Poslední bratr

Anotace: Smyšlený příběh o zradě a cestě za pomstou

POSLEDNÍ BRATR

 

Magnus

Otec si ho nechal zavolat do hodovní síně. Když dorazil, seděl jarl na svém křesle, kterému by se klidně dalo říkat trůn. Úkosem na syna pohlédl a dál se věnoval listině, kterou měl právě před sebou. Když dočetl, konečně se na něho pořádně podíval. Přišel rozcuchaný a špinavý, v uváleném oblečení, nejspíš z nějaké rvačky. Jarl na něj beze slov ukázal a pokynul mu, aby přistoupil blíž. Moc se mu nechtělo, věděl, co ho čeká. Ale nemělo smysl otci odporovat nebo to prodlužovat. Přistoupil k němu a Sigurd mu bez varování uštědřil ránu do obličeje. Udělal několik kroků zpět, chytil se za rozbitá ústa a opět se narovnal.

„Varoval jsem tě,“ byla otcova první slova. Ironií osudu to byla i jeho slova poslední. Než se Magnus stihl odhodlat k nějaké odpovědi nebo vysvětlení, do sálu vstoupil jeden z jeho starších bratrů, Knut. Ambiciózní, bezpáteřní a ke své smůle druhorozený. Knut. Bez vyzvání došel až před otce a namířil na něho kuši. Chvíli se měřili pohledy a když se otec zvedl, aby si to se svým druhorozeným vyřídil, ten proti němu vystřelil. Sigurd dokázal jen nevěřícně otevřít pusu a zhroutil se na stůl.

Knut se otočil ke svému bratrovi, kterého mezitím obestoupili jeho pohůnci a chytili ho za ruce. „Asi chápeš, co teď musím udělat, viď?“ Zeptal se otřeseného Magnuse. Na odpověď ale nečekal. Položil mu samostříl na prsa, usmál se a pak stiskl spoušť.

Magnus se skácel k zemi a začal se topit v krvi, která mu zaplnila pravou plíci. Bohyně k němu ale byla milosrdná a on brzy ztratil vědomí. Když si to pak znovu přehrával v hlavě, byl to jen zlomek vteřiny, když sebou trhl doleva. To mu bezpochyby zachránilo život. Šíp si prorazil cestu hrudním košem, projel plícemi a zastavil se až o lopatku, ale díky tomu malému pohybu, který udělal, nezasáhl srdce. Bratr se s dorážkou neobtěžoval. Nechal ho tam ležet a udusit se vlastní krví.

***

Z mrákot ho probrala bolest. Někdo mu přiložil dlaň na ústa a ztlumil tak jeho výkřik. Pak svět opět zčernal. Když se probudil podruhé, ležel na slámě a nad ním se skláněl starý Vessel Jonasson, otcův rádce a přítel. „Nehýbej se. A mlč.“ Poručil mu. Byl tak vyčerpaný, že poslechl. Následujících pár dní mu splynulo. Střídavě se probouzel a usínal a nedařilo se mu udržet jedinou myšlenku. V hlavě se mu míhaly zmatené obrazy. Otec, bratr, šíp, krev. Věděl, že ta příšerná bolest na prsou to všechno spojuje, jen nevěděl jak.

„Prober se! Slyšíš? Prober se, už jsi spal dost dlouho.“ Další neurvalé zatřesení se ho snažilo vyrvat ze spánku. Nakonec oči otevřel a hleděl do Jonassonovi zarostlé tváře. Ten mu pomohl do sedu a dal mu napít. Ještě napůl omámený se rozhlédl kolem sebe. „Kde to jsem?“ Zeptal se Mag ochraptěle. „V bezpečí,“ odpověděl mu Vessel. „Jak?“ chtěl se zeptat Mag, ale větu nedořekl. „To počká, pak ti všechno řeknu,“ odbyl ho Vessel. „Můžeš se hýbat?“ Zeptal se ho místo toho. „Nevím, asi ano,“ podíval se na něj rozmrzele. „Tak mi to předveď,“ vybídl ho Jonasson.

Magnus pomalu zkoušel, co mu tělo dovolí. Zakroutil hlavou, prsty, pak lehce nadzvedl ruce v předloktí, a nakonec v ramenou. V tu chvíli mu celou pravou stranou projela ostrá bolest. Se semknutými rty zavrčel a podíval se na Vessela. „Jsi levák, viď?“ Zeptal se ho Vess. Přikývl. „Dobře, dáme tomu ještě nějaký čas a pak začneš cvičit.“ „Cvičit?“ podíval se na něho Mag nevěřícně. „Nebo se snad chceš do konce života válet na slámě?“ Zeptal se ho ostře Vess. Mag se mu chystal odpovědět něco peprného, ale to už k němu stál starý Jonasson zády a zavíral za sebou dveře.

„Starý…“ pomyslel si v duchu. „Jak vlastně může být starý?“ Otci sloužil, už když byl Mag malý kluk. Mohutný, dlouhovlasý, s šedým plnovousem až na prsa. Mlčenlivý starý Vessel. Se vzpomínkou na dětství znovu usnul.

***

„Měl jsi štěstí, na takové rány se obvykle umírá.“ Sdělil mu Jonasson, když mu měnil obvaz. Magnus se na něj ztrápeně podíval. „Co? Byl bys radši, kdyby do tebe teď klovaly vrány?“ Mag se na něho znovu podíval, ale na Vessovo rýpnutí nereagoval. „Jak?“ Zopakoval místo toho otázku, kterou Jonassonovi položil před pár dny a na kterou zatím nedostal odpověď.

„Otec si mě zavolal jen pár minut před tebou. O něčem jsme se radili a já přemýšlel nad tím, co mi právě řekl. Šel jsem k oknu a rozmýšlel si odpověď, když jsi do místnosti vešel ty. Stál jsem tam i ve chvíli, kdy vstoupil tvůj bratr, s kuší namířenou proti otci. Ten mi ale naznačil, abych se do toho nepletl. Než jsem stihl zareagovat, tvůj bratr vystřelil. Ukročil jsem do stínu a doufal, že si mě nevšimli.“ „Schoval ses za závěs? Proč jsi něco neudělal?“ „A proč jsi něco neudělal ty?“ Zeptal se ho podrážděně Jonasson. „Na rozdíl ode mě jsi měl zbraň a stál jsi vedle něho!“ „Drželi mi ruce, jestli sis nevšiml“ Zařval na oplátku na Vesse. „A já neměl zbraň!“ Odpověděl mu zamračeně Vess. Kdybych se ukázal, ležíme teď mrtví všichni tři.

Chvíli proti sobě mlčky seděli a vrhali na sebe vzteklé pohledy. Nakonec Vess pokračoval v obvazování i ve vyprávění. Když odešli, zkontroloval jsem vás. Otci už nebylo pomoci, ale ty… Máš tuhý kořínek.“ Dokončil obvazování a lehce se na Maga usmál. „Odnesl jsem tě sem a teď jsme tady.“

„Co bude dál?“ Zeptal se ho Magnus ztrápeně. „V první řadě se musíš dát dohromady. Jestli bratr zjistí, že jsi naživu, nenechá tě jen tak pobíhat po světě. To je ti snad jasné.“ „Jo.“ Přisvědčil Mag a zkusil zvednout pravou paži. Bolest v hrudi mu ale napověděla, že je to špatný nápad.

Knut

„Dva ze čtyř“. Byl to úspěšný den, pomyslel si Knut a odhrnul si z očí pramen hnědých vlasů, které stejně jako mladší Joona zdědil po otci. Ze všech synů se mu podobal nejvíc. Měl jeho výraz i postavu, jen jeho oči byly světlejší, skoro šedé. Přesto si k němu otec nikdy cestu nenašel. Když byli starší, všechny záležitosti hradiště probíral především s Einarem.

Od zvědů měl informaci, že se jeho starší bratr bude za pár dní vracet z výpravy. Nebylo těžké vymyslet, kde si na něj počkají. Od moře vedla jenom jedna cesta. Byl na něho připravený. Najal si dvacet žoldáků a k dispozici měl i slušný počet vojáků, kteří mu byli věrní.

Se chcípákem Joonou si starosti nedělal. Toho se zbaví, kdykoliv bude chtít. Ale Einar nejspíš bude těžší oříšek. Pak si ale vzpomněl na otce a Magse a musel se usmát. Samotného ho překvapilo, jak to šlo hladce. Otcův nevěřícný pohled a pak i Magnusův. S ním si chtěl původně trochu pohrát, ale taková příležitost se nedala zahodit. A on měl ještě spoustu jiné práce. Bude se muset pobavit nad Joonou.

***

„Jak to myslíš, že tam není?“ Zeptal se Knut dopáleně Striga a zvedl hlavu od dokumentů na stole. „Prostě zmizel.“ Odpověděl mu s pokrčením ramen bledý zrzek. „Šli jsme to tam uklidit a ležel tam jen otec.“ „To mi chceš říct, že odešel? S dírou v hrudníku?“ „Já, já nevím. To asi ne. Někdo ho musel odtáhnout.“ „A proč by to někdo, kurva, dělal?“ „To nevím.“ Přiznal rozmrzele Strig a škrábal se po jizvách v obličeji. Jako malý přežil neštovice a jeho tváře teď připomínaly písek po dešti. „Tak to koukej, sakra, rychle zjistit!“ A s tím se od Striga otočil a věnoval se dál studování papírů v otcově pracovně. Smlouvy, pakty, dohody. Ta, kterou hledal ale mezi nimi nebyla.

***

Magnusovo tělo se nenašlo. „Že by to ten parchant přežil? Střelil ho přeci z bezprostřední blízkosti. Pravda, nezkontroloval ho, ale z hrudi mu, sakra, trčel šíp. Co to má, kurva, znamenat?“ Pokládal si v duchu další otázky. Pěstí udeřil do stolu a pak vzteky mrštil s pohárem vína. „Na co čumíš?“ obořil se na služebnou, která se právě objevila ve dveřích. „Ukliď to!“ Dívka se uklonila a spěchala posbírat střepy. Tahle byla pěkná, mohla by posloužit i jinak, pomyslel si.

Magnus

Od otcovy vraždy uběhl skoro měsíc a Mag se cítil mnohem lépe. Rána se mu zacelila a on se dokázal bez pomoci zvednout. Při každém pohybu se sice kroutil bolestí, ale jestli nechtěl zemřít na slámě, musel se snažit. Jakmile Jonasson zjistil, že dokáže udělat nějaký pohyb navíc, neustále jej nutil ho opakovat. V těch chvílích si Mag přál, aby ho tam tehdy Vessel nechal vykrvácet.

