Hadí pramen

Bylo sychravé podzimní ráno. Paní zima již pomalu dávala vědět o své přítomnosti. Karlovy Vary se začínají probouzet do nového dne, který si připravil pro obyvatele historického centra nepříjemné překvapení. Paní Nová, která má na starosti toalety na kolonádě, vykřikla. Pár holubů polekaně vzlétlo nad střechy starých smutných vil. V noci se stala vražda.
Do práce právě míří začínající kriminalista Robin Majer. Z domu dnes vyrazil na rychlo, jelikož se v noci velice nepříjemně pohádal se svou snoubenkou, a jak se chtěl vyhnout další hádce, tak popadl první bundu co našel a vyrazil. Bez oběda a zimního oblečení v autě bědoval. Měl delší dobu deprese z rozpadajícího se vztahu, v práci mu to zatím příliš nešlo a pochyboval o cestě, kterou se rozhodl v životě jít. Smutně vykročil do kanceláře, kde ho okamžitě starší kolega sjel, že jde pozdě, a že se stala vražda, tak ať zavolá domů, že dnes nepřijde. Robina ještě víc zamrzelo, že dnes nemá oběd. Domů se mu volat nechtělo, nechtěl dávat Janě další příležitost k hádce, a tak se rozhodl, že jí to řekne až později. Sklesle usedl do křesla v kanceláři a dal se do vyplňování papírů a příprav na výjezd.
Z hospody u vřídelní kolonády co nese vznešený název U Vřídelní vody se vykymácel pan profesor Viktor Černý s nadpozemským bolehlavem z alkoholu, kterému v noci holdoval. Sychravé ráno bylo pro jeho kocovinu, jako lék. Opřel se o jednu z budov na hlavní třídě a vyzvracel se do květináče s Thují před vchodem. Zamrazilo ho na zádech a na čele se mu udělali kapky potu velké jako dětský palec. Napřímil se a pomalu se potácel po jinak plné, momentálně prázdné ulici. Zaslechl výkřik. Zbytek alkoholu v jeho krvi zažehl jeho zvědavost, a tak se rozhodl co nejrychleji mu jeho nohy dovolí zajít podívat na to co se za Mlýnskou kolonádou stalo. Potkal tam paní Novou, která byla bledá jako dřevo na jedné z kolonád. Uviděl mrtvého muže, který ležel u Hadího pramene na konci promenády, znovu se pozvracel.
Do své ordinace vešel, tak jako každé ráno přesně v 7:30, pan doktor Martin Starý. Pokračoval dále do ordinace a přesně podle svého harmonogramu si uvařil kávu, usedl do svého oblíbeného křesílka v čekárně, otevřel svůj oblíbený sportovní časopis a dal si přesně patnáct minut čtení s ranní kávou. Byl zrovna zabraný do článku o cyklistice, když zazvonil telefon. Otráveně vzhlédl na přístroj co ho ruší při jeho rituálu.
Založil si stránku, časopisy na stolečku urovnal do komínků a vstal. Hlas v telefonu mu sdělil, že se stala vražda, a že si vyšetřovatelé žádají jeho přítomnost na místě činu. Martin si povzdechl, dopil kávu, sestře řekl, že dnes neordinuje, převlékl se zpět do civilu, vzal svůj cestovní kufřík, šedivý kabát a vyrazil ven.
Robin zrovna přijížděl ulicí u Smetanových sadů, doktor, kterého po telefonu předvolal již byl na místě a motal se kolem mrtvoly, spatřil i dva svědky co postávali nedaleko a již mluvili s policistou. „Dobrý den pane doktore,“ pozdravil Robin. „Dobrý, tak co si myslíte, že se tu stalo?“ řekl Martin. „No co jsem zatím slyšel od chlapů z výjezdu, tak toho nebožáka našla támhle stojící paní a ten pán šel jako první kolem. Co myslíte, že byla příčina smrti?“ „Po předběžném ohledání můžu říct, že má opařená ústa, na hrudníku vypálený cejch a bodnou ránu, víc nám prozradí pitva.“ Dále už jen pokračoval rutinní postup, při kterém se nalezli doklady mrtvého muže v náprsní kapse, jmenoval se Václav P. První stopa byla na místě a Robin dostal za úkol jí prověřit. Když však procházel kolem svědků, tak ho přítomný pán zastavil. „Zaslechl jsem, že nebožtík měl na své hrudi cejch, je to pravda?“ „Ano pane….pane…pane Černý,“ odpověděl nevzrušeně Robin. „Mohl bych ho vidět?
