Dvě noci, jeden nůž

KAPITOLA I

Slezská ve dvě ráno

Byly dvě hodiny ráno dne 7. března 2020, když mi zazvonil služební telefon.
Ten zvuk nikdy nepřichází s dobrými zprávami a v sobotu nad ránem už vůbec ne.

Operační důstojník z OIS KŘP hlavního města Prahy mluvil stručně. V systému JITKA byla nově založená věc – pobodání nožem. 

Na Stálé výjezdové skupině už měli základní informace. K incidentu mělo dojít v ulici Slezská, v horní části ulice, v úseku, kde se v noci míchají bary, alkohol a špatná rozhodnutí. Podle prvotního hlášení se jednalo o konflikt mezi dvěma skupinami osob, který se během několika minut změnil v chaos.

Poškození byli dva.

Prvním byl Stanislav Koroš, třiadvacetiletý kluk s trvalým bydlištěm na Chodově. Utrpěl bodná poranění v oblasti podpaží a stehna a jednu vážnou bodnou ránu v oblasti ledvin. Záchranáři ho převezlive vážném stavu do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde šel okamžitě na operační sál, protože byl v přímém ohrožení života.

Druhým poškozeným byl Marek Halama, pětadvacetiletý muž, který utrpěl bodnou ránu do oblasti břicha a řezné poranění předloktí, pravděpodobně při obraně. Jeho stav byl stabilizovaný, ale i on skončil v péči záchranné služby a byl převezen do nemocnice k dalšímu ošetření.

Dva poškození znamenají dvě verze.
A obvykle ani jedna není úplně pravdivá.

Takové případy nemají rády zbytečné otázky. Jen rychlá rozhodnutí a přesnou práci.

Zavolal jsem Drbalovi.

Telefon zvedl až po čtvrtém zazvonění.

„Jestli mi chceš říct, že hoří město, tak si to nech na ráno,“ ozval se rozespalý hlas.
„Zdar Martine, v ulici Slezská máme dva pobodaný, jeden z nich je na sále,“ řekl jsem.
Chvíli bylo ticho.
„Tak jo,“ zabručel. „Dva poškození znamenají aspoň tři lháře.“

Když jsme přijížděl k Martinovi, už čekal před dome, měl na sobě džíny, koženou bundu a výraz člověka, který už dopředu ví, že noc skončí špatně.

„Víš, co je na tom nejhezčí?“ zamumlal, když nasedal do auta. „Že každej u rvačky tvrdí, že šel jen okolo.“

Vyjeli jsme směrem na Vinohrady. Ulice byly téměř prázdné, ale světla policejních vozů už z dálky naznačovala, že Slezská tu noc rozhodně klidná nebyla.

A já měl čím dál silnější pocit, že tohle nebude jen další noční potyčka.
Spíš začátek něčeho, co se nepěkně rozroste.

 

Místo činu

Do Slezské jsme dorazili za necelých deset minut. Ulice byla částečně uzavřená, modrá světla se odrážela od zaparkovaných aut a mokrého asfaltu. Typický obrázek noční Prahy – pár zvědavců za páskou, několik opilců, kteří tvrdili, že „nic neviděli“, a hlídky, které už toho viděly až dost.

„Tak jsme doma,“ zamumlal Drbal, když vystupoval z auta. „Noční klub pod širým nebem.“

U vchodu do jednoho z domů stála hlídka MOP Vinohrady. Velitel hlídky nám šel naproti.

„Dva poškození,“ hlásil. „Oba odvezeni. Jeden vážnej, druhej stabilizovanej. Zatím zajištěno pět svědků, většina pod vlivem alkoholu.“

Drbal se ušklíbl.
„Takže pět verzí pravdy a ani jedna se nebude shodovat.“

 

Krev na chodníku

Místo činu bylo jasně čitelné. Krev na chodníku, šmouhy směrem k zaparkovanému autu, kde se jeden z poškozených zřejmě snažil opřít. Na zemi ležela rozšlápnutá plastová sklenice a nedopitá láhev piva.

„Tady to začalo,“ ukázal technik. „A tady to skončilo.“

Drbal si místo obešel pomalu, bez spěchu. Nedíval se jen na krev, ale i na okolí – okna, vchody, tmavé kouty.

