Kompromis s Nemesis 26

Anotace: Kapitola 26 / 22.6.2044 / Malága /

Sbírka: Kompromis s Nemesis

 

Kapitola 26 / ČERNÉ OLIVY /

Valentina Nunez seděla ve stínu mohutného olivovníku. Znovu bylo dusno. Meteorologové totiž nazvali šestý měsíc v pořadí měsícem tropickým. Teploměr ukazoval 106° F. Hnědýma očima  sizměřila ceduli před starým stromem. Úžasla, že na tom místě přes 120 let. Víc k nevíře bylo, že stále plodil olivy!

Baskitka navštívila Malágu, jež bylo město moderní a zelené, což jí těšilo, protože jí připomínala její rodný region. Potvrzoval to i park, na jehož místě se prý před lety rozprostíralo parkoviště. Nedaleko totiž stála aréna pro býčí zápasy. Teď tu neparkoval nikdo, neboť byla Corrida zakázána. PETA porazila tradici na celé čáře. Přesto aréna nezůstala bez využití. Zápasy uvolnily plac pro hudební koncerty a místo parkoviště vyrostl nádherný "Parque Piccaso", co nesl jméno stejnojmenného malíře. Kromě toho, že skrýval rozličné druhy flóry, skrýval i prvky kubismu. Kubismus byl umělecký styl, jenž pohlížel na svět z povícero úhlů. Navzdory tomu, že bylo jeho poselství zapomenuto, patoložka se pokusila na problematiku podívat i z pohledu tradicionalistů. Byla sice striktně proti týrání zvířat, přesto tušila, že se zrušením cosi v království umřelo.

,,Aldaketa bizitza da,“ šeptala baskicky - změna je život.

Patoložka přemítala nad faunou a flórou, pokud se potřebovala oprostit od pracovních záležitostí. V přírodě mělo všechno přirozený řád. Příroda se neřídila žádným návodem, nešla s dobou, prostě byla! Proč ona byla v Maláze? Hlavně kvůli případu, jehož měla už plné zuby. K workoholičce sice neměla daleko, jenže sériový vrazi, jsou sériový vrazi …

Na nedostatek práce si nemohla stěžovat. Nahlédla do nitra mladého soudce i starého imáma. Vedli dost rozdílný život, ale na tom nesešlo. Zběžně si prošla i záznamy kmotra. Patolog z pobřeží jí prozradil, že byl před utonutím omráčen kamenem. Sdílný moc nebyl. Možná se to dozvěděl od mrtvých mafiánů ...

Raději pomysela na stromy. Vytáhla tedy z piknikového koše datli a pochutnala si na ní. Vtom jí tablet upozornil na příchozí hovor. Než hovor přijala, shlédla se ve potemnělém displayi. Vlasy měla sčesané za ušima a ty jí zdobily kruhové náušnice. Vzhled nechala vzhledem, hovor přijala, u toho žvýkala a po chvíli se před ní zjevila tatáž tvář.

,,Kaixo,“ pronesla její kopie, i když s černými vlasy.

,,Kaixo arreba!“ pozdravila jí baskicky a je třeba vysvětlil, že nešlo o aplikaci zrcadla, nýbrž o její sestru dvojče.

,,Kde pořád lítáš Alicio?“ zajímala se Tina.

,,Hlavně přes Atlantik. Znáš to,“ usmívala se sestra. ,,Nepřibrala jsi náhodou arreba?“ dodala pak s vypláznutým jazykem.

Tina se zarazila. Že by skutečně přibrala? Váha jí tvrdila opak! Vždyť v poslední době sotva jedla! Tu jí to došlo, v čem vlastně tkví mylný dojem dvojčete. ,,Jím datle ty modelko!“ ohradila se.

