Forsaken -Black Squad Pozdrav z Ukrajiny

Forsaken Black Squad

Pozdrav z Ukrajiny

Vracím se domů z další paintballové akce. Mrknu do schránky, vypadne pohlednice, stará, ohmataná. Je to koláž několika fotek – starý kostel, alej stromů, jezero, socha na náměstí. V pravém dolním rohu je nápis azbukou. Stačí mi pohled na pohlednici a silně se mi rozbuší srdce, běhá mráz po zádech. Dívám se na druhou stranu, žádná adresa, bez razítka, bez známky. Okamžitě seběhnu těch pár schodů a rozhlížím se po ulici. Bydlím na celkem klidné ulici, a teď tu je také klid, žádné podezřelé auto, žádný potulující se člověk. Vytahuji mobil s překladačem a snímám nápis „Вітання з України“ mobil hlásí „ Zdravím z Ukrajiny“. „ A do prdele“ zakleji. Znovu se dívám na druhou stranu. Nyní si všímám textu 272320SEP2025 a souřadnic. Znervoznim, rychle vyběhnu do bytu. Ani se nezouvám a pouštím počítač. Text zadám do vyhledávače, ten ho vyhodnotí jako vojenský zápis data a času – 27.září 2025 ve 23:20, zítra večer. Otevírám mapy a zadávám souřadnice. Je to kus za městem, stará opuštěná továrna. Beru mobil a volám Mílovi. Popíšu mu situaci, neváhá, ihned dává dohromady plán. Vše je domluveno. V ložnici se opírám o postel a dívám se do velkého zrcadla na skříni. Opět zkoumám svůj obraz.

Byl konec května, konečně pěkný den. Se spusedem Sašou jsme se domluvili že trochu zapracujeme na zahradě. Posekat trávu, vymlátit nálety, poklidit bordel. Holt sdílená zahrada v činžáku. Práce ám jde celkem od ruky, jeho žena Natália s dcerou se přišli podívat a donesly každému pivko na osvěžení. Odočíváme a bavíme se o životě. O plánech na léto a dovolených. Dozvídám se, že pojedou na 14 dní domů na Ukrajinu, v době kdy mám hlášenou dovolenou. Mé plány padly a tak navrhli jestli neci jet s nimi. Podívat se kde jsem ještě nebyl, Saša dodá že bych mo alespoň pomohl s nějakou prací okolo domu rodičů. Na Ukrajině jsem jeětě nebyl, ale je tam válka tak váhám. Uklidňují mě, že i když městečko Zališčyky (Заліщики), je východnější část země, tak fronta je asi 1000km daleko. Domluveno. Vyřídím si pojistku a další nezbytnosti a v domluvený den společně odjíždíme.

Cesta je asi na 13 hodin, ale se Sašou se střídáme v řízení a tak nám celkem utíká. Přijíždíme na Ukrajinské hranice. Kontrola proběhla rychle a bez potíží, jen se nás zeptali na cíl cesty a upozornili na válku. Čekal jsem důslednější kontrolu, ale nestěžuji si. Po dalších několika hodinách přijíždíme do městečka. Normálně bych řekl malé ospalé městečko, ale všímám si detailů. Obchody, restaurace, hospody a podobné očividně funguje, jen sem tam zabedněné okno, pár prázdných výloh. Lidé působí že jsou neustále ve střehu. Válka je daleko a přesto za rohem. Projíždíme městem a dál se rozhlížím, městečko se mi líbí. O kus dál, na kraji města u domu Sašovo rodičů se mi líbí ještě víc, pěkný domek, udržovaná zahrada se záhonky a stromy. A nedaleko začínající les. Satavujeme na cestě, rodiče jdou vstříc. Proběhne vzájemné představení, Rodiče se snaží mluvit pomalu a tak jim celkem rozumím, Saša občas něco přetlumočí. Ukáží mi pokoj kde budu spát. Pak se scházíme na večeři. Druhý den procházíme kolem domu a probíráme co je potřeba udělat. Není toho moc a tak budu mít i čas na průzkum okolí. Natália tráví hodně času s dcerou venku na zahradě, starají se o záhony a hrají si.