„Klasika,“ pronesl. „Nikdo nic neviděl, ale všichni byli u toho.“

 

Svědci

První svědek tvrdil, že šlo o hádku kvůli dívce.
Druhý, že někdo někoho strčil.
Třetí, že nůž měl poškozený.
Čtvrtý, že vůbec žádný nůž neviděl.

Drbal si sundal kšiltovku a promnul si čelo.

„Hele, Luke,“ řekl mi potichu, „jestli tohle dáme dohromady bez hádání z křišťálový koule, tak si koupím bibli.“

„Zatím to vypadá na dvě skupiny,“ řekl jsem.
„Ne,“ opravil mě. „Vypadá to na jednu blbou noc a víc blbejch rozhodnutí.“

 

První indicie

Technik nás zavolal stranou.

„Našli jsme nůž,“ řekl. „Kousek odsud. Krev odpovídá oběma poškozeným.“

Drbal přikývl.
„Takže to nebyla jen potyčka.“

Podíval se kolem sebe a ztišil hlas.

„A teď přijde ta lepší část,“ dodal. „Protože někdo z těchhle lidí ví přesně, co se stalo.“

V tu chvíli mi zazvonil telefon.

Vodrážka.

„Tak co?“ vyštěkl hned. „Už tam stojíte, nebo se kocháte?“

„Jsme na místě,“ odpověděl jsem.
„Dva poškození, nůž zajištěn.“

Chvíli bylo ticho.

„Výborně,“ řekl pak. „Tak si ho dobře pohlídejte. Až přijedu, nechci slyšet, že vám něco uteklo.“

Zavěsil.

Drbal si odfrkl.
„Tak jo. Teď už je to oficiální.“

Podíval se zpátky k místu činu.

„A teď zjistíme, kdo tady tahal za kratší konec nože.“

 

Když se verze začnou rozpadat

První výpovědi poškozených jsme měli ještě z terénu. Ne úplné, roztřesené, ovlivněné bolestí a alkoholem. Přesto už tehdy bylo jasné, že něco nesedí.

Stanislav Koroš tvrdil, že šlo o náhodný konflikt. Prý je oslovila cizí skupina, padla výměna názorů a pak už jen chaos. Nůž prý viděl až na poslední chvíli. Nevěděl, kdo ho držel.

Marek Halama popisoval stejnou noc jinak. Podle něj konflikt začal už dřív, ještě před barem. Tvrdil, že poškozený Koroš se s někým hádal a on se jen snažil uklidnit situaci. Nůž prý měl „ten druhej“, ale jméno neznal.

„Dva poškození, dvě verze,“ shrnul Drbal. „A ani jedna neříká, kdo bodal.“

„A to je problém,“ dodal jsem.

 

Telefon z nemocnice

Telefon zazvonil krátce po třetí.
FN Královské Vinohrady.

Zvedl jsem to a poslouchal. Bez přerušení. Bez otázek.

„Rozumím,“ řekl jsem nakonec a zavěsil.

Drbal se na mě podíval.
„Tak co?“

„Koroš to nedal,“ řekl jsem. „Masivní poranění ledviny. Zástava během operace.“

Chvíli bylo ticho. Jen modrá světla venku dál pulzovala do noci.

„Tak jo,“ řekl Drbal klidně. „Už si nehrajeme.“

Zvedl se a kývl na technika.
„Překvalifikace. Vražda.“

 

Vodrážka přijíždí

Vodrážka dorazil osobně. Bez ohlášení. Bez pozdravu. Jakmile vystoupil z auta, bylo jasné, že tohle nebude příjemná návštěva.

„Takže máme mrtvýho,“ řekl místo pozdravu.
„Ano,“ odpověděl Drbal.
„A pořád nevíme, kdo bodal?“
„Zatím ne.“

Vodrážka se ušklíbl.
„Výborně. Dva poškození, jeden mrtvej a nula pachatelů. To se mi líbí.“

Podíval se kolem sebe a pak se zarazil.

„Počkejte,“ řekl a zamračil se. „Tohle mi něco připomíná.“

Chvíli přemýšlel.

„Týden zpátky,“ pokračoval. „Chodov. Před OC Westfield, u kruháče v Roztylské, kousek od U Kunratického lesa.“

Podíval se na mě.
„Pamatuješ?“

Přikývl jsem.

„Dva chlapi,“ pokračoval Vodrážka. „Třiadvacet a devětadvacet. Jeden bodnořez do hrudníku. Druhej bodná rána do břicha. Stejný čas. Stejná hodina. Stejná blbá noc.“

Drbal zvedl obočí.