Za další týden se Mag konečně postavil na nohy. Za tu dobu se v něm vystřídaly snad všechny pocity. Chtěl bratra zabít a otce pomstít, utéct a už se nikdy nevrátit, brečet nad svým osudem nebo spálit celé město a s ním všechny, kdo se na zradě podíleli. Místo toho ale stál v Jonassonově stáji nebo kde to vlastně byli a třásl se vysílením už jen z toho, že stojí.

***

Vessel si ho zamračeně prohlížel a pak se ho zeptal, jestli má nějaký plán. Neměl. Nevěděl co dál. Utéct nebo se vrátit a pomstít se. Zapomenout kdo je a kým byl nebo si svůj ukradený život vydobýt zpět. Nevěděl.

„Otec tě miloval“, pronesl Vess do ticha. „Já vím. Takhle si zemřít nezasloužil.“ Odpověděl mu Mag.“ „To žádný otec“, dodal potichu Vess a podíval se mladému Sigurdsonovi do očí. „Proč se na tebe zlobil tentokrát? „Ani nevím. Asi jako vždycky,“ povzdychl si Magnus. Otec držel otěže rodiny pevně v rukou a Mag se z nich snažil vymanit. Teď by dal vše za to, aby ho otec mohl peskovat. I tu ránu už mu dávno odpustil.

***

Jako jediný byl podobný matce, a tak ho měl Sigurd nejraději. Svým způsobem. Zemřela krátce po jeho porodu a on ji otci připomínal. Husté havraní vlasy a modré oči. Ostře řezaná tvář, od jarního slunce opálená pleť a štíhlé tělo. Děvčata si o něm myslela, že je pohledný. On měl ale oči jen pro jednu. Riza. Proto opět přišel pozdě, a proto byl tak zvalchovaný, když si ho k sobě otec zavolal. Její bratři si nemysleli, že zrovna on je pro jejich sestru vhodná partie a několikrát mu to dali najevo. Když ho u nich načapali ten den, servali se jako psi o poslední kost. Byl rád, že se mu podařilo utéct.

Knut

Večer po vraždě si nechal zavolat veškeré služebnictvo. Když se všichni dostavili, zaplnili prakticky celý sál. „Váš jarl je mrtvý.“ Pronesl, když lidé konečně utichli. „Sigurd je mrtvý a můj bratr Magnus zmizel.“ Síní se nesly zděšené a udivené výkřiky. Když se dav trochu uklidnil, pokračoval. „Otce někdo zavraždil.“ Pak mezi lidmi začal procházet. Většina v jeho přítomnosti raději sklonila pohled k zemi. „Neviděl někdo něco podezřelého?“ Rozhlížel se po hromadě sehnutých hlav.

„Kde je Jonasson? Viděl jste ho někdo?“ Pokračoval v otázce, když si uvědomil, že starého Vessela nikde nevidí. Sálem se neslo tiché šeptání a kroucení hlavou. Nikdo o něm nevěděl. Začalo v něm hlodat podezření. S prohlídkou místnosti se ráno nenamáhali. Klidně tam mohl být někde schovaný. „Kurva,“ ulevil si. Mělo je to napadnout.

„Prohledejte to tady,“ naklonil se ke Strigovi. „A když ho nenajdete, nevadí. Myslím, že už máme viníka té hrozné tragédie. A časem se může zjistit, že v tom je namočený i náš milovaný Magnus.“

Magnus

„Budeme se muset přesunout, přestává to tu být bezpečné. Knut po nás pátrá. Určitě mu došlo, že jsem to byl já, kdo tě odnesl.“ Oznámil mu jednoho dne Vessel. „A kam chceš jít?“ „Znám v horách jedno místo, o kterém nikdo neví. Dáš se do pořádku a pak vymyslíme, co dál.“ „Co dál? Rozpářu toho parchanta od hlavy až k patě.“ Odpověděl mu Mag a s tím se dal do rozcvičování ztuhlé paže. „Myslím, že na to si budeš muset ještě chvilku počkat.“ Prohodil Jonasson s pohledem upřeným na Magovu ruku.

Sice byl levák, ale k boji potřeboval obě ruce, to bylo bez debat. Navíc nikdy nebyl žádný extra bojovník. K tomu, aby porazil Einara mu chyběly věk, síla i zkušenosti. Aby Knuta, zase podlost. S Joonou bojoval, jen aby mu udělal radost. Vždy ho nakonec nechal vyhrát. Za ten bratrův šťastný pohled mu to stálo.

„Vessi?“ „Ano?“ „Co myslíš, že je s mými bratry? Einar se měl za pár dní vrátit a Joona…“ Nedořekl. „Einar se o sebe postará, o toho se bát nemusíš. A Joona pro Knuta nepředstavuje žádné nebezpečí. Nemyslím, že by mu ublížil.“ Mag se na něj pochybovačně podíval. „Nikdy mu neudělal nic dobrého.“ „Nesnášel ho snad ještě víc než mě,“ pomyslel si zahořkle.

Knut

Magnusovi dával Knut za vinu, že jim zemřela matka a Joona… Joona byl blbeček, kterého měli všichni rádi. Nikdy nechápal proč. Když se ukázalo, že je opožděný, měli ho shodit z hradeb. Alespoň tak by to udělal on. Otec ho měl ale z nějakého zvráceného důvodu rád. I Magnuse, přestože mu zabil ženu a svým bratrům matku. Při té vzpomínce sevřel ruce v pěst.   

Einar

Počkali si na něho v opuštěné tvrzi, necelý den jízdy od hradiště. Kdysi to bývalo místo, které se mohlo jejich domovu směle rovnat, ale jednou v noci ho přepadli a vypálili žoldáci. Když Einar se svojí družinou vjel na malé nádvoří, aby si odpočinuli, nechal za ním Knut zatarasit bránu. Einar zvedl hlavu ke zbytkům strážní věže a pohledem se střetl s Knutem. „Co to má znamenat, bratře?“ Zeptal se ho dopáleně.

Knut mu pohled opětoval, ale neodpověděl. Místo toho dal povel svým mužům, ti vystoupili ze stínu pobořených hradeb a na Einara a jeho družinu namířili luky a kuše. „Co to…“ Více už ale říct nestihl. Knut mávl rukou a dolů se snesla salva šípů a šipek. Jedna zasáhla Einara do ramene, druhá do nohy.

„Sesedat! Štíty!“ zařval na zbytek své družiny. Z patnácti jich zbylo osm. Semkli se k sobě, štíty nad hlavou a koně před sebou, aby se za nimi mohli skrýt. „Co to má sakra znamenat?“ Zeptal se ho Ulrik. Einar se na něho zamračil. „Že můj návrat bude vykoupený krví.“ Opověděl mu. Na štíty nad hlavou dopadlo ještě několik šípů a pak se na ně z rozvalin vrhli bratrovi muži, podle oblečení nejspíš najatí žoldáci. Bratra mezi nimi neviděl. Jak jinak. Pěkně v bezpečí a z dálky tahat za nitky. Odplivl si. Protivníků byla výrazná přesila, ale Einarova družina byli samí zkušení válečníci. Svůj život nedají zadarmo.

Prvního útočníka Einar téměř rozdělil ve dví. Skopl jeho mrtvolu z meče a zanořil ho do dalšího. Koně zmateně ržáli a na malém prostoru se snažili vyhýbat před ranami běsnících mužů. „Zabijte ty koně!“ Zařval na ně z vrchu Knut. Muži uposlechli.

Einar se k Ulrikovi postavil zády, aby se navzájem mohli krýt. Zabil několik dalších mužů a pak ucítil, jak se mu Ulrik svezl k nohám. Nedovolil si otočit se. Místo toho vyrazil proti dalšímu muži před sebou. Přesekl mu rameno a v otočce mu rozpáral břicho. Noha mu uklouzla po vlhké hlíně a díky tomu se vyhnul seku dalšího žoldnéře. Vrazil do něho ramenem a muž přepadl přes mrtvého koně. Vzápětí padlému žoldnéři jeden z Einarových mužů usekl hlavu.

Einar vyhledal dalšího ze svých druhů a opět se k sobě postavili zády. Teď jich bylo jen pět. Odolávat dokázali další půl hodiny. Zbroceni krví, svojí i svých nepřátel, se snažili popadnout dech.  Docházela jim síla. V jednu chvíli se Einar podíval na muže po svém boku, aby mu v další skrápěla obličej krev, jak se do Erikovy hlavy zasekla sekera. Žoldnéř ji z ní vytrhl a poodstoupil. Einar udělal úkrok stranou a musel čelit útoku dalšího protivníka. Když jeho výpad odrazil, zasáhla ho rána do zad. Klesl na kolena a snažil se nezhroutit. Postavit se ale nedokázal. Za chvíli se před ním objevil Knut a chytil ho za vlasy. Tři ze čtyř, řekl bratrovi a s úsměvem na rtech mu přejel mečem po krku. V tu chvíli žoldák vytrhl sekeru z Einarových zad a ten se mrtvý zhroutil k zemi.

Knut

S tím, že se bratr bude bránit, počítal. Že mu přitom vybije více jak třetinu mužů, už ne. Teď bude muset najmout další. Jonasson se zatím neobjevil a ani Magnusova mrtvola. Jestli vůbec nějaká existovala. Už vyslechli veškeré služebnictvo a některé i dvakrát, ale k ničemu to nevedlo. Nikdo nic nevěděl. Doma se Jonasson od toho dne neukázal. Pro jistotu ale nechal v jeho domě hlídku.

Vztek si mohl vybíjet leda na Joonovi, kterého nechal zavřít do kobek. Ten prosťáček vůbec nechápal, co se děje a brečel štěstím pokaždé, když se Knut objevil u mříží jeho cely. Slíbil mu, že ho zachrání a ten idiot se na něj usmíval. Pak ho nechal zmlátit a odešel.

Magnus

Cesta do hor se ukázala obtížnější, než si myslel. Vypravili se brzy ráno a museli s sebou nést spoustu zásob. Neměli žádné zvíře, které by jim s nákladem pomohlo, proto se v některých úsecích museli vracet a náklad vynášet na etapy. Rána sice byla zahojená, ale tělo určitě nebylo na takovou zátěž připravené. Každý krok ho v hrudi bodlo a pálilo a měl pocit, že se mu rozpadnou plíce.

