Kompromis s Nemesis 14

Anotace: Kapitola 14 / ?.8.202? / Almería /

Sbírka: Kompromis s Nemesis

Kapitola 14 / NOSTALGIE /

V pobřežní Almeríi bylo čarokrásně. Pomáhalo tomu i to, že její jméno znamenalo "zrcadlo moře". I podzimy let dvacátých se nesly ve znamení letních teplot. Slunce rozpalovalo písek a moře se třpytilo jako drahokam. Kdyby se někdo tvrdil, že se nachází  v Maghrebu, nebyl by daleko od pravdy. Přístaviště opouštěly převážně lodě, které mířily především do severní Afriky. Na stěžních jim vlála vlajka EU.

Navzdory úmornému vedru si na pláži hrály niňos. V písku klečela opálená niňita a společnost jí dělal bledý chico. Bylo jim kolem devíti, přičemž oba žili v sousedství.

Zrovna budovaly palác. Mezi stavební materiál patřilo kamení, oblázky, klacíky, škeble a samozřejmě i písek. Hrad nebyl ani Gotického, ani Orientálního původu. Niňos nedbaly na pravidla, řídily se pouze představivostí. Originalita byla předností hradu a na co nestačila pečlivost niňity, zaopatřil chicův důvtip. Jak se jmenoval? Nebylo třeba jmen. Byl to prostě hrad … Když si hrály, skákaly si do řeči, jakoby rušné náměstí hostilo jarmark.

,,Nechoďte po svých! Kupte si koně! Zde žijí nejlepší chovatelé v Andalusii!‘‘ volala niňita hlubokým hlasem, což znělo komicky.

,,Kupče! Kupče!‘‘ imitoval jí chico ,,Kolik za něj chceš ty tupče?‘‘

Niňita vyprskla smíchy. ,,Sto euro!‘‘ navrhla. Zaplatil jí mušlí.

Za odměnu mu darovala neviditelného koně a drahocennou mušli si přiložila k uchu. Slyšela vlny. Náhle jí z míry vyvedlo lodní skřípání. ,,Zachraň se kdo můžeš! Korzáři jsou tady!‘‘

Chico neváhal. Nemohl. Pasoval se totiž na ministra obrany. Ústy napodobil polnice, čímž sešikoval armádu. Chystal útok na plavidlo!

Ptal se. ,,Rytíři?“ Zvolala. ,,Preparado!“

Ptal se. ,,Mušketýři? Zvolala. ,,Preparado!“

Ptal se. ,,Kopiníci? Zvolala. ,,Preparado!“

Ptal se. ,,Legionáři? Zvolala. ,,Preparado!“

Byli připraveni. ,,Na zteč!‘‘ vyzval vojáky a imitoval bitevní vřavu tím, že šermoval do prázdna neviditelným mečem. Vůbec se netrápil tím, že nesmyslně opouští opevnění. Proč taky. Vojáky viděli jen niňos. Nechal se inspirovat Hollywoodskými filmy. Zpočátku dostávalo jeho armáda na frak, nicméně když už bylo na pokraji porážky, zázračně se vzchopilo a porazilo neviditelné korzáry na hlavu!

,,Victoria! Victoria!‘‘ vřískala niňita, no a chico, jenž byl povzbuzen nevídaným úspěchem, se uklonil jako šlechtic.

,,Grazias!“ vyjádřil svou vděčnost.

Brzy se ukázalo, že ohrožení bylo zažehnáno jen na chvíli ...

Před branou se zjevil nový nepřítel. ,,Hola,“ zubil se na ně bratr niňity v doprovodu nohsleda. Byli o poznání starší a o poznání vyšší. Puberta už je generovala v pěkné grázly.

,,Hola,“ opáčil bezstarostně chico. Reakci vůbec nečekal.

,,Nevíte kudy do inkubátoru?‘‘ bavil se bratr. Niňos neodpovídaly. Bratr tedy dodal. ,,Říkal jsem si, že by to mimina měly vědět.‘‘

Niňita se postavila a dala ruce v bok. ,,Běžte pryč Felippe! Víš, co říkal papá!‘‘ Vytušila totiž sabotáž. Moc rádi jí dělali naschvály.