„A pachatel?“
„Nezjištěn,“ odsekl Vodrážka. „Zatím.“

Podíval se na nás oba.

„Takže teď máte dva případy,“ řekl pomalu. „A jestli zjistím, že jste si toho nevšimli sami, tak vás oba zakopu do papírů.“

Drbal si zapálil cigaretu.
„Takže máme vzorec.“

Vodrážka se ušklíbl.
„Ještě ne. Zatím máte průser.“

Otočil se ke mně.

„Horáku, chci do rána srovnání obou případů. Trasy, osoby, hospody, kamery. Všechno.“

Pak k Drbalovi.

„A ty,“ dodal, „mi do rána najdeš jméno.“

Zavěsil pohledem celou ulici a odešel.

 

Tlak

Drbal vyfoukl kouř.

„Tak jo,“ řekl. „Teď už to není rvačka.“

Podíval se na mě.

„Teď už je to lov.“

 

KAPITOLA II

Spojnice

Jakmile Vodrážka vyslovil Chodov, bylo jasné, že už nejde o izolovaný případ.
Dvě lokality. Dva časově blízké skutky. Stejný způsob útoku. Obdobná hodina.

A hlavně – stejný typ noci.

S Drbalem jsme si vyměnili pohled. Nemuseli jsme nic říkat. Oba jsme věděli, že teď přijde ta část práce, která se do statistik nepočítá a do filmů se nevejde.

Operativa.

 

Terén

Rozdělili jsme si to.
Vinohrady × Chodov.

Nejdřív jsme prošli okolí Slezské. Bary, nonstop provozy, fastfoody, trafiky. Místa, kde lidi zůstávají déle, než by měli, a pamatují si míň, než by chtěli.

„Nechci slyšet, že si nikdo nic nepamatuje,“ řekl Drbal. „Každej si pamatuje aspoň něco. Jen se mu nechce.“

Na Chodově to bylo podobné. OC Westfield, kruhový objezd, Roztylská, tah k U Kunratického lesa. Jiný prostředí, stejná logika. Skupiny mladých chlapů. Alkohol. Ego. Noc, která smazává hranice.

První společný jmenovatel se objevil překvapivě rychle.

Bar.

Ne stejný podnik, ale stejný typ. Levný alkohol, hudba nahlas, ochranka, co řeší jen to, aby se rvačka přesunula ven.

„Takže je to lovec,“ řekl jsem.
„Ne,“ opravil mě Drbal. „Je to čekatel.“

 

Kamery

Zbytek noci jsme strávili u monitorů.

Hodiny záznamů.
Přesuny osob.
Příchody. Odchody.
Časové osy, které se začaly skládat jako kostra.

Na kamerách nebylo místo činu. To by bylo moc jednoduché. Ale bylo tam předtím. A bylo tam potom.

Ve dvou případech se opakovaly dvě postavy.

Dva muži.
V obou lokalitách.
V rozmezí několika dní.

„Tohle nejsou náhodní svědci,“ řekl Drbal a zastavil záznam. „Tohle jsou lidi, co se vrací.“

Z kamer jsme pořídili snímky. Ne ostré portréty, ale dostatečné. Postava. Oblečení. Styl chůze. Detaily, které si všimneš až tehdy, když víš, co hledáš.

„Vezmeme to po staru,“ řekl Drbal. „Ukážeme je poškozeným.“

 

Poznání

Nejdřív Halama.

Ukázal jsem mu fotografie. Jednu po druhé. Bez komentáře.

Zastavil se u třetí.

„Tenhle,“ řekl bez váhání. „Ten tam byl.“

„Jste si jistý?“
„Jo. Stál kousek od nás. Koukal.“

Na Chodově to bylo stejné.

Druhý poškozený se zarazil u té samé fotografie.

„Viděl jsem ho,“ řekl. „Nedělal nic. Jen tam byl.“

Drbal si sundal brýle a promnul si oči.

„Takže máme pozorovatele,“ řekl.
„Nebo koordinátory,“ doplnil jsem.

Drbal přikývl.

„Někdo, kdo si nešpiní ruce. Ale ví, kdy se to rozjede.“

 

Obraz se skládá

Do rána jsme měli:

• dvě lokality,
• dvě noci,
• stejný typ prostředí,
• stejné časové okno,
• dvě opakující se osoby.
  
