Mozaika 5, III.: Hůře na bojišti...

Anotace: Innsbrucká fronta, 1652

Jdu po peronu rozbombardovaného a tedy i nepoužitelného innsbruckého nádraží. Město stále není naše. Tři měsíce krvavého obléhání a severní břeh pořád drží federální armáda. Většina města je naše, ale jsme svíráni ze tří stran nepřetržitou palbou děl, minometů, kulometů, leteckým bombardováním a partyzánskými útoky, do týlu nám vráží nůž místní obyvatelé a nikdo z nás neví, zda se vůdci Federace nezblázní a nepoužijí jaderné zbraně na frontové linii.

Snažím se na to nemyslet, když procházím okolo rozstřílené kavárny, kde je nyní radistická stanice a přes křižovatku po níž se přesunují kolony pěšáků a vozů k útoku na západní nábřeží. Moje kroky směřují jinam. Opustil jsem budovu našeho předsunutého velitelství s rozkazem k transportu zajatců do táborů v Tyrolsku.

„Máme zásoby pro naše vojáky, tisíce jiných starostí, prostě si je vezměte!“ přehrávají se mi v hlavě slova polního velitele, který mě zaúkoloval. Moje kroky vedou ke koloně náklaďáků, u kterých klečí desítky svázaných zajatců, mužů, kteří padli do zajetí při obsazení innsbrucké radnice, a které musím s vojenskou policií dostat pryč, protože překáží.

Pokynu na moje kolegy a ti začnou nakládat zajatce do vozů, zatímco v čelo našeho konvoje se zařadí obrněný vůz s kulometem, který nás má chránit. Je to ochrana dost chabá, ale jediná možná. Všechny ostatní vozy jsou nutné k dobytí zbytku města. A tak na rozbombardované křižovatce u jižního okraje poničeného města připravujeme transport desítek vězňů.

„Kam je vezeme, veliteli?“ ptá se řidič, který si zapaluje cigaretu. Okolo nás se mezitím přesunují tanky a transportéry mířící k bojovým liniím na západním okraji města.

„Skoro k hranicím, do Innervalsu. Je tam sběrný tábor. Odtamtud je pošleme na nucené práce do týlu,“ odpovídám a řidič mi nabídne cigaretu, ale s povděkem odmítám. „Když to půjde dobře, budeme tam za hodinu, ale uvidíme, jaká bude situace na silnicích. A jestli tam po všem tom bombardování, ještě vůbec silnice jsou.“

Zajatci se moc nebrání, někteří dokonce popohání své kolegy, ať sebou hejbnou. Asi nechtějí být zbytečně ve válečné zóně, i když je pravda, že celá tahle oblast, nejen podělaný Innsbruck, je jedna velká válečná zóna. Ještě pár posledních opozdilců a za pět minut už se naše kolona náklaďáků rozjíždí na jih. V každém náklaďáku řidič a tři vojáci jako ostraha vězňů. A kdyby nějaký náhodou se dal na útěk, kulomet obrněného vozu ho dostane.

„Odkud jste?“ zeptám se svého řidiče a sleduji hřejivé, ale již zapadající slunce.

„Pelhřimov,“ odpovídá řidič.

„Co to proboha je?“ vyhrknu, protože takový název jsem nikdy neslyšel.

„Město v české provincii. Na Vás asi moc ospalá díra,“ odsekne s úšklebkem. „Odkud Vy?“

„Jsem Komnenovec, my jsme všude a nikde,“ odpovím a taky se usměji, ale jen do okamžiku, než smršť kulek a protipancéřových nábojů začne dopadat na vůz před námi.

Nejprve jsem si myslel, že rány přicházejí z Innsbrucku, ale ten už se vzdaluje a tohle je blízko. Vidím, jak z vozu odlétají kusy plátů a prudce se zastavuje. Kulometčík krytý štítem rychle otočí zbraň na západ, k prudkým svahům, odkud přichází střelba a začíná sám střílet. Vytahuji pistoli a nařizuji řidiči, aby objel zastavený vůz a šlápl na to. Pokusí se, ale další rána, nejspíše dobře mířená, odstřelí jedno z našich předních kol a my se namísto toho svezeme v prudké rychlosti do škarpy, kde se oba udeříme do hlavy. On o volant, já o desku.

