Tlačítko

Franta seděl na lavičce a třásl se zimou. Už několikrát ho napadlo, že mottem jeho života je „nemám co ztratit“: ještě v mladém věku se souhrou nešťastných okolností octnul na ulici a žil ze dne na den.
Náhle přišli dva pánové v oblecích: a oslovili ho: „František Král? Máme pro vás práci: jestli chcete, pojďte za námi.“
Práci? Pro něj? Nebo že by to byl nějaký podfuk? Ale neměl co ztratit, tak šel. Nastoupil s těmi muži do auta, chvíli jezdili po městě a pak zastavili, ovšem ne u budovy, ale u kanálu. Frantovi bylo pravda trochu divné, když jeden z pánů kanál vypáčil a posunkem Frantu vybídl, aby šel dovnitř.
Po chvíli chůze ve stoce narazili na těžko znatelné dveře, které jako by splývaly s okolím, jeden z mužů dveře otevřel čipovou kartou. Za nimi byl výtah a sjeli do podzemí.
Nakonec se Franta ocitl v takovém jakoby velínu, plno obrazovek a spousta tlačítek, z toho jedno nápadné velké červené.
„Pane Františku,“ promluvil jeden z mužů, „na světě se každý den uděje spousta zla. Lidstvo je přemnožené. Ale stačí jediná věc.“
„Jaká věc?“ nechápal Franta.
„Tohle tlačítko je napojeno na spousty atomových bomb po celém světě. Když ho stisknete, vybuchnou. Celé lidstvo zmizí.“
Franta se nezmohl na odpověď.
Muž pokračoval: „Ale je tu otázka odpovědnosti. Ani jeden člověk z naší organizace nechce tlačítko zmáčknout. A kdybychom řekli někomu, kdo by nevěděl, co tlačítko dělá, aby ho zmáčknul, odpovědni bychom byli zase my. Ale vy nemáte co ztratit. A teď jsme vám řekli, co tlačítko dělá. Máte jediný úkol: zmáčknout ho.“
Franta prudce vydechl. Takže takhle je to.
„Právě proto,“ odpověděl, „právě proto, že nemám co ztratit, to vaše tlačítko nikdy nestisknu.“
Franta se díval na oba muže. Nevěděl, co mu udělají, ale byl připravený na všechno.