Vzorec ticha

Věnování

Tuto povídku věnuji
pplk. v.v. Mgr. Marcelu Drbohlavovi, MBA
a kpt. Ing. Bc. Pavlu Ďurčovi, MBA,

lidem, které znám osobně a kterých si vážím nejen pro jejich odbornost, ale hlavně pro způsob, jakým svou práci dělají – poctivě, lidsky a bez iluzí o tom, jak svět skutečně funguje. Za jejich nadhled, humor a schopnost vidět věci takové, jaké jsou…

 

První den se nelže

První den nového roku je zvláštní. Do práce se nejde, ale průšvihy si svátky nečtou. Drželi jsme s Martinem dosah doma, každý sám, každý s hlavou ještě někde mezi nocí a realitou.

Bylo 14:00, když mi zazvonil dosahový telefon.

Operační byl stručný.
Na oddělení Stálé výjezdové skupiny byla hlídkou přivezena mladá žena, Alevina Kornejevová, ročník 1998. Měla tvrdit, že byla znásilněna. Okolnosti nejasné. Stav psychicky rozhozený. Vyžádali si mě i kapitána Drbala.

To slovo – nejasné – mi zůstalo v hlavě déle než jméno.

 

Parkoviště

Když jsem přijížděl na parkoviště před oddělením na Praze 5, Martin už tam byl. Opíral se zadkem o svou starou oktávku, kouřil cigaretu a vypadal přesně tak, jak se člověk cítí první den v roce, kdy mu někdo zkazí plán nicnedělání.

Staré džíny, košile, zateplená kožená bunda, kšiltovka naražená hluboko do čela. Vypadal spíš jako chlap, co jede do lesa pro dřevo, než kapitán oddělení vražd.

Vystoupil jsem z auta.
„Zdar, parťáku. Jak jsi trávil noc na Silvestra?“

Ani se na mě nepodíval.

„To zase bude píčovina,“ řekl klidně a potáhl z cigarety.

Neodpustil jsem si to.
„No jo, utahanej co? To sis promrdal noc, viď?“

Konečně se na mě otočil. Pohled unavený, tvrdý, bez humoru.

„Tak hele, Luke,“ pronesl pomalu, „bez emocí. Běž do prdele.“

Bylo jasno.
Tenhle den nebude krátkej.

 

Chodba

Martin šel přede mnou po chodbě. Rychle, bez zbytečných slov. Ten typ chůze, kdy víš, že dotyčný nechce mluvit, ale stejně mluvit bude.

„Tak uvidíme,“ zamumlal, „co to bude za kravinu. Snad se brzo pojede domů.“

„Myslíš, že to bude vymyšlený?“ zeptal jsem se.

„Nevím,“ odpověděl. „Ale první den v roce je ideální na lži. Lidi maj pocit, že když otočej kalendář, tak se jim vynuluje i průser.“

Zastavil se u dveří SVS, sáhl po klice a ještě se na mě otočil.

„Pamatuj si jednu věc,“ řekl. „Tady nejsme od toho, abychom někomu věřili. Jsme tady od toho, abychom zjistili, co se stalo. A jestli se vůbec něco stalo.“

Otevřel dveře.

Uvnitř čekal nový rok.
A s ním další případ, který si nebral ohledy na svátky.

Mluvit bez berliček

Poškozená seděla v malé místnosti společně s policejní krizovou interventkou. Byla shrbená, ruce sepnuté v klíně, pohled zabodnutý někam mezi podlahu a zeď. Vypadala mladší, než kolik jí ve skutečnosti bylo. Nebo spíš unavenější.

Martin otevřel dveře bez zaklepání a vešel dovnitř jako první. Já hned za ním.

„Dobrý den,“ pronesl hlasem, který neměl s empatií nic společného. „Potřeboval bych mluvit s poškozenou.“

Krizová interventka se narovnala.
„Já bych tady s vámi zůstala,“ řekla klidně, ale pevně.

Martin se na ni podíval. Chvíli mlčel. Pak si sundal kšiltovku a podrbal se na čele.

