Ztracený poklad.

Ztracený poklad.

Bylo kalné ráno a mně se vůbec nechtělo vstávat. Dalo mi velkou práci přesvědčit se, abych vylez z postele a doklátil se do své kanceláře. Bolela mě hlava a ani moje tělesná schránka na tom nebyla líp. Po ránu mám občas pocit, že jsem starší než hnědé uhlí.
Už když jsem přicházel, viděl jsem tam na chodbě nervózně přecházet mladou ženu v černém. Hned jsem se narovnal a pokusil se vypadat jako naprosto dokonalý muž. Ten černý kostýmek dělal její postavu ještě úžasnější a na obličeji měla krajový závojíček, jaký v třicátých letech ve filmech nosívaly tajemné osudové dámy.
Předstíral jsem, že nevím, že jde za mnou a začal odemykat. Prudce se obrátila, chytila mě za ruce a pološeptem se zeptala: „Vy musíte být pan Winter, že? Musíte mi pomoct, jsem strašně nešťastná.“
Copak jsem mohl odmítnout, když na mě vrhla zničující pohled svých černých očí a nahnula se ke mně tak, že mi nabídla nádherný výhled na svá poodhalená ňadra?
My muži, často předstíráme, že jsme velcí chlapáci, ale pak stačí málo a křehounká dívka si nás lehce omotá kolem prstu.
Otevřel jsem tedy dveře a pozval ji dál. Moje kancelář nebyla žádným útulným budoárem a tak vyděšena trochu couvla, ale pak sebrala veškerou svou odvahu a vešla. Nabídl jsem jí gestem, aby si sedla a viděl jsem, jak váhá, má-li usednout do náruče té koženkové obludy. Nakonec s výrazem mučednice vystupující na pranýř usedla. Obešel jsem stůl, abych si získal odstup, také se usadil a zeptal se:
„ Čím vám může být má maličkost užitečná?“
„ Jsem Eva Petersonová,“ oznámila, jakoby tím říkala vše, a měla pravdu. Peterson byl jedním z těch potrhlých staříků nad hrobem, kteří se zamilují do mladé slečny. Jemu bylo skoro osmdesát a jí pětadvacet a jejich vztah byl vděčným tématem pro bulvár. Jeho syn Olaf si najal soukromé detektivy, kteří vyšťárali na tuhle ženu spoustu svinstva, protože ona nebyla žádné nevinné kvítko. Se starým pánem to ale ani pak nehnulo, naopak se se synem pohádal a Evu si vzal.
Měsíc nato zemřel, a ačkoliv se v tom policie pořádně porýpala, nezjistila cizí zavinění. Tohle všechno mi proběhlo hlavou během chvilinky.
„Můj milovaný manžel mi často říkával, že jsem jeho poklad a že se o mě po své smrti postará, a má pro mě připraven také poklad, ale když byla otevřena po jeho smrti závěť, nebyla tam o něm ani jediná zmínka. Jsem na mizině. Musíte mi pomoc ten poklad najít.“
„Hm, no dejme tomu, že to zkusím a opravdu se mi podaří něco najít. Pak budete mít problém prokázat, že vám to bylo slíbeno. A to vůbec pomíjím to, že o existenci nějakého depozita víte jen od něj. Nebo snad máte nějaký skutečný důkaz, že to nebyl jen slovní slib?“
Vrhla na mě ublížený pohled malého nakopnutého psíka. Vzápětí se ale změnila v šelmu: „ Nehodlám vůbec nic dokazovat, prostě až to najdete, tak to popadnu a zmizím někam hodně daleko.“
A Olafovi právníci si mě podají za napomáhání ke krádeži, myslel jsem si, tohle je ošidná věc. Ale na druhou stranu, byl jsem v tu chvíli přesvědčen a tom, že žádný poklad neexistuje, takže mohu bez obav pomoc slíbit.
Řekl jsem jí svou taxu a ona bez váhání vytáhla šekovou knížku a vepsala sumu. Její představa o tom jaké je to „ být na mizině“ měla jinou dimenzi než ta, kterou mám já.
Představoval jsem si to v tu chvíli tak, že se tam budu tak hodinku ochomýtat, pak pokrčím rameny a zajdu do banky deponovat šek.
„Pojedete hned?“ ptala se dychtivě.