,,Nebuď drzá Noelle!‘‘ napomenul jí s nezájmem a nohsled vlezle přitakal. ,,Hrajete si jak škvrňata. Malý hloupý štíři!‘‘

Ministr obrany zpozorněl. Na svůj věk byl nadmíru podezíravý a nedůvěřivý. Ale strach? To neměl! Hrdě posměváčkovi oponoval.

,,My jsme ještě škvrňata Manueli,‘‘ odsekl chico a nasál do plic horký vzduch jak krocan. ,,A pokud ti to uteklo amigo, tak jsi tu jediným hlupákem ty!‘‘

Nohsleda to dopálilo. Krev se mu vlila do jeho hrdé, třebaže ne moc bystré mozkovny. ,,Slyšíš to Felippíno? Má kuráž bastardo!‘‘

Poté rozpažil ruce, jakoby ho sledovalo publikum. Představivost ovládala i jeho. Odezva nikde. ,,Co by jsi řekl, kdyby jsme vám tu trapárnu vylepšili?‘‘ vyhrožoval jim. Bratr niňity očima souhlasil. ,,Nevyhrožuj, nebo to povím zie!‘‘ chtěla to vyžvanit tetičce.

Ten vyhrůžek nedbal. ,,Pověz!‘‘ zavrčel nohsled a se škodolibou radostí kopl do hlavní věže jejich hradu. Věž byla zase pískem.

Chico se urazil. To, že byl jiný, věděl. I papá byl bledý. Přesto však cizí. Nevěděl o něm téměř nic. Věděl však, že jiný není totéž, co výjimečný. Výjimečný byl v zlatých očích Noelle. I ona se lišila. Pozoroval její tmavé vlasy, jak vlají ve větru. Měla v sobě tolik rozvahy a pochopení ... Nicméně on nó! Nedokázal pochopit, proč nohsled ničí jejich dílo bez sebemenšího důvodu. Vybavil si moudro děda Gabriela, co znělo - Kdo nebuduje, boří. Pořád byl malý, tudíž mu pointa unikala. Musel se pomstít. Prostě musel ...

Z pozice krocana přešel do útoku! Neřešil výškový deficit. Prostě se na něj vrhl. Udělal to tak nešikovně, že jeho pěstičku zastavil až ničitelův rozkrok. ,,Bastardo!‘‘ zakvičel nohsled, načež poklekl do písku. Čestné to rozhodně nebylo. Co jiného měl dělat? Měl štěstí v neštěstí. Bratr niňity je jen pozoroval, zakroutil hlavou a rozhodl se jednat. Chica chytil za límec, aby si ho přitáhl k sobě. Táhlo z něj chilli. Zápach mstitele neodradil. Zapřel se nohama, díky čemuž bratr zavrávoral. Využil toho a vyrazil na zteč! Balanc byl ta tam, oba se poroučeli k zemi. Váleli se ve vlhkém písku.

,,Nechejte toho!‘‘ pištěla na niňita, jenomže boj tím nepřerušila. Nebylo třeba. Ukončil ho chicův problém ... Rozkašlal se tak odporně, že svého soupeře poprskal krví.

,,Merde!“ zaklel bratr a utřel si tvář. ,,Neplivej na mě ty bacily!‘‘

Vzhledem k tomu, že se bál nákazy, Chica pustil a ponechal ho vlastnímu osudu. Nemocný se otočil na břicho a vtiskl obličej do písku. Výrostci si ho prohlíželi z úkosu. Nic podobného ještě neviděli. ,,Nechej ho být Noelle!‘‘ radil sestře. Měli spory, přesto mu záleželo na jejím zdraví. Rodinu ctil. Ona ho zamávla rukou.

,,Bene,“ pokrčil rameny bratr, otočili se a odešli škodit jinam.