„Slečna není malá holka,“ řekl. „A jestli se máme dozvědět, co se stalo, tak bez nápovědy. Děkuju.“

„Pane kapitáne, standardní postup—“

„Standardní postup je, že mluvím s poškozenou,“ přerušil ji. „Ne s váma.“

Bylo vidět, že by mu nejradši řekla něco hodně neprofesionálního. Místo toho vstala, sebrala si složku a odešla. Dveře za ní zaklaply.

Martin si sedl naproti poškozené. Já vedle něj.

Základní poučení

„Dobrý den,“ začal jsem. „Jmenuju se poručík Horák a tohle je kapitán Drbal. Budeme s vámi mluvit o tom, co jste oznámila. Kdykoliv můžete říct, že nechcete pokračovat. Rozumíte?“

Přikývla.

„Jak se jmenujete?“
„Alevina Kornejevová.“

Martin si ji chvíli mlčky prohlížel. Ne vyzývavě. Spíš analyticky.

„Tak,“ řekl. „Řekněte mi vlastními slovy, k čemu mělo dojít.“

 

Výpověď

„Byla jsem se svým přítelem… bývalým přítelem,“ opravila se, „Vladimirem Kuzněcovem.“

Martin jen zvedl obočí.
„Kde?“

„V obchodním centru Nový Smíchov. Byli jsme v kině.“

„Na čem?“
„Na romantické komedii… Šťastné a veselé.“

Martin se krátce uchechtl.
„Ironie,“ zamumlal.

Pokračovala.

Po filmu šli do restaurace Volga Bistro ve druhém patře. Seděli spolu, držel ji za ruku, pak ji políbil. A pak jí řekl, že se rozcházejí. Že poznal jinou ženu. Že si už nerozumí.

„To všechno v jedné větě?“ zeptal se Martin.

„Ano.“

„To je efektivní,“ poznamenal suše.

Alevina sklopila oči.

Říkala, že byla v šoku. Že tam ještě zůstala, dala si višňovou nastojku. Jednu. Pak ještě jednu. Nevěděla přesně. Hodinu tam seděla a přemýšlela.

„Pak jsem odešla,“ pokračovala. „Potřebovala jsem se projít.“

„Kam?“
„Směrem ke Smíchovskému nádraží.“

Martin se opřel do židle.
„Tam chodí lidi buď na vlak, nebo do průšvihů.“

 

Alexej

Na nádraží si koupila kus pizzy. U stánku se dala do řeči s mužem. Představil se jako Alexej. Mluvili spolu rusky. Říkal, že bydlí kousek od ní.

„Kde bydlíte vy?“ zeptal jsem se.

„Ulice K Zahrádkám. Stodůlky.“

Martin si to poznamenal.
„A on?“

„Nevím přesně. Říkal, že kousek.“

„To říkají všichni,“ utrousil Martin.

Alexej jí nabídl, že ji doprovodí domů. Byla tma. Byla rozhozená. Souhlasila.

„Byla jste opilá?“ zeptal se Martin.

„Ne,“ řekla rychle. „Jen… unavená.“

Martin kývl.
„Dobře.“

Martin se odmlčel. Díval se na ni. Nechal ticho pracovat.

„A teď mi řekněte,“ pokračoval klidně, „kde přesně se z procházky stalo oznámení o znásilnění.“

Alevina sevřela ruce silněji.

A já měl pocit, že jsme právě došli k místu, kde se začne lámat pravda.

Když se příběh začne drolit

Alevina mluvila pomalu, jako by si každé slovo musela vytáhnout z hlavy pinzetou.

Byl Silvestr. Nechtěla trávit konec roku sama.

Jeli spolu metrem ze Smíchovského nádraží na Luka, pak autobusem 174 na zastávku Mládí. Odtud šli pěšky ulicí Armády a K Ohradě. Popisovala trasu přesně. Až podezřele přesně. Martin si to poznamenával, ale výraz se mu neměnil.

„Byl mi sympatický,“ pokračovala. „Chtěla jsem si ještě povídat.“

„Nešlo o sex,“ dodala rychle, jako by to bylo důležité.