Nakonec jim cesta zabrala více jak tři dny. Když dorazili do Jonassonovi vesnice, chtělo se mu zemřít. Vessel ho nechal stát na prostranství mezi domy a do jednoho vstoupil. Tam byl asi hodinu a pak se s nějakým balíkem vrátil pro Maga. Pokynul mu, ať ho následuje a vedl ho mezi staveními k lesní cestě. Šli další hodinu a došli k opuštěnému srubu. „Ten je tvůj?“ Vessel jen zabručel a snažil se otevřít zpříčené dveře. Nakonec musel použít hrubou sílu. Když se otevřeli, vyvalil se na ně několikaletý prach a zatuchlý vzduch. Vess vešel dovnitř a postupně otevřel všechny okenice.

„Hodláš tam stát celý den nebo mi pomůžeš nanosit ty krámy dovnitř?“ Magnus se s úšklebkem zvedl a začal nosit náklad do srubu. Uvnitř byla jen jedna postel, stůl, dvě židle a krb. „Kde budu spát?“ „Na zemi, kde myslíš.“ Odvětil Vessel. „Nebo si můžeš vyrobit vlastní,“ kývl hlavou k posteli. „Ale nejdřív nanos dřevo na zátop. Večer je tu sakramentská zima.“

Magnus se vypotácel ven a dal Jonassonovi snad všechna hanlivá jména, která znal. Když se vracel se třetí náručí, z komína už se kouřilo. Na stole stála svíčka a ve dvou miskách byl chléb a sušené maso. Na zapití posloužila voda z nedalekého potoka. Když se najedli, ustlal si na zemi před krbem a snažil se usnout. Netrvalo dlouho a Heeda si ho vzala do říše snů.

***

Ve snu se znovu vrátil do hodovní síně a sledoval, jak bratr zastřelil otce a pak kuši namířil proti němu. „Asi chápeš, co teď musím udělat, viď?“ A pak šíp opustil Knutův samostříl. Začal křičet. Když ho uprostřed noci Vessel vzbudil, byl celý zpocený a vyděšený. „Jsi v pořádku?“ Nevěděl. Místo toho na Vesse začal křičet. „Proč jsi sakra nevylezl zpoza toho podělanýho závěsu,“ a začal plakat.

Jonasson mlčel. Věděl, že teď nemá cenu Magovi cokoliv vysvětlovat. Stejně by ho neposlouchal. Místo toho si k němu přiklekl a objal ho. Magnus se chvíli vzpouzel, ale nakonec zůstal sedět ve Vesselově objetí a otřásal se pláčem a vyčerpáním. Druhý den brzy ráno Vess odešel. O tom, co se v noci stalo se ani jeden nezmínil. Když se vrátil, vyrobil Magovi z doneseného dřeva postel.

Knut

Uběhlo několik měsíců a bratra ani Jonassona se mu najít nepodařilo. Začal se věnovat správě „svých“ pozemků. Zvýšit daně, snížit příděly… O lidi se nezajímal. Potřeboval naplnit truhlice, aby splatil dluhy a mohl zaplatit žoldáky. Začal si dělat choutky na sousední území. Ta jeho mu přestávala stačit. Během těch pár měsíců vybili skoro všechnu zvěř a pole už neměla co nabídnout.

Když se nudil, chodil se podívat na Joonu. Schovaný ve stínu pozoroval, jak mu jeho muži ubližují. Ten chudáček se přitom dovolával i jeho jména.

 Magnus

Dny ubíhaly a oni se začali chystat na zimu. Pokáceli několik stromů a nařezané dřevo ukládali do přístřešku, který pro ten účel před pár dny vyrobili.  V práci se pravidelně střídali a tentokrát to byl Jonasson, kdo sekal a Magnus, kdo nasekané dřevo uklízel. Když Mag zvedl hlavu, aby si setřel z čela pot, dívaly se na něho z lesa dvě oči. Vessi? Zvládl říct potichu a v tu chvíli se na něho vyřítil medvěd. Mag udělal krok dozadu a padl na záda, když ho rozběsněné zvíře uhodilo tlapou do hrudníku. Medvědovy drápy se mu zaryly do kůže a on bolestí vykřikl.

„Nehýbej se. A mlč.“ Zašeptal k němu Vess a zvíře nehnutě pozoroval. Magnus vyděšeně sledoval medvědí tlamu, která se mu míhala nad obličejem. Medvěd slintal a evidentně se připravoval k útoku. Přenesl svoji váhu na tlapu, kterou měl opřenou o Maga a zařval. Ten se málem odporoučel do bezvědomí. Zvíře znovu přešláplo a Magovi se tak podařilo vytáhnout nůž, který měl v pouzdru u pasu. Bez rozmyslu jím medvěda bodl do tlapy na své hrudi. Zvíře se vzepjalo, zařvalo a v tu chvíli po něm Vess hodil sekyru. Ta se té bestii zarazila do čela a proťala jí lebku. Zvíře se skácelo k zemi a Maga zalehlo.

Ten zůstal pod medvědem zaklíněný a začal se pod bezmála půltunovým kolosem dusit. Vess k němu přiběhl a pro jistotu ještě medvědovi do krku zarazil nůž. „Žiješ?“ Zeptal se pak do medvědí kůže. Odpovědí mu bylo zachrčení a z pod medvěda vykoukla Magova ruka. „Tak tě asi vyndáme, co říkáš?“ Dodal s pousmáním a se značnou úlevou začal naříkajícího Maga tahat ven.

Nakonec dopadl ještě dobře. Přes bok se mu táhly čtyři hluboké šrámy od drápů a nejspíš měl zlomená žebra. Medvěd se do něho naštěstí nezakousl. „Zůstaň ležet,“ poručil mu Vess a došel do srubu pro nějakou lahev. „Co s tím chceš...“ zeptal se Mag, s očima upřenýma na Jonassonovi ruce, ale větu nedokončil. Místo toho začal ječet. „Mlč, řveš jako malá holka,“ poručil mu Vess a pokračoval v lití pálenky na Magův hrudník. „Musí se to vyčistit. Teda jestli nechceš umřít na otravu.“ A s pozvednutým obočím se podíval Magovi do očí. Mag sevřel čelisti a v duchu Vesse proklel.

Magnus

Vessel ho honil jak nadmutou kozu. Běh, pěstní souboje, a nakonec i ty se zbraní. „Nevěděl jsem… že jsi tak… dobrý. Vlastě jsem… netušil… že umíš… držet zbraň v ruce… Nikdy jsem u tebe… žádnou neviděl. Kde ses… tohle všechno?“ Vypouštěl ze sebe Mag přerývavě mezi výpady. „Nekecej a bojuj,“ mu ale bylo jedinou odpovědí. Mag sklonil zbraň a Vess ho uhodil plochou stranou meče do paže. „Právě jsi přišel o ruku,“ procedil mezi vousy. „Jo a taky o oko, játra a celý obsah střev.“ Vyštěkl na oplátku Magnus. „Povím ti to, až bude vhodná doba... Nebo až mě porazíš,“ dodal po chvíli Vess a s tím se vrátil do bojového postavení. Ten večer šel Mag opět spát zbitý jako sláma. A bez jediné odpovědi.

***

„Lepšíš se.“ Podotkl po dalším z vyhraných soubojů Vess. „Jo, a přesto neporazím ani starého dědka, jako jsi ty.“ Řekl rozmrzele Mag. „Nebuď drzý,“ ukázal na něj mečem Vess, ale pak se k němu otočil zády a začal odcházet. „Tohle je chvíle, kdy by Knut zaútočil, pamatuj si to.“ Řekl bez ohlédnutí a vešel do srubu. „Co po mě chceš? Abych byl stejný jako on? Jinak tě neporazím?“ Volal za Vessem rozčileně Mag. „Chci, abys s tím počítal, jinak neporazíš Knuta.“ Odpověděl mu Vessel a pak za sebou zavřel dveře.

Magnus zůstal stát na dvoře a připadal si jako idiot. Několik měsíců ho Vess dře z kůže, a přesto ho není schopný porazit. Vrtalo mu hlavou, co je ten chlap vlastně zač. Mohutný, nemluvný, neozbrojený a vždy otci k ruce. Na to přijdu později, řekl si nakonec v duchu a pokračoval ve výpadech mečem proti stromu. Když Vess slyšel rány do kmene, musel se usmát. Však on to z kluka vykřeše.

Přišla zima. Z medvěda měli maso na její velkou část a kůže se také hodila. Dostal ji mladý Sigurdson. Nejprve se bránil, že si ji nezaslouží, ale byl za ni moc rád. Zima v horách byla opravdu drsná. Z drápů jim pak Mag oběma vyrobil přívěsek. Lovili, cvičili, spali a jedli. Pořád dokola. Na jaře byl z Magnuse někdo jiný. Ten štíhlý a vyplašený hoch byl pryč. Teď tu byl urostlý mladý muž, připravený se pomstít. Už věděl, co musí udělat. A taky to udělá, přísahal si.

Strig

Do vesnice chodili jen výjimečně. Přesto si někdo na dva, na samotě žijící, muže vzpomněl a zmínil se o nich před strážemi na hradišti. Vlivem náhody se ta informace dostala až ke Strigovi. Ten vyslal do vesnice výpravu, aby od místních zjistili, co že ti dva jsou zač. Jeho muži ale přijeli s nepořízenou. Nikdo z místních o Vesselu Jonassonovi nebo Magnusi Sigurdsonovi nic nevěděl. Nebo nechtěl nic říct. Nechal si zavolat strážné, od kterých informaci získal a přikázal jim toho vesničana, který je na ty dva upozornil, najít.

Byl to prodejce kožešin, který do hradiště jezdil pravidelně. V revíru se mu objevila škodná, jak jim říkal, a tak si před strážemi postěžoval, že mu kvůli těm dvěma ubylo úlovků. Starý muž se synem. Popisem odpovídali. Srub měli asi hodinu cesty od vsi. Výš v horách. To už byla informace, která stála za prověření. Na druhou výpravu se Strig vydal se svými muži. O prodejci už nikdo nikdy neslyšel.

***

Když dorazili ke srubu, byl prázdný. Podle stop ve sněhu viděli, že jeho obyvatelé odešli už před pár dny. Rozhodl, že si na ně počkají. Nechal koně odvést zpátky do vesnice a zbytek jeho družiny se ke srubu vrátil po svých. Venku znovu sněžilo, a tak i jejich stopy nakonec zavál nový sníh. Čekali necelé dva dny. Osm mužů proti dvěma. Slušná šance. Strig seděl na židli proti dveřím a na stole vedle sebe měl položenou kuši, připraven ji kdykoliv použít.

