Boj s horou

ONA
S přítelem jsme přijeli na dovolenou do Alp. Hlásí dobré počasí a my máme v plánu vydat se na procházku po vrcholcích. Podle průvodců bychom to měli mít na dva dny, ale já si myslím, že přehání. Jsme už v horské turistice zběhlí a myslím si, že za den 36 km ujdeme. Ráno jsme se probudili okolo 7, dali si větší snídani a plni sil jsme vyrazili. Je krásné ráno, z lesů lehce stoupá mlžný opar a ve vzduchu je cítit blížící se podzim. Bohužel Jan, můj přítel dnes není ve své nejlepší náladě, nechce se mu šlapat do kopců a nezdá se mu, tak dlouhá trasa co nás čeká. Na jeho kyselí obličej nereaguji, beru si batoh, ve kterém jsem si zabalila nějakou vodu, pár sušenek, mikinu a vydávám se na cestu do prvního tábora.
ON
S přítelkyní jsme v Alpách na dovolené. Klára miluje vysoké kopce a mě to obvykle nevadí, ale nejsem si jistý počasím. Kolem podzimu je počasí v horách velmi nevyzpytatelné a bojím se, aby nás něco nezaskočilo. Pro jistotu si balím i já svůj batoh, ve kterém mám vodu, nějaké sušenky, nůž, mikinu na víc a lihový vařič s ešusem a nějakou
polévku v pytlíku. S lehkou nejistotou následuji Kláru do prvního tábora.
ONA
Prvních pár kilometrů je nejhorších, jsme zadýchaní, začínají nás pálit svaly, zařezávat se popruhy od batohu, ale to nás neodradí od krásných výhledů. Janovi se se snižující teplotou začínají barvit tváře do červena, moc mu to tahle sluší a okolní krajina je velice krásná, jsem plná euforie. Minuli jsme první tábor a naskytl se nám neuvěřitelný výhled na jezero. Naše další zastávka je pauza na oběd v jedné horské boudě 1600 m.n.m.
ON
Jsem zpocenej, ulepenej a mrznou mi tváře. Klárka je však ve svém živlu a v kombinaci s krásným výhledem mě opustí špatná nálada. Vykročil jsem z prvního tábora a následoval svou milou. Sice se mi zdá, že se lehce začíná zvedat vítr, však Kláry optimismus je nakažliví, přestávám se věnovat počasí a soustředím se na dýchání a odpovídání na její dotazy.
ONA
Konečně jsme dosáhli prvního vrcholu, v horské chatě si dáváme zasloužený oběd a malé pivko. Oba už máme dobrou náladu z čehož mám radost. V chatě jsme potkali i pár vysokohorských nosičů, kteří nám doporučili zůstat zde v chatě, že se prý žene severní vítr a ten sebou obvykle nese i špatné počasí. Mávla jsem nad tím rukou, však nám už chybí jen pár kilometrů na náš cílový vrcholek a pak nás čeká už jen cesta dolů a navíc nám trochu toho deštíku nevadí.
ON
Při obědě se bavím s jedním nosičem, říká že by nás klidně zaměstnali, že potřebují každou ruku, nebo spíš nohu. Pak se zeptá, kam chceme ještě pokračovat a já že jdeme snad už jen pár kilometrů na vrchol ve 2 200 m.n.m. Doporučí nám zde počkat do druhého dne, že se počasí může zkazit každou chvíli. Trochu mě to zas vrátí do špatné nálady, ale znovu Klárky optimismus zaúčinkuje a já úmyslně potlačím špatný pocit co v sobě mám. A tak vyrazíme dále.