Kolem ní tu a tam někdo prošel a přestože návštěvníků parku bylo povícero, hovořily převážně anglicky. Malága byla totiž kosmopolitnější, než ostatní města v Andalusii. Ovšem na tom nezáleželo. Ona nemluvila kosmopolitním jazykem. I kdyby je hovor sester Etxeitových zajímal sebevíc, jazyk by dost možná ani nedetekovali. Bask byl Bask, nó Španěl. Papá dvojčat to posunul ještě dál, neboť prohlašoval, že Baskové byli společně s Etrusky, Mykéňany, Frýgy a kdoví kým ještě, původními Evropany, akorát se na to už zapomnělo. Dcera to měla za šílenou teorii, ovšem bavilo jí se v tom patlat.

,,Dobírám si tě nire bihotza!“ přiznala Alicia a to oslovení znamenalo moje lásko. ,,Co ten tvůj kovboj?“

Tina svraštila obočí. ,,Máme toho mraky.“

,,Mraky znám. Jsem přece letuška. Nějaký případ?“

Nebylo pochyb o tom, že brunetka zlepšila blondýnce náladu.

,,Bai. Doufám, že se pohneme z místa,“ nechtěla být konkrétní. ,,Ovšem tomu mému kovbojovi se podařilo rozprášit kartel!“

,,Super!“ ocenila to Alicia.

,,Super je, že nás za to pozval milionář na Helloweenský ples!“

Alicia se usmála. ,,Konečně se taky hodíš do gala patoložko!“

Najednou hovor narušilo prioritní číslo.

Zvonění postřehlo i její dvojče. ,,Kovboj? Jen ho připoj! Ráda hodím se švagrem řeč!“

Sestra jí musela zklamat. ,,Ez,“ řekla ne baskicky. ,,Nic pro civilisty. Hurrengo arte!“ rozloučila se.

Kontakt, co jí naháněl, patřil hlavě místního sboru. Nikdy se s ním sice nesetkala, přesto si jeho číslo na manželovu žádost uložila. Kromě jiného ženušku upozornil, ať se ho nelekne.

Přijala videohovor. ,,Seňora Nunez?“ zeptal se jí opálený muž s černými vlasy, který přes oči nasazené mřížované brýle.

Zmátlo jí to, neboť vzezřením policistu rozhodně nepřipomínal. K leknutí ale měla daleko. ,,Kdo se ptá?“ zeptala se opatrně.

Brýle si sundal. ,,Sergio Gokturk. Nesvěřil se vám manžel?“ udělal na ni smutný kukuč. Výraz měl jak štěně, co rozkousalo koaxiál od internetu.

,,Bai, tedy sí!“ začínala mu pomalu věřit.

Úsměv jí vrátil. ,,Bien. Kde se nacházíte? Nechám pro vás poslat …“ vzápětí se odmlčel, neboť zrovna někoho vítal. ,,Atención! Je tu i soukromý očko!“ pousmál se a hned jak to dořekl, nasměroval kameru směrem k nově příchozímu. Byl to Rozen, jemuž v zubech doutnala cigareta. ,,Hola Jitřenko!“

,,Nekuř jim tam!“ okřikla ho namísto pozdravu.

Zamračil se a típl to. Majitel se vrátil před obraz a rozhlížel se po displayi. ,,Podle olivovníku soudím, že jste v Parque Picasso,“ napůl se zeptal. Valentina přikývla blonďatou kšticí a najednou jí došlo, že jí někdo z kolemjdoucích poslouchá. Bylo řečeno něco tajného? Zazubila po vzoru lehkovážného Matea. Jisté totiž nebylo ani to, že kolemjdoucí rozumí úřední řeči.

,,Bien. Udělejte pár kroků k aréně La Malagueta. Pošlu pro vás dálník. Nos vemos!“ oznámil jí Gokturk.

Tina netušila, co ksakru ten dálník je. ,,Dál co?“ zírala vyjeveně.