Magnus

Tentokrát byl lov opravdu úspěšný. Ulovili jelena, dva zajíce a bažanta. Liška byla třešinkou na dortu. Bude mít teplou šálu a čepici, usmál se pro sebe Magnus. Jaro tady na horách začínalo mnohem později, než byl zvyklý. Cestou ke srubu Magnus nezavřel pusu, až ho musel Vess okřiknout, ať už mlčí. Mladý Sigurdson mu už lezl na nervy. Ukázal se jako dobrý bojovník, skvělý lovec, ale za ten skoro rok už ho měl plné zuby. Odmlouval, neposlouchal a dělal si, co ho zamane. A mluvil. Pořád. Na to nebyl Vessel zvyklý a ve svém věku už ani zvědavý.

Když se blížili ke srubu, Mag se znova chystal otevřít pusu, když ho Vessel pohybem ruky zastavil. Magnus se na něho udiveně podíval a pak stočil pohled za Vesselovou pravicí. „Není na nich sníh,“ zašeptal Vess. Mag se na něho nechápavě podíval. „Na okenicích a na dveřích. Není na nich sníh.“ Začali se pečlivě rozhlížet po okolí. „Myslíš, že tu někdo byl?“ Zeptal se ho Mag. „Myslím, že tu někdo je,“ odpověděl mu Jonasson. „U srubu nejsou žádné stopy, ale ze srubu jde teplo. Dost velké na to, aby sníh na oknech a dveřích roztál.“

„Kolik myslíš, že jich je?“ „Nevím.“ „A co budeme dělat?“ Vessel se chvíli rozmýšlel. „Zjistíme, kdo nás přišel navštívit,“ řekl po chvíli a ukázal Magovi, ať ho následuje zpátky do lesa. Tam natrhali borovicové jehličí, které smíchali se smůlou, zabalili ho do látky a kouli potom Jonasson zapálil. „Je ti jasné, že máš jen jeden pokus?“ Zeptal se ho Magnus. Vessel se na něj zamračeně podíval a dýmící kouli hodil do komína. Ta propadla dolů a za chvíli vyhnala nezvané návštěvníky ze dveří.

Každý čekal na jedné straně. Tři srazili k zemi, aniž si jejich nezvaní hosté uvědomili, odkud na ně rána dopadla. Ti další už byli těžší oříšek a došlo na meče. Nakonec jim dva utekli. „Ne!“ zařval Vessel na Maga, když mladý Sigurdson probodl krk poslednímu žijícímu muži. „Co je?“ Osopil se na něj Magnus. „Co je? Mohli jsme ho vyslechnout!“ Rozčiloval se Jonasson. „A proč? Nevidíš snad, co mají na sobě? Je nad slunce jasné, co jsou zač! Do prdele, jak nás našli?“ Zeptal se spíš pro sebe než Vessela. „Nevím, ale ty dva, co utekli musíme chytit,“ odpověděl mu Vess a vydal se po stopách dvou uprchlíků.

Jednoho dostihli ještě v lese, druhému se před nimi podařilo uniknout až do vesnice. Tam nasedl na koně a uháněl pryč. Mag nasedl na dalšího a vydal se muže pronásledovat. Vess na něj marně křičel, ať na něj počká. „Krucinál, spratek jeden!“ Ulevil si a nasedl na dalšího koně.

Maga dohnal asi po deseti minutách. Seděl na zemi a vypadalo to, že má zlomenou nohu. „Shodil mě,“ řekl naštvaně Mag a vztekle hodil sněhovou koulí na koně, marně hledajícího ve sněhu nějakou trávu. „Jsi idiot.“ Odpověděl mu Vess a otočil se se svým koněm zpět. „Počkej, to mě tu takhle necháš?“ Hulákal za ním rozčíleně Magnus. „Poraď si!“ Byla jediná odpověď, kterou dostal.

***

Do srubu dojel až za tmy. Když otevřel dveře, stále to uvnitř bylo cítit spálenou smůlou a jehličím. Bez rozmyslu se na Vesse vrhl. Ten jeho chabý útok odrazil a dal mu pěstí. Magnus se proti němu znovu rozběhl a Vess udělal rychlý obrat. Aniž se Magnus nadál, držel ho Vessel pod krkem a druhou rukou mu k němu tlačil nůž. „Už jsi se uklidnil?“ zeptal se ho potom. Magnus se pokoušel vykroutit, ale byl bez šance. Nakonec musel kapitulovat. „Jo.“ Odpověděl dopáleně a Vess ho od sebe odstrčil. Chvíli to vypadalo, že se na něj znovu vrhne, ale Vesselův výraz a nůž v ruce mu to rozmluvily. Naštvaně vyšel ze srubu a práskl za sebou dveřmi. Spal v přístřešku na dřevo.

Ráno ho Vess vzbudil promrzlého na kost. Na stole stál čaj ze smrkového jehličí. „Vypij to.“ Poručil mu. „Co noha?“ Magnus uraženě mlčel. „Tvoje věc,“ řekl tedy Vess a přestal si ho všímat. „Asi jsem si zvrtnul kotník,“ odpověděl nakonec do ticha Mag. „Tak ukaž,“ vyzval ho Vess a klekl si před Magovu židli. Ten by ho v tu chvíli nejraději nakopl, ale věděl, že pak by tu nohu měl zlomenou určitě. A nejen nohu, pomyslel si. Kotník měl modrý a nateklý, ale hýbat s ním naštěstí trochu mohl. Vessel mu ho obvázal a dal mu pod nohu druhou židli. „Měj tu nohu nahoře,“ zabručel na Magnuse a pak odešel. Vrátil se s hromádkou sněhu, kterou zabalil do plátna a tu mu k pohmožděnému kotníku přitiskl.

Pak začal balit. „Musíme pryč,“ pronesl k Magovi, který se snažil ztratit v hrnku čaje. „Hm.“ „Ten, který ti utekl byl Strig.“ Mag k němu zvedl hlavu. „Jak se o nás dozvěděli?“ zeptal se Vessela. „Jak to mám vědět. Zeptej se toho, cos mu prořízl krk,“ dodal naštvaně. „Dobře, omlouvám se, moje chyba,“ a s tím zvedl ruce, na znamení, že se vzdává. „Kam půjdeme?“ „Nevím, žádné další místo v záloze nemám.“ A s tím se na Maga zamyšleně podíval. „Ty o ničem nevíš?“ Mag chvíli přemýšlel a pak ho napadla Riza. Při vzpomínce na ni ho bodlo u srdce. Co asi dělá? Vzpomene se na něj vůbec? Nebo je ráda, že je pryč?

„No, možná bych o něčem věděl, ale nevím, jestli je to to nejlepší místo.“ Jonasson mu dal znamení, ať pokračuje. „Pamatuješ si, jak jsem přišel k otci zvalchovaný?“ Vessel přikývl. „Tak to jsem přišel od Rizy.“ „A?“ „Riza by nás mohla schovat, ale…“ „Ale?“ Zopakoval teď už netrpělivě Jonasson. „Ale nesměli by na nás přijít její bratři. S těmi nejsem úplně kamarád, jestli mi rozumíš…“ „Dá se jí věřit?“ Mag se na Vessela uraženě podíval. „Jasně, že dá. Chtěli jsme se vzít!“ Dodal pevně. „Jo, a pak jsi se na rok ztratil,“ prohodil Vess.

Riza

Sbalili to nejnutnější a vyjeli. Magnus si musel Vessovu větu pořád přehrávat v hlavě. „Jo, a pak jsi se na rok ztratil.“ Vessel měl pravdu, co čekal? Že se mu vrhne kolem krku? Nebo mu spíš vyškrábe oči? Nevěděl. Čím víc se blížili k jejímu stavení, tím víc se přikláněl k druhé možnosti. Počkali do tmy a Mag se opatrně vykradl naučenou cestou k jejím oknům. Když ji po roce znovu spatřil, srdce mu poskočilo. Byla stejně nádherná, jak si ji pamatoval. Dlouhé světlé vlasy jí spadaly až k bokům a ve světlém obličeji zářily pomněnkové oči. Jenže za moment by se v něm krve nedořezal. V pokoji s ní někdo byl. A nebyl to nikdo jiný než Strig. A ona se na něj usmívala.

***

Magnus se opřel o stěnu stavení, sevřel ruce v pěst a snažil se zadržet svůj vztek. Když se do okna podíval znovu, byla už sama. A plakala. Viděl, že má strach. V tu chvíli nevěděl, co dělat. Nakonec se odvážil a lehce zaťukal na okno. Riza k němu vzhlédla a musela si přikrýt ústa, aby nevykřikla. Pak mu naznačila, ať je potichu a počká. Zamkla dveře a otevřela Magovi okno. Ten opatrně vlezl dovnitř a posunkem jí naznačil otázku, jestli už je Strig pryč. Přikývla. Chvíli naproti sobě nehnutě stáli, pak ve stejný okamžik vykročili a objali se.

Přál si ji takhle držet už navždy, ale musel se dozvědět, co se na hradišti za tu dobu, co byl pryč stalo a proč u ní byl Strig. A Riza se dala do vyprávění. „Potom, co jsi zmizel, bylo naše stavení jedno z prvních, které prohledávali. A Strig se sem od té doby pořád vrací. Prý, že musí zkontrolovat, jestli jste se tu ty nebo Jonasson neobjevili. Postupně z tebe udělali viníka otcovi smrti,“ dodala, jako by to měla být její vina. „Strig dal navíc otci jasně najevo, že o mě stojí. A otec s bratry ho v tom ještě podporují, pokračovala nešťastně. „Dnes mi byl říct, že mají podezření, že by ses tu mohl ukázat, ať jsem opatrná. A pokud se objevíš, mám mu to hned říct. Prý jste v horách zabili nějaké muže.“

Na potvrzení jejích slov přikývl. „Snažili se nás zabít. A Strig nám uprchl.“ „On tam byl také? V horách?“ „Ano,“ potvrdil. „Jestli měl obvázanou ruku, tak to byl dárek ode mě. Ale nakonec mi utekl.“ „Co budeš dělat? Tady nejsi v bezpečí.“ „Co Einar a Joona? Víš o nich něco?“ odpověděl jí otázkou. Sklopila hlavu a chytila ho za ramena. „Joona je mrtvý a Einar… Einar se prý z poslední výpravy nevrátil. Alespoň tak jsem to slyšela.“ Cítila, jak Magnus ztuhl. „Takže Knut?“ „Ano.“ Řekla hořce. Musel se rukou opřít o zeď, aby se neskácel.

