Kompromis s Nemesis 2

Anotace: Kapitola 2 / 28.4.2044 / Granada /

Sbírka: Kompromis s Nemesis

 

Kapitola 2 / GRANATE APPLE /

Konečně se před ním rozprostřelo Granada. Město, co platilo za poslední emirát v Evropě. Granada sice nebyla co do rozlohy velkoměstemjako "Big Apple", přesto mělo i "Granate Apple" vlastní mrakodrap. Nicméně lidé jí znali kvůli jiné budově. Budově, co na ní dohlížela z kopcovité terasy na pokraji města. Rozen jí nazval divem a to právem. V kontrastu s tím obrátil oči na severozápad, kde v dálce rozpoznal základnu New Phoenix. Vzpomněl si na slohovou práci, kterou napsal na univerzitě. Vzpomněl si na její tehdejší návštěvu.

Brzy směnil polopoušť za ulice, nažloutlé budovy a bazary.

Detektiv místní moc nemusel. Co proti Granadě měl? Kupodivu s tím neměl co dělat islám. Děd, jenž musel utéct před Palestinci z Izraele, by ho za to nepochválil. Rozen nesoudil lidi podle víry. Důvod byl úplně jiný. Vyrostl totiž v Almeríi, nu a Alméřané si z Granaďanů rádi utahovali. Dával za vinu pohoří, které mezi města vrazilo klín. Zatímco projížděl ulice, minul mnoho lidí, ať už šlo o Španěly, Maročany, Američany nebo Japonce. Co do národnostní pestrosti, nebyla na poloostrově ničím výjimečná. Pokud jde o vzhled, nejméně sem zapadalo bledé soukromé očko.

Náhle mu cestu přehradil převrácený kamion. ,,Jak to dokázal?‘‘ žasl nad tím a proklínal se za to, že si vymyslel tu uzavírku. Přivolal si ji? Že by karma? Buď jak buď, s úsporných důvodů vypnul motor a čekal, něž odklidí kamion pojízdný magnet.

Čekání si krátil úvahou. Co bude ta delikatesa obnášet? Rozen soudil o Jitřence, že má sklony k přehánění. Z fleku by mohl uvést příklad. Nebylo tomu tak dávno, co mu naplánovala výlet do Córdoby. Upozornila ho na to, že jde o teroristický útok, který se měl odehrát ve věžáku na periférii města. Rozen nebyl s to pochopit, proč by terorista útočil v chudinské čtvrti. Teror přece nejlépe účinkuje na rušném místě, no nó? No a takových měla starobylá Córdoba víc než dost. Skutečnost dala za pravdu jeho předpokladu. Rozen se pokusil do toho domnělého fanatika vžít. Prozkoumal tedy pozůstatky jeho příbytku, načež zjistil, že ten terorista kšeftoval s hnojivem. Koho by to napadlo? No přeci detektiva! Objevil totiž nádobu ledku! Šlo o dobrý podnikatelský záměr? Kupodivu sí! Úrodnost v Evropě byla rok od roku horší a horší. Alláhovi žel, domnělý terorista skladoval nádoby s ledkem přímo v bytě a nebylo jich málo. Šlofík s cigaretou se mu tedy stal osudným. Kdyby přece jen šlo o teroristů z Daiš, do ráje by se rozhodně nešel, neboť před výbuchem uhořel. Kaboom! ... bylo po záhadě.

Tu mu někdo zaklepal na okýnko. Rozen sebou trhl. Kdo si dovolil rušit jeho rozjímání? ,,Vágus,“ pronesl pro sebe. Snažil se dělat, že ho nevidí. Neměl ve zvyku rozdávat. Vágus byl však neodbytný. Klepal a klepal ... Řidič se nakonec nechal vidět.

,,Fuego?“ zeptal se ho, jestli hoří. Vágus nahodil prosebný tón.

,,Bakšiš? Bakšiš?‘‘ žebral s kartou v ruce a přál si, aby mu na ni převedl nějaký ten dolar. Euro už samozřejmě neplatilo.

Rozen se usmál, sebral krabičku cigaret a jednu mu podal.

Vágus na ni tupě zíral. ,,Nó sijáro,‘‘ sdělil mu, že nekouří.

,,Začni amigo,‘‘ pokrčil rameny Rozen, Nissan zase utěsnil a už se nenechal rušit. Nešlo mu na mozek, že člověk postrádající domov směle používá síť i bankovnictví. To jest paradox doby. Čekal, že se technologie vydá jiným směrem. Nedůvěryhodnost sítě pokrok brzdila.

Magnet práci dokončil, Nissan se rozjel a muž  za volantem upřímně doufal, že muž bez domova o ledku nic neví.

Ω

Rozen využil navigace, aby se vyhnul centru města a minul i mrakodrap koncernu Shirogane, giganta v oblasti technologií.