,,Victoria ty židáckej mrzáku!‘‘ zvolal nohsled vítězoslavně.

Chico se bránit nemohl. Kašel neustával. ,,Noe, Noe, Noe …“ snažil se vyslovit její jméno. Niňita ho neopustila. Měřila si ho starostlivě zlatýma očima, klekla k němu a když se přetočil na záda, opatrně mu nazvedla hlavu. Záhy souchotiny odezněly.

,,Noelle,“ oslovil jí, sotva otevřel oči a tu ho oslnila sluneční záře. Setřepal tedy ze sebe písek. Viděl, co vidět měl. Noelle ho nakazila úsměvem. ,,Postavíme další hrad Mateo.‘‘

Ω

Procitl s potem na čele. Nebo cítil sůl z pláže? Měl zvýšenou teplotu, nebyla to však španělská chřipka. Trpěl tím poměrně často, ovšem už si zvykl. Nebyl pro podnebí Andalusie stvořen, stejně jako Vandalové, kteří dali zemi jméno. Náhle ho posedla nostalgie! Cítil se jako ten chico z pláže. Kupodivu to neměl na svědomí sen. Spal totiž v pokoji, v kterém vyrůstal.

,,Pokud se tě nějaká studentka zeptá, jaký máš sny, musíš jí říct, že dnes jsi měl dost divnej,‘‘ povídal si dám se sebou.

Sedl si na postel a rozhlédl se. Zdálo se mu, že se v jeho pokoji zastavil čas. Musel se hodně snažit, aby našel nějakou změnu.

Z plakátu se za něj culila herečka Sedna Vinland, jež ho zaujala v nejednom filmu. Měla škvíru mezi zuby, tvář bledou, vlasy černé jako uhlí a mu nešlo do hlavy, že jde o Seveřanku. Připomínala spíš domorodou Američanku. Když on mohl být Španěl ... Hrála ještě? Totéž ho napadlo, když objevil rudou Ibanezku. Zaujala ho prasklá struna. Vzpomněl by si na akordy? Najednou mu došlo, že stejně není v kurzu. Koho by ještě zajímala kytarová muzika? Papírové knížky v knihovně? Filmy seřazené v databázi? Jen a jen minulost. Bažil po ní a ona ho pojídala jak bažina.

Rozen si vybavil důvod, proč u mamá přenocoval. Tentokrát to se snem souviselo. Mocný kmotr Villasmundo, papá Noelle a Pippa, spal s rybami, no a aby těch náhod nebylo málo, moře ho vyvrhlo zrovna na vysněnou pláž. Snílek vstal, hodil na sebe košili a sestoupil ...

Dorazil do přízemí. Zadíval se do francouzských oken, odkud měl možnost spatřit kmotrovu rezidenci. Vzpomněl si na bludičky, co viděl v objektivu. Souviselo s pádem kmotra? O tom nepochyboval. Rozen bloudil ve své mysli. Papá niňity, s níž si hrával, byl bezesporu vlivný člověk. Kdo si mohl přát jeho úmrtí? Inu, takových byla celá horda. Kmotr obchodoval s kde čím, ať už šlo o věci legální, či nelegální. To z něj dělalo ideální terč pro konkurenci. Rozen si ho zafixoval jako mafiána dob minulých. Tušil však, že lidé jako on, už byli na vymření. Zasekl pohled na rezidenci. Hned si vybavil Alhambru, která se zdálo být zdánlivě nedobytná. Totéž se dalo říci i o Torre del Oro. Zdánlivě ...

,,Zase sníš s otevřenýma očima ty plážovej svůdníku?‘‘ zeptala se mamá.

Neodpověděl, jen zvedl koutky. Zrovna prostírala na stůl. Pokrm vypadal zdravě i vydatně. Nebylo toho k snídani moc? Rozen našel Slunce a uvědomil si, že je na vrcholu.

,,Kolik je?‘‘ zavrčel na ní první slova dne.

Mamá pozvedla ukazováček. ,,13:00.“

,,Jedna?‘‘ divil se tomu. Nešlo tedy o snídani, nýbrž oběd.