Abyste pochopil, jsem profesor historie a musím neskromně uznat, že se v symbolech poměrně slušně vyznám.“ Robin chvíli váhal, koukl se po policistovi za jeho zády, který kývnul. „No tak dobrá, ale musím vás upozornit, že to není pro slabé povahy.“ S těmi to slovy podával Robin do rukou profesora tablet s fotkami hrudníku nebožtíka. „Á ano poznávám to, toto je symbol pro vodní pramen, pokud si dobře vzpomínám, tak tento symbol využívali k označování cest, které vedli ke studánkám nebo zdrojům vody, ale že by ho někdo využil jako cejch, to jsem ještě neviděl. Vypadá to, jako by to bylo vypáleno v rámci nějakého obětování bohům.“ Profesor si symbol ještě prohlížel, však už si na nic víc nevzpomněl, ale přislíbil, že si doma pročte staré spisy a zastaví se na služebně. „Nuže dobrá pane Černý, budu vás očekávat, nyní mě omluvte.“ Řekl Robin a odjel dál pátrat po panu Václavovy P.
Martin dojel na pitevnu, při čekání na příjezd mrtvoly se v myšlenkách vrátil ke svému časopisu, oblíbenému křesílku a příjemnému teplu co mu v ordinaci panovalo. Lehce zasténal. Z myšlenek ho vytrhl příjezd vozu, „No je čas pustit se do práce.“ Martin pečlivě a s chirurgickou přesností prozkoumával ostatky, zapisoval si poznámky. Svou zprávu zaslal na velitelství pro pana Robina Majera ve 14:30.
Unaveně se protáhl, zadíval se na hodinky, zatoužil po hrnku teplé kávy, a tak vyrazil zpět do své ordinace.
Robin se celý den pídil kdo to byl Václav P. Letní bunda, kterou měl na sobě ho téměř vůbec nehřála a nadával si, že vyrazil ráno, tak unáhleně. Prošel několik podniků, kde by Václava mohli znát, obešel i sousedy, když zjistil, ve kterém z paneláků bydlí a zjistil pár nepříjemných faktů. Václav byl nespolehlivý, zapletl se s ruskou mafií, které navíc dlužil nemalý obnos peněz a slovy jedné sousedky: „Byl to, tak trochu parchant.“ Měl tedy mnoho nepřátel a jednoho velkého nepřítele, vůdce mafie Jurie Babu. Když se vrátil na služebnu, tak už byla tma, vzpomněl si, že musí zavolat domů. Doma telefon jen vyzváněl, ale nikdo ho nebral, takže na něj byla Jan ještě naštvaná, nechal jí tedy vzkaz, že se stala mimořádná událost, a že dnes přespí na služebně. S povzdechem zavěsil a pustil se do vyplňování papírů.
Robina probudila hrozná bolest za krkem, jelikož si ustlal na klávesnici. Unaveně se rozhlédl a protáhl se. Mohlo být, tak kolem 4 ranní. Zamrkal, koukl do hrnku na stole, kde zjistil, že nemá kávu.
Rozhodl se, že ze všeho nejdříve si dá hrnek teplé kávy, dopíše papíry, přečte si pitevní zprávu a pak koupí nějakou snídani a vyrazí za Janou domů a snad s ní bude lepší řeč.
