První von Gräü

První von Gräü

Anotace: Něco o počátcích gonské královské gardy...

Rok 1591 Anno Domini

 

Královský hrad Hugère u Ykkhó

 

Läüra Hulaimé seděla pohodlně uvelebená na nádherném trůně. Zlaté, místy už stříbrné vlasy měla spletené do malého cůpku a byla lehce, umně nalíčená. Kolem sebe měla rozprostřené četné záhyby tmavomodrých šatů. Bylo jí kolem padesáti let, byla trochu při těle, ale tvář měla stále krásnou. Měla by ji ještě krásnější, kdyby ji právě nekřivila zlostí.

„To je on? Tohle?!“ divila se a užasle, ovšem nikterak méně nasupeně hleděla na postavu schoulenou asi tři metry před trůnem.

„Ano, je to on, Vaše Veličenstvo.“

Läüra se zamračila ještě víc. „Podívej se na mě,“ vyzvala ubožáka. „Jsi mdlého rozumu? Nerozumíš mé řeči? Jakým jazykem na tebe mám mluvit? Povídám podívej se na mě!“ Jedinkrát nezvýšila hlas. Mluvila monotónně, nepřerušovaně.

Postava zvedla hlavu. Läüra přes změť rozcuchaných zanedbaných zrzavých vlasů nespatřila mnoho, několika detailů si ale všimla. Šílených obrovských černých očí, ještě zvětšených bázní, ošklivé hluboké čerstvé odřeniny na levé tváři. A především věku té zubožené hromádky.

„Tohle že je on? Ten lump, který škodil v našich lesích? Dva roky?“

Vojáci, kteří ho přivlekli, mlčky kývli.

„Nevěřím…“ pronesla do ticha královna. „Je mu tak patnáct let…“

„To mu evidentně nebrání být nebezpečný. Smrtelně nebezpečný, Veličenstvo.“

Prohlížela si tu mladistvou tvář a nehnula přitom brvou. „Pravda…“ odtušila polohlasně. „Nebezpečný je, to ano… Měli bychom ho někam odklidit. Dva roky loupil v našich lesích, pytlačil a zabíjel, zadarmo hodoval na ovoci svých zločinů, nechť si to tedy konečně řádně odpracuje. Ano, na galeje s ním.“

Vojáci chlapce uchopili v podpaží a vlekli ho zpátky ke dveřím sálu. Nebránil se, jediné, co udělal, bylo, že zavřel oči.

„Ještě moment,“ zdvihl muž ve světlém oděvu s kyrysem na hrudi ruku.

Vojáci se váhavě zastavili a podívali se na panovnici. Ta pomalu přikývla a střelila zvědavým pohledem po generálovi.

Generál ráznými kroky přešel k mladíkovi. „Vstaň!“ štěkl zostra.

Chlapec se pomaličku zdvihl a zpupně na něj zíral. Byl vysoký a velmi hubený.

„Jak se jmenuješ?“

Ticho.

„Tak jaké je tvé jméno?!“

„Toimi,“ hlesl.

„A příjmení?“

„Neznám.“

„Nelži!“ jeden z vojáků mu nakopl holeň, až Toimi znova upadl na podlahu. Vzhlédl ke generálovi.

„Nelžu. Neznám svoje rodiče. Vychovala mě jedna žena, ale na smrtelné posteli se mi svěřila, že není moje pravá matka.“

„Vychovala…“ odplivl si generál. „To sotva…“ Znovu si chlapce důkladně změřil pohledem. Obrátil se ke královně. „Vezmu si ho, když dovolíte. Jedno se mu musí přiznat, bojovat umí. Řekněte sama, nebyla by škoda nechat ho shnít na galejích? Dejte ho mně, v armádě taky zažije galeje, za to vám ručím.“

Läüra Hulaimé oba dva přejela skeptickým pohledem. „Jste si jistý, pane generále?“

„Ano,“ opáčil pevně.

„Budiž,“ pokrčila Läüra rameny. „Ať je po vašem. Je váš. A armády.“

 

 

Rok 1599 anno Domini

 

Me, západní pobřeží Gon

 

Musel to být osud. Všiml si toho muže hned, jak vstoupil do lokálu. Seděl nejdál ode dveří a prostě upoutával pozornost svou nápadnou ošklivostí. Měl velké kulaté hnědé oči, rozcuchané tmavě kaštanové kudrnaté vlasy, které mu neposedně trčely do všech stran, ale přitom byly krásné, bohaté, a do očí bijící velký hrbatý nos, pod kterým byla ústa s dobrotivým úsměvem. I když vypadal zanedbaně, podle oblečení  a dýky a rapíru u pasu to musel být šlechtic. Právě upíjel z velkého korbelu plného piva.

