Hranice pozorovatele

Březen 2020 byl měsíc, který na první pohled působil obyčejně – chladnější rána, přes den počasí, které už člověku dovolovalo sundat kabát – ale pod povrchem se hromadilo něco těžkého, co se nedalo pojmenovat, jen cítit, a přesně takové to bylo i u nás. S Martinem jsme byli co nejvíc v terénu, oficiálně kvůli práci, neoficiálně proto, že na oddělení se vzduch dal krájet a každá další hodina strávená mezi zdmi působila, jako by člověk pomalu ztrácel chuť mluvit, přemýšlet a někdy i dýchat.

Nebyla to únava z práce, na tu jsme byli zvyklí, ale únava z lidí, z mocenských her, z pocitu, že se něco rozhoduje nad námi, bez nás a proti zdravému rozumu. Náměstek ředitele pro službu kriminální policie a vyšetřování měl ke konci března odejít do civilu a mjr. Vodrážka to cítil, protože tenhle typ lidí vždycky vycítí krev dřív, než začne téct, a jeho řitní alpinismus nabral takové obrátky, že se o něm nemluvilo nahlas, ale všichni o něm věděli.

Personální změny se rozjely naplno a když se krajským ředitelem pražské policie stal plk. Milan Matoušek, bylo znát, že ten rozdíl není jen v hodnosti, ale v přístupu, protože to byl chlap, který si prošel každým stupněm služby, osobně velel stovkám bezpečnostních opatření a přesto neztratil respekt lidí, co stáli dole, možná právě proto, že na ně nikdy nekoukal shora. Když se o něm mluvilo, nebylo v tom ani trochu strachu, jen respekt, který se nedá vynutit rozkazem ani tabulkou v Excelu.

Vodrážka na to šel jinak. Tlačil se na pozici náměstka, tahal statistiky, psal hlášení, sbíral drobky informací o podřízených a skládal z nich obraz loajality, který se dal dobře prodat výš, a s každým dalším dnem bylo cítit, jak se oddělení rozděluje na ty, kteří mlčí, ty, kteří se přizpůsobují, a ty, kteří raději odcházejí, protože ne každý má žaludek na dlouhodobé ponižování maskované profesionalitou.

Pamatuju si, jak jsme s Martinem seděli v autě po jednom z výjezdů a ani jeden z nás neměl potřebu hned mluvit, protože ticho bylo výmluvnější než jakýkoli komentář, a mně se hlavou honila nepříjemná myšlenka, že tohle období neskončí bez následků, že se něco musí zlomit, jen ještě nevíme co.

Drbal to nakonec shrnul po svém, když si zapálil cigaretu, podíval se z okna a suše poznamenal, že když se na policii začne víc řešit, kdo koho kryje, než kdo co vyšetřuje, tak je jen otázka času, kdy se někdo zabije úplně zbytečně.

Nevěděl jsem tehdy, jestli to myslí obecně, nebo jestli jen hází jednu ze svých ironických poznámek do prázdna, ale zpětně vím, že přesně v tomhle rozpoložení nás ten případ zastihl, a že všechno, co přišlo potom, se už odehrávalo na půdě, která byla dávno podmáčená.

Na pozdější oběd jsme si zašli na I. P. Pavlova do Břežanky, kam jsme chodili často, protože tam byl klid a člověk měl na chvíli pocit, že svět venku běží normálně, i když jsme oba věděli, že je to jen tenká slupka, pod kterou se všechno pomalu sype. Seděli jsme u stolu u okna, jídlo před námi chladlo a já měl pořád v hlavě to, co Drbal řekl ještě v autě, když si zapaloval cigaretu a díval se před sebe, jako by nemluvil ke mně, ale nahlas pojmenovával něco, co už dávno viděl.