,,Mierda!‘‘ zanadával si. Mrkl na talíř, z něhož se nekouřilo.

,,Chtěl si vzbudit hijo mio? Gazpacho je studené akorát.‘‘

Syn, jemuž táhlo na třicet, se zamyslel. ,,Mio problém.‘‘

Změřil si jí rozespalýma očima. Vypadala pořád k světu. Oči měla hnědé, rty výrazné, kaštanové vlasy svázané do ohonu a hustější obočí. Ukázala rukou k židli, aby se posadil. Bylo evidentní, že ho ráda vidí. Kdy jí naposledy navštívil? Neměli se zle, přestože byla samoživitelka. Uposlechl její rozkaz.

,,Víš ty mamá, co má společného soudce, imám a mafián?‘‘ Předtím, než to dořekl, mamá před něj položila tabletku. 

Zamyslela se. ,,To je nějaká anekdota?‘‘ netroufala si hádat. Místo toho sledovala, jestli sáhne po léku. Jenže on ho ignoroval. Zavrtěl hlavou. ,,Tím se teď zabývám.‘‘

,,Mám s tím co dělat seňor Villasmundo?‘‘ vydedukovala.

Syn tajuplně dodal. ,,Sí. Ale nemohu se k tomu dál vyjadřovat.‘‘

Věnovala mu hrdý pohled, přičemž se dostalo i na klepy.
,,Sousedka říkala, že je mladý Felippe odpykává ve vězení.‘‘

Rozen se škodolibě pousmál. ,,All inclusive,“ uchechtl se.

,,Ty jsi ho nikdy nemusel že?‘‘ usoudila mamá. Hijo to přešel mlčením. Ona se odbít nedala. ,,Dáš si konečně ten Isoniazid?‘‘ vyjekla ze sebe a bodla prst k tabletce. Kvůli ní po léku sáhl, hodil jej do jícnu a zapil ho přinesenou minerálkou.

,,Ty s tím naděláš mamá. Stejně co nevidět chcípnu.‘‘ odsekl syn, jakmile jej spolkl. Minerálka jeho hrdlo příjemně ochladila.

Naproti tomu jeho madre vyřčená věta rozpálila. Vytáčelo jí, když mluvil poraženecky. Spustila tedy proslov s kadencí samopalu.

,,Chcípnu? Chcípnu?! Na to zapomeň ty cyniku jeden! Celý papá někdy ...‘‘ Myslela otce nebo děda? Nepitval se v tom. Tušil, že to přehnal. Černý humor nebyl pro každého. Omluvil se zvednutou rukou jako tenista. Měl ale tušit, že to nebyl konec. ,,Všichni mio blízcí umřeli! Všichni do jednoho! Až na tebe! Už tak ti nestojím ani za videohovor! A to bydlíš v Almeríi Mateo! V Almeríi! Chceš, abych zůstala úplně sama? To by si chtěl hijo?‘‘

Rozen zadržel smích. Nechtěl zlehčovat smrt prarodičů, přesto ... To byl temperament! Mamá byla stejná jak ty její housle. Zněly konejšivě, jenže když je někdo rozladil, nedalo se to poslouchat. Vyčkal tedy, než se uklidní a omluvil se i slovně. ,,Lo siento.‘‘

Zabralo to. ,,Bien,“ opáčila pořád ještě dotčeně.

Dál se do jídla. Polévka měla oranžovou barvu a topil se v ní výběr zeleniny. Rozen kroužil lžící. Zaujatě sledoval ty rozdílné druhy, načež se zamyslel nad rozmanitostí obětí.

Byl tu - otrávený soudce, podřezaný imám, utopený kmotr, různí muži z odlišných vrstev společnosti. Pojilo je jediné - postrádali oči! Chtěl tím vrah něco říct? Narazili na záporáka z klasických detektivek? ,,Buen apetito,“ popřála mu dobrou chuť.

,,Thank you Isabel,“ zazubil se syn.