Konečně přišla řada na pitevní zprávu, která měla vnést lepší světlo do případu. Pan doktor Martin Starý píše, že tělo pana Václava P. bylo před smrtí znetvořené, a to cejchem na hrudi připomínající hada co se plazí kolem pramene a dutinu ústní měl zjevně opařenou vařící vodou. Smrt vznikla následkem bodné rány na levé straně prsního svalu a bodnou ránou do levého podpaží. Údery byly vedeny přesně, takže došlo k okamžité smrti. Ostatky vykazují, také svázaní, a to kolem zápěstí, kotníků a krku.
To je zvláštní pomyslel si Robin, je to jako nějaké obětování. Vyplnil ještě pár papírů, mezi nimi i předvolání k výslechu sousedům Václava, Jurie Babu a dvou klíčových svědků paní Novou a pana profesora Viktora Černého. Bylo už půl deváté, když se Robin zvedal od svého stolu. Vyšel na denní světlo a zamířil do pekárny. Ráno bylo mnohem teplejší než předchozího dne, zdá se že se ještě hlásí o pozornost léto.
Pan doktor toho rána přišel jako obvykle ve stejnou hodinu do své ordinace a spokojeně usedl s kávou do čekárny i pan profesor, který se snažil zahnat špatné vzpomínky na znetvořeného umrlce pitím, se vypotácel ze své oblíbené hospůdky U Vřídelní vody.
Když se Robin vrátil ze svého pokusu o udobření se svou snoubenkou zpět do kanceláře, který se moc nezdařil, jelikož jí oznámil, že nebude moc doma, kvůli případu, již probíhal výslech svědků v plném proudu. Sousedé už byly vyslechnuti a paní Nová právě podávala svou verzi. Robin si pozval z čekárny pana Babu. „Pověste mi něco o panu Václavovi,“ začal Robin. „Byl to takový veselý mužik, který se však uměl zaplest i s nepšijemnými lidmi.“ „Nepříjemní lidé, tím myslíte tu vaší, jak to říct, organizaci?“ „Da, má rodina, Václav se mi zaručil, že pokud mu pomůžu určitým finančním obnosem v jeho podnikání, tak mi vše vrátí a přihodí ještě tučný šek.“ „Takže vám to nevrátil, a vy jste zakročil?“ zeptal se Robin. „Ne, jen ho moji chlapci lehce jak se to žekne ponyukhali, pocuchali, ale nezabil bych ho, ty peníze jsem potšeboval zpět.“ „Já neříkal, že je mrtvý,“ řekl se značnou dávkou odvahy Robin. „Pane Majere, věšte, že i já jsem se připravil na toto předvolání a fámy o tom, že byl někdo nalezen uprostřed kolonády mrtví, se šíží rychle,“ řekl Jurij. „NO dobrá! Vraťme se k tématu. Znáte někoho, kdo by mu kromě vás chtěl ublížit ?“ „Spousty lidí, ten chlap byl prase, spal se ženami a pšítelkyněmi vlivných mužů a co vím, tak ne jen já jsem mu půjčil peníze.“ „Takže vinu na jeho smrti odmítáte?“ „Da, pane Majere. Bylo to s vámi velice milé, ale já jsem velice zaměštnaný člověk, takže se budeme muset rozloušit.“ S těmito slovy Jurij vstal a chystal se k odchodu. „No tak moment! Tady jste na policejní služebně, nemůžete jen tak odejít.“ „Ale můžu, to mi věšte pane Majere, to že tu jsem, je jen proto, že jsem tu chtěl být, a ne že jste to chtěl vy. Přeji vám hezký zbytek dne.“ Jurij vzal za kliku pozdravil pár policistů co procházeli po chodbě a zmizel ze služebny. Robin osiřel v místnosti, zapsal si pár poznámek a vyšel na chodbu. „Pan Černý, ten profesor, ještě se nedostavil?“ Zeptal se policisty. „Ne a nemyslím, že dorazí. Řekl bych, že vyspává jednu ze svých kocovin,“ odpověděl mu policista. Robin se vrátil do své kanceláře a zahleděl se z okna. Vnukl se mu nápad, že by mohl pana Černého zkusit zastihnout doma a zeptat se ho na ten cejch. Ale potřeboval bych, aby ho případně někdo probudil, alespoň do částečné bělosti. Zkusím zavolat tomu panu doktorovi Starému. Sáhl po sluchátku a vytočil ordinaci.
