taková nevýhoda. Nacházela se v rohu budovy. Z chodby ode dveří se zdálo, že to bude malý bezvýznamný krcálek. Ostatně, tak si to Frank pamatoval a znal z předchozích zaměstnání. Po vstupu dovnitř však zjistil, že se se před ním otevřela velká vzdušná místnost, která by svou velikostí hravě mohla soupeřit s jeho bytem. Franka na první pohled zaujal světle modrý koberec se vzorem připomínajícím vlny, a dvě velká okna se žaluziemi umístěná každé přes celou zeď. Naproti oknům podél celé zdi stála spousta velkých skříní plných šanonů a složek. Pro hodně zaměstnanců a jejich evidenci bylo potřeba hodně místa. U druhé zdi už byly skříňky nižší, na nichž byly všelijaké modely lodí, autíček a pár sošek či akvárium s rybami. Samozřejmě nechyběly ani rostliny. Bylo s podivem, že se do místnosti vešla ještě obrovská kopírka a dva vysoké fikusy stojící po obou stranách dveří. Největší pozornost Frank ale věnoval obrovskému kancelářskému stolu, který byl umístěn v rohu místnosti mezi okny. Přesně tak, že když se člověk otočil na jednu či druhou stranu, naskytl se mu výhled z okna. Kancelář měla díky své poloze na konci a v rohu budovy parádní výhled. Jedním oknem člověk mohl koukat na přístav a kotvící lodě v zálivu, a druhým bylo viděl na kousek moře a skoro celé město i s historickým centrem. Člověk si tedy mohl vybrat, kterým směrem chce koukat. Frankovi se honily v hlavě myšlenky o tom, co vše by se v této kanceláři dalo vytvořit, a že by asi moc práce neudělal. Neustále by koukal z okna, a kochal se výhledem. Sice ze svého bytu viděl vše najednou, ale ani tímto pohledem by nepohrdnul.

            Posadil se ke stolu, a trochu se po něm rozhlédl. Smlouva už byla připravena. Ale k tomu však na stole leželo ještě pár dalších papírů. Nevěděl, o co jde, ale nijak ho to netrápilo. Při postupném podepisování se to dozvěděl, Kromě pracovní smlouvy to byly různé souhlasy s příspěvky, zasíláním mzdy na účet a další informace. Tedy nic hrozného, co by vadilo. Nakonec přišel poslední podpis.

            ´´Tak, a máme podepsáno´´, prohlásil pan Smith, ´´teď Vás zavedu za Vaším mistrem, a ten už s Vámi vyřeší zbytek. Vybaví Vás montérkami, seznámí s kolegy a provede Vás po dílně. Ale to už jsou vesměs drobnosti. Ale i tak důležité k práci v naší firmě. ´´ Svižně se zvedl od stolu, a pokynul ke dveřím.  Ale než k nim došli, tak se Smith v polovině cesty zarazil.  ´´Ještě musím zavolat Vašemu nadřízenému. Aby o nás věděl, že přijdeme, a mohl si Vás přebrat´´

            Opět se objevili v recepci, Jenom se tentokrát vydali doleva a ven. Přímo do ruchu loděnice. Přišli přibližně do poloviny cesty, když je zastavil menší podsaditý, asi padesátiletý muž. Dle Frankova úsudku mohl měřit asi sto šedesát centimetrů, ale tvářil se, a rozhlížel kolem sebe stylem, jako by měl alespoň o metr více.

            ´´Petare, to je dobře že jsi tady´´, rychle ze sebe vyhrkl, ´´Tony zase dělá problémy, už toho mám dost. Vždyť to s ním už není možný´´.

            ´´Už zase´´, zeptal se Peter Smith, ´´On si vážně nedá pokoj. Buď v klidu, já to s ním vyřídím. Tohle musí skončit´´. V jeho hlase však nebyl slyšet ani náznak vzrušení nebo překvapení.