„Ne, musím si ještě připravit nějaké propriety.“
Byla to pustá lež, ale chtěl jsem získat čas na získání dalších informací.
„ Dobrá, ale zítra v deset tu pro vás bude mé auto.“ zvedla se a ladným krokem laně odkráčela.
Pokud jde o ty informace, můj přítel Horn z bulvárního deníku Stern byl, dalo by se říci, ne studnicí, ale přímo jejich gejzírem. Někdy to co jsem se o něj dozvěděl, byly jen plky, ale jindy mezi tím ležel i diamant.
Věděl o všem. Když jsem za ním zašel a strčil mu do ruky padesátku, jen na mě spiklenecky mrknul a povídá: „ Já si teď na dvacet minut musím odskočit, a ne aby ses mi hrabal v témhle té skříni! Obzvlášť složku 23a nech na pokoji jo?..... a mimochodem, kopírka je támhle.“
Bylo toho tam docela dost, však z toho také bulvár vytěžil pěkných pár rádobyseznací, ale když jsem si to pak pročítal ve své kanceláři, nenašel jsem nic nového. Zhnuseně jsem to odhodil do koše.
Druhý den opravdu přesně v deset před domem na mě čekalo auto.
Místo, kde bydlela, se jmenovalo Sluneční pláž. U vchodu pro služebnictvo stál bělovlasý sluha v proužkované livreji. Bylo vidět, že to tu vedou postaru. S úklonou mi sdělil, že madam nemá čas a mám se pustit do práce. Pomalu jsem obcházel dům a shora slyšel tříštění skla a další zvuky jasně dokládající, že „ madam“, má právě záchvat zuřivosti.
Dům byl směsicí stylů a vypadal, jakoby někdo vzal tu a tam kousek a tady to pak složil dohromady. Poflakoval jsem se tam a prováděl zevling, až jsem se postupně dostal k hlavnímu vchodu právě ve chvíli, kdy u něj zabrzdila velká luxusní limuzína, z ní vyskákali dva bodyguardi a jeden hned otevíral dveře štíhlému mladíkovi. Jak mě zmerčil, zamračil se a zakormidloval mým směrem. Ti dva hromotluci ho samozřejmě následovali. Když ke mně dorazili, začal pěkně zostra: „Co jsi zač?“
Vysvětlil jsem, jak se věci mají.
Sjel mě nevraživým pohledem, jako bych byl smítko na jeho bezvadném obleku: „Podle poslední vůle mého otce to tu patří mně a ty se koukej sbalit a ať tě tu už nevidím!.... a tu běhnu vypakuju za chvilku taky.“
Viděl jsem, že ty jeho gorily jsou celý natěšený na to, aby mi daly nakládačku, ale já neviděl důvod, proč bych jim k tomu měl dát příležitost: „Děkuji za informaci. Doprovázet mě nemusíte, východ najdu sám,“ a vydal se k bráně. Obešel jsem dům a nepřekvapilo mě, že auto už tam na mě nečekalo.
Do města to bylo hodinku chůze a tak jsem šlapal pěšky, sluníčko do mě pálilo a jediné, na co jsem mohl myslet, bylo studené pivo.
Asi mi tím teplem změkl mozek, protože se mi do něj vkradla myšlenka, že za ty peníze bych se měl přeci jen ještě trochu snažit.
Na druhou stranu, je možné, že jí to Petersen, řekl jen proto, aby si zajistil její přízeň.
Dobrá, (přemýšlel jsem)předpokládejme teoreticky, že nějaký ten poklad opravdu existuje. Někde v domě? Těžko! Musel vědět, že když jí neuvede v závěti, tak ji synáček vystěhuje.
Já tyhle rodinné spory prostě nedělám. Šmírovat záletného manžela nebo manželku, to se mi příčí, nehledě na to, kolik je slíbená odměna. Tyhle peníze rád oželím. Otevřel jsem si další pivo a řekl si, že to nechám být.
Moje rozhodnutí mi vydrželo jen dva dny. To když do mé kanceláře vpadnul mladý Peterson a za ním i jeho doprovod.
„Co ti ta děvka řekla o špercích, které můj hloupý otec někam ulil?“
Vybrané chování těhle hošíků, mě vždicinky dojímalo.
„ Račte se posadit pánové!“ řekl jsem medovým hlasem a usmál se tím nejlíbeznějším úsměvem, který jsem dokázal vyloudit.