S panem doktorem měli sraz ve tři odpoledne u domu pana Černého. „Dobrý den doktore, děkuji že jste se mohl dostavit, potřeboval bych ho probrat k životu, aby mohl alespoň soukromě mimo záznam něco vypovědět,“ řekl Robin. „Dobrý den, jo není problém, dnes jsem již stejně neměl pacienty a malé vzrušení z nových informací mi prospěje.“ Zaklepaly na byt číslo 19. v nejvyšším patře. „Co to je, kdo to je?“ Ozvalo se nerudně od dveří. „Dobrý den pane Černý, tady je vyšetřovatel Majer, vzpomínáte si na toho mrtvého na kolonádě, potřeboval bych s vámi prohodit pár slov.“ „Přijďte jindy, momentálně mě bolí strašlivě hlava,“ odpověděl Viktor. „Pro tento případ jsem si přivedl i pana doktora Starého, byl také na místě činu a mohl by vám od vašeho stavu pomoci.“ odpověděl Robin a doktor mezi tím pozdravil. „No dobrá, dobrá, tak pojďte dál, je otevřeno.“ Oba vstoupili, doktor změřil tlak panu profesorovy a namíchal mu šumák a ještě mu vpíchl nějaký, jak on specifikoval „protikocovinový driják“. „Hergot doktore vy jste kouzelník, už se cítím zase střízlivý. Nedáme si skleničku ?“ řekl vesele Viktor. „Ne pane profesore, teď ne. Pojďme prosím mluvit o případu.“ „Dobrá, ale než vám něco řeknu, co si tahle potykat? Já jsem Viktor, Viktor Černý.“ „Dobrá já jsem Robin Majer, Ahoj.“ „A já Martin Starý, těší mě.“ Řekl nepřítomně doktor. Když si uklízel své náčiní. „Tak tedy Robine, nemohl jsem spát a dal jsem si pár skleniček, ale to je jedno, hledal jsem něco v knihách co tu mám o znameních. A nalezl jsem, že je to pradávná symbolika z časů Velké Moravy a jak jsem předpokládal, označovali se tím prameny. Ale něco mě zarazilo a snažil jsem se zjistit víc, však vše co jsem našel bylo jen v krátké zmínce v knize o okultizmu z 19. století. Nalezl jsem tento symbol jako jeden ze symbolů pro vodu při vyvolávání různých nemocí a kleteb, který využívala jakási tajná Sliterinská sekta. Tato sekta podle toho mála co jsem zjistil, chtěla vyvolat nemoc co by očistila lidstvo od přelidnění a jen vyvolení by měli protilék a díky tomu by mohli řídit poměrně hravě dění ve světovém měřítku. Však podle oficiálních zdrojů se rozpadly před první světovou válkou, jelikož předpokládali, že se jim konečně povedlo vyvolat světovou genocidu, však neměli onen protilék, a když byl ve válce zastřelen nejvyšší z kněží, tak ostatní prý ztratily víru.“ Dopověděl zadýchaně Viktor pozorujíc mlsně lahev koňaku ve vitrínce. „To je zajímavé a já vám děkuji, že jste si dal takovou práci, proberu to s kolegy. Nyní můžete dále odpočívat, my už si půjdeme po svých.“ Sdělil Robin a otočil se ke dveřím.  
Doktor se zamyšleně díval do kouta a pak jakoby ho Robinův pohyb vytrhl z jeho světa sebou rychle trh. „Jistě už pujdeme, tak ahoj Viktore.“ Cestou z domu spolu ještě nějakou chvíli probírali onu záhadnou sektu.