Martin přikývl.
„Dobře.“

Popis muže: kolem třiceti, asi sto osmdesát, sportovní postava. Modré džíny, béžová zimní bunda do pasu, přes rameno černá brašna. Klasika. Taková, co se vejde do každého oznámení.

U domu ho pozvala dál. Třípodlažní dům, šest bytů. Bydlela v prvním patře. Šli do obýváku. Hudba hrála potichu. Povídali si. Pili víno. Víno, které přinesl on.

„Značku nevíte?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou.
„Ne. Ale chutnalo mi.“

Martin si zapsal jen jedno slovo: víno.

Pak řekla, že si na další část nepamatuje.

Probrala se až později. Byla dezorientovaná, zmatená, neschopná se hned bránit. Vnímala tlak, blízkost cizího těla, pocit bezmoci. Když se snažila reagovat, byla omezena v pohybu. Hlas se jí třásl, když to popisovala. Detaily už nechávala v náznaku.

„K vyvrcholení nedošlo,“ dodala tiše. „Odešel. Nechal mě tam.“

Zůstala chvíli ležet, pak se jí podařilo uvolnit. Zavolala policii.

Martin ji poslouchal bez výrazu. Bez soucitu. Bez přikývnutí. Ne proto, že by byl necitlivý. Ale proto, že ještě nehodnotil.

První kroky

Jakmile domluvila, Martin vstal.

„Dobře,“ řekl. „Teď pojedete na lékařské vyšetření.“

Požádali jsme hlídku MOP Smíchovské nádraží, aby ji odvezli do FN Motol. S nimi jel operativní pracovník ze SVS. Standardní postup. Zajištění stop. Dokumentace. Čas hraje roli.

Když odešli, zůstali jsme v místnosti sami.

Martin se posadil, sundal kšiltovku a položil ji na stůl.

„Tak,“ řekl a promnul si obličej. „Jo. Takže spolu byli. Nepohodli se. Nebo to nestálo za nic. Nebo se mu nechtělo. A teď máme znásilnění.“

Podíval se na mě.
„Většina oznámení o znásilnění není znásilněním,“ pokračoval. „Uvidíš, Luke.“

„A když je?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny.
„Pak to dokážeme.“

Zvedl se.
„Ale proč to, do prdele, řešíme my?“

 

Vodrážka

Martin vytáhl telefon a volal mjr. Vodrážkovi. Ne proto, že by chtěl. Ale proto, že Vodrážka chtěl vědět všechno.

Martin mu popsal situaci stručně. Věcně. Bez emocí.

Na druhé straně to explodovalo.

„Do prdele, Martine!“ řval Vodrážka tak, že jsem slyšel každé slovo. „Máte stejně hovno co na práci, takže to budete dělat vy! Chci to mít pod kontrolou. Každej krok. Každou blbost!“

Martin chvíli mlčel.

„Jo,“ řekl nakonec. „Rozumím.“

Zavěsil, strčil telefon do kapsy a ucedil:
„Debil.“

Podíval se na mě.
„Tak jo. Nový rok. Nový případ. A starý otázky.“

Opřel se o zeď.

„A teď zjistíme, jestli máme pachatele… nebo jen příběh.“

Když chemie mluví dřív než lidé

Potvrdilo se, že došlo k pohlavnímu styku.
To samo o sobě ještě nic neříkalo, ale otevřelo to dveře dalším krokům. A ty už byly čistě policejní.

Se Stálou výjezdovou skupinou jsme vyrazili na adresu poškozené k ohledání místa. Martin byl po cestě mlčenlivý, ten typ ticha, který znamená, že si v hlavě skládá puzzle a nesnáší, když mu někdo sahá na dílky.

Byt v prvním patře. Čistý. Až příliš. Technik se do toho pustil systematicky: sklenice od vína, stůl, kliky, ložnice. Všechno šlo do sáčků, všechno dostalo číslo.

„Hlavně ty sklenice,“ řekl Martin. „Jestli něco pila, chci vědět co.“

Technik kývl.
„Jdou rovnou na rozbor.“

„A rychle,“ dodal Martin. „Čas je dneska dražší než morálka.“

 

Konzultace

Ještě z bytu jsme volali na drogy a mravnost. Ptali jsme se napřímo, jestli se v posledním půlroce neobjevilo něco podobného. Stejný modus operandi, stejné okolnosti, stejná chemie.