  

A jednoho mrtvého.

Drbal se opřel o stůl.

„Tohle už není náhoda,“ řekl.
„To je scénář.“

Podíval se na mě.

„A teď najdeme herce.“

 

„Už to chci mít jménem“

Vodrážka nás svolal ještě před polednem. Osobně. To nikdy nevěstilo nic dobrého.

„Takže?“ zeptal se hned, bez pozdravu. „Pořád máme jen ksichty z kamer?“

„Už ne,“ řekl Drbal klidně.

Vodrážka si sundal kabát a položil ho přes židli.
„Tak mluvte. Protože jestli to dneska neuslyším jménem, tak vám tu operativu osobně rozkopu.“

Podíval se přímo na mě.

„Už to chci mít jménem.“

Identifikace

Rozhodující krok přišel přes cizineckou policii. Obě postavy z kamer nebyly náhodní turisté ani studenti. Měli záznamy o pobytu, pracovní historii i společnou adresu.

Dva bratři.
Dvojčata.

Daniel Álvarez Moreno, nar. 12. 11. 2002, státní příslušnost Španělsko,
a Lucas Álvarez Moreno, nar. 12. 11. 2002, státní příslušnost Španělsko.

Oficiálně občané EU.
Neoficiálně přesně ten typ, který v noci stojí opodál a čeká, až se něco stane.

„Takže žádný náhodný kolemjdoucí,“ utrousil Drbal.
„Ne,“ odpověděl jsem. „Spíš režie.“

Rozdělení rolí se začalo rýsovat rychle.

Daniel – impulzivní, agresivní, vždy blíž konfliktu.
Lucas – klidný, pozorovatel, krytí, hlídání okolí.

„Hlavní pachatel a záloha,“ shrnul Vodrážka. „Jak z učebnice.“

 

Zbraň

Další informace přišla ještě téhož dne.

„Jeden z nich by měl být držitelem střelné zbraně,“ hlásil operativní pracovník.
„Jaké?“
„Pravděpodobně expanzní pistole. Ale nosí ji.“

Vodrážka se ušklíbl.
„To mi stačí.“

 

Rozhodnutí

Byl vyrozuměn plk. Mgr. Jan Konečný. Dostal kompletní obraz děje: dva podezřelí, násilné skutky, zbraň, eskalace.

„Navrhujeme realizaci se Zásahovou jednotkou,“ řekl Drbal.
„Souhlas,“ přišla odpověď bez váhání.

 

Adresa

Opakovaným šetřením jsme zjistili místo pobytu:

ulice Bohdalecká 1125/9, Praha 10 – Michle.

Klasická činžovní zástavba.
Vstup na čip i dálkové otevření z bytu.
Byt ve druhém nadzemním patře, vpravo od výtahu.
Dveře bez jmenovky, bezpečnostní zámek, kukátko.

Na každém patře jen dvě bytové jednotky.

Z taktického hlediska jsme se nepřibližovali přímo k bytu. Informace jsme ověřovali nepřímo – pohyb, pošta, sousedi, odpad. Bezpečně. Prokazatelně.

„Bydlí tam,“ uzavřel Drbal. „A dlouho.“

 

Práce

Další společný jmenovatel byla práce.

Oba bratři byli zaměstnáni v menší IT společnosti zaměřené na technickou podporu a správu sítí, která sídlila v širším centru Prahy. Navenek nenápadná firma, žádná velká značka, žádné logo na budově. Přesně ten typ zaměstnavatele, kde se střídají lidé, pracuje se ve směnách a nikdo se moc neptá, odkud kdo přišel.

Práce u počítače, servisní zásahy, občasné výjezdy. Dlouhé hodiny, minimum dohledu, hodně samostatnosti. Ideální prostředí pro lidi, kteří chtějí splynout.

Operativním šetřením jsme zjistili, že:

• Daniel Álvarez Moreno je v době šetření v dočasné pracovní neschopnosti,
• Lucas Álvarez Moreno má nastoupit následující den ve 14:00 hodin na odpolední směnu.
  
  

Kontaktovali jsme odpovědnou osobu společnosti. Domluva byla jasná a stručná.

Podezřelý bude po nástupu ponechán v zázemí dle písemného pokynu, který obdrží, bez pohybu mimo pracoviště. Žádné výjezdy, žádné změny směn, žádné přesuny. Běžný pracovní den, žádná odchylka, která by mohla vyvolat podezření.