Po několika dnech práce si dopřeji oddech a jdu se porjít po okolí. Prohlížím si místní kostel, sochu na náměstí. Zpět zamířím oklikou přes les, nadýchat se příjemného lesního vzduchu.

Přicházím zpět k domu, první čeho si všímám je rozházené nářadí, Natalia s dcerou nejsou venku, přestože touhle dobou venku bývají. Něco se mi nezdá, napínám sluch i zrak. Z domu slyším křik. Zpozorním o to víc když vidím že z něj vychází voják a zamíří mým směrem. Rychle se skrývám do křoví. Zasyčím bolestí, praštil jsem se loktem o kámen. Zkliňuji dech a doufám že si mě nevšiml. Srdce mi silně buší. Voják se stále blíží. Zatajuji dech, ani se nehnu. Stále se přibližuje, jde přímo ke mně. Sakra, musel mě vidět. Opatrně nahmatám ten kámen o který jsem se praštil. Poslední metry. Stále jde ke mně. Zastavuje se kouske od křoví kde se krčím. Musí o mě vědět, nechápu že to trvá tak dlouho. Rozhlíží se. Otáčí se ke mně zády. Moje chvíle. Zatnu zuby, posbírám odhodlání to udělat. Pak dřív než si uvědomím co dělám se vymrštím, a kamenem praštím vojaka ze strany do hlavy.
Trefil jsem spánek, voják bez hlesu padá k zemi. Oddechuji si. Ale co teď? Rychle se rozhlédnu. Popadnu ho za podpaží a táhnu ho kus do lesa. Najdu vhodný strom. Vojáka prošacuji, najdu obvaz, pár náhradních zásobníku do samopalu i záložní zbraně na stehně. Sundám mu šátek a z obvazu a šátku mu udělám roubík. Opaskem mu svážu ruce za stromem. Jsem levák a tak mi je jeho stehenní pouzdro na záložní zbraň na nic, strkám tedy záložní zbraň za zády za opasek. Zásobníky nastrkám do kapes, dýku nemám kam dát, tak ji skryji mimo jeho dosah. Beru samopal do ruky. Stoupám si. Tuhnu v půlce pohybu. Krve by se ve mně nedořezal. Jen o pár metrů dál stojí další voják. Probouzí se ve mně roky tréninků a her paintballu. Tělo reaguje rychleji jak hlava. Skáču za strom. Zazní výstřel. Voják minul, uff. Natahuji samopal, doufám, že je nabitý. Překulím se a bez velkého míření střílím. Trefím se do ramene. Voják upouští svou zbraň. Oddechuji si. Stále na něj mířím, aby ho nenapdlo použít záložní zbraň. Rychle ho odzbrojím a posunkem přikážu ať se posadí k dalšímu stromu. Opět beru opasek a ruce mu svazuji za zády. Nacházím další obvazy, jedním mu dělám roubík. Druhým mu chci ovázat rameno, ale v tom kus za mnou praskne větývka. Neváhám a opět se skrývám. Přichází třetí voják, musel slyšet výstřely. V duchu kleji, „ kolik jich je, sakra?“ . Voják je překvapen scénou, rozhlíží se, ale je nepozorný. Toho využívám a opatrně se přesouvám. Než stihne zkontrolovat okolí a stav kolegů jsem mu v zádech. Dloubu ho hlavní do zad. Ihned ustupuji o dva kroky zpět. Dělám dobře. Ohání se, chce mi sebrat zbraň. Místo toho se překvapeně dívá do hlavně. Nevzdává se, snaží se upoutat mou pozornost a sáhnout pro záložní zbraň. Ale má smůlu, vidím to. Nechci ho zastřelit a tak skláním zbraň níž a střílím. Zásah dostal přímo do stehna a okamžitě se kácí k zemi. Chci ho opět odzbrojit, odtáhnou k dalšímu stromu. V tom si všimnu podivných stínů. Vzhlédnu. Dívám se asi na deset hlavní. „Do háje“. Pomalu zvedám ruce, jinak se ani nehnu. Pravačka mě nějak bolí, mrknu na ní. Vidím roztržený rukáv a pod tím rozšklebenou ránu. „ Skara, tak mě přeci jen trefil“ ,ale vypadá to jen na škrábnutí. Dva z ozbrojenců ke mně přistoupí, jeden mě zvedá a za zády mi poutá ruce, druhý mě mezi tím šacuje a odebírá vše co najde. Další kontroluje mé zajatce. Něco řekne, nerozumím mu, ale vidím jak kontroluje a převazuje všechny zranění, i to moje.

