Tři otázky

Tři otázky.


Rozhodl jsem se sepsat tento příběh, protože je dokladem toho, že občas něco není takové, jak se na první pohled zdá.
Vše začalo asi půl roku po smrti lorda Rieda. To se na zámek přistěhovala jeho vzdálená příbuzn slečna Clarrisa, čímž na dlouho skončilo klidné období našeho života.
Clarrisa totiž svou úlohu zámecké paní vzala nesmírně vážně a hned ze začátku se začalo s velkým úklidem. Nedala pokoj, dokud ze zámku nezmizela poslední pavučinka a vše nezářilo čistotou.
Pak objela okolní vesnice, nakomandovala spoustu chlapů do zahrad okolo sídla, aby vyřezali všechno to křoví a náletové stromky, které tam dlouhá léta pokojně bujely. Chlapi z toho měli jeden každý spoustu klestí na zimu a okolí zámku přestalo vypadat jako divočina.
Ale to nebylo ještě všechno
Objížděla vesnice a nutila lidi, aby si opravili domky. Protože každému, kdo se do toho pustil, přispěla půlpenny, netrvalo to nijak dlouho a všechny domy v celém panství byly jako nové.
Clarrisa jezdila sem a tam a na všechno to hemžení přísně dohlížela. Měla černého hřebce, na kterém jezdila po mužském způsobu, pročež si uprostřed nechala rozstřihnout sukni a sešít ji do jakýchsi dvou rour.
Náš nový kněz při každé příležitosti tvrdil, že prý je to velmi hříšné, protože jsou jí vidět nohy. Samozřejmě se neodvážil jí to říct do očí, ale jí se to stejně doneslo. Přihnala se k němu na té své černé obludě a řekla mu, že lže, protože jí nohy vidět nejsou, jelikož jsou obalené látkou a jestli chce, tak mu ukáže, jak to vypadá, když její nohy vidět jsou.
Pak ho musela vzkřísit a on ještě týden měl vysoké horečky. Když se z toho konečně trochu vyhrabal, napsal sáhodlouhý dopis do Vatikánu, zapomínajíc, že u nás je anglikánská církev a Vatikán tu nemá žádnou pravomoc.
Tohle všechno píšu proto, aby jste věděli, že slečna Clarrisa je tak trochu jako přírodní katastrofa.
………………………………………………………………………………..
Toho dne jsem se starým Benem hrál karty a prohrával jsem už čtyři jablka a osm oříšků, když jsem zahlédl, jak nová zámecká paní přijíždí k mému domu a hned mi bylo jasné, že se s ní blíží problémy.
Sotva jsme stačili shrábnout karty ze stolu, když vrazila dovnitř bez zaklepání a namířila na mě prst jako hlaveň pistole: „ Hej ty podruhu, kde je místní šerif?“
„ To jsem já paní, totiž slečno….ééé madam!“
„ To je odporné! Koukej se trochu upravit a převléct do něčeho důstojnějšího. Počkám venku, ale ať ti to netrvá věčně. Moje trpělivost má své meze.“
Opravdu jsem sebou hodil a oblékl si ty druhé šaty, co mám na neděli, čímž jste se seznámili s celou mojí garderobou.
Když jsem vyšel ven, seděla Clarrisa na koni a shlédla z té výše na mě: „ No to už je trochu lepší. Vem koně a pojeď semnou.“
„Ale já žádného nemám!“
Obával jsem se, že by mohla navrhnout, že pojedu na koni s ní, ale ona měla jiný nápad: „Tak dobrá, to necháme na jindy, já teď pojedu pomalu a ty poběžíš vedle mě.“
Sotva to dopověděla, pobídla hřebce a ten vyrazil jako blesk.
Když jsem, sotva popadaje dech, dorazil k zámku a přišel jsem k zadnímu vchodu, starší tělnatá dáma mi řekla, že mám jít předem.