Nissan vyměnil černou asfaltku za středověkou stezku. Cítil se, jakoby se vrátil v čase. Táhla se vzhůru k zalesněnému kopci. Alej zahrnovala jilmy a sem tam zahlédl řidič i pomerančovníky. Rád by k ním přičichl, jenže nechtěl pouštět do auta zář. Granada byla okouzlujícím místem a Alhambra, ke které teď stoupal, byla bez přehánění úkazem. I název stavby byl inspirován oním zrádným ovocem. Mohlo explodovat?

Stoupání trvalo poměrně dlouho. Cestou minul nemálo chodců. Podle vzhledu soudil, že jde o muslimy, jichž v Andalusii nebylo málo. Popravdě měl co dělat, aby někoho nesrazil. Navzdory davu dobyl pahorek, kde bylo tolik muslimů, že musel použít policejní sirénu. Přišla mu vhod, přestože jí jako ex-polda nemohl používat. Dav se neochotně rozestoupil. Občas mu někdo i pohrozil. Utkvěly mu v paměti rozezlené oči zírající z hidžábu. Proklela ho ta žena? Před divem panovala hysterie.

,,Terorismus‘‘ zaváhal. Spatřil obrněný vůz, před nímž dva poldové rozkládali táhlý mantinel. Řidič šlápl na plyn, neboť to chtěl stihnout a zaparkovat až za ním. Poldy tím vylekal. Zabrzdil totiž před nimi jako šílenec. Tentokrát rád otevřel okno a musel řvát, aby přeřval hrozící dav. ,,Mateo Rozen, soukromý detektiv,‘‘ adresoval to policistům. Věta, co vypustil z úst, by zapadla do upoutávky seriálu minulého století. Pustili ho.

,,Nejspíš se klepe strachy, abych ho nepřejel,“ pronesl samolibě, vjel do areálu a mantinel byl uzavřen. Rozena těšilo, že nenechá milované auto napospas davu. Tu si uvědomil, že zase předbíhá. Ve zpětném zrcátku se mu zjevil snědý mládenec, jemuž se nějak podařilo zdolat mantinel. ,,Co máš v úmyslu Umájovče?“ zeptal se spíš sám sebe. Zapálený věřící běžel jeho směrem, přiblížil se, načež vyskočil jak kobylka a přistál přímo na jeho kapotě. Řidič napočítal pět kroků.

,,Mierda!‘‘ zaklel a chtěl ho za trest přejet.

Narušitel se však daleko nedostal. Sotva totiž přistál na zemi, na scéně se objevil urostlý polda. Hned jak běžícího zaregistroval, mírně se skrčil, vystrčil ramena a ve chvíli, když ho chtěl Maur odstrčit, srazil ho jako unikajícího quaterbacka!

Rozenovi vyletěl koutek. Ne že by s jeho metodami vždycky souhlasil, přesto urostlého poldu rád viděl. Byl to o Ignazio Nunez, jeho někdejší spolužák, parťák a též nejlepší amigo.

Narušitel se držel za pozadí. Rozen nebyl žádný doktor, přesto odhadoval, že si narazil pánev. Nissan zaparkoval co nejdál od davu. Nežli si vystoupil, vzal na vědomí všechen ten chaos. Pro jistotu sáhl i po Jerichu. Kdyby jich proklouzlo víc, mohli by ho podle nosu identifikovat a ... Poté si vystoupil a zavětřil pomeranče. Zážitek mu narušil amigův řev, jenž si vylíval zlost.

,,Zvedej se ty bastardo!‘‘ poroučel mu, on se nó a nó zvednout.

,,A ostatním mouřenínům vyřiď, že pevnost chrání silový pole!‘‘

,,To jsou kecy,‘‘ odsekl Maur, jemuž sice zvedání nešlo, přesto hrozil pěstí i v sedě.

,,To pole se jmenuje Nunez!‘‘ dokončil výhrůžku jmenovaný.

,,Budu vás žalovat Nunezi!‘‘ odpověděl mu výhrůžně Maur.

,,Žaluj bastardo! Žaluj! Alláhovi, Leonoře, Seque ...,‘‘ odmlčel se. ,,Komu chceš! A nezapomeň zmínit xenofobii. Oukej? Pokavaď se vrátíš, nakopu ti ten tvůj pískem ošlehaný ksicht!‘‘

,,Alhambra je naše!“ prohlásil Maur a toužil se hádat, jenže to už mu pomáhali na nohy nepozorní policisté, kteří ho pak vyvedli za mantinel. Rozen kroutil pobaveně hlavou. Smích ho přešel poté, co zkontroloval lak Nissanu. Našel šmouhy ...

,,Co takhle autokosmetiku? Nechceš?‘‘ dobíral si ho Nunez.

Nunez měl ruce jako sekvoje a soudce byl asi ten jediný, kdo mu mohl ublížit. Trikot měl těsný a zpoza něj mu vyčnívalo tetování v podobě dřevěného křížku. Vlasy měl střižené na krátko, za uchem mu visel služební mikrofon a odznak nosil na hrudníku jako šerif v kovbojce. Úsměv měl široký a oči tmavé.

