Lháři

Lháři.
Ten dům byl postavený v koloniálním stylu a určitě pamatoval lepší časy, ale teď byl lak na dřevěné verandě pořádně oprýskaný a v okapu rostla botanická zahrada. Místo elektrického zvonku bylo na dveřích starobylé klepadlo.
Trvalo to pěknou chvíli, než se zevnitř ozvaly šouravé kroky. K tomuhle domu by se nejspíš hodilo melodramatické vrzání pantů a hrbatý sluha, ale otevřít mi přišel hubený chlap. Podal jsem mu vizitku: „Pan Nolen si přál mě vidět.“
„Jo to jsem já,“ zavrčel a koukal při tom na vizitku, jakoby něco takového viděl poprvé.
„Čárlí Winter, kdyby jste to nemohl přečíst.“
V některých chvílích si prostě neumím odpustit sarkasmus.
Místo odpovědi po mě jen šlehl pohledem a ukázal mi, abych šel dál. Zavedl mě do rozlehlé haly, která připomínala zaneřáděný depozitář muzea.
Sedl si do křesla u krbu. Byl vyzáblý jako mumie, které asi celý život studoval. Ukázal mi na pohodlný ušák a stolek s několika láhvemi prima pitiva.
„Pane Winter, vy nemáte sice zrovna nejlepší pověst, ale přesto doufám, že mi pomůžete.“ začal Nolen.
To nebyl dobrý začátek a asi jsem se měl zvednout a jít pryč. Ale zůstal jsem sedět sedět a poslouchal jeho výklad. Jak Nolen začal mluvit, změnil se jeho hlas na tón učitele přednášejícího žákům.
„Jistě jste zaznamenal, že jsem se před rokem vrátil z Egypta, kde jsem slavil báječný úspěch, ale jak vidíte, nic z toho nemám. Zajímalo mě především to úplně nejstarší období před spojením Dolního a Horního Egypta. Je to doba nazývaná mytická, protože se o ní nezachovaly téměř žádné přímé písemné doklady. Jenže díky mé známosti s Markem Lehnerem a plukovníkem Hawassem z doby, kdy ještě nebyl hlavním správcem památek, mi umožnilo dostat se i k věcem o kterých vědecký svět neví…..“
Jeho výklad mi zpříjemňovala kvalitní whisky, která mě krásně začínala hřát v žaludku a dělala ho snesitelným. Myslím, že neuměl být stručný a tak jsem v klidu vyčkával, až se dostane k věci.
„Z různých útržků informací se mi podařilo lokalizovat místo několika neznámých hrobek, ale neměl jsem finance. Tak jsem se spojil s Billem Vettolem. Výsledek znáte: Po třech měsících strádání v poušti jsme společně narazili na neporušenou hrobku. Samozřejmě jsme podle úmluvy většinu věcí odevzdali, ale pár věcí jsme se rozhodli si nechat na památku, víte? Jenže Vettol mě podfouknul. Slíbil, že vše bezpečně proveze přes hranice a potom se rozdělíme, jenže pak se mi vysmál. Nemohl jsem se obrátit na soud, podílel jsem se vědomě na tom, že ty věci byly vyvezeny nelegálně. Pane Winter, klidně ať si všechno nechá, chci jen jedno, sošku bohyně Isis. Je to soška, patnáct palců vysoká.“
Tak a bylo to venku!
„To odmne chcete, abych se mu vloupal do domu a tu sošku pro vás ukradl?“
„To ne, ale vím, že používáte netradiční metody. Zajděte za ním a zkuste ho nějak přesvědčit. Jakkoliv! Nebudete litovat.“ a už sahal pro peněženku.
Šustění bankovek na mě má zázračný vliv a tak jsem kývnul, i když jsem věděl, že mi neříká celou pravdu.
„Zjistím, kde teď žije, zajdu k němu a pro začátek mu zkusím nabídnout, že sošku koupím.“
„Nevím, jestli to bude fungovat, je velice bohatý.“
„ Tak dobrá, třeba se mi podaří na něj něco vyšťourat a uvidíme, jestli to s ním pohne. Ozvu se vám.“
Ulevilo se mi, když jsem vyšel ven. Měl jsem z toho pocit, že na tom něco smrdí a tenhle Nolen je křivej jak ohnutej hřebík. Ono to asi jen u několika suvenýrů neskončilo a z té hrobky toho vybrali mnohem víc. Záhadou ovšem bylo, proč Nolen chce právě jen tu sošku. A taky to, proč si o ní neřekne přímo. Jistě tam byly i mnohem cennější věci.
