Kompromis s Nemesis 3

Anotace: Kapitola 3 / 28.4.2044 / Alhambra /

Sbírka: Kompromis s Nemesis

Kapitola 3 / SALA DE LA JUSTICIA /

Lokace, kterou amigos kráčeli, absolutně nepřipomínala místo činu. Kolem se vznášela aura tisíce a jedné noci. Co za otázku tu viselo ve vzduchu? Co se událo noci předchozí!

Nunez nebyl s to kápnout božskou. Lokace mu připomněla bůh ví proč mapu z "FPS" střílečky. ,,Včera mi přivezl Amazon novej Battlefield,‘‘ jiskřilo mu v očích, když to říkal. ,,Povím ti amigo, je to, jak je to anglické slovo,“ odmlčel se dramaticky, aby rádoby  překvapivě zvolal. ,,Masterpiece!‘‘ 

,,Furt to máš v sobě,“ soudil o jeho dramatičnosti Rozen.

,,Ty detaily! Jako bych tam byl a čas se zastavil.‘‘

Chtěl to tu rozstřílet? ,,Budu hádat Iggy. Že si hrál za osu?‘‘ pokračoval Rozen a tu si uvědomil, jak moc se ruka imámů na Alhambře podepsala. Nebo se všechno vrátilo do původního stavu? Celkově vzato se jednalo o zavádějící tvrzení. Proč ji královna muslimům vůbec vracela? Média to podala jako restituci, jenže podle něj to byl holý nesmysl. Šlo o prodej a víra s tím neměla co dělat. V mysli se mu opakovalo … money, money, money …

,,Osu i spojence,‘‘ prozradil Nunez a dodal. ,,Stejně jak Franco!‘‘

Rozena tím pobavil. Cosi ho donutilo se ohlédnout. Paranoia? Ne tak úplně. Duchovní se totiž plížil za nimi, pravda že nenápadně jak přízrak.

,,Když jsme u té virtuální reality,‘‘ odmlčel se i Rozen. ,,V konspiračních kuloárech jsem četl, že Shirogane vyvinulo vysílač, kterej z fleku vyřadí elektroniku v průměrným městě!‘‘

,,Kdes na to byl Eslavo?‘‘ zeptal se Nunez. Poté se jim naskytl pohled na nádherné křišťálové jezírko, do něhož tryskala voda ze chřtánu sošky jakéhosi Leviatana, v té vodě pluly závojnatky a její hladina zrcadlila slavný Alkazár. Rozen ztratil řeč. Něco mu na té vodě nehrálo. Vtom mu to došlo! Voda byla narudlá ...

,,Ideální hračka pro teroristy,‘‘ usoudil Nunez. ,,Zdá se mi to nějak přehnaný. V poslední době se kromě dronů nic smysluplnýho nedělá.“

Rozena napadlo něco jiného. ,,Pamatuješ na New Phoenix?‘‘

Nunez souvislost vytušil. Co se událo na zmíněném místě?

Buď jak buď, dýchla na ně historie a konkrétně detektiv zastával názor, že se neustále opakuje. Zalitoval, že se o to nepodělil s mistrem, jehož PIN si pořád pamatoval. Obrazně si představoval jako mechanismus, otáčející obruč nebo disk, jenž znázorňoval zvěrokruh. Znělo to sice připitomněle, jenže on to tak vnímal.

,,Vrať se na zem Eslavo!‘‘ přerušil jeho hloubání Nunez.

,,I´m back!‘‘ pronesl Rozen jak terminátor a zaslechl nesrozumitelné hlasy. Ukázal tím směrem. ,,Sí,“ potvrdil Nunez, že se blíží k místu činu.

Poté přizvedl pásku ze silikonu, na které bylo černým písmem psáno ''prohibición de entrada''. Udělal ale to tak nešikovně, že ji silou přetrhl. ,,Carajo!‘‘ zaklel a vytasil se z legráckou. ,,Pak věř těm kecům, že plast nejde zlikvidovat.‘‘

Ω

Vstoupili do Sala de la Justicia, neboli Síně spravedlnosti.

Slunce se opíralo do ornamentů a rozjasňovalo celý prostor do tvaru svíčky. Rozena zaujali dvě hliněné džbány. Vzpomněl si na Alibabu a čtyřicet loupežníků.

Hlasy, jimž předtím nerozuměl, pocházely právě odsud. Komu patřily? Útlé ženě a párečku mladých kriminalistů. V případě ženy nešlo o nikoho jiného, než o Jitřenku, plavovlasou patoložku Valentinu, která mu digitálně vyčinila, aby hýbl kostrou. Jen tak mimochodem, byla to Ignaziova manželka.

Mrkl na ni. ,,Konečně,“ odsekla ona a věnovala se práci.