,,Hola Iggy,‘‘ napřáhl k němu ruku. ,,Nenapadlo tě, že překračuješ své kompetence?‘‘ 

Dav mu dělal vokály. ,,Perros incrédulos! Perros incrédulos!“

,,Vždyť po nás řvou, že jsme nevěřící psi! Přitom ...‘‘ hájil se Nunez a poté zbystřil. ,,Konec řečí!‘‘ prohlásil soudně. Rozen sledoval, jak tasí z pouzdra Magnum, zvedá kohoutek a bez rozmyslu pálí do vzduchu! Ozvala se rána jak z děla. Proč to sakra udělal? To totiž další odvážlivci pronikli skrz ostrahu. Sotva zaslechli mocný hlas amigovi nejoblíbenější zbraně, poroučeli se jeden jak druhý k zemi a to dobrovolně. I detektivovi zalehlo v uších. Minutu ani neslyšel, o čem se jeho amigo s kolegy baví. Z jeho pohledu jen  asertivně mával rukama. Zaslechl až toto. ,,Řiďte se tím, co říkal Gandalf. Neprojdeš dál!‘‘

Z davu se ozvalo. ,,Smrt Gandalfovi!‘‘

Nunez ukázal, kudy mají jít. Mimoto, jejich přátelství trvalo řadu let. V čtyřicátých letech se každý staral o sebe a pokud nebyl člověk členem nějakého seskupení, jen sotva mohl někomu důvěřovat. Ti dva se poznali na univerzitě ministerstva vnitra v Tarragoně. Neutrální člověk by mohl tvrdit, že větší protipóly by těžko našel. Co je spojovalo? Třeba narážka na čaroděje. Oba se totiž řádili mezi geeky.

,,Mohamedáni nevděční,“ soudil je Nunez a už se neohlížel.

Ω

Amigos zdolali bránu, jejíž klenba se stáčela do orientálního oblouku. Dále se rozprostíralo nádvoří, jehož krásu zdůrazňovaly fontány a sloupy. Rozena napadlo, že by sem mohl vzít nějakou seňoritu na rande. ,,Toť perla vsazená do smaragdu!‘‘ recitoval se zaujetím básníka, načež si kvůli vedru rozepnul knoflík u košile.

Nunez mluvil napůl do vysílačky, napůl k Rozenovi. ,,Full house. Maurofile,‘‘ spojil odpovědi. ,,Nesnáším Sara ...“ zachrčelo v ní.

Hájil se i Rozen. ,,Nezmínil jsem se někdy, že byl můj děda Žid?‘‘

Kdekdo by se omluvil. Nunez ho plácl po zádech. ,,Nejednou!‘‘

Rozen měl hrady v oblibě. V dětství je stavěl na pláži. ,,Dávní architekti měli opravdu vkus, nemyslíš?‘‘ byl fascinován.

Nuneze to nechávalo chladným. ,,Víš ty co Eslavo?‘‘ nadhodil. Rozen pokrčil rameny. Znal ty jeho odmlky. ,,Nemám rád Araby,‘‘ přiznal se k evidentní věci.

,,Nepovídej‘‘ opáčil Rozen. Proč se nebavili o práci? Když byli o samotě, omládli o celou dekádu. Alhambra toho nabízela hodně k vidění. Kriminalisté si museli prohlížet horší objekty. Dorazili na nádvoří. Rozen se někde minulém čísle magazínu dočetl, že je turistům zapovězené. Necítil se nijak zvlášť poctěn. Posléze si všiml ruky, co byla vytesána do oblouku. Prsty měla natažené. Když mu zrak sjel zase dolů, do cesty se jim postavil vousatý stařec. Měl smutné oči a na hlavě mu seděl fez. ,,Buenos días,‘‘ zdravil ho rozesmátě Rozen.

,,Zujte se, por favor,‘‘ žádal je stařec s duchovní nutností.

Rozen už už ohýbal hřbet. Říkal si, že pravidla jsou pravidla.

,,Dědo se vší úctou,‘‘ odmlčel se pohrdavě Nunez. ,,Já nejsem ctihodný rytíř El Cid. Možná si neuvědomujete, že se opakuju, ale mě už to nebaví. Tady se nikdo vyzouvat nebude! Oukej? Pokavaď bych tak učinil, budete možná další mrtvolou vy!‘‘

Vtip ale nedopadl na ornou půdu. Stařec totiž marně potlačoval zlost. Vypěnil a mrskl fezem o zem. Víru bral nezlomně vážně.

Zaklel cosi v arabštině. ,,Jestli se nezujete, Alláh vás potrestá!‘‘

Oba se na sebe otočily ve stejný okamžik, takže stařec viděl jejich siluety z profilu. Přešli to s úsměvem. Alláha se nebáli.

,,I ty vulgarismy máme lepší,“ usmál se zeširoka Nunez.

,,Víš ty co Iggy? Franco by na tebe byl hrdej!‘‘ usoudit Rozen.