,,Nebojte. Ten poznáte!“ usmál se Gokturk, načež se jeho obraz rozplynul. Tablet tedy schovala do konopné tašky a vydala se k aréně. Předtím než Parque Picasso opustila, obrátila se na ten prastarý olivovník. Milovala olivy a obzvlášť ty místní černé, co měly plody hutnější a chutnější, než kdekoliv jinde ve středomoří. Usmála se na mohutný strom, neboť byl symbolem blahobytu. Sobecky si přála, aby tím blahobytem zahrnul i je.

Ω

Cestou k aréně potkávala především mladistvé, což dávala za vinu Melody Barrett, jež měla mít v Maláze vystoupení. Za zmínku stojí i její výstup na předávání cen Grammy. Neslo se v dosti pohrdavém duchu. Valentina se při tom pomyšlení rošťácky usmála. Melody si sice grammy převzala, nejspíš ale jen proto, aby jí hodila do Atlantiku. To video zahltilo síť. Ale stalo se to? Nešlo jen o pózu? Buď jak buď, média jí obvinili z užívání drog. Zpěvačka se jim pomstila tak, že nedala vstupenky k dispozici na síť.  Nepochybně šlo o dobrou reklamu. Fronta k předprodejně neměla konce ...

,,La Malagueta bude praskat ve švech,“ usoudila polohlasem. Jenže nedorazila před arénu kvůli Melody, ani býčím zápasům. Hledala totiž Dálník. Jak to vypadal? Gokturk nelhal. U krajnice zahlédla cosi výstředního ... Byl to ten podivný dopravní prostředek, který se na první dobrou tvářil jako motorka. Klamal však tělem. Měl totiž kapotu jak auto a svými aerodynamickými tvary připomínal zase letadlo. Na vyklápěcích dveřích zářila zkratka MPD. Zaklepala na kokpit.

Sebevědomý řidič otevřel futuristické dveře. ,,Vás poslal Sergio?“ nevybavila si jeho podivně příjmení. ,,Yes! Nastup si!“ tykal jí bez okolků řidič a mluvil anglicky.

Valentina se usadila paralelně za něj a kokpit se zavřel sám. Pro jistotu si dala pás, neboť nemohla tušit, do čeho nasedla. Nebyla to formule, ani motorka. Rozjeli se.

Město bylo samá palma a kdyby se po ní projížděl penzista z USA, vzpomněl by si na 80. léta v Miami. Dálník ovládal holohlavý muž ve slunečních brýlích a nutno dodat, že křižoval prosluněné ulice vskutku obratně. Nakoukla na digitální tachometr a zarazila se. Přečetla 120 mph. Patoložka neznala imperiální jednotky, přesto cítila, že jedou přes 200 km/h. Vždyť byli pořád ve městě! Museli pro něj platit stejné předpisy, jako pro auta. Dálník se nakláněl ze strany na stranu.

Za poměrně krátký čas se octli u středozemního moře.

,,Checkla jsi na síti projev té british popstar?“ nepřestal jak s tykáním, tak ani s angličtinou. Zpomalil na 80 mph.

Vážně řeší policajt pop music?

Teď, když je na síťi nejvyhledávanější "Kam zmizel Joey?"

Teď, když rozzlobení muslimové rabují Granadu?

Teď, když se ani EIS nedaří najít pravou ruku kmotra?

,,Melody?“ dělala hloupou. Zeptala se, protože když mluvil, nešlapal na plyn. Dorazili na rovinku, jež se táhla podél pobřeží. Vybavila si halucinogenní Vaporwave videa. 

Řidič přikývl. ,,Yes. Co na ní říkáš?“ Zrychlil na 100 mph.

,,Co by. Je svá,“ usmála se do zrcátka. Stáhl to na 80 mph.

Řidič její úsměv opětoval. ,,Fuck you Yenkees!“ citoval zpěvačku a šlápl na to, jakoby jel po prázdné Route 66. Zde musel kličkovat mezi elektromobily. Udržoval 120 mph.