„Čím míň ví, tím líp,“ shrnul to Drbal.
„A čím víc si myslí, že je v bezpečí, tím líp pro nás.“

Plán zůstal beze změn.

Realizace

Se Zásahovou jednotkou jsme se sešli krátce po poledni. Bez zbytečných řečí, bez teatrálnosti. Všichni věděli, o co jde a co je ve hře.

Velitelem zásahu byl mjr. Bc. Jaroslav Čermák. Typ člověka, který nemluví víc, než je nutné. Žádné zvyšování hlasu, žádné fráze. Jen jasné pokyny a klid, který se přenáší na ostatní.

„Cíl je jeden,“ shrnul situaci. „Zadržet. Bez ohrožení veřejnosti. Bez eskalace. Ale počítáme s odporem.“

Drbal stál vedle mě a tiše si zapaloval cigaretu, i když bylo jasné, že ji nedokouří.

„Má u sebe zbraň,“ doplnil jsem.
Čermák přikývl.
„Tak s tím budeme pracovat.“

 

Čekání

Podezřelý nastoupil do práce přesně ve 14:00 hodin. Žádná nervozita. Žádná změna chování. To bylo vždycky nejhorší – když pachatel netuší, že už je dávno v cizím scénáři.

Zásahová jednotka byla rozmístěná tak, aby nebyla vidět. Civil. Nenápadnost. Připravenost.

„Až vyjde do zázemí,“ rozhodl Čermák. „Ne na veřejnosti. Ne před lidmi.“

Čas se vlekl.

 

Zadržení

Když se Lucas Álvarez Moreno objevil ve dveřích vedoucích do zázemí, všechno se dalo do pohybu během vteřin.

„Policie! Na zem!“ zazněla výzva.

Podezřelý se otočil. Na zlomek vteřiny zaváhal. Pak udělal chybu.

Pokusil se ustoupit zpět a sáhl rukou k pasu.

„Zbraň!“ zaznělo okamžitě.

Zásah byl rychlý a přesný. Hmaty, chvaty, stržení na zem, koleno mezi lopatky, kontrola rukou. Podezřelý kladl aktivní odpor, snažil se vytrhnout, kopal.

„Nedělej to horší!“ zazněl klidný, ale důrazný hlas Čermáka.

Pouta cvakla.

Při osobní prohlídce byla u podezřelého nalezena střelná zbraň, později zajištěná a odborně posouzená jako expanzní pistole, nošená bez jakéhokoli zabezpečení.

„Hotovo,“ řekl jeden ze zasahujících.

Čermák přikývl.
„Odvést.“

 

Po zásahu

Podezřelého naložili do vozidla. Bez dalších slov. Bez zbytečných pohledů.

Drbal si konečně potáhl z cigarety.

„Tak,“ řekl. „První je doma.“

Podíval se na mě.

„A teď přijde ta těžší část.“

„Dostat druhýho,“ odpověděl jsem.

major Čermák se k nám otočil.
„Jakmile budete připraveni, jsme k dispozici.“

Podal nám ruku a odešel ke svým lidem.

Zásah skončil.
Případ ne.

Zadržení Lucase bylo jen polovinou práce.
Ta jednodušší.

Daniel Álvarez Moreno zůstával na adrese. Nehýbal se. Neodjel. Nezměnil režim. Jako by spoléhal na to, že noc všechno zakryje a ráno přijde samo.

Prověřením informací bylo zjištěno, že se skutečně nachází doma. Světla v bytě svítila, byl již podvečer. Pohyb v bytě. Žádná snaha odejít.

Čermák si vyslechl poslední hlášení a přikývl.

„Takže víme, že je doma,“ řekl. „A že je ozbrojený, je téměř jistý.“

Drbal se na mě podíval.
„Tohle už není hra.“

 

Ověření přítomnosti

Použili jsme jednoduchý trik.

Z cizího čísla mu bylo zavoláno. Stáli jsme potichu na chodbě ve druhém patře, jen pár metrů od dveří bytu.

Telefon zvonil.

Bylo slyšet, jak se v bytě někdo pohybuje. Kroky. Pak krátké ticho.

A pak tlumený hlas, jak hovor přijímá.

Čermák zvedl ruku.

