Všechno bude v pohodě

                                                Všechno bude v pohodě

Válka. Slovo, které pro mě dlouho znamenalo zábavu. Fiktivní pojem, který jsem

znal jen z televizních seriálů, filmů, knih a počítačových her. Popkultura je plná

válek – Hvězdné války, Call of Duty, Pán prstenů, Hra o trůny… Zábava. Až do dne,

kdy se fikce změnila v realitu a slovo válka dostalo děsivý, skutečný význam.

Televize nefungovala, z rádia šel jen šum. Internet vypadl před týdnem a

telefonní sítě teprve včera. Máme strach o své blízké, ale zároveň jsme si začali více

vážit jeden druhého.

Včera v noci jsem si ze sklepa přinesl starý kazeťák. Zapnul jsem ho do zásuvky,

sedl si za stůl a ladil stanice v naději, že něco zaslechnu. Po chvíli jsem začínal

klimbat, pomalu na mě přicházel spánek, když najednou prásk – hlasité prasknutí z

rádia. Pak se ozval nejasný hlas: „Pro ty, kdo poslouchají… Němci se ještě drží…

Paříž není… Londýn mlčí…“ Následoval jen šum.

Ráno jsem šel do krámu. Místo obvyklého hluku a tlachání tu bylo prázdno. Lidé

se spolu nebavili, nikdo se nezastavil na kus řeči, nikdo neremcal, že není čerstvé

pečivo. Každý nakoupil jen to, co potřeboval, a odešel.

Bylo otevřeno jen proto, že majitel, starý Krajzl, chtěl vyprodat vše, co měl, než

vypnou i elektřinu. Došel jsem k pokladně a chtěl zaplatit. Krajzl se na mě podíval a

řekl: „Už jsou u hranic… Říká se, že prezident a vláda utekli na západ.“

Dorazil jsem domů a má žena se mě zeptala: „Všechno v pořádku?“ Nikdy jsem ji

nelhal. Zahleděl jsem se jí do krásných očí a řekl: „Já nevím.“

Seděl jsem v kuchyni za stolem. Na klíně mi spala naše fenka Nelinka, dítě,

které jsme nemohli mít. Její drobné tělo se občas pohnulo, když venku zafoukal vítr.

Hladil jsem ji po vlasech. Ano, vlasech – ona nemá srst, ale vlasy, jak mi

několikrát zdůraznila Marie. Každé dva měsíce jsme s ní jezdili na stříhání. Neměla

to ráda, brali jsme to jako návštěvu u zubaře. Před cestou domů jsme se zastavili v

obchodě a za její statečnost jsme Nelince koupili její oblíbené pamlsky. Měla

takovou radost – ne kvůli pamlskům, ale z toho, že je s námi doma.

Má žena, Marie, připravovala oběd. Má milovaná. Miloval jsem ji už pět let. Byla

nemocná, trpěla depresemi a úzkostmi, a už tak bylo těžké ji chránit před jejími

vlastními myšlenkami. A teď… teď jsem ji musel chránit i před strachem vnějšího

světa. Ale já sám se bojím.

Zaslechl jsem křik. Položil jsem Nelinku na zem a vyšel na balkon kuchyně.

Podíval jsem se dolů na ulici. Lidé stáli s hlavami zvednutými k obloze. Někteří

běhali, jiní jen ztuhli na místě. Vzduchem se nesl dunivý hukot letadel, kovové

drnčení motorů a ostrý křik lidí.

„Letí sem!“ zakřičel někdo z davu. Panika se rozšířila jako oheň.

Z dálky se ozvala rána. Raketa dopadla na střechu domu o ulici dál. Střepy a

prach se vznášely vzduchem. Lidé křičeli, někteří padali na kolena, jiní se drželi za

hlavy. Všude kolem se linul zápach spáleného plastu a kouře.

A pak to přišlo. Raketa dopadla přímo před náš dům, odrážela se po dlažbě jako

žabka na vodě – ale nevybouchla.

„Marie!“ zakřičel jsem a vběhl do bytu.

Stála u dveří kuchyně. Tělo se jí třáslo, slzy jí stékaly po tvářích. „Já se bojím,

Ríšo! Kde je…?“ „Nelinko!“ křičela.

Podíval jsem se pod postel. Schoulila se tam, chudák, celá se třásla. Rychle jsem

ji popadl do náruče a druhou rukou chytil Marii za ruku.

„Drž se mě,“ řekl jsem přísně. „Musíme do sklepa. Neboj se.“

Vyběhli jsme na chodbu. Stěny domu se otřásaly, z horních pater padal prach.

Každý náraz, každý křik byl jako úder do hrudi.

Podíval jsem se na Marii – měla oči plné slz a strachu ze smrti. Nikdy jsem ji

nelhal… Podíval jsem se jí do očí a zašeptal: „Vše bude v pohodě, neboj, milu…“

Pak přišla bolest, prach a tma. Poslední věc, kterou jsem cítil, byl stisk dlaně mé

milované ženy, které jsem zalhal jen jednou.

Poté nastalo ticho.