,,Nemůžete mluvit španělsky? Por favor. Nechce se mi to v duchu překládat,“ žádala ho. Opět jel 100 mph.

,,Že jsi to ty. Mám ve zvyku mluvit Inglés. Žije tu hodně přistěhovalců. Proto máme ve zvyku zahajovat hovory mezinárodní řečí. Ty jsi ze Sevilly?“ Zaclonil jí výhled.

,,Nó,“ odbila ho, když v tom jí zaujala hora La Maroma na východě. Tu řidič přidal! Rychlost se vyšplhala až na 150 mph! Budovy kolem jen kmitaly. Bezesporu se chtěl předvést. ,,Jaká je tu povolená rychlost Sainzi?“ oslovila ho po jezdci formule 1.

Řidič pozvedl koutek. ,,To je pocitovka muchacho! Hádám, že máš nějaký vysoký elektrovozítko, kde jsou hrany daleko ...“ opáčil a zpomalil. ,,Monterey,“ pronesla se zájmem, aby ubral ještě víc. Stalo se. ,,Seriosly? To ještě dělají?“ divil se anglicky.

,,Dělají seňore! Dokonce na přání!“ pokračovala v tlachání. Konečně jel normálně.

,,Co by člověk neudělal pro tak nádherný oči,“ podotkl rádoby romanticky. Chtěla se rozesmát, jenomže bále se, že by jí ten loco zabil! ,,Barevný jako ty naše olivy,“ vytasil se s další lichotkou. Předstírala, že ho neslyšela.

Přiřítili se oplocenému areálu na pobřeží. Když ten dálník brzdil, kouřilo se za ním jak za opravdovou formulí! Zastavil těsně před branou, které dominovaly zase to MPD. Při bližším zkoumání zjistila, že jde o zkratku Malaga Police Department. Zaoceánský vliv byl evidentní. ,,Grazias,“ poděkovala řidiči a rychle si sundala pás. Nemohla ty rádoby svůdníky vystát. Dveře však nemohla otevřít. ,,Zaseklo se to seňore ...

Šofér jí však skočil do řeči. ,,Nezaseklo muchacho. Všechno je oukej! To je pojistka. Chci si pojistit, že tě ještě uvidím. Toto je jedinej dálník v celý Andalusii! Zařídím ti soukromou projížďku. Co ty na to? Nemůžu se vynadívat na ty tvý černý oči!“ 

Už to nevydržela. Vyprskla smíchy a smála se zlověstně jako čarodějnice. Dotčeně se na ni zamračil. Zřejmě mu to procházelo. Valentina nechtěla být za zlou. Ukázala mu tedy prstýnek. ,,Aha,“ pochopil to rádoby svůdník. Ležérně na cosi klikl, tu pojistka povolila a dveře se sami otevřely.

,,Zrovna jdu za manželem. Zeptám se ho, co on na to,“ řekla, třebaže o to už nestál.

Řidič se zeptal jen tak ze zvědavosti. ,,Ten hubeňour?“

Zakroutila blonďatou kšticí, že nó. Ihned mu došlo, koho měla na mysli. Zesinal a pokorně pošeptal. ,,Jako bych nic neřekl.“

Ω

Světě div se, Valentině se podařilo na Malážské stanici zabloudit. Vzhledem k tomu, že byla hrdá, nikoho nežádala o pomoc. Chodby se jí nepozdávaly už od počátku. Byly totiž azurové jako v aquaparku a její okraje někdo kdoví proč olinkoval černou barvou. Že by to souviselo s kubismem? Patoložka se v tom nepatlala. Jakmile se ale potřetí vrátila do vestibulu, baskická hrdost musela jít stranou.

,,Ipurdian!“ zaklela nahlas. Upoutala tím pozornost zvláštního muže, jenž mhouřil oči na brýle, které si před vyřčením nadávky čistil. Zdál se jí povědomý.