………………………………………………………………………………..
Bulvární novináři jsou jako pilné včeličky a poctivě sbírají kdejaký střípek skandálních informací a drbů. Většina z toho se jen skladuje, protože: co kdyby se to někdy dalo použít? Noviny Moning Star nebyly výjimkou a jejich redaktoři je s velkou radostí vrhali na kdejakou senzaci.
Mým kontaktem tam byl Emil Castelano. Mexikánec s uhrančivým pohledem z kterého ženským měkly kolena. Dnes měl napomádovanou patku ála Elvis a cenil na mě zuby, které svítily tak, že by mohly sloužit místo světlometu.
„Jo tenhle Vettol, ten se tady objevil asi tak před pěti léty a hned se začal ucházet o přijetí mezi zdejší smetánku i když má způsoby provinčního prasečkáře. Umíte si asi představit, jak se tvářili, když se jim vetřel do toho jejich protekčního nobl golfového klubu, choval se jako zaostalej aligátor a lemtal tam šampaňské po litrech.“
„Mě by spíš zajímal původ těch jeho peněz,“ přerušil jsem proud jeho vyprávění. Bylo jasné, že mu Vettol moc k srdci nepřirostl.
„Tvrdí o sobě, že je sběratel, ale já si myslím, že prostě jen kšeftuje se starožitnostmi. Nikdo mu to sice neprokázal, jenže já jsem si skoro jist, že polovina z toho co deklaruje jako „ zdařilé napodobeniny“ jsou ukradené pravé věci.“
„Tak ale za ně dostane mnohem míň, než kdyby je prodal potají soukromým sběratelům, ne?“
„Tvrdit, že jde o dokonalé kopie je naprosto bezpečné. Nikdo na něj nemůže a v dražbě si stejně přijde na své.“
Abych ho pobídl k dalšímu vyprávění, část peněz, které jsem dostal od Nolena změnila majitele.
„Kdepak bych toho zajímavého pána našel?“
„Asi deset mil za městem koupil starý ranč se všemi pozemky kolem a vybudoval si tam své sídlo. Je to tam opevněný skoro jako Fort Knox. Jednou jsem se tam vydal s foťákem v naději, že ulovím nějakého sólo kapra, ale všude je jen vysoká zeď, ostnatý drát a okolo pobíhaly hladový bestie. Radši jsem to odpískal.“
To nebyly dobré zprávy a nedávalo mi to šanci na to, že bych se dovnitř dostal potají.
„ A co ta jeho cesta do Egypta? Zaslechl jsem, že s nějakým archeologem v Egyptě objevil nevyloupenou hrobku?“
„Nesmysl! Leda tak prstem na mapě!“
To byl další minusový bod pro Nolenovu pravdomluvnost.
„Proč tě vlastně tenhle chlápek tak zajímá?“ vystřelil zkusmo otázku. To se v něm ozval sběratel informací.,
„No já vím, profesionální tajemství, co?“ dodal hned, „jen jsem to zkusil, ale dám ti dobrou radu: Vettol je pro tebe až moc velká ryba, pusť ho z hlavy a jdi od toho.“
…………………………………………………………………………………….
Ačkoli o tom Nolen pochyboval, přeci jen jsem si řekl, že zkusím, jestli by Vettol uslyšel na nějakou dobrou nabídku. Druhý den jsem se tedy za ním vydal. K jeho domu vedla ze státní silnice docela nenápadná odbočka, která končila u velkých mřížových vrat, kde se unuděně poflakovali dva chlápci. Do Fort Knoxu tohle mělo hodně daleko a psiska jsem taky neviděl, ale Emil rád přeháněl a vžíval se do představy, že je hrdina z akčních filmů. Podal jsem jednomu z chlapíků svojí navštívenku a řekl, že bych rád s panem Vettolem projednal jednu obchodní záležitost a že mě posílá Nolen.
I když lež je mé druhé jméno, tentokrát jsem věděl, že bych se dovnitř jinak nejspíš nedostal.