            ´´Abych nezapomněl, tohle je Frank Palmer, a dnes nastoupil. Rozhodli jsme se, že ho dáme k Tobě, Jsi nejlepší, a s lidmi to umíš. Vyřiďte prosím ještě takové ty klasické věci. Vybav ho montérkami, nářadím, projdi s ním školení a ukaž mu dílnu. Však to znáš, jak to bývá a chodí, když nastoupí někdo nový´´.

            ´´Jasně, všechno zařídíme. Alespoň bude dnešní den trochu zajímavější, a rychleji uteče. Jsem i docela rád, že jsi ho dal ke mně. Koneckonců se mi další člověk hodí. A s Tonym ještě počkej. Já to s ním ještě zkusím vyřídit. Mám v hlavě jednu věc, kterou bych rád zkusil´´.

            ´´No dobře. Ale hlavně opatrně. Byl bych nerad, aby se stalo něco špatného. Však si jenom vzpomeň na svého dědu. Ten na jednoho kolegu vzal železnou tyč, a nedopadlo to moc dobře´´.

            ´´Neboj se. Tohle bude v pohodě. S dědou jsme sice byli v hodně věcech stejní. Ale v tomto jsme naštěstí naprosto rozdílní´´.

            Smith se zřejmě s odpovědí spokojil, protože přikývnul, a již proti tomu nic neřekl. Rozloučil se mistrem i Frankem a vydal se zpět do kanceláře. Podle volnějšího stylu chůze se dalo soudit, že už ho moc práce nečeká. Dokonce se ještě na chvíli zastavil před hlavní budovou, a užíval si krásného počasí.

Marc Skinner se otočil k Frankovi, a s plácnutím do ramene pronesl: ´´Tak Tě tady vítám hochu´´. Bylo s podivem, že tak vysoko dosáhl. Přeci jen, Frank byl minimálně o hlavu a kousek vyšší. ´´Kolik Ti je´´?

´´Děkuji moc za přivítání´´, vypadlo z Franka a pokračoval, ´´ Je mi čerstvě 32.´´ Trochu si říkal, jestli neodpovídá moc málo. Ale taky nechtěl vypadat jako někdo, kdo toho namluví víc, než udělá.

            ´´Oo, mladé maso v naší firmě. Doufám, že tě to tady moc nesemele. Byli tu tací, kteří utekli po týdnu. Ale ty na to moc nevypadáš´´. Koukal na Franka, usmíval se a čekal, jak zareaguje.

            ´´Jsem docela zvyklý pracovat. Rodiče měli menší hospodářství, kde jsem pomáhal. Takže jsem i docela zručný. Myslím, že se mnou budete spokojený´´.

Jmenuji se Marc Skinner. Jsem tvůj mistr, a v případě řešení pracovních věcí a přímý nadřízený. A i přes to, že jsem tvůj nadřízený, tak mi tykej. Bude se nám lépe spolupracovat. Je to tady takový zvyk. Jsme menší kolektiv, a ke komunikaci to je mnohem lepší. Lépe se tak buduje důvěra.

            ´´Tak jo, dobře, děkuji mockrát. A co je teď v plánu, co se dnes dělá´´?

            ´´Dnes zařídíme potřebné věci ke tvému nástupu. Takže budeš pracovat až od zítra. Ale než se k tomu dostaneme, tak vyřešíme Tonyho. Ať neudělá ještě nějaké škody. Předpokládám, že bude támhle v lakovně. Tam má pracoviště. Navíc, stejně tím směrem musíme jít´´. Pokynul směrem k betonové budově, která byla pomalována jasnými barvami.