,,Lo siento,“ omluvila se, že ho obtěžuje. ,,Nepracujete náhodou se Santim?“ zeptala se a měla za to, že jde na jistotu. Připomínal jí člověka, s nímž spolupracoval i její manžel.

Podivín si nasadil brýle a musel jí zklamat. ,,Nó. Neznám ho.“

Podívala se na něj z úkosu. ,,Lo siento,“ omluvila se znovu, on se kdoví proč zatvářil smutně a beze slova odešel. Zůstala tedy stát a dala ruce v bok. Tu kolem ní proletěl další povědomý muž. ,,Sergio?“ zkusila oslovit i jeho. Muž na to jméno slyšel.

,,Seňora Nunez! Zabloudila jste?“ usmíval se sympaticky.

Postavou by se mohl rovnat jejímu manželovi, vlasy měl černé a kudrnaté jak satanáš.

,,Sí a nó,“ připustila tak napůl. Nechtěla vypadat hloupě, když už měla dva tituly. Ukazováčkem jí nasměroval k výtahu.

,,Nemáte se za co stydět. Nejste první, kdo se mezi linkami ztratil. Zdejší rozložení místností je poněkud nešťastné. Lidi říkají, že je to cool. Co vy na to?“ ptal se jí na názor.

Zakroutila hlavou. ,,Nic, co mate mozek, není cool Sergio!“ vyjádřila se a popravdě se ani nestyděla, že přehlédla i skrytý výtah. Splýval totiž se stěnou. ,, Vždyť je to jak z videohry! Skryté dveře, výtahy i komnaty ...“

Gokturk jí skočil do řeči. ,,Možná proto ji váš manžel našel,“ mrkl na ni spiklenecky.

Výtah se na povel otevřel, doprovodil to divný analogový zvuk a oni vešli dovnitř. Ve výtahu osaměli. Gokturk zmáčkl tlačítko do suterénu. Výslechovou místnost by tedy nenašla, i kdyby se do vestibulu vrátila padesátkrát. Nacházel se v podzemí, jako nějaký inkviziční sál.

,,Mohu znát vaše jméno, když už mi i vy říkáte Sergio?“

,,Lo siento. Já jen nejsem schopná vyslovil vaše příjmení!“ zastyděla se.

,,Gokturk? Papá tvrdí, že to znamená nebeský Turek!“ zazubil se, zatímco mu přes tvář přejížděli světelné pruhy. Zanedlouho se výtah zastavil. Zevnitř zněl zvuk ještě divněji.

,,To si nezapamatuju,“ zasmála se, načež mu podala ruku. ,,Zůstanu u toho Sergia a abych byla fér, já jsem Valentina.“

Letmo jí ručku políbil, což nečekala, přesto šlo o pouhý gentlemanský akt. Stínila mu a poté vtipně poznamenala. ,,Malága je plná svůdníků.“ Nijak to nekomentoval.

Provedl jí monotónní chodbou, doleva, doprava, doleva … zkrátka, hotový labyrint.

,,Máš rád olivy?“ zeptala se jen aby řeč nestála.

,,Trošku zelený. Proč?“ zeptal se.

,,Jen tak,“ zvedla koutky Valentina.

Negoval to čertovskými vlasy. ,,Těm kecům o top sexu v životě nevěřím. Jak to spolu souvisí?“

Netušila, o čem mluví. ,,O ničem podobném jsem nikdy neslyšela. Někde jsem četla, že je olivovník symbolem blahobytu a jak se zdá, v Maláze o něj nemáte nouzi.“

,,O blahobytu si můžu nechat zdát,“ odsekl skepticky Gokturk.

Došlo jí, že možná není tak pohodový, jak se jí na první pohled jevil. Nakonec zastavili před dalšímu zakamuflovanými dveřmi, jejichž existenci prozrazoval průhledný pásek.

Gokturk do mezery nahlédl. ,,Jsme kompletní,“ zazubil se spiklenecky. Skepse byla ta tam.