Obešel jsem tedy dům a zazvonil u hlavního vchodu. Otevřít mi přišel starý sluha Jenkins. Věnoval mi soustrastný pohled a dovedl mě do salonu. Clarrisa tam seděla u okna, pila čaj a uždibovala z moučníku.
Vzhlédla a prohodila: „No to je dost, že jsi dorazil. Budeš muset trochu cvičit, aby ses neplížil jako šnek, ale teď pojď semnou.“
Vstala, vedla mě nahoru do pracovny starého lorda. Vždy tam bylo vzorně uklizeno, starý pán si na pořádek náramně potrpěl, ale teď tu na stole byla otevřená jakási mapa.
Clarrisa se ke mně otočila a začala povídat trochu jiným tonem: „ Přečetla jsem si, co napsal můj strýc o vraždě svého syna. Prý jsi podle něj osvědčil velký důvtip. Samozřejmě bych sem mohla pozvat královského vyšetřovatele, ale to by se ve společnosti brzo rozkřiklo, že mám problém a všichni by si na mě za mými zády ukazovali a pošklebovali by se mi. Byla bych společensky nemožná.
Mě tedy připadáš jako vyložený ťulpas, ale zkusím to s tebou. Tak poslouchej. Tenhle klíč od této místnosti mám jen já, ale přesto sem někdo vlezl a něco se pokusil ukrást.“
Vytáhla klíč z taštičky, kterou měla u boku a mávala mi s ním před nosem.
Pak přešla k sekretáři a otevřela skřínku trůnící na vršku. Bylo v ní spousta šuplátek. Otevírala je a vyprávěla: „Tak tohle je trn s koruny Ježíše Krista. Tohle je zlatá mince, kterou daroval král Richard některému z mých pra-pra předků, za to, že mu podržel koně. A tohle ( ukazovala dál) je prsten, prý z pravého alchymistického zlata, který pochází ze slavné kunstkomory císaře Rudolfa II.
A tohle je obsidiánový nůž, který přivezl, mimo jiné poklady, sir Drake královně Alžbětě.
Nic z toho ten zloděj neukradl, všechno tu nechal, ale místo toho se pokoušel vypáčit zásuvku támhle toho stolu.“ a ukázala na černé monstrum v rohu.
„ Ten stůl je vyroben ze starého dubu, to je dřevo, které je tvrdší než ocel. Tak to ten zloděj vzdal a zase zmizel. A já mám na tebe tři otázky:
Zaprvé, jak se sem ten zloděj dostal, když bylo zamčeno a jediný klíč mám já? Za druhé: Co tu hledal, když všechny cennosti pominul?
A za třetí: Kdo byl ten zloděj?“
„Na tu druhou otázku bychom myslím snadno našli odpověď, kdybychom si prohlédli obsah toho šuplete.“
„Už jsem se tam dívala, není tam nic zajímavého, jen nějaké mapy a staré nákresy zámku, patrně z dob, kdy se stavěl nebo opravoval.“
„Mohlo by jít o nějaké sporné území. Však víte, že hranice panství nebyla vždy pevně dána. Třeba někdo má pocit, že nějaká část vašeho panství patří k jeho a chtěl tu najít důkaz.“
„To je pravda. To mě nenapadlo,“ přiznala nerada.
Tohle jí vzalo, jak se říká, trochu vítr z plachet a dál už mluvila téměř normálně:
„ Zdá se, že nejsi tak úplný hlupák, jak se na první pohled zdáš. Mám pocit, že všechny tyto sporné otázky ohledně pozemků, už byly dávno vyřešeny, ale je opravdu možné, že i dnes někdo má pocit nespravedlnosti. Tak dejme tomu, ale jak se sem lupič dostal a jak ven?“
Stěny byly obloženy dřevem až ke stropu. Přistoupil jsem tedy k té nejbližší a začal si jí pozorně prohlížet.