Bylo evidentní, že ráda jezdí do terénu. Minula se povoláním? Zdání zranitelné dívenky v jejím případě nepřicházelo v úvahu. Žaludek měla snad z cementu. Rozenův nos zavětřil nějaké kořeněné aroma, které však přebíjelo něco zapáchajícího. Když si soukromý detektiv uvědomil, co v sálu vlastně zapáchá, pochopil, proč měl hejbnout kostrou a pochopil i to, co všechno je ve hře. Duchovní, jenž nedlouho nato dorazil, reagoval moudře, jestliže to nechal na právu státním a ne na právu šaría.

… neboť ve středu sálu se nacházela kašna, nad níž se houpala mrtvola. Úhel pohledu byl 0 stupňů, tedy kolmice. Bylo by fér zmínit, že šlo o vskutku známou tvář, jíž dominoval hustý vous a pokud by někdo tvrdil, že tento muž měl za života prořízlý jazyk, tak teď k tomu mohl dodat, že má prořízlý i krk. Krev, krůpěj po krůpěji, kapala tiše a zvolna unikala do jezírka, kap, kap, kap …

To však nebylo to nejzvláštnější. Každou lidskou bytost muselo praštit do očí hlavně to, že v místech, kde nebožtík předtím oči měl, se nacházely pouze dvě prázdné jámy.

Rozen měl slabší žaludek a pokaždé, když měl tu čest s mrtvolou, o to víc s tak znetvořenou, musel si zapálit. ,,Kvůli tomu je venku to melodrama!‘‘ pronesl zlehčujíc.

Sotva ho mladíci zaregistrovali, rozesmáli se. ,,Hola detektive!“

Oslepený šel stranou. Znal je oba. Chaveze i Palladina. Věděl, že ho mají v oblibě. Nechali se totiž slyšet, že je s ním legrace. Nunez o nich mluvil jako o zobácích.

Poté přistoupil k mrtvole, co zaváněla a rozkládala se. Zíral na ni z úkosu. ,,Tak co to tu máme Jitře …‘‘ načal větu, jenže co se nestalo. Sotva jí dokončil, hrozně se rozkašlal. Nešlo však o obyčejný kašel. Kašlal totiž zdlouhavě a sípavě, jakoby se líbal se samotnou smrtí. Na závěr poklekl. Co ho tak najednou posedlo? Šlo o pokoru? Rozen byl nemocný.

Nunez ho intuitivně plácal po zádech, nicméně nepomohlo to.

Zápasil s dýchacími orgány, z očí mu tekly slzy a jako tečku za tou ohavnou básní v nesrozumitelném jazyce, plivnul na podlahu krev. Důstojné to rozhodně nebylo.

Náhodou si všiml, že se mu duchovní posmívá. Zatímco si utíral slzy, představoval si, co se starci asi honí v hlavě. Hádal něco ve smyslu odplata za svatokrádež. Úsměv raději zavčas schoval. Potřeboval je. Zakamuflovat to tak, že sepjal ruce.

Rozen měl na jazyku slovo. To však zůstalo nevyřčeno. Sebral cigaretu, která mu během záchvatu upadla na zem a potáhl si.

,,Bereš ty prášky na tuberkulózu Mateo?‘‘ ptala se starostlivě.

Neodpověděl jí. Rozen měl ve zvyku klást otázky. Ty ale nebyly takové, jaké se nosily mezi kantory v Tarragoně. Řekněme, že hraničily až s paranoiou. Rozenovi neuniklo, že je oběť bosa. Předpokládal tedy, že jde o pravověrce. Nohy však poutaly jeho pozornost i kvůli něčemu jinému. Měl je fialové. Příčina? Svíral je totiž řetěz, co držel celou jeho váhu a nutno podotknout, že šlo o zavalitého muže. Rozen ho přejel očima, potom vzhlédl a našel lištu, k níž byl řetěz zapečetěn. Soudil, že jde o zdařilé aranžmá. Chtěl v tom hledat symboliku.

Tu se o slovo přihlásil jeden ze zobáků. ,,Seznamte se,‘‘ pronesl Chavez stylem, jakoby chtěl představit boxery v ringu.

,,Detektiv Rozen...‘‘ načež ruka zabloudila k mrtvole. ,,A radikální imám Tarik íbn Abdul íbn Ahmed íbn ...‘‘

Nunez ho vztekle umlčel. ,,Silencio Jesusi!‘‘

,,Lo siento šéfe,‘‘ omluvil se Chavez a pokusil se to odůvodnit. ,,Nejde mi na rozum, že má někdo tak dlouhé jméno.‘‘

Jesus Chavez měl tvář dobráka, padlé oči klesající v koncích, byl urostlý a měl kaštanové, pravdaže poněkud řidší vlasy. Mimoto jeho rodiče byli silní katolíci, kdyby někomu vrtalo hlavou to jméno. Kolegům přišel malinko nudný.