ONA
Už jsme jen 5 km od cíle a vítr zesílil a sebou přitáhl i mlhu hustou, že nevidíme ani samy sebe. „Uznávám měli jsme zůstat v chatě, hale, asi bychom to měli otočit,“ řekla jsem zoufale. Nedostalo se mi žádné odpovědi, tak to mě asi Jan neslyšel přes ten vítr, vlastně ho ani nevidím. „Ta blbá mlha, počkám tu na pěšině a on se určitě brzy objeví, a pak pujdeme hezky spolu zpět,“ pomyslím si. Minuty čekání se zdají být nekonečné a já trochu panikařím. Zavolám „Janeee!“ Uf ozval se, je kousek za mnou. Souhlasil s tím, že to nebudeme dále riskovat a otočíme to zpět.
ON
Mlha přišla tak náhle, jakoby někdo lusknul prsty a mi nic nevidíme. Klárka se přede mnou zjeví jednou za čas, však jí už téměř nevidím. Kameny jsou kluzké a já jen odhaduji kudy můžu jít a kde už je smrtelný sráz do hlubin alpského údolí. Vítr nese volání mého jména, a tak zakřičím: „Klááároo!“ Našel jsem jí a oba jsme se shodli na tom, že půjdeme dolů. Trochu jsem jí vpálil, že jsem jí to říkal, ale teď se nechci hádat musíme do bezpečí.
ONA
Nikdy mu nepřiznám, že měl pravdu, jsem lehce uražená, i když vím, že tu pravdu trochu měl. Fouká dost studený vítr a nám začíná namrzat oblečení. Jdu v čele a už vidím hranici, kde začíná být mlha řidší. „Hurá už nejsme daleko od bezpečí,“ zajásám a přidám do kroku.
Sešla jsem do údolí, které je jen 2 km od chaty, však sešla jsem sama. „Zase se někde loudá,“ řeknu naštvaně. Sednu si na kámen a počkám na něj a až přijde, řeknu mu: „Jestli budu kvůli tvému pomalému tempu nemocná, tak si mě nepřej a budeš se o mě muset starat. JO!“ Však já mu to spočítám, já mu dám, aby měl pravdu. Čekám už docela dlouho a mé naštvání se znovu mění v paniku. „Janeee!“ zavolám s nadějí. Nic. Zavolám znovu a znovu už dost vyděšená. Nic. Je jen slyšet hučení větru a přede mnou se rozprostírá bílá stěna z mlhy. „Janeeee sakra tohle není vtipný vylez!“ Nic. Přepadla mě solidní panika, přešlapuju na místě, je mi zima a nevím co si mám počít, po tvářích mi začínají stékat slzy, které ihned odnese vítr a z nosu mi kape nudle. Uběhla asi hodina mého čekání a Jan stále nepřichází. Už nesmím ztrácet čas, seberu batoh ze země a běžím do chaty, tam mi někdo pomůže. Po cestě jsem několikrát upadla, ale je mi to jedno, musím se dostat do chaty.
V chatě jsem vzbudila všeobecný poprask, avšak jak mi bylo řečeno: „Holka je mi to líto, ale teď pro něj nemůžeme, vždyť ani my neuvidíme na krok. Musíš počkat než ta mlha opadne.“ Jsem opravdu zoufalá, brečím na zápraží chaty. Chci se za ním rozběhnout a obejmout ho, co když ho nikdy nenajdeme. Je mi z toho špatně, co jen mám dělat.
ON
Klárka vyrazila první a na můj vkus šla poměrně rychle, já zvolil spíše opatrné našlapování. Bohužel jak jsem se soustředil, abych nešlápl vedle, tak jsem jí ztratil z dohledu. Snad jí potkám cestou, oba víme kam jít. Jdu pomalu, překračuji jeden kámen po druhém. Začíná dost foukat, zvedám nohu abych překročil jeden veliký balvan, jenže zrovna zafouká! Vítr se mi opře do mé bundy, ztrácím rovnováhu a zavrávorám. Rukama se snažím zachytit všeho, však kolem mě je jen prázdno. Padám. Kutálím se po kamenném poli, které je naštěstí místy pokryto kleči, které lehce brzdí můj děsivý pád. Pomyslím si, že tohle je můj konec, umřu jako turista v Alpách. Před očima mi proběhl můj život a naposledy vzpomínám na mou krásnou Klárku. Co když jí už nikdy neobejmu a neřeknu jí, že mě mrzí, že jsem byl naštvaný. Nechávám oči zavřené, můj pád se zastavil, bolí mě celé tělo, jenže já se nedokážu podívat na to jak moc je to zlé. Raději budu čekat na konec se zavřenýma očima a představovat si, jak vedle mě usíná Klárka, vzpomínat si na vůni jejích vlasů a laskaví dotek její ruky, když mě hladí po tváři. Jsem unavený.
