Peruánský deník

Kapitola I.
Návštěva.

Bylo krásné jarní dopoledne a docent historie a archeologie Jan Šmíd se s velkým potěšením díval na první rašící pažit na své zahrádce. Na stole ještě voněla ranní káva a on se již chystal odejít od okna k počítači, aby si ještě jednou pročetl svou odpolední přednášku, když viděl, že venku před jeho domem zastavilo nějaké auto. Jeho barva nebyla pod prachem a špínou vidět. Šmíd se zamračil. Žádnou návštěvu nečekal a navíc!
Ti kteří za ním jezdili, měli auta vždy pečlivě umytá a naleštěná.
Co se mi to sem cpe za obejdu? myslel si. Vzápětí se ozval zvonek a on jen neochotně zmáčkl tlačítko komunikátoru: „Ano?“
„Jste doktor Jan Šmíd? Tady Petr Kolář, syn vašeho přítele Jindry. Chtěl bych s vámi mluvit. Dlouho vás nezdržím.“
To jméno ho přeneslo o třicet let zpět.
„Ano, jistě.“ odpověděl již mnohem vřeleji a zároveň zmáčkl tlačítko.
O malý okamžik už byl mladý Kolář dole v hale. Zavolal na něj a nemohl se ubránit úsměvu, protože syn byl téměř přesnou kopií svého otce- štíhlý, s bujnou kšticí černých vlasů.
„Posaďte se a řekněte mi, co vás ke mně přivádí.“
Petr se usadil do pohodlného křesla: „ Nedávno jsem dostal něco, co se našlo na našem velvyslanectví v Peru. Leželo to tam asi dlouho, než někdo zjistil, že je to deník mého otce a poslali mi ho. Chtěl bych, abyste si je přečetl, a řekl mi pak svůj názor, co se asi s otcem stalo, ale nejdřív bych se chtěl zeptat: Vy jste byli dobří přátelé?“
„Ano, už od začátku šedesátých let. Když začaly trochu tát politické poměry, byli jsme pozvání na stáž do Peru. Byli jsme velmi mladí a upřímně řečeno i velmi ztřeštění a podnikli několik opravdu krkolomných výprav ve stylu Indiana Jonese. Měli jsme štěstí, že jsme to přežili. Několikrát on zachránil život mě a já jemu. Pak přišel osmašedesátý a my se rozhodli zůstat. Oba jsme byli přijati na Limskou univerzitu.
Tehdy se také váš otec na českém velvyslanectví seznámil s vaší matkou a vzali se. Ale zatímco já studoval a stal se profesorem, váš otec měl více dobrodružnou povahu a stále odjížděl a prováděl někde v horách externí průzkum. Hodně jsme se odcizili, a když se občas vracel, hádali jsme se. To byl také důvod, proč vaše matka požádala o rozvod a i s vámi odjela do Čech.
Stále jsem vašemu otci vysvětloval, že se takhle archeologie dělat nedá a že je jen otázkou času, kdy se mu něco stane. A taky že ano. Prostě se z jedné výpravy nevrátil.“
„A nezkoušel jste ho hledat?“
„On byl tajemný jak Sfinga. O tom kam cestuje a co hledá, se prostě odmítal bavit. Krom toho, víte, jaká je tam realita? To není jako tady vypravit se do křivoklátských lesů. Je tam bujný prales, kde už druhý třetí den po člověku nic nenajdete. Krom toho jsou tak takzvané contras. Říkají si osvoboditelé, ale starají se spíš o distribuci drog a vylupování památek. Cizinci je pro ně rukojmí, za které vyžadují výpalné a pokud ho nedostanou, nemilosrdně je zavraždí, stejně jako ty, kteří zradí.
Archeologická naleziště jsou tam majetkem celé vesnice, které rozkrádají, aby přežili. Vojenská výprava, pokud ji vůbec vláda dá dohromady,
nemá-li alespoň sto mužů, nemá šanci. Chcete mě obvinit, že jsem vašemu otci nepomohl?“
„Ne-ne, nechtěl jsem vás urazit, naopak, jsem vás chtěl poprosit o pomoc.“
„ A k čemu vám to bude? Nemyslete si, že jsem bezcitný, ale hledat někoho po tolika letech je naprosto beznadějné.“
„To vím, ale podle toho, co píše, byl na stopě něčemu hodně divnému a záhadnému. Ten deník je myslím odpovědí na to, proč zmizel. Rád bych znal váš názor.“
„No dejme tomu, podívám se na to, jestli mi důvěřujete a necháte mě to prostudovat. Dáte mi nějaký kontakt na sebe?“
Petr mu napsal na lístek své číslo mobilu, podali si ruce a odešel.