,,Stejně jak Brazilci ...‘‘ zubil se Domenico Palladino. Ten nebyl tak vysoký, ovšem paže měl vypracovanější. Zdobil ho přidrzlý úsměv módního návrháře z Milána, kde se shodou náhod narodil. V levém uchu se mu třpytila náušnice.

Jeden jak druhý nosily fialová trika s bledým nápisem Sevi-Sur.

Rozen dokouřil a hodil nedopalek do vázy opodál. Kouřilo se z ní dobrou minutu. Nevzplála, což přisuzoval tomu, že v ní nevřel olej jak v pohádce o Alibabovi. Zobáky tím rozchechtal. Nikoliv však duchovnímu.

Tarik totiž nebyl ledaskdo! Nebyl to sice jednooký dobyvatel, po němž se jmenoval Gibraltar a dokonce měl o jedno oko méně, přesto disponoval nesporným vlivem a vliv jak je známo, sebou nese i nepřátele. Na síti dokonce kolovalo video, na němž nabádal komunitu, aby povstala proti královně a založila si v "Hisbanii" vlastní Emirát. Znělo to sice šíleně, přesto to nebylo nemožné. Islám měl totiž v okolí Granady slušné podhoubí. Soucítil i s muslimy, pokud se jim pobožný influence neozýval.

,,Legrační je, že Jesus leze do mešity,‘‘ dobíral si ho Ital.

Chavez krčil rameny. ,,Nedávno se tu konaly zádušní mše.‘‘

Palladino užil italského gesta. ,,Tomu se říká progres!‘‘

Snímající patoložka kroutila hlavou. ,,Haurrak,“ pronesla.

Rozen naslouchal jen napolo. Komu mohl imám překážet? Toť otázka, co mu visela v mozku. Kriminálka by bezesporu hledala motiv. Ovšem v tomto případě byl problém zcela opačný. Motiv měl kdekdo. Tarik se zrovna neproslavil jako tolerantní člověk. Jak byl stár? Vrásky prozrazovaly, že zažil ještě minulé milénium. Nechtěl být jen za mučedníka? Dejme tomu, že to byla absurdní myšlenka, věru, zradikazovala by nejednoho muslima. Rozen si umínil, že musí hledat jednoduší řešení.

,,Máte k tomu co říct svatý muži?‘‘ prohodil směrem ke starci.

Duchovní se zarazil. Zřejmě nebyl za až tak radikální. Obyčejná otázka ho totiž vyvedla z míry. Nebo si jeho slova jen překládal. Rozen přemýšlel, zdali nefunguje islám na principu následníků. Mohl ze tento bohabojný muž ze vzniklé situace něco vytěžit? S přízvukem spustil. ,,Měsíc nikde. Jsem stár. Uléhám se západem Slunce,‘‘ řekl poeticky. ,,Já se kochal pohledem na zářící Granadu a děkoval jsem Alláhovi, že nám jí daroval.‘‘

Dějin znalý detektiv chtěl namítnout, že jí založit Kartaginci, ale nechal to být. Nunez by jeho řeč potřetí neskousl. ,,K věci,‘‘ popohnal ho. Chvalozpěvy na Granadu ho nezajímaly.

,,Zčistajasna si mne nechá velký Tarik zavolat. Vibruje pager a já neotálím. Spěchám. Odvrácen zády ke mne říká, že nechce být rušen. Nechápu jeho slova. Proč mne tedy nechal zavolat?‘‘ krčil rameny duchovní. ,,Říká. Milý Kazime. Pošli je domů. Pak ukáže na hlídky před mešitou. Říká. Pošli je domů Kazime. Chci slyšet ticho. Ticho před bouří …‘‘

Rozen už nepochyboval, že chtěl Tarik podnítit nepokoje. ,,Smrákalo se?‘‘ mrštil nerelevantní otázkou.

Stará tvář byla plná nepochopení. Neodpověděl, místo toho natáhl ruku k visícímu muži. ,,Nikdo si netroufne na našeho imáma, říkám si. Provází ho Alláh, říkám si,‘‘ kňučel a vrhl po něm zbožný pohled. ,,Ctí ho královna, ctí ho i prezident za louží. Vskutku jsem o jeho nedotknutelnosti nepochyboval. Vskutku nó ...‘‘

Rozen si všiml slzy. Nehrál to. ,,Alláh je mým svědkem!‘‘

,,Takovej svědek je vám houby platnej!‘‘ odsekl Nunez.