Probudila mě hrozná bolest v žebrech, vytřeštil jsem oči a zjistil, že ležím zaklíněný mezi smrkem a velkým balvanem. Přinutím se vstát. Dobré, můžu se hýbat, kontroluji svůj stav a není to tak zlé. Mám jen vymknuté rameno, žebra nejspíš nejsou zlomená jen pohmožděná a mám zlomenou nohu. Špatné bylo zničení lihového vařiče, však oheň si snad rozdělám i bez toho. Naštěstí jsem jeden z těch bláznů, kteří žerou každé video o přežití v přírodě, a tak jsem věděl co dělat. Nahodil jsem si rameno, nohu dal do provizorní dlahy ze dvou klacků a obinadla, posilnil se tyčinkou a spočítal zásoby. Není toho moc, ale na pár dní při šetření to stačí. Odplazil jsem se několik metrů dále, kde jsem objevil jeskyňku, ze které čouhaly trsy jetele. Rozhodl jsem se v ní nocovat. Donesl jsem si pár smrkových větví jako podložku na spaní, několik suchých polínek, kdyby se mi podařilo rozdělat oheň a vodu z nedaleké louže co naplnily podzimní deště.
ONA
Trvalo to celou věčnost než se počasí udobřilo a ještě déle nežli se dal dohromady nějaký záchranný tým. Horská služba mi doporučila nedělat si moc velké naděje, že Jana vůbec najdou, však já cítila, že on tam někde je.
První den pátrání nenašli nic a špatné počasí se do hor znovu vrátilo, a tak se musela záchranná mise odložit na neurčito. Doslova mi to drásalo nervi, že jsem tak bezmocná.
ON
Nevěděl jsem, jestli mě už hledají nebo ne, ale řekl jsem si, že o sobě musím dát vědět. Rozhodl jsem se založit velký signální oheň, však tento nápad mi ihned počasí zatrhlo. Musel jsem se znovu ukrýt v jeskyňce.
Prvních pár dnů jsem v podstatě vycházel jen pro vodu, dřevo a na záchod, však mé železné zásoby tyčinek zhubli, pytlíková polévka padla jako první a já byl donucen přemýšlet, jak si obstarat novou potravu. Do kopců jsem se vydat kvůli noze nemohl, z bezpečí jeskyňky se mi moc daleko vzdalovat také nechtělo, jelikož mě začala pomalu, ale jistě obkličovat vlčí smečka, kterou nejspíše přilákal pach výkalů. Nezbývalo mi nic jiného než se živit na lišejníku a několika málo kořínkách smrku co jsem vykopal.
Uběhl týden a záchrana nepřišla. Musel jsem se pokusit dostat do nějaké obydlenější části hor. Zabalil jsem si batoh, do kousku troudnatce jsem si uložil pár uhlíků, abych nemusel složitě rozdělávat oheň a vybelhal se na cestu. Plán byl dostat se víc na jih, kde by měla ležet vesnice pastevců.
ONA
Uběhl týden a stále nikdo nenašel nic víc než kus Janovy bundy. Po dalším týdnu neúspěšného pátrání mi doporučili, abych se vrátila domů, že budou hledat dál samy. Nejdříve jsem odmítla, jenže pak mě má mamka přesvědčila ať přijedu zpět domů. Se slzou na víčku hleděla jsem na ty prokleté kopce co mě připravili o mého milého. Odjíždím, nikdy na tebe nezapomenu Jane.