Střelba pokračuje a z vozů vyskakují naši vojáci, kteří doprovází vězně. Snaží se krýt za vozy a střílet po partyzánech, ale brzy se ukáže, že jsme v křížové palbě. Další salvy nábojů totiž přichází i z opačné strany. Není šance a já ve zpětném zrcátku vidím, jak z našeho vozu vyskakují vězni a dávají se na útěk, směrem ke svahům.

V dalším zrcátku si všimnu, jak i z našeho náklaďáku vylézají vězni a jeden z nich ozbrojen pistolí. Zdá se, že už přemohli stráž. Pokouším se přivést k sobě raněného řidiče, ale je zmatený. Pořádně neví, co se stalo, a vlastně to nevím, ani já. Jen vidím, jak ozbrojený vězeň přijde ke kabině a v tom momentě zavřu oči a padnu hlavou na desku. Z čela mi teče teplý pramínek krve a já se modlím, aby to přesvědčilo vězně, že jsem mrtev, nebo aspoň v bezvědomí.

„Nestřílejte!“ vykřikne řidič, ale je to jeho poslední slovo. Ozve se výstřel a mě ohodí jeho krev. Další výstřel nenásleduje, ale pokračuje křik a střelba v okolí, zatímco já doufám, že už se brzy objeví posily, protože tohohle si někdo musel všimnout.

Střelba pozvolna utichá a já opatrně pootevřu oči. Vidím skupinky vězňů běžících ke svahům a mnoho z nich ozbrojených. Je mezi nimi i vrah mého řidiče. Zakrslý krátkovlasý zrzek, kterého jednoho dne najdu a zabiju. Chci zvednout ruku a střelit ho do zad, ale čemu by to pomohlo?

Ignoruji jejich slova. Sedím v chodbě velitelství, s obvazem na svěšené hlavě a vztekem v srdci. Jak se to mohlo takhle podělat? Zdejší důstojníci říkají, že to nebyla moje vina, že to bylo místní selhání, že chyběl dostatek patrol v oblasti, který by odhalil chystaný partyzánský útok, ale já jim na to kašlu.

„Jestli chcete, můžete si vzít dovolenou,“ navrhují mi.

„Ne.“

„Polovina Vaší jednotky tam zemřela, druhá polovina byla zraněná, stejně…“

„Ne. Vracím se do služby. Musím odčinit Vaše selhání.“

„Naše selhání? Dávejte si pozor na jazyk,“ pokračuje velitel.

„Omlouvám se za to, jak to tam Vaše posádka podělala.“

Velitel se pokusí promluvit, ale je umlčen dalším hlasem. „Vždyť má pravdu,“ tento hlas patří muži z Direktoriátu, který tomu celému naslouchá. „Nesnažme se vykroutit ze zodpovědnosti. Nejen vojenská policie, ale i my jsme zodpovědní za protipartyzánskou činnost.“

„Bude nějaká odveta?“ zeptám se.

„Už proběhla. Po vyslechnutí jsem nechal poslat do pracovního tábora stejný počet zajatců, který uprchl a dva další za každého padlého imperiála. Ať si máknou v kamenolomech a dolech.“

„Ta informace unikla.“

„Cože?“

„Neútočili na konvoj nazdařbůh. Šli na jistotu a i vězni vypadali dost sebejistě při útěku. Myslím, že tu bylo mnohem horší selhání, než jen nedostatečné krytí,“ pídím se. „Jaké jsou mé další rozkazy?“

„Lichtenštejnsko je nadále neutrální, ale našim vojskům se už podařilo zajistit hranici a vyhnat odtamtud federály. Převezmete velení nad hraničním přechodem v Tisis a budete kontrolovat všechny, kdo budou procházet tam i zpět a zajišťovat bezpečí pro naše lidi.“

„Rozkaz.“