Toimi setřásl z hlavy kapuci. Nesnášel pokrývky hlavy, nesnášel, když se něco dotýkalo jeho vlasů, které měl pečlivě sčesané z tváře a stažené do culíku za krkem. Usadil se hned u dveří a začal se mazlit s kočkou husté černé srsti, která vyskočila za ním na lavici. Jen velmi nesoustředěně si u šenkýře, který k němu přišel, objednal svařené víno. Byl konec února. Venku jiskřivě mrzlo. Zatímco si dílem o kočku, dílem o víno zahříval prokřehlé ruce, po očku se rozhlížel po ostatních hostech hospody a hledal u nich inspiraci, co si dát k jídlu. Žaludek mu hladem předváděl kousky hodné kejklíře a on navíc právě dostal žold. Pod stolem převracel v dlani dvě lhä. Něco musí donést domů Drusille, ale něco si může užít i on sám, konečně, byl to přeci on, kdo peníze vydělal vlastním potem a krví.

Hned naproti němu si matka se synem pochutnávali na sladkých knedlících, Toimi rychle odvrátil hlavu, na sladké rozhodně chuť neměl. Pohled mu opět padl na nehezkého šlechtice s hrbatým nosem, tomu právě donesli guláš a další pivo. Při pohledu na obsah jeho talíře začal Toimi opravdu upřímně zvažovat, že si dá ty ovocné knedlíky. Pak si všiml, že starší pár sedící přes dva volné stoly od šlechtice má před sebou zajímavý pokrm. Ona jedla nějaké maso a k němu placku, před ním stála mísa pečených brambor se zeleninou. Toimi v duchu zajásal a rychle si objednal totéž.

„A ještě jedno víno!“ houkl ještě za vzdalujícím se plavovlasým šenkýřem.

Jídlo bylo vynikající. Zatímco se Toimi hladově cpal, kočka na jeho klíně upřeným pohledem přemlouvala jednotlivá sousta, aby cestou k jeho ústům z vidličky spadla na špinavou zem. Mladému vojákovi bylo líto, že tu sedí sám. Až na ošklivého muže na druhé straně šenku byl jediný. Jak rád by tu měl svůj hlouček přátel z jednotky… jenomže jeden ležel v polním lazaretu, další dva šli vítězství nad Angličany oslavit do nevěstince a další dva – Toimi se pohrdavě zašklebil – si šli nechat věštit… jako by nebyly užitečnější věci, za co utratit peníze… třeba za tuhle výtečnou stravu.

Kočka, které se už přestalo líbit, že jí už nevěnuje takovou pozornost, se mu připomněla tím, že mu bolestivě zaryla drápky do stehen a kolen, seskočila na zem a začala se mu náruživě třít o holeně. Když do něj šťouchla ve chvíli, kdy sáhl po poháru, omylem ji polil trochou vína.

„Hodně se o tom teď mluví, máš pravdu,“ dolehly k němu hlasy od jednoho stolu zhruba uprostřed místnosti. „Ten by se nám teď hodil. Hodně se o něm mluví, není divu, je to rovných deset let, co začal řádit v tom lese… Říká se, že mu bylo jen čtrnáct… ale kdo ví, lidi toho napovídají.“

„Opravdu byl tak strašný?“

„Těžko říct. Prý to dělal, aby přežil, ale… osobně si myslím, že se mu to muselo líbit. Zvrácený chlap, za tím si stojím!“

„A když byl tak dobrý v boji, jak ho nakonec chytili?“

„Představ si, to byla náhoda, pro toho záhadného loupežníka dost nešťastná. Chtěl před nimi vylézt na strom, to bylo totiž jeho oblíbené, pak se do nich z výšky strefovat noži. Byl začátek srpna, myslím, že nějakého šestého či sedmého, no prostě léto v plném proudu. Znáte to, slunce žhne a pálí… no a jak bylo sucho, tak pod tím pytlákem rupla větev a on spadl královským… rovnou do náruče.“