Další týden probíhalo vyšetřování bez dalších nových výsledků a důkazů. Nastala jasná noc, pouze měsíc v úplňku osvětloval siluety spícího města, jen menší shrbený mužíček zahalený do dlouhého šedivého kabátu něco kope v parku a pobrukuje si tichou melodii. Údery krumpáče ruší klid a mužíčka to lehce znervózňovalo, jelikož každou chvíli pokukoval po okolních domech. Dokonáno a mužík odchází od ranního překvapení co pro město zanechal.
Robin Majer znovu přijíždí do práce, znovu se pohádal se snoubenkou a znovu má dojem, že ho celý svět nenávidí. Hned ve dveří na něj volá kolega: „Robine, stala se zas vražda, tentokrát ve Smetanových sadech. Zajeď tam, zavolej si pro doktora a pak se hlas u náčelníka.“ „Ách,“ povzdech si Robin, otočil se a vyrazil. „Ahoj Martine, promiň že ruším takto brzy ráno, ale potřebuji znovu tvůj úsudek, stala se znovu vražda. Doraz prosím do Smetanových sadů.“ Na místě činu byl chaos, mrtvého nalezla mladá maminka co se šla brzy ráno projít s kočárem, když jí klouček nechtěl spát. Nebožtík byl pohřben hlavou dolů v mlatové cestě, nohy mu trčeli vzhůru a kolem byl nakreslený žlutým sprejem pentagram. Doktor dorazil brzy. „Ahoj Robine, tak co tu máme?“ „No vypadá to, že náš profesor měl pravdu o rituálech. Znovu měl mrtvý v kapse doklady, jmenoval se Daniel N. Když ho policisté vykopali, tak byl vysvlečen do půl těla a na hrudi znovu nějaký symbol. Prosím určíš příčinu smrti, já zajedu za Viktorem, snad bude při vědomí.“ „Spolehni se,“ odpověděl se zívnutím Martin a dal se do práce a přípravy těla na převoz do márnice.
„Dobré dopoledne Viktore,“ pozdravil Robin profesora, který se vypotácel ze dveří. Ospale na něj pohlédl. Z bytu se vyvalil opilecký pach, a tak Robin navrhl: „Neměl bys chuť na menší svačinu, zvu tě.“ Viktor přikývl, vzal si věci a vyšel z bytu. „Rád tě vidím Robine, ale co potřebuješ, zrovna jsem…hmm...pracoval.“ „Neboj nezdržím tě dlouho, potřeboval bych se jen zeptat na pár dalších symbolů.“ „Našli jste něco dalšího co měl ten mrtvý vypáleno?“ zeptal se Viktor a v očích mu vzplanul ohníček zvědavosti. „No, ne tak docela.“ Robin vypověděl ve zkratce cestou do restaurace co nalezl na místě činu a podal mu pár fotek. „No teda, myslím, že je to znak pro označení lomu a země, ale jsem si celkem jistý, že se tento znak vyskytoval v té samé knize jako onen had na prameni.
Můžeš si v symbolu povšimnout zřetelného hada co se zavrtává hlavou nejspíš do nory. Mé podezření stouplo Robine, nejspíš za to bude moci ta sekta co jsem ti o ní vyprávěl.“ „Hmm, no zkusím o tom něco zjisti, ale každopádně, kdyby tě ještě něco napadlo, tak mi zavolej.“ Dali si spolu menší bruch, Robin pak Viktora doprovodil domů a Viktor mu slíbil, že se zkusí porozhlédnout po nějakých informacích. Rozloučili se a Robin vyrazil do kanceláře, kde doufal, že nalezne zprávu od Martina.