„Zatím nic, co by sedělo přesně,“ odpověděli. „Ale prověřujeme.“

Martin si to poznamenal.
„Tak jo. Tak si to najdeme sami.“

 

Trasa

Vyrazili jsme do terénu. Celou trasu. Krok po kroku.
OC Nový Smíchov. Metro. Přestup. Autobus. Ulice. Časová osa se začala rýsovat přesněji, než by se pachateli líbilo.

Kamery jsme sbírali po cestě. Některé ostré, jiné k ničemu.
V okolí bydliště to bylo horší. Málo kamer. Mrtvé úhly. Jako by se tam někdo schválně ztrácel.

„Buď má štěstí,“ řekl jsem, „nebo ví, kde kamery jsou.“

Martin se ušklíbl.
„Nikdo nemá takový štěstí.“

Vodrážka znovu

Telefon zazvonil.
Vodrážka.

„Tak co?“ vyjel hned. „Máme pachatele, nebo pořád jen pocity?“

Martin si dal telefon k uchu a mluvil klidně.
„Zajišťujeme stopy. Trasu. Kamery. Chemii.“

„Chemii?“
„Jo.“

„Tak to chci vědět dřív než noviny,“ zavrčel Vodrážka. „A jestli z toho uděláte blbost, tak vás oba sežeru.“

„Děkujeme za podporu,“ odpověděl Martin a zavěsil.

Podíval se na mě.
„Když řve, znamená to, že je nervózní.“

„A kdy není?“
„Když spí.“

 

Buňky

Večer jsme seděli u počítačů. BTS data. Buňky. Desítky telefonních čísel, která se v čase a místě přihlásila do sítě. Jeden za druhým. Bez emocí. Bez výsledku.

„Tohle je peklo,“ řekl jsem.

„Ne,“ opravil mě Martin. „Tohle je rutina.“

Venku se stmívalo. Nový rok se rozjížděl a my byli pořád na začátku.

 

Telefon z ústavu

Když jsme se pohybovali po okolí Anděla a Smíchovského nádraží, zazvonil mi telefon.

Kriminalistický ústav.

„Ve sklenici jsou stopy GHB/GBL,“ řekl znalec věcně.

„Co to kurva je?“ vyletělo ze mě. Zkratku jsem znal, ale detaily se mi rozpadly v čase.

„Tekutá extáze,“ odpověděl. „Bezbarvá, téměř bez chuti. V pití prakticky nepoznatelná. Nástup rychlý. Oběť má pocit, že je nepřiměřeně opilá. Ví, že něco není v pořádku, ale nedokáže to pojmenovat.“

Zavěsil jsem a chvíli stál.
Martin mě pozoroval.

„Tak?“
„GHB,“ řekl jsem. „Tekutá extáze.“

Martin přikývl.
„Takže to nebyla náhoda.“

Vytáhl telefon.
„Volám Ďuránkovi.“

 

Spojení

Zavolal jsem kpt. Pavlu Ďuránkovi na drogy. Popsal jsem mu celý případ. Trasování. Chemii. Popis muže.

„Tohle mi zavání systémem,“ řekl po chvíli. „Dej mi čas. Podívám se do starých věcí.“

Zavěsil.

Martin se podíval do tmy.
„Tak jo. Máme drogu. Máme trasu. A máme chlapa, co ví, co dělá.“

Z kapsy vytáhl cigaretu, zapálil si.

„A teď ho musíme najít dřív, než to zkusí znovu.“

Když se z náhody stane vzorec

Telefon zazvonil sotva jsem domluvil s Ďuránkem.

„Tak co?“ ozval se Vodrážka ještě dřív, než jsem stačil cokoliv říct. „Už víme, jestli si to slečna vymyslela, nebo máme skutečnej průser?“

Martin mi vzal telefon z ruky.
„Máme GHB.“

Na druhé straně bylo ticho. Krátké. Významné. A pak to přišlo.