Otevřely se dveře a dovnitř vešel další host. Zastavil se a rozhlížel se, jako by hledal volné místo, kam si sednout. Toimi vstal, i když věděl nejméně o dvou volných stolech, chystal se užuž nabídnout cizinci, aby si přisedl k němu… najednou se to neuvěřitelně rychle seběhlo. Toimi postřehl třpyt na mužově ruce a koutkem oka zahlédl velký zlatý prsten. Zachytil vyplašený pohled ošklivého šlechtice a pak zaslechl zvuk odsunované lavice. Čtyři muži kolem stolu uprostřed místnosti, kteří si před chvílí povídali, svorně vstal. Spolu s mužem se zlatým prstenem zamířili k velmožovi vzadu v šenku. Cestou tasili zbraně.

„Hej!“ vyskočil Toimi na stůl a sáhl pod černý plášť. „Říali jste něco o nožích?“ V okamžiku, kdy se střetly rapíry obou šlechticů – toho ošklivého i toho s prstenem – vytáhl zpod pláště nůž, který měl na jedné straně čepele běžné ostří a na druhé zuby jako pilka. Vrhl jej spodním obloukem. Nejbližší muž, který se chystal vyrazit svým nožem proti šlechticovu rameni, zařval bolestí, když se mu Toimiho nůž trefil do pozadí.

Toimi zatím nelenil, seskočil na zem, přikrčil se a palašem ťal dalšímu nepříteli po nohou. Pohled na to, jak se čtyři shlukují kolem jediné oběti, ho rozzuřil. I on, Toimi, známý lapka a pytlák, který nejednou zlikvidoval přinejmenším stráž toho, koho olupoval, nikdy na nikoho nešel v přesile, naopak, většinou bývaly v přesile právě jeho oběti. Přesto jim dal vždy fér šanci se s ním utkat v boji a ochránit svůj majetek a život. A většinou přesto zvítězil on.

Teď se probil až k ošklivému šlechtici. Ten držel v jedné ruce dýku, ve druhé rapír a ze všech sil se bránil, protože na něj však stále dotírali tři muži, mohl se jen bránit, na protiútok už se nezmohl. Toimi se k němu přitočil, sebral z jeho stolu talíř guláše, ze kterého se dosud kouřilo, a vychrstl jeho obsah jednomu z útočníků na hrudník. Muž pronikavě zaječel. Toimi koutkem oka postřehl, jak se od stolu u dveří zvedá matka se synem a nenápadně prchají pryč. Šenkýř se schoval pod stůl a ostatní jen seděli jako přimrazení a málem ani nedýchali.

Toimi ucíti bolest v zádech. Prudce se otočil, za ním nejistě stál muž, kterého zranil na nohou, v ruce držel zkrvavený nůž. Toimi pochopil, že krev patří jemu. Prudce se rozmáchl a trefil vlastním nožem protivníka do krku. Když opět pohlédl na ošklivého muže, právě vytahoval rapír z břicha třetího z jejich soků. Toimi přiskočil ke čtvrtému, který se chystal bodnout velmože zezadu, zajel mu rukou mezi nohy a rychlými pohyby mu přeťal obě stehenní tepny.

„Zmizme!“ sykl nosatý muž, popadl Toimiho za nadloktí a tlačil ho před sebou ven z hospody. Oba našli své koně, nasedli a mlčky, aniž by se domluvili, vyrazili bok po boku ulicí. Toimi si svého druha prohlédl na denním světle. Vypadal možná ještě ošklivěji. Na hrudi jeho tmavého oděvu se leskla krvavá skvrna. „Krvácíte!“ zajíkl se polekaně a zastavil koně.

„Ne, já ne. To je vaše krev. Pojeďte se mnou, u mne doma se vám na to podívají.“

Zmohl se jen na přikývnutí, tak ho zaplavila úleva. Ani nesledoval cestu. Zpozorněl, až když se před nimi objevil královský zámek.

„Tak pojeďte,“ vybídl ho jeho společník.

„Tam?“ ukázal užasle Toimi. „Vždyť to je… vy bydlíte tady?“

„Samozřejmě,“ usmál se laskavě on. „Kde jinde by měl král bydlet?“

„Co… cože? Vy jste…“ Toimi zakolísal v sedle.