„Je doma,“ řekl tiše. „Jdeme.“

 

Vniknutí

„Beranidlo,“ zaznělo klidně.

Dveře povolily po druhém úderu. Rám praskl, zámek se vytrhl. Zásahová jednotka vnikla dovnitř přesně tak, jak to mají nacvičené.

Rychle. Koordinovaně. Bez chaosu.

Daniel stál v obývacím pokoji.

V ruce držel střelnou zbraň.

Namířil ji přímo na zakročující policisty.

Na zlomek vteřiny se svět zúžil na hlaveň.

„Odhoď zbraň!“ zazněla výzva.

Neudělal to.

Prst měl na spoušti.

Výstřel nepřišel.

 

Zneškodnění

Zvuk taseru přerušil napětí.

Danielovo tělo ztuhlo a spadlo k zemi. Zbraň mu vypadla z ruky dřív, než stačil cokoliv udělat.

Přesně. Rychle. Bez dalšího rizika.

Byl zneškodněn, spoután a odtažen stranou. Kontrola dechu. Kontrola vědomí. Standardní postup.

Zajištěná zbraň byla okamžitě odebrána.

Pozdější prověření potvrdilo, že ji Daniel držel nelegálně. Bez povolení. Bez registrace.

Drbal stál opřený o zeď a mlčel.

Pak si zapálil cigaretu.

„Tak jo,“ řekl klidně. „Teď už nemá co hrát.“

Čermák se k nám otočil.

„Oba jsou venku,“ řekl. „Zbytek je na vás.“

“Zásah skončil, ale výslechy teprve začnou.” pousmál se Drbal. 

 

KAPITOLA III

Konfrontace

Výslechové místnosti byly vedle sebe. Sklo mezi nimi bylo jednostranné. Každý viděl jen sám sebe a dva policisty proti sobě. Přesně tak, jak to má být.

Lucas seděl klidně. Ruce složené na stole. Pohled upřený do desky. Hrál to na rozum.
Daniel byl neklidný. Pohledy těkaly, ramena napjatá, čelist sevřená. Hrál to na nervy.

Rozdělení rolí pokračovalo i tady.

 

První verze

Lucas mluvil první.

„Byli jsme tam spolu,“ řekl. „Ale nic jsme neudělali. Ten konflikt začal sám. My jsme se snažili uklidnit situaci.“

„Ty i bratr?“ zeptal jsem se.

Přikývl.
„Daniel je impulzivní. Já ho spíš brzdím.“

Za sklem se Drbal pousmál.
„Tak jo,“ zamumlal. „Už víme, kdo je kdo.“

 

Druhá verze

Danielova výpověď byla jiná.

„On to začal,“ ukázal palcem neurčitě směrem ke sklu. „Lucas. Já ho jen následoval. Chtěl si něco dokazovat.“

„Co přesně?“ zeptal se Drbal klidně.

Daniel mlčel. Pak vyhrkl:
„Respekt.“

 

Motiv

Tady to začalo dávat smysl.

Nebyla to náhoda. Nebyl to alkohol. Nebyla to spontánní hádka.

Byla to pohnutka.

Dva mladí cizinci, kteří se pohybovali v noční Praze, barech a klubech. Konflikty vyhledávali, nevyhýbali se jim. Nůž byl součást výbavy. Ne plán, ale nástroj.

„Takže si vybíráte slabší,“ shrnul Drbal. „Opilý, dva proti jednomu. A když se něco posere, utečete.“

Daniel zvedl hlavu.
„Já ho nebodl.“

„Ale byl jsi tam,“ řekl Drbal. „A kryl jsi ho.“

Přehazování viny

Když jsme jim pustili časové osy z kamer – Chodov i Vinohrady – začala se jejich spolupráce rozpadat.

Lucas zbledl.

„To je sestříhaný,“ řekl.

„Ne,“ odpověděl jsem. „To je realita.“

Daniel se začal potit.

„On měl nůž,“ vyhrkl. „Vždycky ho nosil on.“

Lucas se otočil. Poprvé.
„Lžeš.“

Ticho.

„Takže kdo bodl?“ zeptal se Drbal.

Nikdo neodpověděl.

Drbal se opřel dozadu.
„Kluci, takhle to dopadne vždycky. Jeden z vás půjde sedět na dlouho. Druhej s tím bude žít celej život.“

Podíval se na Daniela.