„COŽE?!“ zařval Vodrážka tak, že jsem slyšel každé písmeno. „TEKUTÁ EXTÁZE?!“

Martin telefon oddálil od ucha.
„Jo. Sklenice pozitivní.“

„Do prdele!“ řval Vodrážka dál. „Takže žádná opilecká historka, žádná lítost po špatným sexu! Tohle je kurva DROGA!“

Martin mlčel. Nechal ho vyřvat.

„Okamžitě!“ pokračoval Vodrážka. „Chci přehled posledního půlroku! Znásilnění, pokusy, podezřelý stavy, ženský, co si nic nepamatujou! Propojte to s drogama, s cizincema, s Andělem, s nádražím, se vším!“

„Už to děláme,“ řekl Martin klidně.

„NEDĚLÁTE!“ zařval Vodrážka. „ZAČÍNÁTE! A já to chci mít na stole dřív, než to zkusí znova!“

Zavěsil.

Martin si strčil telefon do kapsy.

„Tak jo,“ řekl tiše. „Teď už ho to zajímá.“

 

Spojování bodů

Vrátili jsme se na oddělení. Nikdo se už netvářil, že jde o nepříjemné oznámení. Atmosféra zhoustla. SVS, drogy, mravnost – všichni najednou mluvili stejným jazykem.

Kpt. Ďuránek se ozval znovu.
„Mám něco,“ řekl. „Ne jeden případ. Tři.“

„Tři?“
„Dvě ženy, co si stěžovaly na výpadky paměti po víně s neznámým chlapem. Jedna to nikdy neoznámila jako znásilnění. Druhá se lekla, stáhla to. Třetí… podobnej popis chlapa.“

Martin se narovnal.

„Popis?“
„Třicátník. Sportovní. Bunda. Brašna. Mluvil rusky nebo s východním přízvukem.“

Chvíli bylo ticho.

„Místa?“ zeptal jsem se.
„Anděl. Smíchov. Nádraží.“

Martin zavřel oči.

 

První podezřelý

„Máme jméno?“ zeptal se.

„Zatím přezdívku,“ odpověděl kpt. Pavel Ďuránek. „Holky mu říkaly Alexej. Ale jeden z operativců ho už jednou ztotožnil. Alexandr Malcev. Bez trvalého pobytu. Přespává po bytech. Dělá kurýra. Pohybuje se po nocích.“

Martin si to zapsal.

„Takže ví, kde jsou kamery,“ poznamenal jsem.

„A ví, co dělá,“ dodal Martin.

Podíval se na mě. A pak na tabuli, kde jsme měli trasu, časovou osu, případy.

A řekl tu větu.

„Tohle už není příběh. Tohle je vzorec.“

 

Přepnutí celé věci

Vodrážka přišel osobně. Bez zaklepání. Bez pozdravu.

„Takže máme seriál,“ řekl místo pozdravu. „A vy jste mi to chtěli nechat jako Silvestrovskou depresi.“

„Nechali,“ odpověděl Martin. „Teď už to máme.“

Vodrážka se k němu naklonil.
„Tak si pospěš. Protože jestli se tenhle chlap dotkne ještě jedný ženský, tak to nepůjde na tebe. Půjde to přes tebe.“

„Rozumím,“ řekl Martin klidně.

Vodrážka se otočil ke mně.
„A ty, Horáku, si piš. Tohle bude dlouhý.“

Pak se otočil ke dveřím.
„A jestli mi do večera nepřinesete Malceva, tak si ten novej rok strčte oba do prdele.“

Odešel.

Martin se posadil, zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř. Já stál u okna, díval se ven a taky jsem si zapálil. 

„Tak jo,“ řekl. „Teď už to není o ní. Teď je to o tom, aby nebyla další.“

 

Když lovíš někoho, kdo si myslí, že je chytřejší

Jakmile padlo jméno Alexandr Malcev, přestala to být abstrakce.
Najednou to nebyl „Alexej z nádraží“, ale konkrétní chlap. Maso, kosti, pohybový vzorec.

Operativa si ho převzala okamžitě.