Knut

„Je naživu, viděl jsem ho. Oba jsou,“ řekl mu Strig, když se vrátil z hor. „Ten parchant!“ Ulevil si Knut. „Kde jsou teď? A proč nejsou mrtví?“ „Protože Jonasson je zatraceně chytrej parchant,“ odpověděl mu Strig. „Měl jsem co dělat, abych se odtamtud vůbec dostal. Kdyby tvého bratra neshodil kůň, nejspíš by mě dostihl.“ „Měl jsi ho zabít.“ Vytkl mu Knut. „Kam myslíš, že teď půjdou?“ Pokračoval evidentně rozčílený Knut další otázkou. „Jonassonův dům hlídáme, do vesnice i ke srubu jsem poslal další jednotku, ale nemyslím, že se tam ještě ukážou.“ „Jak se jmenovala ta jeho coura?“ „Riza.“ „Hlídej ji. A teď mě nech, mám nějakou práci.“ Mávl směrem k ložnici a s tím Striga vyprovodil.

Ráno si Knut nechal zavolat velitele stráží a přikázal mu posílit všechny hlídky. Nechtěl riskovat, že se mu bratr znenadání objeví za zády. Chvíli se přehraboval v účetních knihách, ale nemohl se soustředit. Jak mohli, být tak hloupí, práskl dlaní do stolu. Nechat si toho bastarda utéct. A to hned dvakrát. To si ještě se Strigem vyřídí.

Odpoledne navštívil Joonu. Z jeho hloupého bratra se za ten rok stala třesoucí se troska. Krčil se v rohu cely a něco si nesmyslně mumlal. Když Knuta uviděl, přitiskl se ke stěně a snažil se v tom rohu ztratit. Už se neusmíval, že ho vidí. V poslední době za bratrem chodil častěji a vyprávěl mu, co všechno s ním provede. Joonův vyděšený výraz mu vždy vyloudil úsměv na tváři. Když od Joony odcházel, cítil se trochu líp.

Strig

Druhý den se vydal k Rize. S jejím otcem i bratry byl zadobře. Na rozdíl od Sigurdsona k nim nelezl oknem, ale chodil dveřmi. Ona se před ním sice pořád na něco vymlouvala, ale časem ji dostane. Tím si byl jistý. Ať už se jí to bude líbit nebo ne. O tom naštěstí pořád ještě rozhodují muži. Navíc už teď vlastnil větší majetek, než by kdy měl ten smrkáč. Jako čtvrtý v pořadí nemohl s žádným slušným majetkem počítat a co věděl, na žádné výpravě zatím nebyl. Na rozdíl od něj měl, co téhle rodině nabídnout.

Když k nim přišel, prohodil pár slov s otcem a pak ho požádal, jestli by mohl Rizu navštívit. Otec samozřejmě svolil. Riza patřila k nejkrásnějším dívkám v hradišti. A nejbohatším. Tu získat by byl opravdový trumf. Kdyby nebyla pod Knutovu úroveň, určitě by po ní sáhl. Když k ní vešel, stála otočená zády ke dveřím a něco ukládala do truhlice. Pozdravil ještě ve dveřích, aby ji nevylekal. Jakmile uslyšela jeho hlas, naskočila jí husí kůže. Pak se obrnila a s úsměvem se na něho otočila. Bála se ho. Několikrát už mu naznačila, že o jeho společnost nestojí, ale jemu to bylo jedno. Navíc otec z něho byl nadšený a pořád jí ho dohazoval. Nebude trvat dlouho a předhodí mu ji jako nějaký kus hadru.

„Dneska ti to moc sluší,“ snažil se jí zalichotit. Podívala se na něho, ale nic na to neřekla. „Doslechl jsem se nějaké novinky a říkal jsem si, že by tě třeba zajímaly,“ pokračoval, aniž by mu vlastně záleželo na tom, jestli je chce slyšet. „Prý objevili Jonassona.“ Tím si získal její pozornost a ona k němu znovu vzhlédla. „A Magnuse.“ Dodal …

Když slyšela Magovo jméno, chtělo se jí omdlít. Snažila se ale tvářit, jako by jí na tom nezáleželo. „Vážně?“ Zeptala se s hraným nezájmem. „Vím, že jste si jeden čas byli blízcí,“ pokračoval. „Ale je nebezpečný, buď, prosím, opatrná. Však víš, Sigurd… A teď prý v horách nějaké muže… Mohl by se tu třeba objevit a…“ Nechal větu nedořečenou. „Děkuji ti za upozornění, ale nemyslím, že by se obtěžoval mojí návštěvou.“ „Přesto, kdyby se tu ukázal, řekla bys mi to, viď?“ „Jistě,“ odpověděla s úsměvem a pak ho požádala, jestli by ji omluvil, že se potřebuje připravit na večer. „Samozřejmě. Brzy na viděnou,“ rozloučil se s ní se slizkým úsměvem. Jakmile zmizel na chodbě, rozplakala se.

Překvapilo ji zaklepání na okno. Ještě víc, když za sklem uviděla Magnuse. Musela si zakrýt ústa, aby nevykřikla. Naznačila mu, ať je potichu a šla za Strigem zavřít dveře, které ještě pro jistotu zamkla. Pak pustila Maga dovnitř. Za ten rok, co ho neviděla zmohutněl. V obličeji měl několik šrámů a zdálo se jí, že lehce kulhá na pravou nohu. Chvíli proti sobě stáli a pak se pevně objali.

Magnus

Když se vrátil za Vesselem, vypadal, jako by ho někdo vzal pohrabáčem. „Stalo se něco? Co říkala? Schová nás?“ vyzvídal Jonasson. „Bratr je mrtvý. Oba jsou.“ „Cože?“ Zeptal se ho nechápavě Vess. „Einar i Joona. Nevím, co se stalo. Einar se prý nevrátil z výpravy a Joona. Nikdo neví, jak zemřel Joona, ale prý chvíli po otcově smrti.“ Dodal zdrceně Mag. „Když jsem k Rize dorazil, byl u ní zrovna Strig.“ Vessel otevřel pusu, ale Mag pokračoval. „Ten zrzavej parchant si na ni brousí zuby.“ „A může nám pomoct?“ Zeptal se ho nakonec Vess. „Ne. A i kdyby mohla, bylo by to pro ni příliš nebezpečné.“ „Takže jsme v háji,“ odplivl si Vess. „Jo, to asi jsme,“ přisvědčil mu Mag a pak se posadil do trávy.

„Tady zůstat nemůžeme, to je ti snad jasné?“ Zeptal se ho Vess, když viděl, že se Mag nemá k tomu, aby se zvedl. Zamručení mu bylo jedinou odpovědí. „Tak se zvedni, musíme jít.“ „A kam? Kam chceš krucinál jít? A kam mám jít já? O všechno jsem přišel! A o všechny.“ Dodal už potichu a lehl si na záda.“ „Odsud svůj život zpátky nedostaneš.“ „Svůj život? A co životy mých bratrů? A otce? Ty snad odjinud zpátky dostanu?“ Zařval na Jonassona. „Vstaň!“ Kopl do něho Vess. „Na tohle nemáme čas.“ „Já mám času dost,“ odpověděl mu Mag. „Mám všechen čas, který si vymyslím a stejně se nic nezmění.“ „Chceš se nechat chytit a zabít? Dobrá, nebudu ti bránit,“ řekl mu dopáleně Vess a otočil se k odchodu.

„Jen si běž, ty stará sketo!“ Zařval za ním Mag. Jonasson se zastavil. „Co je, dotklo se tě to snad? Jenže tady není žádný závěs, za který by ses mohl schovat!“ „Přestaň.“ Vyzval ho Vess. „Ale no tak, teď už máš zbraň, teď už se schovávat nemusíš!“ Provokoval ho dál Mag. „Varuju tě, přestaň!“ „A proč, co mi uděláš?“ S tím se na něj Vessel otočil a hodil po něm jednu ze svých seker. Ta se sedícímu Magnusovi zasekla mezi nohy. „Vedle.“ Poznamenal Mag posměšně a pak se na Vesse vrhl.

Tentokrát ho poháněl neuhasitelný vztek. Uhýbal Jonassonovým ranám a vypadalo to, že poprvé v životě má nad Vessem převahu. Několikrát ho udeřil do obličeje a do boku. Jenže potom svět z ničeho nic zčernal. „Nic jsi se nenaučil.“ Plivnul na něj Vess a svěsil ruku se zakrvácenou sekyrou, kterou Maga uhodil do hlavy. Pak si jeho bezvládné tělo hodil přes rameno a vešel s ním do lesa.

***

Když se Mag probudil, rovnou se pozvracel. Pohnul hlavou a měl pocit, že se mu do ní zanořilo kladivo. Sáhl si na spánek a prsty lepily. „Lež.“ Ozvalo se někde z dálky a s několikanásobnou ozvěnou. „Máš otřes mozku.“ Zopakovala ta stovka hlasů. Pak mu někdo, podle hlasu to byl někdo, koho znal, přiložil na čelo mokrý hadr a přetočil ho zpátky na bok. „Takhle zůstaň, ať se neudusíš.“ „Vodu. Můžu dostat vodu?“ Zaškemral. „Jen na vypláchnutí pusy,“ přiložil mu ten někdo k ústům misku. „A nespi,“ bylo to poslední, co slyšel, než se znovu propadl do tmy.

Vessel

„Jak ti je?“ Zeptal se ho Vess, když se druhý den opět probudil. „Nevím... Co se stalo?“ „Měl jsi nehodu.“ „Nehodu?“ Nechápal Magnus. „Jo, nehodu. Spadl jsi mi na sekyru.“ „Co že jsem?“ „Spadl na moji sekyru. Naštěstí na tu tupou stranu,“ dořekl už pobaveně Vess. „Tys mě praštil sekyrou?“ Zeptal se ho ohromeně Mag. „Jo. A tys mi zlomil nos. Nemáš představu, jak to bolí si ho znovu narovnat.“ Magnusovi to nedávalo žádný smysl. „Proč bych ti lámal nos?“ „Protože ses choval jako idiot?“ Na chvíli zavládlo ticho.