Ten menší a štíhlejší zmizel v malém domku u vchodu, zatímco druhý, chlap jak hora, stál vedle mě a cenil zkažený chrup v nehezkém úšklebku. Opřel jsem se o kapotu auta a zapálil si cigaretu.
Trvalo to jen chvíli a už se od dveří domku ozvalo. „ Můžete dovnitř, ale auto nechte tady.“
Odlepil jsem se od vozu, ale v tu ránu mě ten velký přirazil k boku a začal mě šacovat, jestli nemám zbraň. Když nic nenašel, naklonil se ke mně a řekl:
„Ráčej prominout vašnosti.“
Jeho dech byl cítit jak mrtvej leguán, co ležel tejden na sluníčku.
Představoval jsem si, že Vettol je obézní stařík, ale opak byl pravdou. Byl to štíhlý třicátník s vypracovanou postavou atleta. Seděl před domem v proutěném křesle a před sebou měl rozmalovaný obraz krajinky.
„ Přijal jsem vás jedině proto, že mě zajímá, co odmně zase Nolen chce, že ke mně poslal poskoka……“
Kdybych se měl urazit pokaždé, když se do mě někdo takhle naveze, už dávno by mě zkosil infarkt.
„…... Jasně jsem mu říkal, že naše dohoda platí a už jí nelze měnit.“
„O vaší dohodě nic nevím. On ale chce jen sošku bohyně Isis, kterou prý jste společně našli při archeologických vykopávkách v nějaké egyptské hrobce.“
To zapůsobilo. Ruka se štětcem sebou trhla a na krajince se objevil nepěkný zelný flek, připomínající močál.
„Rozesmál se: „Tak tohle vám Nolen nakukal? On a archeolog? Má opravdu bujnou fantazii.“
To byl další kamínek, z kterých jsem si začínal pomalu sestavovat skutečnost, ale dělal jsem, jako kdybych se přeslechl: „ Je mi to jedno, jde mi jen o to jestli je možné od vás nějak získat tu sošku Isis. Má to být asi patnáct palců vysoká zlatá soška.“
Znovu smích: „Zlatá soška říkáte? Tak pojďte!“
Položil štětec, vstal, otřel si ruce do kusu látky a pokynul mi, abych šel za ním.
Obešli jsme dům, vzadu na něj navazovala velká dlouhá stavba. Vettol vyndal z kapsy klíče a odemkl. Jestliže zvenčí vypadala jako stodola, zevnitř se ukázalo, že to je jen kulisa. Prošli jsme vstupní místnost a tam zadal kód, otevřely se dveře do velké místnosti plné obrazů, sošek, váz a dalších věcí.
„Všechno jsou to pochopitelně napodobeniny,“ podotkl Vettol jen tak mimochodem.
„Samozřejmě, jak jinak.“ Tohle jsem si prostě nemohl odpustit.
Šlehl po mě pohledem, ale místo odpovědi, prošel k dalším dveřím, které otevřel stejně jako ty předešlé. Z jednoho regálu vyndal sošku mladé ženy s rozpaženýma rukama a jakýmsi ptákem na hlavě. Podal mi ji. Vzal jsem jí opatrně do ruky a překvapilo mě, jak je lehounká. Bylo vidět, jak ho moje překvapení potěšilo: „Tak co říkáte, je celá ze zlata?“
„Ne to určitě ne.“
Vrátil jsem mu jí, otočil se, dával ji zpět do regálu a přitom povídá: „Vyřiďte panu Nolenovi, že se o vše postarám, ale buďto to bude jako celek, nebo s tím nechci nic mít. Už takhle mi leze krkem to, jak mě otravuje. Špatnej kšeft pane Winter pro vás i pro mě, nechte to být. A teď se, jestli už nic nemáte, vrátím k svému obrazu a pokusím se napravit tu chybu. Sluha vás doprovodí k východu.“
Ti hlídači u vchodu tam pořád ještě stáli. Obrátil jsem se k tomu velkému: „Měl by sis najít nového zubaře.“
Nastoupil jsem a vystřelil odtamtud dřív, než mu to došlo.
…………………………………………………………………………………….
Cestou jsem přemýšlel, proč mi vlastně Vettol tu sošku ukazoval. Aby prokázal, že vše co má, jsou opravdu padělky? Zajímavé bylo i to, že i on se o tom, že by Nolen byl archeolog, vyjádřil velmi pohrdavě. Když jsem mluvil s Emilem, měl jsem se ho na to vyptat, jenže v té chvíli jsem to nepovažoval za tak důležité. Bylo na čase to napravit.
„Á pán je zase v úzkých a potřebuje služby Emila Castelana?“ vychutnával si mě, „to tě bude něco stát. Mám teď novou luxusní kočku, no a potřebuji se před ní vytáhnout, jestli mi rozumíš?“
Jinak řečeno to znamenalo, že ze mě nejspíš vytáhne i ten zbytek zálohy, co mi dal Nolen: „ Dobrá, tak povídej, co víš.“
„Tedy nevím, co jsi to za očko, když o svém zaměstnavateli nic nevíš. Měl před časem docela slušný průšvih. Ohlásil v Egyptě nález neporušené hrobky. Památkový úřad je sice plný byrokratů, ale v tomhle případě sebou setsakra hodil, když obratem zjistil, že Nolen nejenže u sebe neměl povinný dozor, ale dokonce neměl ani povolení! Vrhli se na něj jako supi a když nebyl schopen ukázat jim ani kde ona hrobka má být, začalo to být odborníkům podezřelé a prohlédli si věci, které odevzdal muzeu. Následně zjistili, že jde o novodobé tretky. Nolen se pak přiznal, že vše nakoupil na místním bazaru.
Dostal doživotní výpověď ze země a ještě na letišti se mu všichni smáli, když s ostudou odlétal pryč. Jsi můj dlužník, je ti to jasné?“
Nečekal na odpověď a zavěsil.
Začal jsem domýšlet, jak to asi bylo dál. Nolen nejspíš přijel domů, nějak se seznámil s Vettolem, který mu slíbil, že vše prodá, protože se mu to hodilo. Mohl tak v klidu mezi tím šuntem prodávat i pravé věci… a tehdy mě napadlo, že všechno mohlo být úplně jinak.
Co když celou tu šaškárnu sehrál Nolen zcela úmyslně? Mohlo to být i tak, že to byl právě on, kdo někde sehnal pár pravých artefaktů a aby je mohl vyvézt, nakoupil k tomu spoustu braku. Bylo by to pravda trochu riskantní a výdělek by musel stát opravdu za to.
Celý večer jsem si s touhle myšlenkou pohrával a pokoušel jsem se jí domyslet tak, aby do ní zapadalo vše, co mi kdo řekl. Tedy to, o čem jsem si myslel, že by mohla být pravda, protože zatím vše vypadalo spíš na to, že mi jak Nolen, tak i Vettol lhali. Stále ještě jsem nevěděl, jak se to má s Nolenem- archeologem. Hledal jsem v adresáři dlouho do noci a nakonec jsem přeci jen něco našel: Nolen studoval opravdu dva roky archeologii, ale doktorát nezískal. Ale titul si samozřejmě přisvojil.
…………………………………………………………………………..
Druhý den jsem ještě nebyl ani na půl cestě do své kanceláře, když mě volal Nolen:
„ Tak co, už něco víte? Už jste mi o něm něco zjistil?“
Ještě jsem nedořekl ani půl věty, když mě přerušil: „ Počkejte, přijďte ke mně co nejdřív, a řeknete mi to osobně.“
„Dobrá, už jsem na cestě.“
Otočil jsem vůz a vyrazil na opačnou stranu města.
Drobně pršelo a dům v tomhle šedivém dni vypadal ještě zpustleji. Otevřít mi přišel opět sám Nolen. Překvapilo mě, když jsme vešli opět do stejné haly, kde jsem byl poprvé a u krbu tam stál mladý muž a tvářil se, jakoby mu to vše kolem patřilo. Všichni mi zatím víceméně lhali a tak jsem si řekl, že budu dělat, jakože tomu věřím: „ Zašel jsem si popovídat s panem Vettolem,“ začal jsem opatrně, „ nepatří k těm lidem, s kterými by bylo možné jednat z pozice síly nebo nátlaku. Ostatně myslím si, že tu došlo k nějakému nedorozumění. Soška bohyně Isis, o kterou jste tolik stál, je novodobá tretka.“
„Vy jste jí viděl?“ vyjel dychtivě.