ON
Noha bolí, ale musím pokračovat, musím se dostat k lidem než napadne první sníh. Jídlo mi došlo a okolní vegetace také ubylo, ale to mi tak velké starosti nedělá, horší je ta vlčí smečka co se mlsně přibližuje. Zatím se mi vždy podařilo rozdělat oheň, který je v noci odehnal, jenže co když se to jednou nepodaří, to mě pak ….
Už sotva jdu, nohu mám nateklou, jsem zesláblí, však myšlenka na něžný dotyk Klárky mě drží při životě a žene dál.
I přes větší nesnáze jsem pokročil v cestě vcelku daleko. Jedno dopoledne po příšerné noční bouři nalezl jsem pod spadlým kmenem stromu mrtvého vlka. Nebyl ani 3 metry ode mne.
Osud si pro mne toho dne přichystal zvláštní setkání. Kousek od vlka, jak jsem zjistil byla to vlčice, nalezl jsem noru a v ní osamělé štěně. Zprvu jsem si říkal, že ho ponechám svému osudu, však lítost ovládla mé myšlení a já tento ukňouraný uzlíček přijal za svého nejlepšího společníka. Přiřadil jsem jí jméno Aida.
No do prvního sněhu jsem to nestihl, ale má nová společnice mi opět dodává radost a dává lásku, a tak mi není, alespoň co se týče citové stránky, tak bídně. Už teď vím, že pastevci ve vesnici kam mířím nebudou, neboť odešli všichni s prvním sněhem. Nezbývá nic jiného než pokračovat dál, na jih a doufat.
Noha je stále bolavá, ale na neustálou bolest si člověk vcelku rychle zvykne. Aida mě každou noc zahřívá a je nám spolu docela hezky, jen musím shánět k potravě i nějaké to maso. Daří se mi lovit nějaké to ptactvo pomocí provizorního praku a Aida šikulka se naučila chytat myši.
V polovině třetího měsíce mé tůry jsme s Aidou došli do vesnice pastevců, našli jsme otevřenou chaloupku, a tak jsme se rozhodli zde strávit zimu. Nanosil jsem dříví z nedalekého lesíka, podařilo se mi pochytat pár syslů a ptáků.
Podle propočtů by se měli blížit Vánoce, pro Aidu mám kus syslího stehna a ořezaný klacek do tvaru kosti, tak snad bude mít radost.
ONA
Vánoce jsem strávila s rodiči. Pohodu Vánoc narušovalo pouze hučení větru, které hlásilo příchod sněhové vánice. Snažila jsem se na Jana zapomenout, ale v nerušených chvílích ticha mi mé podvědomí neustále připomínalo to co se stalo.
ON
Paní zima po Vánocích udeřila v plné parádě. S Ajdou jsme většinu dnů trávili tak, že jsme byly schouleni kolem ohně v chalupě, hledali něco k snědku a nebo nosili dřevo. Zima byla zlá, potravy moc nebylo a byly dny, kdy Ajda nedokázala ulovit ani myš, to byly zlé dny. Možná větší vrásky nežli nedostatek jídla mě dělali vlčí stopy, které jsme nacházeli různě kolem vesnice.
Hodně jsme zeslábli. Chce se nám jen spát, dřevo postupně dochází a já se bojím, jestli budu mít dost síly, abych došel pro nové.
Při jednom zimním večeru, v chatě pomalu dohoříval oheň, s Ajdou jsme uslyšeli známé zavití. Bylo slyšet jak nás smečka vlků postupně obíhá. Ajda se rozhodla, že nás bude bránit.
Sebral jsem kus větve a byl připraven na boj. Vítr rozrazil dveře a my uviděli černého vlka jak se sebejistě plíží do chalupy. Rozvážně našlapuje a přitom pozoruje mou ruku, ve které dřímám větev. Ohnal jsem se a vlka zasáhl do čenichu. Ajda se rozeběhla kousla ho do ucha a vyběhla ven. Volal jsem na ní, ale bylo to marné. Jakékoli slovo mi vítr urval přímo od huby. Viděl jsem, jak se za ní smečka rozeběhla. Volal jsem ať se vrátí, ale kromě hučení větru nebylo slyšet nic. Po tváři mi tekli slzy. Vrátil jsem se k ohni, Přiložil jsem a doufal, že mou milou fenečku naleznu druhý den ráno venku.