„Asi ti dlužím vysvětlení,“ řekl nakonec Vess. „S tím závěsem.“ Doplnil. V tu chvíli se Magovi rozsvítilo. Opět ho zachvátil vztek, ale prudký pohyb, okamžitá bolest hlavy a Vesselova pozvednutá sekera ho zase zklidnily. „Ptal jsi se mě, proč jsem nic neudělal. Nebudu ti lhát, nechtělo se mi zbytečně umřít. Neměl jsem zbraň a byl jsem od vás daleko. Než bych k Vám doběhl, byli bychom stejně všichni tři mrtví.“

„My, netušili jsme, co má tvůj bratr v plánu. Tedy, spíš že to má v plánu zrovna ten den. To byl totiž důvod, proč si mě tvůj otec zavolal. Měl podezření, že Knut něco chystá. Začal podepisovat pochybné smlouvy a zadlužil se. Otec mu odmítl zvednout apanáž, a tak neměl, jak své dluhy splácet. Ten den se mě zeptal, jestli si myslím, že by proti němu Knut mohl něco podniknout. Myslím, že ve skutečnosti nechtěl věřit, že by to Knut vážně udělal, proto mi dal znamení, ať se do toho nepletu, když ho viděl vejít. No, moji odpověď už nepotřeboval,“ dodal smutně.

„To, že jsi se do toho připletl ty byla smutná náhoda.“ „A kdybych se nepřipletl, co bys dělal?“ „Varoval bych vás. Všechny. Tvůj otec nebyl můj pán. Byl to můj přítel. Věděl, proč nenosím zbraň.“ „Proč?“ Chtěl vědět Mag. „Protože jsem se zapřísahal, že už nikdy žádnou nevezmu do ruky. A on to respektoval.“ „A pak jsi to kvůli mně porušil.“ „A pak jsem to kvůli tobě porušil…“ Potvrdil Magnusovi. „Ale proč?“ Zopakoval svoji otázku Mag. „Protože tomu, kterému jsem tu přísahu složil, už na ní nezáleželo.“ Víc ale neprozradil.

Zbytek dne už nikdo z nich nepromluvil. Další ráno se začali připravovat na cestu. Jediná možnost byla dostat se potají do hradiště a s Knutem si to vyřídit osobně. Když teď bratr od Striga věděl, že je naživu, na shánění spojenců už neměli čas. A koneckonců ani konexe. O politiku se Mag nikdy nezajímal. Jako poslední v pořadí se vlastně nemusel zajímat o nic. Tak už byly karty rozdané.

Magnus

Při dalším setkání Mag požádal Rizu, jestli by nemohla obhlédnout hradby. „Myslím, že zvýšili počet mužů na hlídkách. Tolik jsem jich na hradišti ještě neviděla. První brána je otevřená, ale stojí u ní stráže a kontrolují, kdo jde dovnitř. Druhá byla uzavřena a vozy dovnitř pouští pouze s povolením. Každého pak znovu kontrolují a odebírají zbraně,“ hlásila jim, když se vrátila.  

Zamyšleně se po sobě podívali. „Jaké máme možnosti?“ Zeptal se Mag Vesse. „Co most?“ Otočil se Vess k Rize. „Ten také hlídají. Na obou stranách. I zadní bránu, ale jak jistě víš, tu hlídali vždycky.“ „Co moje druhá cesta? Byla by průchozí?“ Prohodil Mag. Riza ohrnula při té představě nos. Několikrát se stalo, že když ho její bratři honili, ztratil se jim až v tunelech pod hradbami. Když se pak bratři vrátili, byly z nich cítit splašky. „Oba západní tunely už mají mříže a ten jižní je až moc blízko mostu.“ „Ale mříže nemá?“ „Nemá, a ty víš, proč. Je zatopený.“ „Ale ne celý.“ Oponoval. „To nemůžeš vědět. A vůbec, proč chceš takhle riskovat? Proč prostě neutečeme?“ Zeptala se ho prosebně a pohladila ho po hrudi. Očima se přitom zastavila na jeho přívěsku. „Nechat Knuta, aby mu to prošlo? A do smrti se ohlížet a hlídat si záda? Nebo myslíš, že tím to pro něj skončilo?“ Neodpověděla.

Strig

„Kdepak jsi byla?“ Polekala ji Strigova otázka, když vešla do domu. Seděl v kuchyni a bubnoval prsty do stolu. „Cože?“ Dokázala ze sebe sotva vypravit. „Ptal jsem se, kde jsi byla.“ Dodal a upřeně jí hleděl do očí. „Na hradišti. Projít se.“ „Aha. A viděla jsi tam něco zajímavého?“ „Ne, měla bych?“ „Nenabídneš mi něco k pití?“ Změnil téma a rozvalil se na židli. Chvíli zůstala zkoprněle stát a pak se ho zeptala, jestli si dá víno. Přikývl.

„Magnus se tady neukázal?“ Upřel na ni pohled, když si pořádně přihnul z doneseného džbánu. „Ne.“ „Dobře. Buď opatrná.“ „Děje se něco?“ Zeptala se ho. „Proč, mělo by?“ „Ne, jen… proč jsi tady?“ „Nemohu tě snad přijít pozdravit?“ Podivil se. „Myslel jsem, že ti moje návštěvy nevadí.“ Dodal slizce. „Ne, jen… “ řekla opatrně. „Jen jsem tě tu nečekala.“ „A koho jsi čekala? Magnuse?“ Opřel se lokty o stůl. Od odpovědi ji zachránil hluk na chodbě, když se otec vrátil z pole. „A, Strigu, vítej u nás.“ Pozdravil ho. „Copak tě k nám přivádí?“ A usmál se na něj. „Jen jsem přišel Rizu pozdravit. Byla tak hodná a nabídla mi víno, tak jsem nemohl odmítnout, ale už musím jít.“ S tím se zvedl od stolu a vydal se ke dveřím. Když kolem Rizy procházel, zašeptal jí do ucha. „Buď opatrná.“

***

Ten parchant tady byl. Tím si byl jistý. Než vešel dovnitř, celé stavení si obešel. Stopy ve zbytcích sněhu na střeše mu prozradily, že k ní někdo lezl oknem. Nedalo moc práce domyslet si, kdo to mohl být. Když se vrátil do hradiště, poslal zpátky čtyři muže, aby stavení hlídali a cokoliv podezřelého mu hlásili. A jestli se tam Magnus ukáže… chtěl ho dostat živého.

Magnus

Když se chtěl v noci stavit k Rize, zjistil, že jejich stavení hlídají. Napočítal tři, ale předpokládal jich víc. Bratr evidentně nic neponechal náhodě. Opatrně se stáhl a než se vrátil k Vessovi, nechal jí na okraji pozemku znamení, jak byli domluvení. Tři kameny, aby věděla, že tu byl. A že ji hlídají. Nakonec k nim ještě položil medvědí dráp na kožené šňůrce.

***

Utábořili se v opuštěné jeskyni asi dvě hodiny jízdy od hradiště. „Nechal ji hlídat.“ Řekl Mag naštvaně, když slezl z koně a přisedl si k malému ohníčku, aby si zahřál promrzlé prsty. Vess k němu zvedl hlavu. „To se dalo čekat. Máš hlad?“ Nabídl mu kus masa, naražený na klacku. „Co to je?“ „Vážně to chceš vědět?“ Mag si od něj maso vzal a snažil se nad tím nepřemýšlet. „Musíme vyrazit co nejdřív, tohle posedávání k ničemu nevede.“

Plán si procházeli celý předchozí den. Půjdou v noci a využijí tunel u mostu. Neměl by být zatopený celý. Tenhle se po několika desítkách metrů rozděloval ve dví. Jedna část vedla pod stáje, druhá pod budovu s kuchyní a spížemi. Vybrali tu ke stájím. Sice byla o něco delší, ale bezpečnější. Ústila v zadním traktu a odtamtud se dalo dobře vylézt na vnitřní hradby a z nich přeskočit na střechu budovy s ložnicemi. Když si vzpomněl na svoji postel, zabolelo ho v zádech. Domluvili se, že až se Mag dostane do budovy, otevře Vessovi malý vchod vedoucí ze stájí. Ten se skoro nepoužíval, ale Mag věděl, kde je schovaný klíč. Ostatně, schoval ho sám.

***

Vyrazili další den, hned po setmění. Dojeli k hranicím otcových pozemků a koně nechali volně uvázané na kraji lesa. Další půl hodiny šli podél potoka, který se postupně změnil v řeku a ta je dovedla až k hradišti. Když se přiblížili k mostu, sestoupili do vody a k malému otvoru pod palisádou doplavali. Naštěstí mříž pořád ležela vyvrácená uvnitř tunelu, přesně, jak si pamatoval. Opatrně se do úzkého otvoru přebrodili, aby na sebe neupozornili stráže na mostě.

O tomhle tunelu skoro nikdo nevěděl. Původně asi sloužil jako stoka, ale pak se v řece zvedla voda a jeho vstup zaplavila. Do mříže pak nejspíš narazila nějaká kláda a vyvrátila ji. V létě z něho byla vidět jen malá část vrchního oblouku, a tak pro ty, kteří o něm nevěděli, zůstával skrytý. V zimě ho pak schoval sníh.

Ten tunel Mag objevil ještě jako malý kluk, když se nudil a prolézal hradištěm. Znal tam prakticky každý kout. Několikrát ho pak využil k útěku z domu nebo naopak, když se potřeboval nenápadně vrátit. Prvních pár metrů v něm skutečně voda dosahovala skoro ke stropu, ale ten se pak začal zvyšovat a celý tunel se začal zvedat vzhůru. Ke konci už bylo vody sotva po kotníky.

Knut

„Jsou tady, pane.“ Přišel Knutovi sdělit velitel stráží. „Použili ten tunel, jak jste předpokládal.“ „Dobře pošlete tam své muže. A přiveďte mi je živé. Nebo alespoň bratra. Za to, co udělal otci musí zaplatit.“ Voják na něho kývl a odspěchal svým mužům vydat rozkazy. „Tak jsme se dočkali.“ Otočil se na Striga a ten se na něho zašklebil. „Představení může začít.“ Vzal si zbraň a přesunul se do podzemí za Joonou. Striga poslal pro Rizu.

Magnus

Jít museli po tmě. Sice si v tunelu nechal louče, ale voda se nejspíše zvedla natolik, že je odnesla. Nejprve se přidržovali stropu, postupně bylo vody méně a mohli se přidržovat stěn. Oba se klepali zimou. Zhruba ve dvou třetinách se podzemní chodba rozdělovala. Levá strana pokračovala pod kuchyně a pravá vedla ke stájím. Tam, maskovaná jako stará studna u okraje hradeb, asi tři metry pod zemí, končila. Před pár lety si Mag mezi kameny, které tvořily její stěny, přibil hřeby, aby se mu lépe lezlo. Většinou, když utíkal od Rizy, usmál se sám pro sebe.