Když přijížděl ke kancelářím spatřil dav novinářů, kteří se snaží vecpat dovnitř a zjistit informace. Zřejmě se to už nedalo ututlat, pomyslel si Robin a raději zahnul za roh, kde se nacházel služební vchod. V kanceláři ho sjel kolega, za to že se nedostavil ihned po ohledání místa za náčelníkem, a že má malér. „Ách“ znovu zasténal. „Dobrý den pane, chtěl jste se mnou mluvit,“ vstoupil s poklonou do kanceláře náčelníka. „Á Robine, posaď se prosím. Ta paní co nalezla ráno toho mrtvého, tak měla kontakty u místních médií a no výsledek jsi viděl sám.“ Řekl sklíčeně náčelník. „No k věci, máme tu dva mrtvé, máš už nějaké podezřelé?“ Dřív než stačil Robin něco odpovědět, tak náčelník pokračoval, takže jen pokýval hlavou a dále naslouchal proslovu, že by měl pracovat rychleji a efektivněji, že by se všemu tomu humbuku předešlo,
kdyby už vzal podezřelé do vazby….. „Koneckonců, pokud na to nestačíš, ujme se toho někdo jiný. Jo a ještě něco, radím ti, jestli podezíráš pana Babu, tak toho rovnou vynech, je to jak to říct známí a vím určitě, že on to neudělal! A teď zpět do práce a zítra chci vidět na stole složku podezřelých a předvolání k výslechu!“ Ano pane,“ odpověděl Robin a odešel. Takže náčelníka si koupil taky, pomyslel si.
Na stole mu leželo několik složek, mezi nimi i zpráva od doktora. Rychle jí pročetl, přičemž zjistil podobnosti s případem Václava P. Ostatky byly také znetvořeny cejchem, ústa měl naplněna zeminou a příčina smrti se shoduje, opět ty dvě bodné rány do srdce ze dvou stran. Takže máme tady stejného pachatele, Babu musím vynechat a nikdo ze svědků nic neviděl, nezbývá mi než prověřit tu Sliterinskou sektu, jak o ní mluvil Viktor, pomyslel si Robin.
Mohlo být kolem půl šesté odpoledne, když Robinovi zazvonil telefon. „Ano Viktore,“ řekl Robin rozespale, jelikož ho množství papírů vyčerpalo na tolik, že si dopřál, krátký šlofík. „Ahoj, ahoj, Robine, celý dne jsem pročítal knihy, volal jsme si s pár lidmi až jsem nakonec nalezl odpověď. Sliterinská sekta se nerozpadla, za druhé světové ji nacisti vzkřísili právě tady v Karlových Varech, jejich cíl byl stejný vyvolat světovou epidemii,
která by vybrané lidi nechala žít a zbytek by byl zredukován a tím se vyřešilo přelidnění a nastolili by nový „nacistický“ řád ve světě. Ty cejchy, zřejmě se jedná o nějaký rituál, který by měl ten virus vyvolat, ale musím tě varovat, takový to typ sekt nemá v lásce pokud po nich někdo pátrá. Dej si bacha ať se nedostaneš až moc blízko. Tak zas ahoj“ Viktor zavěsil dřív než se Robin stačil na něco zeptat. No zní to zvláštně, ale budu to muset prověřit, jinou stopu nemám. Robin pročetl pár spisů, v jednom z nich nalezl telefonní seznamy obou mrtvých. Václav i Daniel měli několik hovorů s panem Babou a na obě čísla bylo voláno z neznámého čísla hodinu před tím než byly zabiti. Kdo je ten neznámí v pozadí?
Uběhl týden od vraždy Daniela N. v případu nevylezli na povrch žádné další stopy, pouze se nalezlo číslo neznámého, patřilo nějakému starému 80. letému pánovi Rolfu Varnathovi, který řekl, že mu telefon někdo ukradl. Robin se během týdne rozešel se svou snoubenkou a začal se víc stýkat na večerních dýcháncích s Viktorem, na kterých spekulovali o ženách i o případech. Martin Starý žil stále svůj stereotypní život, který byl však narušen v listopadu 2019, kdy se svou manželkou procházel po lázeňské třídě a byl svědkem veřejného upálení.