„Ne, ne !“ zarazila mě, „ Žádná tajná chodba. Když se tu uklízelo, tak jsem prolezla každý kout. Nic takového tu není.“
Popravdě jsem si to taky myslel, ale nechtěl jsem pominout žádnou možnost. Bylo mi jasné, že když se mi tuhle záhadu nepodaří rozlousknout, Clarrisa se mnou pěkně zatočí a tak jsem měl tolik trémy, že bych jí mohl rozdávat na věrtele. Zatím to pro mě vypadalo hodně špatně a měl jsem co dělat, abych si udržel pod jejím přísným pohledem jasnou mysl.
Tak dobrá ( dumal jsem v duchu), takže žádná tajná chodba. Jsou tedy jen dvě možnosti: okno a dveře. Přešel jsem k oknu. Bylo to starobylé vitrážové okno, které se zavíralo na západku. Napadlo mě, že by si někdo mohl přinést žebřík, vylézt nahoru a tu západku zvenčí nadzdvihnout. Okno jsem tedy otevřel a hned jsem tenhle nápad zavrhnul. Místnost byla dost vysoko a žebřík by musel být pěkně dlouhý. Nedal by se sem přinést, aniž by si toho někdo nevšiml, a i kdyby, okno mělo zvenčí kovové krycí lišty. Ani ten sebetenčí předmět by se nedal prostrčit dovnitř. Mimoto jsem si uvědomil, že vyháknout západku by teoreticky šlo, ale pak by pachatel musel po sobě okno opět zavřít a háček zasunout do očka.
„ Jste si jistá, že ten klíč, který vlastníte je opravdu jen jediný?“
„Už jsem ti říkala, že ho má pořád u sebe, tady v té mošně.“
Podívala se na mě útrpně a začala podupávat nožkou. Byla ve mně malá dušička, ale přesto jsem se nadechl jako plavec, který se hodlá potopit do velké hloubky a přistoupil ke dveřím, které se mi v té chvíli zdály jako jediná a poslední možnost.
Stejně tak jako okno, i dveře byly nádherná stará práce. Byly vykládané barevným dřevem uprostřed a s mosazným kováním v rozích. Mosazný byl i zámek a klika ve tvaru draka.
Na první pohled na nich nebylo vidět nic, co by mě přivedlo k řešení téhle záhady.
„ Vypadá tak, že si sem přeci jen budu muset pozvat vyšetřovatele z Londýna, i když se úplně společensky znemožním a nebudu se tam moct ukázat alespoň rok, než se na to trochu zapomene. Bude ze mě, jak v Londýně s pohrdáním říkají, chudá venkovská šlechta!“
Znělo mi to jako klinkání umíráčku.
„Mohla byste mi prosím půjčit váš klíč?“ poprosil jsem zoufale.
Podala mi ho s: „ Já opravdu nevím, proč s tebou mám takovou trpělivost. Jestli mi hned neřekneš, nějaký rozumný důvod, nechám tě vyhodit!“
Tón jejího hlasu mi dával jasně najevo, že její trpělivost je u konce, ale přesto sáhla do malé taštičky, kterou měla u pasu a podala mi ho.
Vzal jsem ho do ruky a hned měl pocit, že něco není v pořádku. Civěl jsem na něj a nedokázal určit co. Hlavice oproti zámku nebyla vypracována precizně, i trn ( to je ta část, která se uvnitř zámku opírá do stavítek) nebyl nijak komplikovaný.
Vstrčil jsem bezmyšlenkovitě klíč do zámku a zkusil otočit. Šlo to pěkně ztuha, což bylo divné. Vyndal jsem ho ven a znova si ho prohlížel. Něco bylo špatně, něco bylo sakra strašně špatně a já nemohl v tu chvíli přijít na to, co to je.
Clarrisu asi to ticho znervóznilo, protože se zeptala: „ Co je? Co se děje?“
„Nevím přesně, něco s tím klíčem není v pořádku.“
„Co to meleš za blbost. Jak to myslíš?“ ale tón jejího hlasu už nebyl tak ostrý, spíš napjatý.
……………………………………………………………………………….