„Kurýr,“ shrnul kpt. Ďuránek. „Ne oficiální. Jezdí na kole, někdy pěšky. Přespává, kde se dá. Žádná pravidelnost, ale jedno má společný – Anděl, Smíchov, nádraží.“

„Loví na stejných místech,“ řekl Martin.

„Protože mu to vychází,“ dodal jsem.

Martin se na mě podíval.
„Zatím.“

 

Dva dny jsme ho jen pozorovali.

Malcev byl přesně ten typ, co zapadne. Nenápadný, čistý, upravený. Usmíval se. Pomáhal. Držel dveře. Mluvil klidně, s lehkým přízvukem, který působil skoro mile.

„Tenhle by ti klidně pohlídal kabelku,“ poznamenal Martin, když jsme ho sledovali z auta.

„A pak by ti ji otevřel doma,“ odpověděl jsem.

Vodrážka volal každé tři hodiny.

„Máte ho?“
„Máme ho na očích.“
„To mě nezajímá. Já ho chci v místnosti.“

Došlo na to třetí večer.

Malcev stál u stánku poblíž Smíchovského nádraží. Mluvil s mladou ženou. Smál se. Gesta otevřená. Bez nátlaku. Přesně tak, jak to dělal vždycky.

„Teď,“ řekl Martin.

Zadržení proběhlo rychle. Čistě. Bez odporu. Malcev se jen překvapeně ležel na zemi s rukama za zády, kde mu zacvakla pouta.

„Proč?“ zeptal se klidně.

Naklonil jsem se k němu.
„Protože jsi dohrál.“

Výslech

Výslechová místnost byla tichá. Kamera běžela. Tlumočník připravený, ale Malcev mluvil česky dostatečně.

Seděl rovně. Klidný. Sebejistý.

Sedl jsem si naproti němu. Bez spěchu.

„Víš, proč tu jsi?“
„Ne,“ odpověděl Malcev. „Ale tuším, že to bude nějaké nedorozumění.“

Pousmál jsem se a Martin taky.
„To říkají všichni, co si myslí, že jsou chytřejší než zbytek světa.“

Malcev zvedl obočí.
„Já jsem nikomu neublížil.“

Martin se opřel do židle.
„Víš, co je zajímavý? Že tohle říkáš dřív, než se tě na něco ptáme.“

Chvíle ticha.

„Znáš GHB?“ zeptal se Martin.

Malcev zavrtěl hlavou.
„Ne.“

Přikývl jsem.
„Tak to se dneska seznámíte.“

Položil na stůl fotky. Sklenice. Trasy. Časové osy. Výpovědi.

„Tři ženy,“ pokračoval klidně. „Stejný postup. Stejná místa. Stejný chlap.“

Malcev se usmál.
„To jsou jen slova.“

Martin se naklonil blíž.
„Ne. To je vzorec.“

A pak to zopakoval. Pomalu. Zřetelně.

„Tohle už není příběh. Tohle je vzorec.“

Malcevovi cukl koutek. Poprvé.

Tlak

Zvedl jsem se ze židle.

„Máš dvě možnosti,“ řekl jsem. „Buď budeš dál hrát chytrýho. Nebo mi řekneš, kolik jich ještě bylo.“

Malcev mlčel.

„Protože jestli si myslíš, že tě zlomí křik,“ pokračoval jsem klidně, „tak se pleteš. Já mám čas.“

Ticho se natáhlo.

A v tom tichu se Malcev poprvé nadechl jinak.

 

Když se fakta přestanou ptát

Za sklem výslechové místnosti stál kpt. Pavel Ďuránek. Ruce založené na hrudi, výraz soustředěný. Ten typ pohledu, který nemoralizuje, ale počítá. Drogy byly jeho svět a tenhle případ ho zajímal víc než by přiznal.

Martin to věděl.
A Malcev taky.

„Tak jo,“ řekl Martin klidně a posunul po stole další složku. „Teď si to projdeme pomalu. A ty mi u toho nebudeš lhát.“

Malcev se pousmál.
„Vy si myslíte, že—“

„Ne,“ přerušil jsem ho. „My víme.“

Položil jsem první důkaz.