„A ty víš, že to byl on,“ dodal a kývl směrem k Lucasovi.

Daniel sklopil oči.

 

Zlom

Při druhé konfrontaci už Lucas neměl pevnou půdu pod nohama.

„Já ho nechtěl zabít,“ řekl potichu.
„Ale bodl jsi ho,“ odpověděl jsem.

Mlčel.

To stačilo.

 

Závěr výslechů

Motiv byl jasný:
potřeba dominance, adrenalin, pocit moci. Nic víc. Nic míň.

Daniel – hlavní pachatel, ozbrojený, agresivní, eskalace.
Lucas – krytí, přítomnost, pomoc po činu.

Drbal vstal.

„Tak jo,“ řekl. „Máme to.“

Za sklem se objevil Vodrážka. Ruce v kapsách, výraz spokojenosti, která bolela.

„Říkal jsem to, kurva,“ pronesl.

 

KAPITOLA IV

Soud

Soudní síň byla plná, ale tichá. To ticho nemělo nic společného s respektem. Bylo to ticho lidí, kteří přišli poslouchat cizí konec.

Daniel seděl vzpřímeně. Oblek mu neseděl, jako by byl půjčený. Pořád se rozhlížel, hledal reakce. Ještě pořád si myslel, že to má pod kontrolou.

Lucas seděl shrbený. Hlavu dole. Už dávno pochopil, že všechno skončilo přesně v okamžiku, kdy poprvé vzal nůž do ruky někdo jiný a on u toho zůstal stát.

Státní zástupce mluvil klidně. Věcně. Bez emocí.
Časové osy. Kamerové záznamy. Výpovědi. Znalci. Pitva. Příčinná souvislost.

Všechno do sebe zapadalo.

Obhajoba se pokusila o poslední tah. Alkohol. Afekt. Strach.

Soudce ji utnul jednou větou:
„Afekt netrvá týden a neopakuje se na dvou místech.“

Když zazněl rozsudek, nikdo se nepohnul.

Daniel Álvarez Moreno byl uznán vinným ze zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a dále z přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 trestního zákoníku.

Soud mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

V soudní síni to sotva znatelně zahučelo. Daniel se ani nepohnul. Jen sevřel čelist.

Lucas Álvarez Moreno byl uznán vinným jako účastník na zločinu vraždy ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku.

Soud mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 let, se zařazením do věznice s ostrahou.

Lucas pomalu přikývl. Jako by rozsudek očekával. Možná dokonce cítil úlevu, že už je to konečně vysloveno nahlas.

Soudce na závěr dodal, že k výši trestu přihlédl k brutalitě činu, opakování násilného jednání a skutečnosti, že útok nebyl náhodný, ale vycházel z dlouhodobě rizikového chování obžalovaných.

 

Vodrážkův komentář po rozsudku

Vodrážka stál u dveří soudní síně, ruce v kapsách kabátu. Ani se nepodíval na odsouzené, jen si odfrkl.

„Osmnáct a devět,“ řekl. „Na papíře hezký. V praxi… další dvě hovada, co si budou celej život stěžovat, že jim svět ublížil.“

Otočil se k nám.

„Tak jo, pánové. Máte hotovo. A teď mi běžte najít další.“

 

EPILOG

Ticho po všem

Seděli jsme s Drbalem v autě. Motor běžel, ale nikam jsme nespěchali. Venku se stmívalo a Praha se tvářila, jako by se nic nestalo. Jako vždycky.

„Tak co,“ zeptal jsem se. „Spokojenost?“

Drbal si zapálil cigaretu a chvíli mlčel.

„Spokojenost ne,“ řekl. „Jen konec.“

Vyfoukl kouř a opřel hlavu o opěrku.

„Víš, co je na tom nejhorší?“ pokračoval.
„Že kdyby si ten první kluk sednul o bar dál… tak by dneska žil.“

Mlčel jsem.

„A oni?“ zeptal jsem se.
„Ti si budou celej život říkat, že to byla smůla. Ne rozhodnutí.“

Podíval se na mě.

„Pamatuj si to, Luke. Většina vražd není o nenávisti. Je o blbosti a egu.“

Zastavil motor.

„A to je kombinace, kterou žádnej zákoník nikdy úplně nevyřeší.“

Vystoupili jsme.

Za námi zůstalo ticho.
Takové to, které přichází až po tom, co je všechno řečeno.

A před námi další případ.