Asi všichni znáte ten pocit úžasu, když chodíte kolem něčeho každý den třeba desetkrát, až si toho přestanete všímat a pak si náhle uvědomíte změnu, anebo vidíte něco, co jste předtím nevnímali. Mně se tohle nedávno stalo u staré jabloně na zahradě, když jsem si s úžasem jednoho dne všiml, že ty suky na kmeni vypadají jako obličej starého muže.
…………………………………………………………………………………..
Tak tomu bylo i tenkrát. Najednou jsem uviděl, že na trnu není brynýrování
ale vykukuje šeď železa….. a myšlenky se mi rozeběhly.
„Ten klíč je špatný!“ řekl jsem nahlas.
„ Ty ses už doopravdy zbláznil. Dej ho sem!“
Ale já už získal potřebnou jistotu a vysvětloval:
„Kdepak. Jen se podívejte. Ten klíč je z obyčejného železa, kdežto zámek je z mosazi a tady a tady ( ukazoval jsem na kování) ta jemná cizelérská práce, kdežto na klíči nic takového není. Klíč k tomuhle zámku by logicky, měl být přeci také mosazný a ne železný.“
Vzala ho do ruky a zamyšleně prohlížela.
„ To co mi tu vykládáš, má něco do sebe, ale neumím si představit, proč by mě někdo měl vyměnit mosazný klíč za železný a jak by se k tomu pravému dostal. Pořád ti říkám, že ho mám stále u sebe.“
„Myslím, že k tomu došlo v době, kdy jste tady prováděla ten velký úklid. Tedy konkrétně v téhle pracovně. V tom zmatku, který tu panoval, jste nejspíš nechala klíč v zámku a odešla na chviličku někam jinam. Omlouvám se, ale asi jste to udělala mimoděk a vypadlo vám to z paměti.“
Samozřejmě bylo nesmírně odvážné, zrovna téhle rázné dámě to takhle naservírovat, ale já už jsem byl tak rozjetý, že se to nedalo zastavit a tak jsem se podal osudu.
„Co si to do..., chtěla nejspíš říct dovoluješ, ale najednou zmlkla.“ … hmmm… ehm.“
Pak začala úplně jiným tónem: „ Jak se vlastně jmenuješ?“
„Roger madam.“
„Tak tedy Rogere, připouštím, že možná, ale jen možná, máš pravdu a opravdu jsem, ale jen na malou chviličku, odběhla. Víš, měla jsem toho tehdy strašně moc na starosti, a musela jsem být tak nějak všude, aby se s tím služebné neloudaly, protože jak jsem nad nimi nestála, tak místo práce se z toho stala žvanírna.
Dobrá Rogere, slib mi, že to bude jen mezi námi a jestli o tom někde cekneš, přijedu si pro tebe, vyškrábu ti oči a pak poručím, aby tě Archibald zadupal do země.“
„Archibald?“
„Můj kůň….“.
„Ještě si ale nevysvětlil, proč ten někdo ty klíče vyměnil, to přeci nedává žádný smysl.“
„. Představuji si to tak, že, jak jste před chvílí laskavě připustila, nechala jste na chvilku klíč v zámku a někam odběhla. Pachatel na tuhle příležitost nejspíš číhal už delší dobu a měl vše připraveno. Jakmile byl klíč v zámku a vy pryč, vytáhl ho a odběhl někam vedle, kde měl tenhle druhý klíč připravený, aby se do pracovny mohl dostat kdykoliv. Potřeboval ho jen zkusit Pak už jste se vracela a on nestačil vrátit pravý klíč, musel tam nechat ten druhý a někam se honem ztratit a doufat, že si výměny nevšimnete.“
„Ne počkej, vždyť musel vědět, že se můžu každou chvíli vrátit…“ přerušila mě.
„ To jistě, ale musel to risknout, k další šanci se hned tak nemusel dostat, nebo taky vůbec nemusela přijít.“
Bylo vidět, že to moje povídání na ní udělalo dojem.