Vyšplhal nahoru a zabral za poklop. Ten se ale ani nepohnul. Zkusil vylézt o stupeň výš a zabral ramenem. Nic. Vytáhl tedy nůž a po obvodu poklop objel. „Sakra. Museli tam dát petlici,“ zašeptal dolů k Jonassonovi.

Opatrně slezl dolů. „Dokážeš to otevřít?“ „Bez toho, abych nadělal kravál? Ne. Dali tam asi zámek. Musíme zkusit druhou stranu.“ Když se vraceli k rozcestí, chytil Vess Magnuse za rameno, aby ho zastavil. „Cítíš to?“ Zašeptal. Mag přikývl, ale pak si uvědomil, že ho Vess nevidí, a tak potichu promluvil. „Ano.“ Nejprve ucítili závan vzduchu, potom kouř. „Co je to?“ „Louče, myslím. Asi jsme nebyli tak nenápadní, jak jsme si mysleli.“ Opatrně vytáhli zbraně a čekali. Za chvíli chodbu ozářilo světlo, které se k nim pomalu začalo přibližovat.

***

„Zdá se, že se nám sem dostaly nějaké krysy,“ prohodil jeden z vojáků ke svým druhům. „Tak to abychom se jich zbavili,“ dodal druhý a společně vykročili proti nezvaným hostům. Vess se postavil před Magnuse a dal mu najevo, ať se mu neplete. Prvního strážného zasáhla Jonassonova sekyra do hlavy ve chvíli, kdy se otočil ke svým druhům, aby něco dodal. Druhá přesekla dalšímu vojákovi ratiště kopí i s rukou. Pak Vessel vytáhl meč. Když Mag dalšímu muži rozpáral břicho, ten upustil louči a oni se tak zase ocitli ve tmě.

Podle hluku za první skupinou spěchaly posily. Když se v tunelu opět rozsvítilo, Jonasson vyrazil. Chodba nebyla tak široká, aby se mohl plně rozmáchnout, přesto svým sekem prvního vojáka prakticky přepůlil. Jeho mrtvolu odkopl na jeho druhy a střetl se s dalším. Za protivníkovými zády se protáhl další a vydal se proti Magnusovi. Ten si upravil postavení a čekal, až muž zaútočí. Soupeř si ho chvíli oťukával a pak se do své rány pořádně opřel. Meče se srazily a Magovi zbraň málem vypadla z rukou. V pravé lopatce ho bolestivě bodlo. Muž na nic nečekal a úder zopakoval. Mag ránu vykryl a meč mu přitom škrtl o stěnu chodby. Do obličeje jim vlétly úlomky kamene. Vyměnili si několik dalších výpadů a vojákovi se podařilo Maga zasáhnout do pravého předloktí. Magnus ustoupil a snažil se na pronikavou bolest nemyslet.

Pokoušel se vymyslet nějaký smysluplný úder, ale úzký prostor a zručnost muže, který proti němu vyrazil mu moc možností nenabízely. Znovu si upravil postavení a čekal na mužův další krok. Ten ho nenechal čekat dlouho. Zasypal ho rychlými ranami, kdy střídal strany i úhly jednotlivých seků a bodů. Nakonec na něho zaútočil sekem shora. Mag zvedl zbraň a místo, aby svoji ránu vedl směrem vzhůru, na poslední chvíli změnil směr a rozmáchl se do strany. Naštěstí se mu žoldákův meč podařilo zablokovat dřív, než těžké ostří dopadlo na jeho hlavu. Protivníkova čepel se svezla po jeho a zasekla se v Magově záštitě. Mag přehmátl a přitlačil muže ke stěně. Pak vojáka nakopl do boku. Ten povolil sevření a jednou rukou se chytil za břicho. Mag na nic nečekal a na muže se vrhl. Povalil ho na zem a udeřil čelem do obličeje. Chvíli se po sobě váleli, ale pak se Magovi podařilo vytáhnout nůž a vojáka bodl.

Sotva se postavil, zaútočil na něj další. Když bylo po všem, klečel naprosto vyčerpaný ve špinavé kaluži a sotva popadal dech. „Dělej, musíme jít. Tihle se tu určitě neobjevili náhodou.“ Popoháněl ho Jonasson. Ze země sebral skomírající louči a vydal se do druhé části tunelu. Magnus se s námahou postavil na nohy a Jonassona následoval.

Jak se dalo čekat, na konci tunelu na ně čekali další vojáci. Tunel ústil do sklepa pod kuchyní, kam se ukládaly zásoby a v tomto místě byl ještě užší. Proto dovnitř museli vojáci po jednom. Bylo to, jako by šli na porážku. Nakonec jim pod nohama leželo dalších šest mužů. Sedmého zabil Mag v kuchyni. Pánví.

***

Prošli kuchyní a přes chodbu zamířili do hodovní síně. Magnusovi se stáhl žaludek. Jonasson opatrně velkým sálem prošel a vstoupil do další chodby. Na nikoho nenarazil. „Je to divný, mělo by se to tu hemžit strážemi.“ Poznamenal Vessel ve ztichlé chodbě. Když nezaznamenal žádnou reakci, otočil se. Mag stál pořád v síni a ruku měl položenou na obraze na stěně. Byl na něm otec. „Magu, musíme jít.“ Magnus obraz pohladil a vydal se za Jonassonem.

Nechráněné se zdálo i prostranství mezi budovami. Opatrně vyšli ven a podél budovy se přesouvali k dřevníkům, když se na ně snesla salva šípů. Vessela jeden zasáhl do nohy, ale naštěstí mohl chodit. Proběhli pod podloubí a vstoupili do Sigurdova domu. V domě bylo ticho. Opřeli se o stěnu a snažili se vydýchat. Vess si utrhl kus košile a nohu si ovázal. Šíp ho naštěstí jen škrábl.

Vše zůstalo, jak si Magnus pamatoval. Na chodbě pořád stála truhlice, o kterou si pravidelně nakopával malíček, na stěně visela kůže z kance, kterého otec ulovil, když byl zhruba v Magově věku a na konci chodby visel stejný těžký závěs a zakrýval dveře do otcovy soukromé komnaty, kam se Mag podíval jen výjimečně.

Opatrně procházeli jednu místnost za druhou, ale všechny byly prázdné. Poslední byla ta bratrova. Mag se postavil před dveře a dal Vessovi znamení, že chce jít první. Vess se na něj zamračil, ale nechal ho. „Buď opatrný." Mag přikývl, zhluboka se nadechl a opatrně vzal za kliku. Dveře se pootevřely a Maga málem omráčila rána do boku, jak ho Vess strhl k zemi. Ze stěny nad ním trčela šipka z kuše. Pak se dveře pomalu otevřely a na křesle proti vstupu seděl Strig, kuši připravenou k dalšímu výstřelu. Usmál se na Maga a namířil mu na prsa. „E, E" zakroutil hlavou, když Mag sahal po zbrani. „Zvedněte ho," kývl na muže po svém boku.

„Kde je Knut?" „Neboj, brzy se setkáte, jen to asi nebude probíhat tak, jak sis představoval." Šest žoldáků vyrazilo.

***

Vess zůstal klečet opřený o stěnu vedle dveří a když do nich první voják vstoupil, přesekl mu kolena. Muž se s hrozným řevem zhroutil a do dveří se současně natlačili dva další. Jednoho zabila šipka ze Strigovy kuše, druhého Magnus, který využil toho, že muž neměl možnost se rozmáchnout. Dveře teď blokovaly tři mrtvoly. „Co tam máš dál?" Zakřičel, teď už z úkrytu, Mag. Vzápětí skrz rákosovou stěnu vyjel vedle jeho hlavy hrot meče. Vess protočil oči. Když meč projel zdí v místě, kde původně sám klečel, rozmáchl se sekyrou a trčící hrot přerazil. Zpoza zdi se ozvalo zařvání, jak se úder skrze meč přenesl vojákovi do rukou.

„Ptal jsi se na bratra," pronesl do nastalého ticha Strig. „Teď si asi povídá s Joonou… V kobkách." Nechal větu viset ve vzduchu. Mag zvedl pohled na Vesse a ten zamítavě zakroutil hlavou. „Jsi tam?" Mag mlčel. „No, asi to nebudeme protahovat, co říkáš?" A s tím vstal z křesla. Podle kroků zamířil ke zdi, za kterou stál Mag. Pak se ozvala rána, jak prorazil stěnu. Ve stejný okamžik udělal to samé voják na druhé straně. Další pak vešel do dveří a zamířil kuší na Vesse. Maga zasypaly kusy omítky. Zakryl si oči, a proto sotva vykryl útok dalšího muže, který vyběhl dveřmi na jeho stranu.

Voják se rozmáchl a silou úderu vyrazil Magovi zbraň z ruky.  Ten udělal několik kroků vzad, zakopl o otáčejícího se Striga a narazil do truhlice. Voják se za ním rozběhl, připraven k dalšímu úderu. Mag se přes truhlu převalil a vojákovi ji přistrčil do cesty. Ten o ní zakopl a zřítil se k zemi. V tu chvíli Mag vyskočil a vojáka nakopl do obličeje. „Běž!" Zařval na něj Vessel. „Běž!" Mag ze země sebral svůj meč a utíkal k celám. Strig uháněl za ním.

***

Vyběhl z domu a přirazil před Strigem dveře. Proběhl podloubím a nezbylo mu nic jiného než přeběhnout malé nádvoří. Jakmile vběhl do volného prostoru, snesly se na něj šípy. Jako zázrakem se do něho žádný nezabodl. Proběhl mezi odstavenými vozy a úzkou uličkou, a nakonec vběhl do budovy, která sloužila pro ozbrojené hlídky a jejíž podzemí se využívalo jako vězení.

U vchodu už na něho ale čekali Knutovi muži a jakmile proběhl dovnitř, srazila ho k zemi rána ratištěm kopí. Pak se nad ním sehnula nějaká postava a vytáhla ho za ramena do vzduchu. Než se vzpamatoval, přeletěl polovinu místnosti. Muž k němu došel, několikrát ho nakopl do žeber a pak ho vytáhl do kleku. Snažil se zaostřit, ale do očí mu natekla krev z rozbitého čela. „Počkej, ať ho nezabiješ,“ slyšel z dálky promluvit Striga. „Knut si ho chce ještě trochu užít.“

Obr zavrčel a zkroutil mu ruce za zády. Pak ho odvlekl ke schodišti vedoucímu dolů k celám a skopl ho dolů. Když se dokutálel, neměl sílu se postavit. „Podívejme, kdo nás přišel navštívit,“ pronesl nad ním bratr. „Joono, vidíš, Mags je tady.“ Pak ho znovu v podpaží chytily něčí silné ruce a opět ho vytáhly do kleku. Knut k Magovi přistoupil a nadzvedl mu hlavu. „Dlouho jsme se neviděli, bratříčku.“ Mag na něho chvíli hleděl a pak se mu pokusil plivnout do obličeje. Vysloužil si tím ale jen facku.