To už ale ty jeho cvičený opice byly u mě, vmáčkli mě do křesla a tvářili se tak, že ze mě ve chvilce udělají žrádlo pro psy.
Petersen mou nabídku ignoroval. Opřel se o stůl a ječel na mě zblízka:
„ Kde to je?!“
Verze, kterou jsem mu řekl, byla uvěřitelná i přes pochyby o existenci nějakého depozita. To mu vzalo trochu vítr z plachet a on začal vykládat doprovázeje to bušením pěstí do mého stolu: „ Ten můj blbej fotr den po svatbě vybral z konta čtrnáct miliónů. Rozumíš? Čtrnáct miliónů! A vykoupil celé klenotnictví. Ale já to najdu, i kdybych měl tu zatracenou barabiznu rozebrat do poslední třísky a hlínu přesít sítkem na čaj. A ty!“ ukázal na mě prstem, jakoby to byla hlaveň pětačtyřicítky, „jestli tam jen vstrčíš ten svůj ksicht a budeš chtít čmuchat, tak seš mrtvej, rozumíš?!“
S čistým svědomím jsem mu slíbil, že se jeho domu budu vyhýbat a ani mě nenapadne, abych tam zabloudil. Moc mě neposlouchal, otočil se, kývl na svůj doprovod a vypadli.
Arogantní chování tohohle fracka mě přimělo ignorovat své předsevzetí. Opět jsem se rozhodl využít informací svého přítele Horna a vydal se do redakce.
Ještě než jsem přešel tři bloky, uvědomil jsem si, že mě někdo sleduje. V tu chvíli mi to ani tak moc nevadilo, ale jen tak abych tomu svému stínu pocuchal nervy, jsem se přidal do kroku, pak se náhle zastavil a vyrazil opačným směrem. Zastavil se také, a když jsem ho míjel, zahlédl jsem jeho vyděšený pohled a mou černou duši to naplnilo uspokojením. Než jsem došel do Sternu, ještě párkrát jsem ho obdobně pogriloval.
Jak jsem se dozvěděl, Eva se ubytovala nejprve na pár dní v hotelu, ale pak ji do azylu vzala její dávná přítelkyně.
Když vás sleduje jeden člověk, uniknete mu snadno. Znám v téhle čtvrti každý dům a tak když jsem přicházel k tomu, který jsem si vybral, nápadně jsem zrychlil a krok a pak tak, aby mě ještě zahlídl, jsem zapadl do průjezdu. Vešel jsem na malý dvorek, na jehož opačném konci byl opět průchod a schoval se za kontejnery. Pohodlně jsem se tam usadil na krabici od piva a tetelil se blahem, když jsem slyšel, jak tam naklusal můj sledovatel. Zděšeně se zastavil, ale pak si pospíšil na druhou stranu, vykoukl ven a rozhlížel se. Už věděl, že mě ztratil a tak se pomalu vracel a hlasitě sakroval. Vytáhl mobil a něco do něj tiše říkal. Pak odešel.
Zapálil jsem si cigaretu a čekal, jestli tam ještě nebudou čmuchat. Byl tam příjemný stín a ticho a tak jsem si pak ještě chvilku zdřímnul.
Probudil mě takový vychrtlý staroušek, který se mnou cloumal
„Héj! Koukej vstávat a klidit se odsud. Tady néni žádnej Hiltón, rozumíš? A nic na mě nezkoušej. Já býval boxer.“ a aby dodal svým slovům váhy, začal na místě poskakoval, a sázet jeden direkt za druhým neviditelnému protivníkovi.
„Dobrý, dobrý, šampione,“ uklidňoval jsem ho, když se drobnými poskoky dostal ke mně blíž a šermoval mi těma svejma špejličkama nebezpečně blízko obličeje.

Pomalu jsem se loudal k řece. Staré pětipatráky tu kdysi postavili pro střední třídu, ale pozdější majitel to předělal na malé garsonky.
Evina přítelkyně Lili bydlela hned na kraji, a když jsem vešel, viděl jsem typický dámský budoár. Však to znáte ne? Všude spousty váziček, umělých květin, závěsů a podobně.
Eva byla hodně překvapená, když mě viděla. Seděla v miniaturním křesílku, na sobě měla domácí kalhotový kostým a vypadala ještě lépe, než když jsem jí viděl poprvé. Vtěsnal jsem se do dalšího proutěného tintítka naproti ní.