Dovedou nás do domu. Tady vidím že Saša s rodinou sedí na gauči a hlídají je další tři ozbrojenci. Zeptám se jich jestli jsou v pořádku, za to vysloužím herdu do zad. Ale vidím že na mě kývou, uleví se mi. Mé zajatce odvadí do vedlejšího pokoje, mě posadí ke stolu. Naproti si sedá asi jejich velitel. Zkoumavě si mě prohlíží, bere mé věci. Zkoumá mé doklady. Něco mi říká pochopím jen že se ptá jestli jsem z Čech. To mu potvrdím a snažím se mu říci, že moc nerozumím. V tom se do toho vloží Saša, tuším že jim vysvětluje, že moc nerozumím a že bude tlumočit. Velitel po chvilce mlčení souhlasí. Začíná výslech, klasika: Kdo jsem, co tu dělám, ke komu patřím a tak dále. Pak se zeptá jak se mi povedlo zajmout ty tři. Odpovídám že se štěstím. V tom přichází jeden z ozbrojenců a podává mu mobil. Něco mu ukazuje, pak to ukáže i mě. Jsou to má fotky s zbraní, v maskáčích, v obrněnci. Chápu, nevěří že nejsem voják. Ukazuji na svůj mobil, podá mi ho. Najdu několik správných fotografií a ukazuji je, vysvětluji že jsem léta hrál aktivně paintball. Nacházím stránku kde jsem registrován. Asi jsem ho přesvědčil. Dozvídám se že oni jsou něco jak domobrana. Potulují se krajem a hledají skupinky jako jsou ti mí tři. Skupinky jež se rozhodli využít války a strachu a obohatit se. Takže jsem jim vlastně pomohl. Konečně mám možnost si je všechny lépe prohlédnout, někteří na mě uznale kývnou, jiní jen odpočívají, ale jeden mě zaujme, stojí v koutě a tiše vše pozoruje. Neřekne ani slovo, ale je pozorný a poslouchá. Zkoumavě se na mě dívá. V tom se otevřou dveře od vedlejšího pokoje a vychází zřejmně medik, jde rovnou ke mně. Chce mi ošetřit ruku. V polních podmínkách, bez umrtvení, šití vážně bolí. Kulka mě naštěstí jen škrábla.

Vše je vysvětleno, a je nám doporučeno abychom co nejdříve odjeli zpět do Čech. Nevím jak, ale na stole náhle stojí flaška vodky, prý na dobrou práci.

Druhý den se se Sašou radíme, všechnu práci již máme hotovou a tak se rozhodujeme že další den odjíždíme.

Cesta domů je divná, tichá, ale klidná a bez potíží.

Pár dní po návratu se stavuji u Dobrmana. Vidí mou zavázanou ruku a ptá se co jsem zase dělal a jen u toho kroutí hlavou. V kuchyni u kafe mu vše povím. Dívá se na mě zvláštně, zkoumavě, tenhle pohled jsem ještě neviděl. Prý by tohle nikdy nevěřil, kdyby mě neviděl a neznal. Pak prohlásí „ A pak že je paintball jen hra na vojáčky“. „Jo, jen hraní si“, ušklíbnu se. Povím mu i o svém záměru začít cvičit a trénovat boj.

Nyní sedím v ložnici a zkoumám svůj obraz, cvičení a trénink už je znát, zhubnul jsem, rýsují se svaly. Přemýšlím jak moc mě ten zážitek změnil, čím jsem se stal. Padla pomyslná bariéra a bylo vypuštěné mé bojovnější, temnější já? Kam až mě tahle změna zavede? Co ta pohlednice, o co jde?