„Ale, ale, kde je nějaké vychování?“ Zeptal se ho Knut a pak ho kolenem nakopl do hrudníku. Mag se předklonil a rozkašlal. „Zvedni hlavu.“ Když Mag nereagoval, zavolal Knut na Striga. „Strigu?“ Ten vešel do cely a vytáhl zuboženého Joonu. Když ho Mag uviděl, začal se vzpouzet. „Joono, u všech Bohů, Joono, slyšíš mě?“ Bratr ale nereagoval.

„Já tě zabiju! Já tě zabiju, ty parchante!“ Otočil se Mag zpět ke Knutovi. „No, nemyslím, že jsi v postavení, abys mi mohl vyhrožovat.“ Naklonil se k němu bratr a řízl ho podél klíční kosti. „Co po mě chceš?“ „Aby ses díval. A abys vydržel, co nejdýl, až na tebe přijde řada,“ usmál se na něj Knut a na to se otočil a vydal se zpátky k Joonovi.

„Nech ho být! Slyšíš? Dělej, si se mnou, co chceš, ale nech ho být.“ Spíš škemral, než vyhrožoval. „Tys to asi nepochopil, bratříčku. Já si s tebou budu dělat, co chci. Ale nejdřív to ukončíme tady s Joonou. A jestli nechceš, abychom to ukončovali příliš dlouho, nebudeš se o nic pokoušet, je ti to jasný?“ Magovi se zvedl žaludek.

„Prosím, nech ho být…“ Knut se postavil za Joonu a položil mu ruce na ramena. „Myslím, že můžeme začít, co říkáš, Joono?“

***

Když Jonasson došel ke dveřím kasáren, krvácel z několika hlubokých ran. Na rozdíl od mužů, kteří na ně čekali v Sigurdově domě, ale žil. I přes dveře slyšel něčí křik. Opatrně vzal za kliku a pak dveře prudce rozrazil. Muži, který za nimi stál schovaný tak zlomil nos. Vběhl dovnitř a srazil vojáka, který proti němu vyrazil zpoza sloupu. Když došel ke schodišti, ležely za ním čtyři mrtvoly.

Opatrně vešel na schody a poslouchal. Slyšel někoho naříkat a Maga prosit. Nakonec se Magův hlas zlomil a změnil se v křik. Zkontroloval si zbraně a vydal se do podzemí. Když došel až dolů, naskytl se mu strašný obraz. Mag k němu klečel zády a držel ho nějaký obr. Naproti němu klečel Joona. Tedy spíše to, co kdysi bývalo Joonou. Vyhublý, špinavý a... Nad ním stál Knut s nožem v ruce a usmíval se. Strig stál opřený o dveře cely a celou scénu pobaveně pozoroval. Byl první, kdo si Vesse všiml. Než na něho ale stihl upozornit, hodil po něm Vess sekeru. Ta se mu zarazila do hrudníku a on klesl k zemi. Druhou vrazil do zad toho obra, který držel Maga. Ten se na něho otočil a strašlivě zařval. Pak se rozzuřený na Jonassona vrhl.

Mag padl k zemi a snažil se pochopit, co se děje. Strig seděl před celou, ruce a nohy rozhozené do stran a z hrudi mu trčela sekera. Vessova sekera, došlo mu vzápětí. Před ním byl zhroucený Joona a Knut někam zmizel. Vyškrábal se na nohy, dopotácel se k bratrovi a vzal ho do náručí. Byl v bezvědomí, ale žil. Opatrně ho položil zpátky na zem a začal prohledávat jednotlivé cely, zatímco za sebou slyšel, jak Vess bojuje s tou příšerou, která mu držela ruce za zády. Když došel k cele, u které seděl Strig, zůstal jako opařený. Uvnitř stál Knut a držel Rizu.

„Řekni tomu hrdinovi, ať přestane, nebo ji podříznu jako prase.“ Riza na něho vyděšeně hleděla. O krok ustoupil a roztáhl ruce na znamení, že nemá zbraň a nebude se o nic pokoušet. „Vessi, přestaň. Vessi, prosím, přestaň!“ Zavolal už hlasitěji. Vessel se na něj podíval a pochopil, že je něco špatně. Odstoupil od obra, připravený odrazit další útok a čekal na vysvětlení. V tu chvíli do podzemí přiběhli další vojáci a Maga i Vesse obestoupili. Tomu nakonec nezbylo než odhodit zbraň. Jeden z vojáků vytrhl obrovi ze zad sekeru a obr zařval. Pak se otočil na Jonassona a praštil ho pěstí do čelisti.

„Tak copak s ní uděláme, co myslíš? Skončí jako Joona? Nebo si ji mám nechat?“ Dobíral si Knut Maga. Riza sebou při té představě trhla. „Ale no tak.“ Sevřel jí prsty pevně pod krkem. „Argusi, spoutej ho.“ Prohodil Knut k veliteli stráží. Ten k Magovi přistoupil, chytil ho za ruce a kývl na jednoho ze svých mužů, aby mu podal provaz.

„Argusi, byl to Knut, to on zabil našeho otce. Slyšíš mě? Byl to Knut!“ Snažil se Magnus marně vykroutit z vojákova sevření. „Argusi, přeci mě znáš. Prosím! Nenech ho to udělat! Prosím!“ Otočil hlavu k veliteli. Ten si ho upřeně prohlížel, ale dál ho pevně držel. „Mám důkaz,“ nedal se Mag. „Podívej se mi na prsa.“ Velitel stále nereagoval. „Tak se sakra podívej!“ Argus pokynul muži, který se vrátil s provazem a ten Magovi roztrhl košili. „Vidíš, nelhal jsem. Potom, co zavraždil otce, se pokusil zabít i mě.“ A pohledem sjel na jizvu na své hrudi. „Tu ti mohl udělat kdokoliv,“ opáčil pobaveně Knut. „Ale udělal jsi mi ji ty!“ Vojáci přejížděli očima z jednoho bratra na druhého.

„Magnus nelže, viděl jsem to,“ pronesl do nastalého ticha Vess. „A co Joona?“ Pokračoval Mag. „Kde se tady vzal? Má být přece rok mrtvý, tak co tady dělá? A kdo mu tohle všechno udělal?“ Ukázal hlavou na bratrovo zubožené tělo a podíval se po mužích. Ti znejistěli. „Drž hubu, Magsi, je po všem." „Ne, není po všem! Za to, co jsi provedl zaplatíš!" S tím se veliteli stráží vytrhl a vyrazil ke Knutovi.

Aby získal čas, strčil mu Knut do cesty Rizu. Chopte se ho! Zařval na vojáky, ale ti se nepohnuli. Podíval se na velitele a ten jen zakroutil hlavou. Mag se zastavil a Rizu zachytil. Postavil ji za sebe, pak se sehnul, vzal si ze Strigovy nehybné ruky meč a vkročil za bratrem do cely. „Zabiju tě.“ Zašeptal. „Opakuješ se, bratříčku,“ ucedil Knut a připravil se.

Chvíli se opatrně obcházeli, meče pozvednuté a připravené k útoku. Knut vyrazil jako první. Mag jeho ránu vykryl a pokusil se o protiútok. Bratr se bez problémů vyhnul a znovu zaútočil. Vyměnili si několik výpadů a odstoupili od sebe. „Víc toho neumíš?“ Dobíral si ho Knut. Mag si upravil postoj a soustředil se na další bratrův výpad. Znovu se srazili a tentokrát se ho Knutovi podařilo zasáhnout. Mag se odpotácel a chytil se za zraněný bok. Než se stihl na ránu podívat, bratr znovu zaútočil. Tentokrát vedl sekl shora a Mag musel prudce zvednout zbraň, aby ho vykryl. Toho Knut využil a do poraněného boku ho nakopl.

Magnus klesl na koleno a jen se štěstím vykryl další ránu. Knutova zbraň se svezla po jeho a škrtla o zem. Z té odlétly jiskry. Bratr se znovu rozmáchl a málem Maga srazil k zemi. Ten čím dál obtížněji odrážel jeden zběsilý útok za druhým. Začala ho opouštět síla. Nakonec se ale bohové přiklonili i na jeho stranu. Podařilo se mu vstát a několika prudkými údery bratra donutil ustoupit.

Na chvíli proti sobě jen stáli a snažili se popadnout dech. Tentokrát zaútočil první Magnus. Opět si vyměnili několik výpadů a Mag znovu začínal ztrácet. Ukročil stranou a další úder vedl zespodu. V poslední chvíli ale změnil směr a zasáhl bratra do paže. Ten málem upustil zbraň a musel ustoupit. Mag na nic nečekal a v útoku pokračoval. Zasypal bratra smrští ran a ten před ním začal couvat až narazil na zeď.

Maga poháněla zloba a touha po pomstě. Pokračoval v útoku, do poslední rány dal všechnu svoji zbylou sílu a Knutovi zbraň z poraněné ruky vyrazil. Chvíli proti bratrovi stál, meč namířený na jeho srdce a odhodlával se k poslední ráně. Nakonec se otočil, sebral ze země bratrovu zbraň a vykročil z cely za Rizou. „Doufám, že tu shniješ,“ pronesl zády ke Knutovi. Riza měla stále přes ústa uvázanou pásku a celá se třásla. Její vyděšený výraz mu ale napověděl, že ještě není konec. Prudce se otočil a hodil po bratrovi meč ve stejný okamžik, kdy po něm Knut vrhl dýku. Síla rány Knuta přirazila ke stěně kobky. Hlava se mu zvrátila do boku a z hrudi mu trčel jenom jílec. Magnus chvíli zůstal stát ve dveřích cely, pak udělal krok dozadu a skácel se k zemi.

***

Nakonec v kobkách vyhasly životy dvou bratrů. Jeden byl pochován vedle otce, a po své smrti byl chován v úctě. Kam se pohřbilo tělo druhého nikdo nevěděl. Riza nasbírala bílé květy a kytici položila na mohylu, kterou na památku nechali postavit na nedalekém kopci. „Myslím, že věděl, že jsi se vrátil,“ usmála se na Maga. Ten ji objal a úsměv opětoval.

 

Einarovi, ama Gaerea.