Muž se znovu usmál. „Ano. Jsme Richard III. Prosím vás, pojeďte, už musíte mít ten plášť celý prosáklý krví.“

 

„Vaše Veličenstvo? Chtěl jste, abych přišel, až budu ošetřený,“ zaklepal Toimi asi o hodinu později na dveře.

„Ano, ovšem, pojďte dál. Jak se vlastně jmenujete?“

„To nestojí za řeč,“ pokrčil rameny Toimi.

„Snad mi můžete povědět svoje jméno!“ užasl král.

„Je to nezbytné?“ semkl rty.

„Moje matka by vám řekla, že ano,“ usmál se Richard III.

Toimi se neusmál. Až příliš dobře si královnu Läüru pamatoval, nikdy na setkání s ní před lety nezapomněl.

„Škoda, že mi nechcete povědět své jméno. Chtěl jsem vás odměnit. zachránil jste život krále.“

„Největší odměnu mi dáte, když ukojíte mou zvědavost a vysvětlíte mi, co to mělo znamenat.“

„Nedomyslel jste se? Předpokládám, že víte, že… mám asi trochu netradiční záliby. Rád chodím mezi lidi v převleku, jak jste mě viděl v té hospodě, poslouchám je, bavím se s nimi… mám rád ta prostá jídla a… přímo zbožňuji pivo,“ široce se usmál a v očích mu zajiskřilo. „To se pochopitelně mnohým dvořanům nezamlouvá. Jedním z nich je jistý hrabě, kterému jsem opravdu trnem v patě, řekl bych, soudě podle jeho chování. Poslal na mne svého syna a nějaké další lidi, aby se mne zbavili. Čekal jsem to, přesto by mne nenapadlo, že na to půjdou takhle, takže mě to upřímně překvapilo. Naštěstí jste tam byl vy.“

Nastalo delší ticho.

„Poslyšte, příteli beze jména, když jste se tak statečně bil, abyste mi zachránil život, a dal jste tak v sázku život svůj… takový služebník by se mi hodil. Mám pocit, že vy mne kritizovat nebudete.“

„To máte pravdu,“ uklonil se Toimi obezřetně.

Panovník se tvářil víc a víc laskavě. „Budete mým osobním strážcem.“

„Asi by nás mělo být více, ne, můj pane? Příště by mohlo být útočníků více a my dva bychom na ně stačit nemuseli. Mám pět přátel, spojily nás bitvy a boj. Mohou vám sloužit se mnou?“

„Samozřejmě. Věrných strážců není nikdy dost,“ odpověděl Richard III. „Ale vy jim budete velet. Ano, udělám z vás svoji gardu. Když se s nimi podělíte o své bojové nadání, budete opravdová elita. A vy budete jejím plukovníkem. Jen bychom vám měli vymyslet alespoň nějaké alias, když nechcete sdělit své pravé jméno.“

V okamžiku, kdy řekl „alias“, Toimi věděl, jak se chce jmenovat. Celý život žil ve stínech, ve stínech tmavé ulice, ve stínech stromů v lese… Nadechl se. „Stín. Budu se jmenovat Gräü.“

„To se mi líbí,“ ocenil vladař. „Plukovník Gräü… to by mohlo být i obecné označení vašich miužů. Pozvedl jste je vy, vyrostli tedy… ze stínu.“

„Von Gräü,“ řekl Toimi. Vzpomněl si na ženu, terá ho vychovala, a na jejího pruského milence, od kterého uměl německy. Ten jazyk se mu vždycky líbil. „A moje jméno…“ uvažoval horečně. Toimi Gräü, to zní divně… Pak ho napadlo jméno generála, který ho tehdy nechal vstoupit do armády. Jemu vděčil za momentální situaci, bez něj by byl nejspíš dávno mrtvý. „Ano,“ pronesl nahlas. „Budu Habard Gräü.“

„Mohli byste mít i zvláštní uniformu jako můj speciální oddíl,“ uvažoval Richard III. nadšeně. „V barvách Gon,“ nadchl se pro ten nápad. „Zelenou a černou… Přípravy budou určitě trvat… vznik gardy oficiálně vyhlásíme až po Novém roce. Do té doby budeme pracovat na nápadech na další vylepšení.“

Habard Gräü se uklonil.

Autor Rebejah, 02.10.2023
Přečteno 129x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zajímavá a poučná bonusová kapitola

03.10.2023 12:43:10 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí