Mrtvola v rakvi nebyla

Mrtvola v rakvi nebyla.

Aby bylo hned zpočátku jasno, nejsem žádný geniální detektiv jako byl Sherlock Holmes nebo Herkule Poirot, ani tvrďák s hranatou bradou, mohutnou pěstí a pistolí v kapse. Vlastně nejsem ani doopravdický detektiv s licencí.
Býval jsem kabaretní kouzelník, kterému se jednou kouzlo nepovedlo, a když jsem se po dvou měsících vybelhal z nemocnice, nebylo na návrat na jeviště už ani pomyšlení.
Začal jsem tedy vymýšlet triky pro kolegy a vyrábět pro ně rekvizity. Protože to byly unikáty, které nikdo jiný neměl, byl o ně obrovský zájem.
Také se zamnou v nemocnici často stavoval můj známý policista Legner a povídali jsme si o zločinech. Nemyslím tím teď ty, kdy někdo někoho zabije, protože je v nesprávný čas a na nesprávném místě, nebo ve vzteku bez rozmyšlení, myslím ty zločiny, které si pachatel předem připravuje.
Ty se totiž v mnohém podobají kouzelnickým trikům. Pachatel předstírá, že je něco jinak než ve skutečnosti, snaží se vyvolat dojem, že se události seběhly jinak, v jiný čas a na svůj čin si mnohdy, stejně jako kouzelníci, připravuje velmi důmyslné pomůcky. Tak jsme probírali i některé konkrétní případy a já navrhl možné finty, které byly použity a později se ukázalo, že jsem často měl pravdu. Tak jsem se stal jeho občasným poradcem.
Tak tomu bylo i tenkrát.
Bar Riviera byl postaven v třicátých letech a nový majitel udělal dobře, že ho nechal téměř v původním stavu. Měli jste tak pocit, že tu každou chvíli potkáte Al Capona nebo Luka Luciana s jeho hochy, kteří mají v rukou Thompsony 400 a kapsy nadité pistolemi.
Před vchodem parkovalo několik policejních aut. Hromotluk u vchodu byl můj známý a tak jen kývl na pozdrav a dál si mě nevšímal, když jsem podlezl žlutou pásku a vešel do úzké chodby ozdobené fotkami usmívajících se krásek v životní velikosti s minimem šatstva.
Na bývalém parketu byly malé stoly a na nich lampičky s tlumeným světlem, aby diváci měli větší soukromí. Pro ty, kteří ho chtěli mít ještě více, tu pak byly lóže, které se daly v případě potřeby uzavřít.
Legner stál na jevišti a povídal si něco s několika dívkami oblečenými do blýskavých trikotů a kolem, tak jak je to obvyklé, pracovala parta z kriminalistické laboratoře. Postavil jsem se opodál a nasával atmosféru. Legner mě zahlédl a pokynul mi, abych k němu přišel. Dobelhal jsem se tedy na jeviště. Zhruba uprostřed tu stála černá truhla v podobě rakve s otvory pro meče, které se hrozivě leskly na stojanu vedle.
„Kouzelník, který si říkal Raven, tu předváděl kouzlo s bednou a stala se mu malá nehoda,“ vysvětloval Legner, „Znal jsi ho?“
„ Jo byl to pěkně slizkej a lakomej mizera. Ještě mi dluží prachy. Ty už z něj asi nevymáčknu co?“
Legner místo odpovědi přešel k bedně a otevřel jí. Nahlédl jsem dovnitř. Byla prázdná, ale na dně byla vidět krev.
„Nějak málo,“ poznamenal jsem, „ kdyby do něj zabodli jen jeden meč, tak by jí tu byl celej rybník.“
Jen kývl na souhlas.
„Náš technik říká, že zcela určitě není čerstvá, ale nejspíš od včerejška, navíc pravděpodobně není ani lidská.“
„Možná chtěl jen zvýšit dramatičnost čísla?“ navrhl jsem.
„ Jen tak pro jistotu, jak to funguje?“
„ Každý si tohle číslo trochu obměňuje. Někdo se třeba nechává svázat, ale podstata je stále stejná. Kouzelník nebo některá z jeho pomocnic si vleze do bedny. Zbytek okolo dělá všelijaké kejkle, otáčí jí a jakoby ukazují lidem, že má dno i zadní stěnu, ale přitom jí přesunou na přesně stanovené místo, kde malá páčka uvnitř zapadne do zástrčky dna a propadla. Ti okolo uslyší cvaknutí, které diváci pro hudbu nezaznamenají. Pak ukazují lidem meče, dávají jim sáhnout, že jsou opravdové a ostré. Tím tomu vevnitř dají čas, aby si otevřel, vyklouzl ven a zdola za sebou opět zabouchl. Poznají to podle toho, že páčka vyskočí a opět to cvakne. Některá z pomocnic se stále zdržuje u bedny a dá ostatním předem dohodnuté znamení. Teprve pak dovnitř vrážejí meče a kouzelník se mezitím přemístí na předem dohodnuté místo, kde se pak ve finále objeví v záři reflektoru živý a usměvavý.“
Legner spokojeně kývl: „S tou krví jsi se zmýlil. Nebylo to připravené, to mi všechny dívky potvrdily, a když jí na dně uviděly, hrozně se lekly a vznikl velký zmatek. Ten dosáhl vrcholu, když se Raven neobjevil tímhle v loži, jak bylo dohodnuto.“
„ Ještě pořád jsi mi neřekl, co se s ním stalo.“
„Ne?“ předstíral ten starý lišák údiv, „ Našli ho dole v pozemí pod schody probodnutého nožem.“
„Kdybych věděl, že mě hned nenasadíš želízka jako hlavnímu podezřelému, řekl bych, že si to zasloužil. Byl to fakt pěknej mizera.“
„Šašku!“ ohodnotil to Legner, „ ale musím tě zklamat. Žádná želízka, přenocování v cele a podobné radosti tě nečekají. Tam dolů vedou jen hrozně příkré schůdky, tam by ses nedostal.“
Udělal jsem zarmoucený obličej a společně jsme se zasmáli.
Tyhle naše zdánlivě bezúčelné legrácky už mnohokrát uvolnily nervózní atmosféru a vedly k novým podnětům a nápadům. Jeden jsem dostal zrovna i já.
„Musel to udělat někdo, kdo ten trik s bednou zná, takže to byl někdo z branže. Podle toho co říkáš, k tomu, aby ho zabil, mohl mít důvod leckdo. To bude pěkná fuška.“ povzdychl si Legner.
„Takže by ti nevadilo, kdybych ten okruh trochu zúžil, že?“
„Přehlédl jsem snad něco?“ znělo to trochu popuzeně, ale hlavně zvědavě.
„ Tak zaprvé, ta stará krev. Proč? Nejdřív jsem myslel, že pro efekt, ale pak jsem si uvědomil, že v tom pološeru ji diváci na dně nemohli vidět. Takže k tomu byl jiný důvod, ale k tomu se dostanu za chvilku. Nejdřív- musel jí tam připravit někdo už včera, to znamená někdo, kdo má k proprietám přístup a to jsou jen lidé z Ravenova okruhu, tedy pomocnice.“
Všichni stáli a sledovali, co říkám. Viděl jsem jejich napjaté výrazy tváří a musím se přiznat, že mi to dělalo dobře a tak jsem pokračoval:
„ Dobrá, teď proč tam tu krev někdo připravil. Pachatel potřeboval, aby až se bedna otevře, vznikl zmatek a nikdo si nevšiml, kde kdo je a hlavně, kdo chybí. Stačila pak chvilka, Vrah odběhl za jeviště, počkal si na Ravena, až bude na schůdkách, probodl ho a vrátil se zpět. Jestli již předtím stál někde poblíž portálu, tak mu to opravdu mohlo trvat jen malý okamžik.“
„ To zní velmi pravděpodobně, ale už jsme je všechny vyslechli. Nikdo v podstatě přesně neví kdo kde byl,“ řekl otráveně Legner.
„ No říkal jsi mi, že si to jeden z diváků natáčel, takže jestli nám půjčí kameru...“
Sledoval jsem přitom Ravenovy pomocnice a ještě než jsem dořekl jedna z nich, taková drobná blondýnka vytřeštila oči a rozběhla se z jeviště. Bylo to naprosto šílené a čistě instinktivní, protože už po pár krocích jako na skálu, narazila na jednoho z policistů. Tomu nedělalo žádný problém zkroutit jí ruce a nasadit pouta. Podívala se na nás. Bylo to pohled vyděšené myšky, která se náhle octila uprostřed houfu hladových kocourů.
„ Byl to sviňák, slíbil mi manželství, ale když jsem otěhotněla, vysmál se mi a řekl, že mi dá padáka, protože žádnou tlustou bachyni v programu nepotřebuje.“ rozplakala se.
„Chovejte se k ní slušně,“ řekl smutně Legner a kývl, aby ji odvedly. Pak se otočil ke mně a zeptal se přísně: „Chudák holka co? ALE! O jakém videu jsi to tu mluvil? Vždyť žádné nemáme!“
Tak trochu rozpačitě jsem pokrčil rameny: „Jsem přeci bývalý kouzelník, tak jsem použil malý trik. Blufoval jsem, ale účinkovalo to, no ne?“
Žďuchnul do mě loktem: „Tak to tedy jo. Zvu tě na panáka. Dlužím ti ho zároveň s díky za pomoc.“
Zavěsil se do mě a vyrazili jsme k baru.