Kapitola II.
Deník.
Šmíd otevřel sešit se zažloutlými stránkami a vybledlým písmem. Začínal s datem uprostřed roku, z čehož se dalo soudit, že předešlý se ztratil.
Neměl čas ho číst a tak jej jen zběžně prolistoval. Ale pak už se musel vydat do práce, nicméně se vůbec nemohl ten den soustředit, přeříkával se, zadrhával, protože v duchu musel myslet stále na ten starý sešit na svém stole. Konečně už hodně pozdě večer dojel domů, pohodlně se usadil v křesle a dychtivě otevřel deník svého přítele.
Zpočátku byl psán pečlivým pro Koláře typickým šikmým písmem:

…. Stále ještě nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem se nechal přemluvit a souhlasil s tím, že se přidám k Noelově výpravě, ale byla to lákavá nabídka.
Dokud jsme byli ve městě, choval se normálně, ale na konečné úzkokolejky, kde na nás čekal jeho průvodce s několika muži a soumary, se vše změnilo a mám pocit, že jsem pro ně jen nějakou přítěží. Ani ten jeho doprovod se mi nelíbí a nevzbuzuje důvěru. Obzvlášť Petersn vypadá vysloveně jako zabiják a vzbuzuje u mě velké obavy.
Tvrdili, že účelem výpravy je pouze zdokumentovat, nějaké dávné sídliště vysoko v horách, ale vypadá to tak, že půjde o vyloupení nějakého naleziště.
15. červen.
Cestujeme spletí úzkých údolí již třetí den. Petersn se s Noelem často během odpočinku o něčem domlouvají stranou od ostatních a já jsem jednou zahlédl, jak Noel vytahuje ze své tašky jakýsi kus starého zašlého papíru a společně do něj nahlížejí. Předstíral jsem, že to nevidím a doplňuji zápisky.
17. červen
Včera se ti dva zase radili a dnes ráno jsme se vraceli asi pět kilometrů a pak jsme sešli z cesty a vydali se úzkou jen místy viditelně prošlapanou cestičkou šikmo vzhůru kamsi do kopců. Také se od dnešního rána v mé blízkosti jakoby nenápadně zdržují dva Petersnových mužů.
Později.
Museli jsme dnes často odpočívat, lidé, ale hlavně plně naložení soumary náročný výstup hodně vysiloval.
Nyní jsme se utábořili v malé vesničce, je zde jen dvacet, třicet lidí. Místní starosta je stařík, ke kterému ostatní vzhlížejí s velkou úctou, protože byl dokonce i v hlavním městě a umí trochu anglicky a španělsky. Nejdřív cosi dohadovali a pak Noel přišel za mnou a zkusil být přátelský, ačkoliv předtím semnou sotva ztratil slovo:
„Ten dědek zatracená si podmiňuje to, že nás tu nechá přenocovat tím, že se někdo podívá na jeho fakana. Z nás nikdo doktořině moc nerozumí, co vy? Nepodíval byste se na ní?“
Od jisté doby jsem sebou radši bral nějaké základní léky, v džungli byly užitečnější než revolver, a kurs první pomoci jsem taky absolvoval, tak jsem řekl, že proč ne.
Holčička byla asi desetiletá. Ležela v nuzné chatrči na rohoži a měla vysokou horečku. Domlouval jsem se tím jejím dědečkem všelijak, a on brzo pochopil, co potřebuji. Jako nejlepší řešení mě napadl klasický studený zábal a acylpyrin. Zprvu byla úplně apatická, ale později už jí teplota klesla. Seděli jsme tam nad ní až do rána a hlídali jí. Ráno už na tom byla mnohem lépe. Na rozdíl od dědy mluvila velmi obstojně španělsky a tak začala tlumočit. Nechal jsem jí udělat silný masový vývar a dobře hlídal, co do hrnce dávají. Posílilo jí to a dopoledne už chtěla chodit. Konečně jsem se mohl jít vyspat.