„Nečekala jsem, že vás ještě někdy uvidím. To to dopadlo co? Nejradši bych celou rodinu Petersonů proklela. Jsem já to ale hloupá husa.“
Znělo to docela upřímně. Litovat se fakt holka uměla. Oči měla jako dvě tůně. Poslouchal jsem ten její příběh a stále víc mě v něm zněly falešné tóny, nebo lépe, něco jsem postrádal. Zpočátku to byla v jejím podání klasická limonáda. Náhodné setkání, on úspěšný a vyzrálý muž a ona mladá a nezkušená holčička, procházky po pláži při západu slunce. Ale pak: „ Byl tak báječný, mohla jsem si koupit kolikery šaty, a taky tu nejdražší kosmetiku a boty. Vydržela jsem si je zkoušet celé hodiny. Bylo to báječné. Měla jsem nejmíň dvacatery. Jedli jsem v těch nejlepších restauracích, číšníci nás obskakovali, všude mramor a stříbrné příbory.“
Pochopil jsem, že můj prvotní dojem byl správný. Nemilovala jeho, ale jeho peníze a hlavně sebe.
Nevěděl jsem chvilku jak z té situace ven. Vstal jsem a přešel k oknu. Díval jsem se na líně tekoucí řeku a pomalu skládal myšlenky: „Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval, myslel jsem, že by bylo vhodné vrátit vám část peněz. Neudělal jsem pro vás mnoho, vlastně skoro vůbec nic. Přišel jsem vám nabídnout, že vám polovinu svého honoráře vrátím. Určitě teď nemáte peněz nazbyt.“
Jen mávla svou útlou ručkou a jako odpověď se zdola ozval zvuk klaksonu. Vyskočila jako srnka: „To je Klaus, omluvte mě, už musím letět,“ a byla pryč. Podíval jsem se tím směrem. Stál tam veliký luxusní bourák a v něm nějaký naondulovaný blonďák. Našla si rychle náhradu a já jsem hlupák, došlo mi.
Vracel jsem se pomalu šourem domů. Cestou jsem zapadl do známého baru a ejhle, u baru seděl starý sluha, co dělal u Petersonů. Měl před sebou láhev, z které už bylo docela dost upito.
„Ahoj. Můžu si přisednout?“
„My se známe?“
„Jo, od Petersonů.“
„Aha. Dělal jsem tam třicet let a teď mě ten cápek prostě vyrazil. Naštěstí mě starý pán ukládal peníze, tak můžu žít docela v klidu.“
„ To asi mladýmu vadilo co?“
„ Měl problém to zkousnout, jako tejden starou topinku.“
Každý pár má místo, které je úplně obyčejné pro ostatní, ale ne pro ně. Například se tam ti dva poprvé setkali nebo políbili. Napadlo mě, že starý pán byl naivně zamilovaný jako puberťák a věřil tomu, že zamilovaná je i ona do něj.
„To jste byl vy, kdo pomáhal starému pánovi odvézt šperky na tu pláž, co?“ vystřelil jsem naslepo. Ne náhodou jsem zasáhl do černého. To vyprávění Evy k tomu přímo vybízelo.
Zalapal po dechu a zachrčel: „Jak jste na to přišel vy……vy… Nechte je bejt tam, kde jsou. Ta holčina si nezaslouží ani jeden pozlacený prstýnek a synáček se mu taky nepoved.“
„Nemusíte mít obavy.“
Popadl nedopitou láhev a odkolébal se na ulici.
………………………………………………………………
Pro Olafa se to hledání stalo posedlostí. Opravdu v domě nejdřív rozebral všechen nábytek, a pak i podlahy. Když si uvědomil, že ty šperky nikdy nenajde a že zničil i to co měl, zešílel a žije v malém soukromém sanatoriu.
Eva se vdala za bohatého makléře, vzápětí se rozvedla a obrala manžela o vše. Získala ale pověst kudlanky, a žádný muž už o ní prstem nezavadí. Nakonec se odstěhovala a žije někde daleko.
A poklad? Nedávno jsem četl, že na pobřeží, došlo po zemětřesení k obrovským sesuvům půdy, takže je nejspíš pohřben někde hodně hluboko a je mu tam nejlíp.