„Jistě, je zcela jistě dutá, váží sotva pár uncí.“
„Co!? To si děláte legraci?“ ozval se rozčileně mladík, který zatím byl zticha a stál v pozadí. Pak se obrátil na Nolena: „ To jsi zavinil ty. Jak jsem jen mohl věřit nedoukovi? Sliboval jsi mi, že seženeš pravé věci a já ti na to dal všechny svoje peníze. Místo toho ses nechal od překupníků oblafnout. To co ti prodali, byl mizernej póvl. Neměl jsem tě poslouchat, když jsi přišel s „prý naprosto dokonalým plánem“ a výsledek? Vettol ti za to haraburdí dá pakatel. Těma několika šupama si mě chtěl vyplatit? Nakonec si to ten zmetek všechno nechá a tobě se vysměje. “
„Za to můžeš ty Johne!“Nolen rozčilením zrudl: „ Jasně jsem ti říkal, že sošku mu nemáš dávat.“
Oba už byli pěkně v ráži.
„Ale neřekl jsi mi proč! Uráčíš se říct mi to aspoň teď?“ ječel na něj ten druhý.
„Protože…. protože… no proto….“ Nolena to zaskočilo.
Mládenec rychlým pohybem sáhl pod sako, vytáhl malý derringer. Namířil na Nolena: „Tak bude to?! Ven s tím! Taky by mě zajímalo, proč jsi do toho zatáhl tady toho čmuchala.“ A kývl pistolí směrem ke mně.
Nenosím zbraň, vím o sobě, že jsem na to moc pomalý a skočit k tomu, kdo na vás míří a vykopnout mu zbraň dřív, než on vystřelí, je možné jen ve filmu. Myslím, že kdybych se v té chvíli pohnul, tak to do mě napálí a tak jsem jen napjatě čekal, jak se věci vyvinou.
„Já-já do ní nacpal pár kousků, pravých kousků. Prsteny, náušnice, přívěšky. Prodej by pokryl všechny tvoje náklady.“
„A to ti mám věřit? Proč si mi o tom neřekl, co? Chtěl ses napakovat sám, tak to je.“
Ne-ne, musíš mi věřit Johne! Chtěl jsem ti to říct, ale ty jsi špatný herec, prozradil by ses.“
„Podvodníku, lháři!“ vyšla rána. Věděl jsem, že ta druhá bude pro mě a tak jsem sebou v tom okamžiku hodil na zem. Možná, že jsem byl opravdu rychlejší, než si myslím, ale spíše on hodně špatně mířil. Někde za mnou se ozval třeskot rozbitého skla. Mladík odhodil tu směšnou hračku a vrhl se na mě. Byl mnohem silnější než já, prorazil můj kryt a sevřel mi krk. Vypadalo to semnou bledě a začaly se mi dělat mžitky před očima. Rukou jsem nahmátl nějaký předmět, uchopil ho a vší silou praštil. Sevření povolilo a já jsem horečně popadal dech. Odvalil jsem ze sebe to bezvládné tělo a po čtyřech se doškrábal k Nolenovi.
Krvácel, ale kulka ho jen škrábla. Ten kluk byl fakt špatnej střelec. Vrátil jsem se k němu. Byl v bezvědomí, ale mělce dýchal. Bylo na čase zavolat polici.
…………………………………………………………………………………
Ten střelec se jmenoval John Ferguson. Ještě než ho soudce mohl obvinit z pokusu o vraždu, oběsil se v cele na košili, kterou roztrhal na cáry. Nepodařilo se mi dopátrat, co byl zač a popravdě jsem se o to ani moc nesnažil. Nolen zmizel neznámo kam a mě se po něm nestýskalo.
Zhruba asi půl roku po těchto událostech Wettolův ranč záhadně vyhořel. To co zbylo z majitele, moc hezké na pohled nebylo. Castelano přišel s divokou historkou, že Wettol zapálil ranč sám, aby zakryl rozsáhlé podvody a místo sebe nastrčil někoho jiného. Sám pak prý byl viděn v Kostarice, jak se na pláži povaluje s krásnou blondýnou.
Bylo mi to jedno.Tři podaření podvodníci, kteří lhali mě i sobě navzájem.

Já si musím hladat jinou práci, na téhle jsem rozhodně nezbohatl.