Dotyčný klečel uprostřed kolonády, páchnul po benzínu a prosil o záchranu, někdo kolem proběhl a zapálil ho odhozeným nedopalkem. Všude byl chaos a jekot. Lidé po sobě navzájem šlapali, jak se snažili uniknout. Martin začal chudáka hasit vodou z pramenů a plameny dusit svou bunou, ale bylo pozdě. Robin měl ten den kocovinu a při zvonění telefonu mu málem pukla hlava. „Haló?“ „Robine, tady Martin, na Mlýnské kolonádě, přímo přede mnou se stala vražda, přijeď prosím.“ Robin se štípnul, že se mu to nezdá, opláchl si obličej a vyšel z Viktorova bytu ven, ve kterém teď nějaký ten den bydlel.
Ze slunečního svitu ho bolela hlava ještě víc, dokymácel se k místu činu, kde už bylo vyšetřování v plném proudu. „Ahoj Martine, tak co se to tu děje?“ Řekl Robin, který se snažil vší silou zadržet zvracení. „Nechápu co se stalo, prostě uprostřed davu klečel chlap nasáklej benzínem a prosil o pomoc, kolem něj pak prošel jinech chlap v takovém šedém kabátu, odhodil vajgl a chlap začal hořet. Snažil jsem se ho uhasit, ale než se mi to povedlo, tak bylo po něm. Než jsi přišel, tak jsem ohledal tělo a má na popálených prsou matně vidět cejch. Myslíš, že je to stejný pachatel?“ „To nevím Martine, ale musím vzbudit Viktora, přidáš se?“
Vyčkali na příjezd hlídky a spolu došli k Viktorovi do bytu, který ještě vyspával včerejší sedánek nad pár lahvemi vína, který s Robinem podnikli. „Viktore vstávej.“ Kopl mu do lůžka Robin. „Ahoj klucí, co se děje?“ „Máme další symbol, co myslíš že to je?“ „Vypadá to jako symbol pro kovárnu a oheň používaný ve stejném období jako symboly předešlé. Je tady lehce vidět had co je upálen na hranici. Zase se stala další vražda?“ Martin s Robinem jen přikývli. „Tak je to jasné Viktore, musím najít tu sektu.“
Během následujícího týdne Robin rychle vystřízlivěl z alkoholismu a dokonce kvůli shonu co měl v práci, neměl ani čas myslet na svou ex snoubenku. Upálený chudák se jmenoval Jakub H. a jako jediný z mrtvých měl rodinu. Tu se podařilo kontaktovat a ta sdělila vyšetřovatelům podstatné informace. „Jakub měl tajný spolek. Říkal, že se zajímají o staré knihy a vypráví si duchařské historky a byl v něm vysoko postavený, něco jako kardinál u křesťanů. V den jeho smrti se mělo konat nějaké tajné setkání, kde se mělo rozhodnout nad dalším fungováním spolku nebo co. Před domem okolo půl osmé ráno ho vyzvedl jeden z jeho kamarádů z toho spolku, starý pán Varnath a spolu s ním odjel někam pryč. Víc toho nevím.“ Vypověděla jeho žena. Takže přeci jen je do toho Rolf Varnath zapletený.
Robin se snažil co nejrychleji získat povolení k prohlídce Varnathova domu, soud mu udělil povolení až za další týden. Přivolal si na pomoc i Viktora, který sloužil jako odborník na symboly, které by mohli být nalezeny na místě. Povolán byl i Martin jako lékařský dozor, ten však jak mu sdělila sestra je na dovolené. Robin zaklepal: „Tady policie, máme oprávnění k prohlídce, víme že jste doma pane Varnathe, otevřete nebo budou dveře vyraženy!“ Ticho. Robin vykopl dveře a vstoupil. Všude bylo rozsvíceno, ale liduprázdno. Opatrně procházeli celým bytem, náhle se zatáhli okenice, všude byla tma a někdo jim přetáhl pytle přes hlavu.