Zobáky tím rozesmál. Duchovní očividně zalitoval, že je vůbec volal. ,,Lo siento,“ omluvil se mu Nunez, neboť pochopil, že to přehnal. Ostatně, Tarik byl pro ně něco jako papež.

,,Máte v areálu kamery nebo snímače?‘‘ zajímal se Rozen.

Duchovní dvakrát přikývl. ,,Sí. Sí. Dědictví po nevěřících,‘‘ upřesnil to a detektiv si ihned představil, jak moc budou průkazné. Palladino s tím progresem neměl pravdu. Muslim byl všechno, jen ne pokrokový. Kdyby imámové dbali místo tradic na techniku, jistě by koupili termokamery. O dolary neměli nouze. Netrvalo by dlouho a hned by věděli, koho mají kamenovat. Přesto měl pro staromilství pochopení. ,,To bude vše. Grazias,“ řekl a nenápadně mu naznačil, že smí odejít. Nakrátko se zasnil a došlo mu, že neříká úplnou pravdu. Nemyslel si, že je revolta na spadnutí. Nabízelo se, že se chtěl s někým sejít. Ale s kým? Že by v tom byla ženská?

,,Eslavo!“ vrátil ho do síně Nunez.

,,Grazias,“ poděkoval Rozen i jemu. Duchovní se dal na odchod.

Přisadil si i Rozen, akorát vyčkal, až bude stařec ta tam. ,,Není ironie, že připomíná zvíře, co nikdy nejedl?‘‘ vytasil nekorektní vtip. Co by na to řekl jeho děd? Bylo to od něj polopokrytecké. Reakce však předčila jeho očekávání. Zobáky rozesmál jako vždy, ovšem nejvíce pobavil amiga, který dokonce vyprskl smíchy. ,,Boduješ Eslavo!“

,,Haurrak!“ vykřikla jeho manželka tentokrát nahlas.

Rozen téměř zapomněl, že je v sále i Jitřenka. V její tváři rozeznával cosi starobylého, což souviselo s jejím původem.

,,Něco mi na to řetězu nehraje,‘‘ přimhouřil oči již vážně a pohlédl na culícího se Nuneze. ,,Iggy, potřebuju piedestal,‘‘ řekl mu, ale on měl v očích otazníky.

,,Seš snad socha Eslavo?‘‘ zvedl koutky Nunez.

,,Nerozumím tomu, na čem to drží!‘‘ vysvětlil to.

Nunez si povzdechl a unaveně odpověděl. ,,Srp na řetězu.‘‘

,,Por favor,‘‘ prosil jej. Nunez přikývl, ukázal na zobáky a ti oba ohnuli hřbety. Hned nato se na nich narovnal jak cirkusák. Naštěstí měl podváhu. Mohl tedy zkontrolovat to, co amigo nazval ''srp na řetězu''. Sotva zaostřil oči, zjistil, že má tu čest s něčím nevšedním. Seskočil. ,,Grazias,‘‘ řekl po dopadu.

,,Měl jsem pravdu?‘‘ zajímal se Nunez.

,,Kusarigama!‘‘ zvolal vítězně Rozen.

,,Kusari co?‘‘ ozvala se snímající Tina.

Rozen opáčil. ,,Kusarigama, zbraň ninjů!‘‘

,,Chceš tím říct Eslavo, že tu Shirogane dělalo pořádky?

,,Nesmysl,‘‘ nesouhlasil s amigem Rozen, i když šlo o zajímavou myšlenku. Zazubil se a zvedl ukazováček. ,,Co se optat starosty, jak spolu zdejší menšiny vychází?‘‘

,,Menšiny ...‘‘ odsekl Nunez. ,,Semena ovoce, co se nedá žrát!‘‘

,,Nedávno si ho měl v salátu,‘‘ dobírala si ho jeho manželka.

,,Zrádkyně!‘‘ zavrčel v dobrém manžel.

Rozen se do jejich sváru nezapojoval. Něco mu napovídalo, že tak tradiční a duchovní národ, jakým Japonci bezesporu byli, by ani největšímu nepříteli nezpůsobili takovou pohanu, aby by ho připravili o oči. Co věděl, jejich tradice považovala pouhý oční kontakt za známku agrese. Připustil by to pouze v případě, že by šlo o odplatu. Mstil se mu někdo? Zatím sledoval, jak se imám pozvolna houpá. Zíral do té jeho zarostlé tváře. Zíral do míst, kde chyběly ty bodavé oči toho štváče z videa. Zrak ne a ne odvrátit. Poté se posadil, aniž by mu sešlo na tom, co si ostatní pomyslí. To byl celý jeho styl. Hloubal, mlčel, nevnímal, jen zíral ... a rázem jeho proměnlivou mysl posedla filosofie!

Byl imám oslepen během života, nebo až po smrti? Lze mrtvého oslepit?