„Sklenice. Otisky. Tvůj profil. Směs vína a GHB.“

Malcev sklopil oči jen na vteřinu. Ale stačilo to.

„Tady,“ pokračoval Martin, „kamerový záznam z Nového Smíchova. Tady z metra. A tady z autobusu. Stejný čas. Stejný krok. Stejná bunda.“

Malcev se nadechl.
„To pořád nic nedokazuje.“

Martin přikývl.
„Samo o sobě ne.“

Vstal a přešel ke sklu. Podíval se směrem k Ďuránkovi, který lehce přikývl.

Martin se vrátil ke stolu.

„Ale tohle jo,“ řekl a položil poslední papír. „Tvoje historie nákupů. Chemikálie. Opakovaně. Malé množství. Přesně takové, aby sis myslel, že jsi chytrý.“

Malcev sevřel ruce.

„Neznám tu ženu,“ řekl rychle.

Martin se posadil.

„To je v pořádku,“ řekl klidně. „Ty je neznáš. Ty je sbíráš.“

Za sklem se Ďuránek lehce pousmál.
Tenhle vzorec znal.

 

Ticho

Ticho se protáhlo.
Malcev se díval do stolu. Už neprovokoval. Už se neusmíval.

Vzal jsem si slovo.

„Pane Malceve,“ začal jsem klidně, úředně, „ptám se vás znovu. Kolik žen bylo ve stejné situaci jako Alevina Kornejevová?“

Zvedl ke mně oči.
„Nevím.“

Martin se ani nepohnul. Jen si zapálil cigaretu, přestože byla vypnutá. Starý zvyk. Nátlak bez hluku.

„To je odpověď, která vám nepomůže,“ pokračoval jsem. „Máme tři další oznámení. Ne všechna byla trestně oznámena. Jedna žena to stáhla. Druhá mlčela. Třetí se bála.“

Malcev sevřel čelist.

Martin se lehce naklonil dopředu.
„A všechny popisujou tebe.“

Zase ticho.

 

Střídání

„Řekněte nám,“ pokračoval jsem, „jak jste se k nim dostal.“

„Nikoho jsem nenutil,“ vyhrkl Malcev. „Mluvili se mnou dobrovolně.“

„Stejně jako teď mluvíš s náma?“ ozval se Martin poprvé po delší pauze.

Malcev mlčel.

„Víš,“ pokračoval Martin klidně, „ty jsi chytrej. To se musí nechat. Ale děláš jednu chybu. Myslíš si, že souhlas je ticho.“

Podíval se na mě. Já navázal.

„Podání GHB není omyl,“ řekl jsem. „Je to cílený krok. Nákup. Dávkování. Opakování.“

Malcev se opřel do židle.
„Nechtěl jsem jim ublížit.“

Martin si povzdechl.
„To je krásná věta. Škoda, že je k hovnu.“

První přiznání

„Kolik jich bylo?“ zeptal jsem se znovu.

Malcev si promnul obličej.

„Čtyři,“ řekl tiše.

Martin přikývl.
„Tak vidíš. Už umíš počítat.“

Za sklem se Ďuránek narovnal. Tenhle moment znal. Když padne číslo, spadne iluze.

„Všechny stejný postup?“ zeptal jsem se.
Přikývl.

„Vždycky víno?“
„Ano.“

„Vždycky GHB?“
Další přikývnutí.

Martin se k němu naklonil blíž.

„A vždycky sis myslel, že když si to nepamatujou, tak se to nestalo.“

Malcev zavřel oči.

„Já…“

„Ne,“ přerušil ho Martin. „Teď mluvím já.“

Chvíli mlčel.

„Ty sis to postavil v hlavě tak, že nejsi násilník. Jen chlap, co využil situace. A to je přesně ten rozdíl, kterej ti teď nikdo neuvěří.“

 

Zlom

Malcev otevřel oči. Byly prázdné.

„Bylo jich víc,“ řekl.

Podíval jsem se na Martina. Ten jen přikývl, a já pokračoval.

„Tak začneme od první,“ řekl jsem. „Jméno. Místo. Datum.“

Malcev se nadechl.