Policía Almería, o níž bylo od migrační krize známo, že s radostí přijímá úplatky, měla o viníkovi jasno. Mohla za to Granada! Zase ten stereotyp! Nejjednodušší prostě bylo bodnout prst na Sierra Nevada! Když jim však família prozradila, že i kmotr postrádá oči, otevřelo to oči i zkorumpovaným. S radostí přenechali zapeklitý případ kriminálce z metropole. Mafiáni stejně nebyli moc sdílení.

Do týmu byl přizván on a přizvali i zdatnou patoložku Valentinu. Vyšetřování měl na starost její manžel Ignazio, jehož do funkce pasoval Santiago Gato, jakožto nejvyšší komisař Andalusie. K ruce jim byli kadeti Chavez, Palladino, poté Talia a jakýsi Raúl. Pachateli se nejprve přezdívalo "oslepovač". Poté co zjistili, že oběti přišli o oči až po smrti, přejmenovali jej z "oslepovače" na "sběratele očí".

,,Mimochodem,‘‘ řekla mamá. ,,Hledal tě tu nějaký young guy.‘‘

,,Co Inglésss …“ chtěl se ptát, jenže rozkašlal se. ,,To máš z toho kouření!‘‘ zkonstatovala a poté co kašel ustal, hijo odsunul talíř, jakože má dost. Obohatil ho totiž krví. ,,Co byl zač?‘‘ začal být víc detektiv, nežli hijo.

,,Agent nebo co,‘‘ pronesla mamá, jakoby šlo o tuctovou věc. Nakonec obrátila. ,,To mi nehraje hijo. Kdyby byl agent, proč se prozradil?‘‘

,,Netuším mamá,“ krčil rameny syn.

,,Ráda jsem oprášila Inglés,‘‘ přiznala se. V očích se jí zračila jakási vzpomínka. Nicméně on o historky z Izraele nestál.

,,CIA?‘‘ napadlo ho na první dobrou.

,,Nebuď paranoidní!‘‘ žádala ho prosebným tónem. Zvedl prst, jakoby si vybavila důležitý detail. ,,Vypadal jak někdo z východu.‘‘

Informace ho zmátla. ,,Číňan?‘‘ chtěl to upřesnit. Přesahovalo to jeho divoké představy? Vybavil si lidovou rozvědku, co operovala po celé Evropě a to poměrně úspěšně, neboť Čínskou čtvrť měla každá větší metropole.

Mamá se rozesmála. ,,Vrať se o pár rovnoběžek zpátky!‘‘

Nerozuměl. ,,Kazach?‘‘ tipoval dál.

Zakroutila ohonem. ,,Nó, nó. Východ Evropy, řekla bych.‘‘

,,Pár jsou dvě,‘‘ ohradil se. ,,Co chtěl?‘‘ Mohlo jít o Iggyho člověka? Jak jinak by se dozvěděl, že bude k zastižení právě u mamá? Měl ho snad za mamánka? Nebo ho monitorovali? Vynadal sám sobě, že v tom hledá zase něco víc.

,,Koho? Tebe hijo! Domluvila jsem vám rande na 15:00. Bien? Říkala jsem si, že tě do té doby probudí Sol,‘‘ ukázala na Slunce.

,,Rande,‘‘ zavrčel nevrle, neboť si vzpomněl na doktorku Valiente. Kým že ho nazvala?

Mamá nahodila zvídavý tón. ,,Kdy mi představíš tu svou princesu?“

Četla mu myšlenky? Nemohla. On čitelný nebyl. Buď jak buď, syn se rozhněval. ,,Ty mamá ... nestarej se!‘‘ odsekl podrážděně.

Zapnul si knoflíčky od havajské košile, postavil se, načež rodné hnízdo s předstihem opustil. Choval by se stejně, kdyby na něj měl vliv i papá? Nebyl vůči ní nespravedlivý? Historie na kdyby nehrála a předtím, než vstoupil na verandu, zase se zakuckal.

,,Nekuř tolik!‘‘ rozloučila se mamá.