18.6.
Petersen s Nolem přišli s tím, že budou pokračovat v cestě, a já jsem si uvědomil, že tohle je vhodná příležitost se od nich odpojit. Vymluvil jsem se tedy na to, že u malé ještě musím zůstat, protože nebezpečí recidivy není zažehnáno a že pokud mi řeknou, kam jdou, pokusím se je dohnat.
Nemohl jsem si nevšinout, jak si vyměnili tázavý pohled, ale pak mi řekli směr cesty. Pozoroval jsem je, jak se pakují, a byl jsem rád, že jsem téhle podivné bandy zbavil, ale na druhou stranu mě zajímalo, kam míří a co mají v plánu.
Sotva zmizli, čekalo na mě překvapení, když ke mně děda přišel a čistou španělštinou mi nejprve děkoval za záchranu života své vnučky. Ptal jsem se, proč předtím dělal, že neumí, a on odpověděl: „ Běloši nám jen málokdy přinesou něco dobrého.“
Začal jsem si balit věci, rozhodnut, že je budu z povzdálí sledoval, ale děda mě zastavil : „Nechoďte nikam, vím, kam jdou.“
Díval se na mne přitom tak divným pohledem, že mě až zamrazilo.
„Hledají Eldorádo, ale nikdy ho nenajdou.“
„Eldorádo? Jsou to jen pohádky!“
„Myslíte? Tak si zkuste odpovědět na otázku, kam zmizelo všechno to zlato a stříbro, co snášeli poddaní, aby jejich král dostal milost. Když ho přesto proradní Španělé popravili, všechno to zmizelo. Zmizel i zlatý řetěz, dlouhý sto sáhů, ukutý z masivních článků. Ačkoliv Španělé krutě umučili stovky indiánů, nedostali z nich ani slovo. Nenašli ani jediné zrnko zlata.“
„Viděl jsem, že Noel má nějakou starou mapu.“ opáčil jsem.
„Mapy!“ vyprskl děda pohrdlivě, „Takových koupíte ve městě za pár centimů deset.“
……………………………………………………………………………
Šmíd v této chvíli přerušil čtení a zamyslel se.
Příběh o výkupném za Atahualpu a o Eldorádu byl všeobecně známý, ale o tom, že jeho součástí měl být i Huascaranův řetěz, se vědělo již méně.
Ten děda musel být velmi dobře informován.
Zazvonění telefonu ho probralo ze snění. Ozval se jeho univerzitní kolega:“ Halo, kde jsi? Nestalo se ti něco? Nebo už mám sklerózu a zapomněl jsi, že máš dnes přednášku?“
Šmíd se podíval na hodiny a zděsil se. Vůbec během čtení nemyslel na čas a teď se bude muset prokličkovat pátečními přeplněnými silnicemi do Prahy. Hodil chvatně sešit do zásuvky, popadl štos papírů a vyrazil ven.


Kapitola III. Pokračování deníku.

Hned jak se Šmíd vrátil domů, znova si sedl k sešitům svého přítele a začetl se do pokračování. Písmo se zde měnilo a bylo znát, že Kovář psal v chvatu.