            Vydali se tedy směrem k lakovně. Cestou k budově Frank přemýšlel, proč je asi tak pomalovaná. Napadlo ho pouze to, že když už to je lakovna, tak to bude nejspíše poznávací znamení. Když už se tam pracuje s barvami, tak ať je už z dálky poznat kde to je. Navíc, tato spousta barev dělal místo o něco veselejší. Směs jasných barev překrytých různě přes sebe trochu rozbila tu šedivou jednotvárnost. Na ostatních dílnách a budovách bylo vidět, že sloužily pouze ke svému účelu. Tedy opravy, skladování a výroba. Nikdo neměl moc zájem se o ně starat, či je zkrášlit. Ale i tak Franka napadlo, že by přístav vypadal mnohem lépe, kdyby budovy byly barevně oddělené, nebo alespoň natřené bílou barvou. Když už se mu tato myšlenka usídlila v hlavě, tušil, že se ho jen tak nepustí. Alespoň do té doby, než se jí pokusí realizovat. Byť i jenom v menším měřítku. Nejvíce mu však v hlavě běžela myšlenka spojená se vzpomínkou z dětství. Ona myšlenka a vzpomínka, kdy se jako malý toužil dostat za brány přístavu. A spatřit všechno, co se v těchto místech odehrává. Jako malý si představoval, jak to zde musí být velké a rozlehlé místo. Nyní viděl, že jeho představy nebyly až tak vzdálené od reality. Přišlo mu to zde ještě mnohem větší. Samozřejmě, že od jeho dětství se přístav ještě o trošku rozrostl. 

            Kvůli myšlenkám Frank cestu moc nevnímal. Vůbec nedával pozor na to, kudy jdou. Pouze mu občas do uší dolehl hluk pracujících stojů, houkání lodí a pokřikování dělníků, kterému se podařilo dostat až do mozku, aby si ho Frank vůbec uvědomil. A také Marcovo láteření a přemýšlení nahlas. Z této, jakési poloviční zamlženosti ho probudila směsice neobvyklých, až prapodivných zvuků. Společně tyto zvuky dělaly děsivý randál. Došli k jakémusi skladu. Frank si najednou uvědomil, že netuší, kde se tady vzali. Poslední, co si najisto pamatoval, tak že šli přímo proti pestrobarevné budově lakovny. Nejistě se rozhlédl, aby se zorientoval. Lakovna se nacházela pár metrů za Frankem, a vedle ní onen sklad, ze kterého vycházel lomoz. Zřejmě budovu obešli. Opět mu blesklo hlavou: ´´Už se mi to stalo zase. Zase jsem nevnímal okolí. Snad se mě nikdo na nic neptal, nebo mi neříkal nic důležitého. Zase bych byl za blbce´´. Rychle ho to však přešlo, a trochu si ulevil. V následných okamžicích mu mistr zopakoval to, co říkal před chvilkou.

Marc Skinner se zastavil před budovou, nenápadně nakouknul do okna, otočil se zpět a sáhnul do kapsy. Vytáhnul cigarety a zapálil si. Jako by tím říkal, že to bude zase obtížné.  ¨Tak jsme tady. Jak jsem již říkal, Tony je trochu problémový. Svoji práci udělá, je to dříč a je šikovný. To zase jo. V této stránce s ním problémy nejsou. Ale občas má najednou problémy se vším a se všemi. Najedou vybouchne, začne řvát na lidi okolo, rozbíjí věci a vyhrožuje. Občas z něho jde vážně strach¨. Marc si potáhl z cigarety, vydechnul a pokračoval v mluvení. ¨A nikdo neví proč. Ale však já už ho srovnám. Hlavně se pořádně koukej. Kdybych tu náhodou někdy nebyl, kdyby to toho blbce zase někdy chytlo¨ Tak abys nebyl překvapený, a věděl co s tím¨. Napůl se otočil zpět, aby se ujistil, že za ním nikdo nestojí a neposlouchá. Hlavně ne Tony. ¨Jestli kouříš, tak si klidně zapal. Tady můžeš. Tady nehrozí, že by si něco zapálil. Rád pod tuto borovici chodím. Je nádherná, a v létě krásně voní¨. Naposledy potáhl cigarety, a bylo vidět, že se mu ulevilo. Jako by s posledním vdechnutím odešly všechny starosti. Zamáčkl vajgl do popelníku a pohlédl na Franka. ¨Tak co, můžeme¨?

            ¨Jasně, jdeme na to¨, přikývnul Frank, ¨Stejně už jsem dokouřil¨. Ukázal dokouřenou cigaretu, a také ji vhodil do popelníku.