„A ještě jedna otázka: Proč si ten klíč nevzal dřív, než jsem se sem přistěhovala?“
„Předpokládám, že je měl všechny v držení starý Jenkins a ten by je nikomu jinému než panstvu nedal.“
„Máš pravdu, teď si vzpomínám, že mi je opravdu předával. Myslím Rogere, že jsem tě podcenila, musím uznat, že tohle se ti povedlo, ale pořád ještě zbývá najít toho, kdo to udělal a proč Vlastně to je celé strašně jednoduché, „ připustila neochotně. „Ale Rogere, znovu tě varuji, nikde o tom ani slovo, slibuješ?!“
„Přísahám madam, jsem váš služebník, budu mlčet a nikomu o tom nepovím.“
Moje horoucí přísaha jí přeci jen poněkud zvedla náladu.
„Teď ještě musíme chytit toho, kdo mi ten trik provedl přímo před nosem. Až mi padne do rukou, bude litovat, že se nesmaží v pekle.“ dodala pomstychtivě.
Docela jsem tomu věřil.
Musím se v této chvíli přiznat, že jsem byl na sebe docela pyšný, jak se mi to podařilo vysvětlit. Je to ale něco, co by člověk asi dělat neměl. Ukázalo se totiž, že všechno bylo jinak.
Dosavadní postup ve vyšetřování naladil slečnu do dobré nálady a tak mě pozvala na občerstvení. Ještě jsme se v jídelně ani pořádně neusadili a už nám na stůl nosil sluha všelijaké dobroty. Spoustu toho jsem vůbec neznal a tak jsem si jen ďobnul moučníku.
Nejradši bych se nacpal až k prasknutí, jaká to byla dobrota, ale to bych pak byl ospalý a malátný a já jsem tehdy byl tak v ráži, že jsem hned chtěl pokračovat dál, aniž bych viděl na konec cesty.
Na konec toho, čemu ona říkala pohoštění a já lukulské hody, přišel nápoj nazývaný káva. Pořádně jsem si jí ale nevychutnal, protože moje mysl už se hnala vpřed do neprobádaných končin.
„Jestli dovolíte, pokusil bych se nyní s vaší pomocí přijít na to, kdo byl pachatel toho odvážného pokusu o loupež.“
„Určitě to byl někdo ze služebnictva. Dám je sem všechny nastoupit a uhodím na ně. Však on se někdo přizná!!“
„Myslím, že by to šlo trochu zjednodušit.“ navrhl jsem.
„No?“
Tón jejího hlasu už nebyl tak výhružný, spíše zvědavý.
„Vím náhodou, že starý pán často nezamykal stůl ani pracovnu. Možná už i tak trochu zapomínal, však víte, jak to u starých lidí bývá. Takže kdyby to byl některý z těch sloužících, co tu byli už dříve, měl by spoustu příležitostí se do pracovny dostat, prohrabat to šuple a vzít si to, co hledal. Ty tedy můžeme vyloučit. Kolik lidí jste nově přijala slečno?“
„Vlastně jen dva, jednu pomocnici do kuchyně a taky nového pomocníka do zahrady.“
Zabubnovala prsty na taburetku: „ To bude určitě on, má takovou hranatou bradu a orlí nos. Zločinec od pohledu! Jdeme za ním!“ a už se zvedala.
„Ten zahradník přeci jistě pracuje jen venku a u toho úklidu tehdy určitě nebyl. Stejně jako to děvče z kuchyně.“
„Ale před chvíli ji tvrdil, že to nemohl být nikdo z těch původních sluhů.“
„Omlouvám se, to že starý pán nikde nezamykal byla jen moje…. jak se tomu říká? teorie, ale asi to bylo jinak.“
„Jenže já jsem tehdy opravdu poletovala sem a tam, protože jsem toho chtěla stihnout strašně moc najednou a tak si už vůbec nepamatuji, kdo se tam všechno kolem toho úklidu motal. Asi všichni.“
„Tak to bude těžké.“
„Nebude!“ rozjasnila se jí tvář úsměvem, „ byla tam tehdy na návštěvě komtesa Oxana, zajedeme za ní a zeptáme se, jestli si něčeho nevšimla. Třeba nám pomůže.“
„To je výborný nápad!“
„Zítra, hned po ránu, se pro tebe zastavím. Ona bydlí asi pět mil dolů po proudu řeky v takovém malém zámečku. No zámečku, on je to spíš jen takový větší dům. Ostatní majetek prý dávno rozprodali.“
S tím jsme se rozloučili a já se vlekl domů s hlavou plnou úvah o možném pachateli. Taky jsem byl rád, že to pro mě tak dobře dopadlo, protože se slečnou Clarrisou je každé jednání, jako stát pod hrozící lavinou.