……„Pojď, něco ti ukážu:“ řekl děda a už mě táhl ven z vesnice. Sotva jsem si sebou stačil vzít pár nezbytností. Nešli jsme stejnou cestou, kterou výprava odešla, ale zahnuli jsme vzhůru do úzké průrvy. Zatímco já jsem brzy sotva popadal dech, pro mého průvodce jakoby to bylo procházka.
Úzké údolíčko se klikatilo, až posléze se rozšířilo do planiny, kde uprostřed malého palouku stálo několik dřevěných chatrčí.
Tady mi děda ukázal, abych se skrčil a byl zticha. Schovali jsme se nad srázem do hustého křoví nad cestou, kterou jsme přišli.
Po chvíli ticha špitl: „Contras!“
Vůbec nevím, jak vytušil, že tu nejsme sami, protože se nikde nepohnul ani lístek.
K mému překvapení to netrvalo moc dlouho a opravdu sem z druhé strany přicházel Noel a jeho lidé. Když byli asi uprostřed plácku, ozval se odněkud výstřel a silný hlas španělsky zavelel: „Stát! Odhoďte zbraně a vzdejte se. Jste v obklíčení!“
Muži byli zaskočeni, rozhlíželi se po okolí, ale nikde se nic ani nepohnulo. Dívali se po sobě chvíli rozpačitě, ale pak jim Petersn dal rukou pokyn a oni jeden po druhém trochu neochotně odkládali pušky. Dobře si uvědomovali, že útočníci jsou dobře kryti pralesem.
Jakoby odnikud se ze zeleně objevovali muži v polovojenských khaki uniformách se zbraněmi připravenými ke střelbě.
Následující děj se odehrál v několika málo vteřinách, ale já ho vnímal jako zpomalený film.
Jeden z Petersenových mužů sáhl pod sako a v jeho ruce se objevil kolt. Bylo to pošetilé, neměl nejmenší šanci.
Vojáci zareagovali ihned jako profesionálové a bez milosti začali pálit. Když střelba utichla, ležela celá výprava v kalužích krve na zemi.
Zabijáci je začali bezostyšně mrtvé prohledávat.
Zvedal se mi z té hrůzy a chladnokrevného vraždění žaludek, ale vrtalo mi hlavou, jak mohl děda vědět, že se to stane právě zde a tak jsem se také šeptem zeptal.
„Viděl jsem to ve snu, duchové mi to ukázali.“
„Vemte zbraně a pospěšte si,“ pobízel velitel přepadového komanda. Postával opodál a po vzoru Che Guevary kouřil tlustý doutník. Tlupa si počínala zručně, bylo znát, že v tom mají praxi. Nacpali ukradené věci do vaků, hodili si jejich zbraně na ramena a hlasitě se bavíc, jakoby právě nepostříleli tucet lidí, se vydali na cestu.
Ležel jsem a dodatečně jsem se celý rozklepal. Dal jsem si lok z malé láhve whisky a to mě uklidnilo.
„Musíme pryč,“ řekl stále potichounku můj společník.
Kývl jsem. Nemohli jsme pro mrtvé nic udělat, neměli jsme ani potřebné nástroje, abychom je mohli pohřbít. Navíc nebylo bezpečné se tu déle zdržovat.
Přesto mi to nedalo, abych nezašel mezi mrtvé. Ne abych se o tom ujistil, nepochyboval jsem o tom, že zabijáci odvedli perfektní práci, ale abych se podíval, zda v Noelově kabele zůstala mapa.
Nebylo mi dobře, když jsem překračoval mrtvá těla. Naštěstí byl téměř vpředu.
Měl jsem štěstí, v jeho tašce jsem opravdu našel stočený svitek.
„Také tě posedla zlatá horečka? Dopadneš stejně jako ti tady.“
Stál vedle mne a díval se mi přes rameno.
„Netoužím po indiánském zlatě, nehledám ani Eldorádo, jen mě zajímalo co je na té mapě.“
Moc jsem nechápal, jak se podle toho plánku mohl někdo orientovat, patrně k tomu sloužili malé značky, které ale mě byly nesrozumitelné.
Mapu jsem zabalil, strčil si ji za košili a její studium jsem se rozhodl odložit na vhodnější dobu.
Nebyl už důvod se tu zdržovat. K mrtvým se mezitím stahoval hmyz a věděl jsem, že během krátké doby z nich nezbude nic než holé kostry.
Na mapě mě nejvíc zaujal obrázek, na kterém byl jakýsi kopec podobný velbloudu, na jehož boku byl nakreslen obdélník a v něm ještě jeden menší.
Vraceli jsme se do vesnice, ale tentokrát zase jinou cestou. V prudkém stoupání mi brzy došel dech, ale děda šel stále svižným krokem. Teprve po půlhodině chůze, kdy už jsem funěl jak lokomotiva, jsme se zastavili. Svalil jsem se na zem a snažil se popadnout dech. Povedlo se mi teprve po dlouhé chvíli. Musel jsem hned začerstva dopsat své zážitky do deníku. Nadalo mi to, abych se pak nezačal ptát na mapu.
Rozbalil jsem ji a ukázal svému příteli: „ Jak se v tomhle mohli vyznat?“
„Co je tohle?“