„Anděl. Minulý léto.“

Za sklem Ďuránek sklonil hlavu.
Věděl, co přijde.

 

Konec hry

Martin vstal.

„Tak jo,“ řekl klidně. „Teď už si nehrajeme na nedorozumění.“

Podíval se na mě.

„Horáku, pokračuj. Máme práci.“

Malcev už nic nenamítal.

 

Vodrážka

Dveře se otevřely tak prudce, až to praštilo o futra.
mjr. Vodrážka vešel bez pozdravu, bez kabátu, bez nálady.

„ŘÍKAL JSEM TO, KURVA!“ zařval hned od prahu. „ŘÍKAL!“

Rozhlédl se po místnosti, po sklu, po Malcevovi, který seděl shrbený, tichý, prázdný.

„Čtyři ženský,“ pokračoval. „ČTYŘI. A to víme zatím jen o těch, co jste z něj vytáhli.“

Martin se na něj podíval klidně.
„A vytáhli jsme.“

Vodrážka si odfrkl.
„Jo. Protože kdybych vás do toho nenutil, tak se tady ještě dohadujete, jestli si to slečna nerozmyslela.“

„Možná,“ odpověděl Martin. „Ale teď už je to jedno.“

Vodrážka se k němu naklonil.
„Není. Nikdy to není jedno. Ale dobře. Máme ho.“

Otočil se ke mně.
„Horáku, připrav návrh na vazbu. Útěková, koluzní, pokračování v trestné činnosti. Všechno. Chci ho zazdít, zmrda.“

„Ano.“

Vodrážka se znovu otočil k Martinovi.
„A ty si připrav, že tohle půjde nahoru. Hodně nahoru.“

Martin přikývl.
„Jsem zvyklej.“

Vodrážka se ušklíbl.
„To já vím. A právě proto mě to sere.“

Odešel stejně rychle, jako přišel.

 

Vazba

Vazební zasedání bylo krátké.
Soudce se ptal, ale odpovědi už byly v papírech. Vzorec. Droga. Opakování. Riziko.

Rozhodnutí padlo rychle.

Vazba.

Malcev sklopil hlavu. Neprotestoval. Už neměl co.

Když ho odváděli, krátce se otočil. Ne k nám. Spíš do prázdna.

 

ZÁVĚR

Venku už byla tma. Praha jela dál, jako by se nic nestalo. Lidi šli na pivo, do kina, domů. Jen my jsme seděli v kanceláři, kde zůstávaly případy o něco déle než pachy cigaret.

„Hele,“ řekl jsem po chvíli, „můžu se zeptat?“

Drbal se ani nepohnul.
„Můžeš.“

„Proč jsi byl dneska celej den tak… na hovno?“

Chvíli mlčel. Ten typ ticha, kdy už víš, že odpověď přijde, ale nechceš ji uspěchat.

„Protože doma to stojí za hovno,“ řekl nakonec klidně.

Podíval se na mě, pak zase z okna.

„Manželka se kurví,“ pokračoval bez emocí. „A chce se rozvést.“

Nevěděl jsem, co říct. Tak jsem neřekl nic.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ zeptal se.
„Co?“
„Že to víš dřív, než ti to řeknou. Stejně jako u případů.“

Ušklíbl se.

„Jenže tady nemáš důkazy. Jen pocit.“

Chvíli si pohrával s krabičkou cigaret.

„Takže když celej den poslouchám chlapy, co si myslí, že jsou výjimka,“ dodal, „a doma zjistíš, že nejsi ani ty…“

Přikývl jsem.

„Mrzí mě to,“ řekl jsem.

„Nemusí,“ odpověděl. „Aspoň vím, na čem jsem.“

Zvedl se, vzal kabát.

„A víš co?“
„Co?“
„Rozvody jsou jako vyšetřování. Buď to táhneš do konce, nebo se v tom utopíš.“

Podíval se na mě a tentokrát se skoro usmál.

„Tak pojď. Zítra je novej den.“

Zhasl světlo a odešel.

Zůstal jsem chvíli sedět.
A došlo mi, že některý případy se zavřou razítkem.

A některý jen tím, že se s nima naučíš žít.