………………………………………………………………………………….
Ráno jsem vstal za svítání, pořádně jsem se vydrhl a spotřeboval při tom poslední kousek mýdla, který jsem v domě měl. Pak jsem si uvařil snídani, protože jsem se v duchu připravoval na dlouhou pěší túru, ale když se Clarrisa objevila, překvapila mě tím, že pro mě přivedla také koně.
„ To je Artur, je to už starší pán, tak s ním nebude problém. Doufám, že umíš na koni alespoň trochu jezdit.“
Kývl jsem, že ano a vyšplhal se do sedla. Tentokrát slečna přizpůsobila rychlost možnostem mého veterána a tak jsme jeli jen zvolna. Bylo to jen dobře, necítil jsem se v sedle nijak moc dobře a při větší rychlosti bych se určitě poroučel k zemi.
Dům, ve kterém bydlela komtesa Oxana, byl kamenný stařík, který vypadal jako kříženec mezi zakrslým hradem a velkým statkem.
Oxana mohla být dříve hezká dívka, ale nyní svěžest jejího mládí odnesl čas a ona pomalu uvadala.
Když nás uviděla, vytřeštila oči a začala nesouvisle koktat:
„Co vy tady?....., jak jste se…., já jsem nechtěla..“ Pak začala trochu souvisleji:
„ Clarriso, já jsem jen hloupá husa, měla jsem za tebou jít hned a říct ti, co jsem udělala za hloupost, nevím, jestli mi to budeš moct odpustit?“
Hned mi došlo co se to tu děje: Ten kdo se pokusil o tu loupež, byla právě komtesa Oxana a teď si myslí, že jsme na to kápli a jdeme si to s ní vyřídit.
Clarrisa to pochopila taky a vzala komtesku za ruku a kupodivu klidně k ní promluvila: „ Pojďme, milá přítelkyně do salonu, posadíme se a všechno si v klidu vysvětlíme.“
Oxana se nechala vést jako ovečka. Naše náhlé zjevení jí zdrtilo.
Protože její následující vyprávění bylo proloženo častými odmlkami, pláčem a smrkáním do kapesníčků, podám ho tak, jakoby to bylo souvislé:
……………………………………………………………………………….
„Tohle všechno začalo už před mnoha lety. Můj otec hrával s vašim strýcem karty a prohrál s ním mnoho peněz. Můj otec měl za to, že Ried nehrál poctivě, nemohl to však nijak dokázat. Považoval proto ty prohrané peníze stále za svůj majetek.
Sir Ried pak za ním přijel s tím, že ty peníze uložil na tajném místě ve svém sídle, a když mu otec přenechá Dubový hvozd, tak mu je vrátí. Otec tedy na něj ten les nechal přepsat, ale pak, když lord Ried zemřel, otec peníze zpět nedostal. Tohle otce tak trápilo, že se roznemohl a úplně ochrnul. Zakrátko zemřel i on.
Když jste mě před nedávnem pozvala k sobě, viděla jsem v tom příležitost, jak zkusit získat nějaké listiny, které by mi pomohly majetek získat zpět. Neměla jsem žádný plán, jen jsem doufala, že snad budu mít štěstí a spravedlnosti bude s pomocí boží učiněno zadost.