„Aramu Muru. Skála nahoře na hřebeni. Kdysi dávno, nikdo už neví kdy, tam byla opracována jedna stěna,“ odpovídal neochotně. „Je to nedaleko.“
„Rád bych se tam podíval.“
Nechal se přemlouvat, ale nakonec souhlasil, že mne tam zavede: „ Je to posvátné místo, ne pro bělochy, ale ty jsi zachránil mou vnučku, jsem Ti zavázán.“
Ovšem „nedaleko“ v jeho podání bylo pěkně ostré stoupání odhadem více než pět kilometrů. Konečně začal prales řídnout a stáli jsme na vrcholku kopce, kterému vévodilo vysoké veliké skalisko. Ale teprve když jsme ho obešli, uviděl jsem to, co bylo nakresleno na obrázku.
Nebyla to žádná impozantní stavba, ale přesto podivná, tajemná a znepokojující. Skála zde byla otesána do hladka a orámována dvěma zářezy. Uprostřed byla další zahloubenina.
„Kdysi dávno,“ začal vyprávět děda, „právě tady byl vchod do posvátného města, kde střechy chrámů byly pokryty zlatými plechy. Zlatá byla i dlažba ulic. Poté, co přišli dobyvatelé, zajali vládce Inků a popravili ho, všechno zlato, které snášeli jeho poddaní, bylo odneseno právě tam. Kněží tuto bránu uzavřeli mocným kouzlem a všechny hledače prokleli strašlivým způsobem na věčné časy. Ve městě prý všichni žijí spolu s novým vládcem Tupcem Amaru v bezčase. Nechali tady jen tento vstup, tuto přechodovou bránu, kudy občas procházejí kněží, aby se přesvědčili, zda ještě trvá vláda bílých mužů, protože podle jejich dávného proroctví prý jednou přijde doba, kdy z nebe sestoupí velký bůh Virachocca a jedním úderem mocné zbraně srazí nepřátele do podsvětí a vláda se vrátí do rukou těch, kterým tato země právem patří.“
Náhle své vyprávění přerušil a řekl úplně jiným tónem: „Přicházejí!“
Nemusel mi říkat kdo. A už skákal jako mladý kamzík nahoru na skalisko.
I tentokrát ho jeho instinkt nezklamal. Netrvalo to ani minutu a už se na palouku, kde jsme ještě před chvilku seděli my, objevila známá skupina. Jaké bylo mé překvapení, když jsem vedle vousatého velitele uviděl Petersena. Vojáci( nebo bych spíš měl psát bandité) si posedali. I pro ně byl výstup v horkém dni namáhavý, ale ti dva došli až těsně ke skále a zastavili se. Petersen ukázal přede sebe a řekl: „ Tak vidíte, že jsem vás sem dovedl, a nepotřeboval mapu.“
„Měl jsi se toho doktůrka zbavit už dávno. Nebyl tak hloupý, jak jsi mi tvrdil a stopoval vás. Nevím sice, jak se mu to mohlo povést, ale chybějící mapa to dokazuje. Je docela možné, že sem dříve nebo později dorazí, takže bys mi měl ukázat, kde je ta tvá cesta do Eldoráda. Zatím vidím jen kus skály a nějakou dírou.“
Velitel mluvil s Petersenem velmi rozkazovačným tónem, vědom si asi podpory svých společníků.
„Nevěřím, že si vzal on, určitě sedí ve vesnici a pečuje o toho indiánského fakana. A ty se dobře dívej!“
Vykoukl jsem opatrně, ale myslím, že i kdybych vylezl ven celý, nikdo by si mě v tom momentě nevšiml. Petersen totiž sáhl pod košili a vyndal nějaký předmět, který se zaleskl ve slunci. Ostatní vojáci, na to ihned zareagovali, vstali a seskupili se okolo těch dvou. Z té výše jsem neviděl co to je, ale Petersen s tím zmizel pod námi.
Malou chvíli se nedělo nic, ale pak se vousatý velitel děsivě zašklebil a zařval: „ Podvodníku, lháři!“
Vytáhl pistoli a vystřelil. Otočil se k ostatním a zavelel: „ Balíme, jdeme. Vracíme se do vesnice. Najdeme toho doktora a podáme si ho.“
Slezli jsme dolů. Petersen tam ležel v tratolišti krve.
Děda na něj ukázal: „Další oběť prokletí.“
„Ale teď musíš pryč. Půjdou po stopách a vrátí se,“ a vytáhl kotouč z ruky mrtvému.,
„ Máme klíč. Bůh ví, kolik lidí zemřelo, než se k němu dostal! Pošlu tě branou pryč.“
„A co prokletí Eldoráda?“
„Jsi první běloch, který netouží po jeho zlatu, tak to musíš risknout. Buď tam, nebo kulky banditů.“
„A vy?“
„Nikdo si nevšímá starého indiána.“

Dopisuji v rychlosti tyto poslední řádky. Nevím, co bude dál. Deník svěřím dědovi, aby ho po svých lidech poslal do hlavního města na ambasádu, snad se dostane do správných rukou.
………………………………………………………………………….

Zde zápis v sešitu končí. Šmíd zaklapl sešit, zavřel oči a zasnil se. V duchu byl o třicet let zpět v pralese, cítil jeho zvláštní vůni. Věděl, že mu ten podivný příběh, který právě dočetl, nedá spát a on se tam vypraví, aby vše viděl na vlastní oči.