Nenašel. Stopy zakryl sníh a po včerejším zápasu zbyla pouze loužička krve u dveří.
Po nočním souboji s vlky jsem ztratil chuť žít. Však další den vysvitlo slunce a po dlouhé době se udělalo krásně a já si vzpomněl na tu svou Klárku. Jak se asi má? Musím jí najít, řekl jsem si a ta se mi podařilo zahnat myšlenky na smrt. Rozhodl jsem se, že s přicházejícím jarem se i já vypravím znovu na cesty. Na rozloučenou jsem vyrobil u chaty pomníček z kamenů, pod které jsem uložil Ajdy oblíbený klacek. Naposledy se dívám dovnitř chaty a vyrážím. Chtěl jsem pokračovat dále na jih a doufat, že někoho potkám.
ONA
Ve městě už zima pomalu končí a já mám konečně lepší myšlenky. Nalezla jsem si nového přítele. S Oldou jsme začali chodit krátce po Vánocích a je mi s ním moc dobře. Možná se k sobě na jaře přestěhujeme.
Zima rychle utekla a my našli hezký společný podnájem na okraji města. Sem tam když vane příjemný jarní větřík, vzpomenu si na Jana, jak mi cuchával vlasy a jak jsme spolu chodili v takovém krásném počasí na výlety a snili o budoucnosti. Ale je to už minulost, snažím se žít jinak a nemyslet na všechnu tu hrůzu co musel zažít.
ON
Nohy mě už nenesli, tak dobře jako dřív, ale stále jsem šel. Cestou jsem se snažil si nastřádat nějaké bejlí a drobné živočichy, jako zásobu živin na nabrání sil. Přespával jsem u vyvrácených stromů, pod převisy či ve skulinách skal a jak jsem postupoval níž a níž, tak jsem pocítil, jak se otepluje. Netrvalo to ani čtrnáct dnů a přišel jsem k jednomu podhorskému hotelu. Rozbrečel jsem se a padl na kolena vysílením. Kolem mě se začal sbíhat personál hotelu, který ihned kontaktoval záchranou službu. Byl jsem zachráněn. Odvezli mě do nemocnice a já si konečně mohl v klidu, v teple odpočinout.
Po pár týdnech mě pustili. Kontaktovali mou rodinu, která na mě čekala u vstupu do nemocnice, maminka celou radostí plakala. Plakala i během cesty až domů. Já celou cestu mlčel a pozoroval z okýnka hory a vzpomínal na Ajdu, na vlky, na příšernou zimu, na hrozivý hlad a strach o život.
Zeptal jsem se, když jsme vystupovali už před domem „Čeká na mě Klárka?“ Maminka mi řekla, že se spolu od mého pohřbu neviděli, ale zaslechla, že se odstěhovala na druhý konec města s nějakým chlapcem.
Doma to bylo zvláštní, všude bylo spousty jídla, tepla, vody, byla tu má měkká postel a mě to nutilo přemýšlet o tom co vše člověk k životu skutečně potřebuje. V noci jsem se často budil, stačilo, když začal více vát vítr, nebo sousedův pes začal štěkat. To jsem si musel zalézt pod postel, kde jsem si připadal, alespoň trochu bezpečněji. Spousty nocí jsem, také probrečel a často jsem volal ze spánku na Ajdu ať zůstane se mnou. Pak jsem se probouzel a nevěděl, kde jsem. Začal jsem navštěvovat i psychologa, který mi doporučil zkusit Klárku vyhledat.
Našel jsem jí. Stojím před jejím domem. Zvonek se rozezněl. Už slyším kroky, jenže co jí mám říct?