Pak začal ten úklid v pracovně starého pána. Ochomýtala jsem se tam kolem, ale stále se tam pohybovala spousta lidí. Byl to naprosto šílený nápad, já vím, ale v malé chvíli, kdy zrovna nikdo nebyl a v zámku zůstal klíč, jsem nakoukla dovnitř. Pak jsem dostala bláznivý nápad, zkusit klíč od svého budoáru. Náhodou pasoval téměř dokonale a já v tom viděla ruku osudu, jenže už jsem neměla čas, vrátit vše do původního stavu. Dva dny jsem se klepala strachy, že na to přijdete, ale když se nic nedělo, dodala jsem si odvahy a zkusila se podívat v noci dovnitř. Jenže mě štěstí opustilo. Šuplík, ve kterém jsem tušila důležité listiny, byl zamčený. Nejprve jsem s ním lomcovala a pak jsem si došla pro pohrabáč od krbu a zkusila páčit. Byla jsem přitom strašně nervózní, stále jsem poslouchala, jestli někdo nejde.
Jenže ať jsem se snažila sebevíc, ta zásuvka se ani nehnula a pohrabáč na ní zanechal jen pár škrábanců.
Strašně jsem se bála a srdce mi tlouklo tak silně, že to muselo být slyšet až na chodbu. Nakonec jsem to úplně zoufalá a pološílená strachem vzdala, a s pláčem odešla do svého pokoje.
Druhý den jsem přemýšlela o tom, že za vámi přijdu a všechno vám řeknu, ale nenašla jsem k tomu dost odvahy. Teď vím, byla strašná chyba úplně od začátku. Stále na to musím myslet a ani v noci nemůžu spát. Pořád se mi to všechno dokola vrací. Jen by mě zajímalo, jak jste na to přišla a co semnou teď uděláte….“
…………………………………………………………………………………………..
Mrknul jsem na slečnu Clarrisu a viděl, že její původní odhodlání „ vyřídit si to s tím lotrem“ jaksi vyvanulo. To upřímné přiznání jí dostalo.
„No víš milá přítelkyně, sice mi to chvíli trvalo, ale já, s malou pomocí tady oblastního šerifa, jsem si to vše brzo dala dohromady a jeli jsme sem najisto,“ zalhala hladce.
„ Ještě jsem se všemi těmi dokumenty neprobrala, ale jestli listina o vrácení peněz opravdu existuje, tak slibuji, že ten dluh splatím, i když se obávám, že na mém zámku žádné tajné místo není a můj strýc si tak trochu vymýšlel. Na druhou stranu, to co jsi provedla je neomluvitelné……“
Oxana se po těchto jejích slovech rozplakala tak, že v salonu hrozila menší slaná potopa.
„……………..ale,“ navázala Clarrisa hladce, „tvé výčitky svědomí jsou pro tebe dostatečným trestem a poučením pro budoucnost. Proto myslím, že bude vhodné od nějakého dalšího trestu upustit.“
Oxana se vrhla Clarrise k nohám a chtěla jí políbit ruku. Ta to však rázně odmítla a kývla na mě: „ Rogere! Odcházíme!“
Ve dveřích jsem se ještě jednou ohlédl, Oxana stále ještě plakala, ale já myslím, že teď to bylo spíš štěstím, že to pro ní takhle dopadlo.
Po cestě zpět jsme mlčeli a každý si přemýšlel o svých věcech. Já třeba o tom, že Clarrisa vůbec není taková divoženka, jak se na první pohled může zdát. Je sice tak trochu rapl, ale to přeci ke šlechtě patří ne?
Když jsme dojeli před můj dům, otočila se na mě a povídá: „ Rogere, jsi mužem na svém místě. Vedl jsis si dobře a kdyby se vyskytla opět nějaká záhada, obrátím se zase na tebe, a aby ses nemusel po kraji pohybovat pěšky, nechám ti tu Artura.“
Než jsem se vzmohl na „ děkuji“ nebo na něco vzletnějšího, pobídla svého Archibalda a vyrazila jako blesk směrem k zámku.