„Uveďte naše hosty, prosím, co se tak rádi připojili k našemu menšímu sedánku.“ Sundali jim pytle z hlav, chvíli trvalo než se Robin rozkoukal a přivykl na světlo. Viděl jak kolem něj stojí 6 lidí v kruhu, zahaleni ve smaragdově zelených hábitech a uprostřed stál pan Varnath. „Vítám vás pane vyšetřovateli a vy jste ten opilý profesor, pan Černý není liž pravda?“ Viktor přikývl. „No s vámi jsme nepočítali, ale když už jste tady, čím víc krve tím lépe.“ Rolf se uchechtl a začal si svlékat vršek svého oblečení. „Nebojte dnes večer o život nepřijdete, ale trvat dlouho to také nebude, to vám slibuji.“ Následovalo další za chechtnuti, Robin zjistil, že nemůže hýbat ani jednou ze svých končetin,
v puse má roubík a Viktor je na tom zrovna tak. Lidé z kruhu se začali pohybovat do rytmu bubnu a začali zpívat hrdelním zpěvem v řeči, kterou Robin neznal. Rolf donesl nádobu a krátký zahnutý nůž osázený smaragdy. Z nádoby vyndal dvě lahvičky s tekutinou. Za zvuku chorálu a bubnu se začal kolíbat a mumlat nějaké zaříkadlo. Nejdříve vypil první lahvičku a následně i druhou, v obličeji se mu objevila grimasa neuvěřitelné bolesti, sesunul se na kolena, neustále se však hýbal do rytmu. Všechno z nenadání utichlo a všichni napjatě sledovali pana Varnatha. Zaklonil hlavu pronesl pár veršů zaříkadla, zahleděl se, pokud to bylo možné, jelikož měl zornice potažené bílím povlakem, do davu a pronesl: „Martine už je to na tobě.“ Zařval, uchopil nůž, zrychlil se mu dech, chorál se znovu rozezněl. Naklonil se nad nádobu a rychlím pohybem si podřízl krk. Z rány okamžitě začala tryskat krev, která byla zachytávána v nádobě. Netrvalo dlouho a pan Rolf Varnath se sesunul mrtvý. Jeden ze zahalených vystoupil z kruhu a sundal si kápi. Byl to pan doktor Martin Starý. „Ták pánové, dovolte, abych vám objasnil tuto podívanou. Rolf byl náš nejvyšší kněz a obětoval se pro vyšší dobro spolu s ostatními, které jsme museli v rámci takového nepříjemného rituálu obětovat. Nyní je řada na vás. Přeci jste si nemysleli, že se budete jen koukat.“
Z brašny vytáhl dvě injekční stříkačky, do kterých napustil krev pana Varnatha. „Až vám toto vpíchnu nic neucítíte, ale stanete se našimi biologickými zbraněmi, v krvi je obsažen náš lék na přelidněnost co bychom mile rádi rozšířili po světě. Tebe Viktore čeká výlet do Číny a tebe Robine si necháme zde. Nebojte se všichni si budou myslet, že máte jen obyčejnou chřipku a než jim to dojde, máme epidemii na světě. Vaše jména nebudou zapomenuta, alespoň ne v našich kruzích.“ Oba zajatci sebou začali házet, ale bylo to marné Martinovi se podařilo jim krev vpravit do těla. „Tak to bychom měli, ještě vás samozřejmě uspíme….Jo a ještě něco, nezkoušejte nikoho kontaktovat, nikdo vám neuvěří a kontaktovanou osobu tím odsoudíte k smrti, to mi věřte.“ Martin na ně lišácky zamrkal a vpíchl jim druhou látku. Robinovi se zatmělo před očima, nemohl se hýbat, jen se propadal v temnotě, myslel na svou Janu, bylo mu líto, že se s ní nakonec rozešel, rád by nalezl útočiště v její teplé náruči.
V čínském Wuchanu se objevil neznámí virus.