„Jakmile se z policie stane soutěž v tom, kdo komu hlouběji zaleze do prdele a kolik přitom sepíše tabulek, tak se přestane řešit pravda a začne se řešit krytí," řekl klidně. „A v takovým bordelu se lidi nezabíjejí proto, že by chtěli, ale proto, že už nikdo nekouká, kam se tlačí.“

Bylo 14:48 hodin, když se ozval můj dosahový telefon, ten typ zvonění, který člověk nikdy nepřeslechne, a v tu chvíli jsem věděl, že oběd skončil. Operační důstojník OIS KŘP hl. m. Prahy mluvil věcně a bez emocí, ale už první věta napověděla, že nejde o rutinu, když nás vyslal do ulice Bryksova 939/37 v Praze na Černém Mostě, kde došlo k pádu dvou osob z okna a na místo už míří jak místní oddělení, tak obvodní kriminálka.

Podíval jsem se na Drbala, který beze slova odložil příbor, aniž by se ptal na další podrobnosti, a mně v hlavě jeho věta dozněla naplno, tentokrát už ne jako cynická poznámka k personální situaci, ale jako popis reality, do které jsme právě vjížděli.

Když jsme dorazili na místo, dvůr už byl zaplněný lidmi a služebními auty, která tam stála v nepravidelných rozestupech, jako by je někdo odstavil ve spěchu. U vchodu do domu byla hlídka MOP Kyje, pprap. Jiří Švehla s nstržm. Michalem Dolejším, oba s tím typickým výrazem policistů, kteří přijeli mezi prvními a už věděli, že tohle nebude standardní oznámení. O kousek dál jsem zahlédl Libelu 10, vedenou npor. Ing. Petrem Lounským, a vedle nich Cesta 315, kde byli pprap. Michael Kordule s pprap. Petrem Vaníčkem, soustředění, tiší, přesně tak, jak to bývá, když se ještě čeká na oficiální převzetí místa.

Za vedení se Odboru obecné kriminality Prahy III dostavil mjr. Mgr. Ing. Radek Štolba, Stálá výjezdová skupina SKPV Praha III. Už z dálky bylo vidět, že major Štolba přebírá kontrolu nad situací, aniž by musel zvyšovat hlas, protože tady nebylo potřeba křičet – stačilo se podívat kolem sebe a bylo jasné, že se budeme zdržovat.

Do vnitrobloku jsme vešli pomalu. Stačil jeden pohled.

„Dva,“ řekl někdo tiše za mnou.

Na chodníku ležela dvě těla bez známek života. Mladík blíž ke středu dvora, tělo nepřirozeně zkroucené, pod hlavou temná skvrna, která už dávno přestala růst. O několik metrů dál, částečně v křoví, ležela žena, v poloze, která nepůsobila jako rozhodnutí, ale jako konec něčeho, co se vymklo kontrole.

„Sedmé patro,“ ozval se Štolba. „Byt čtyřicet devět.“

Přikývl jsem.

„Nejdřív kluk,“ pokračoval. „Asi sedmnáct. Pak ženská. Interval zatím nejasnej.“

Drbal se zadíval nahoru k oknům. „Tohle není simultánka,“ řekl. „Tady se někdo ještě díval dolů.“

Štolba mlčel, pak jen kývl hlavou.

„Hasiči byt otevřeli,“ řekl. „Nevstupovali dovnitř.“

„Správně,“ zamumlal Drbal. „Aspoň něco.“

„Ztotožnění máme,“ pokračoval Štolba. „Aneta Remešová, ročník jednaasedmdesát. Syn Filip, dva nula nula dva. Otec zatím nikde.“

V tu chvíli se ozval zvuk dalšího auta.

„Kurva,“ utrousil Drbal potichu, aniž by se otočil.

Mjr. Vodrážka vešel do dvora rázným krokem, rozhlédl se po tělech a zkřivil ústa do výrazu, který neměl s respektem nic společného.

„Tak co tady máme,“ řekl nahlas. „Zase nějaký okno.“

Nikdo neodpověděl.

„Tohle mi nikdo do médií pouštět nebude,“ pokračoval, aniž by čekal na reakci. „Žádný spekulace, žádný blbosti. Dva lidi spadli. Tečka.“

„Je to dítě,“ řekl jsem.

Vodrážka se na mě podíval, jako by mluvil s někým, kdo nechápe základy služby. „Dítě, nedítě. Spadlo. A ženská s ním. Víc teď řešit nebudeme.“

Drbal se otočil. „Možná by stálo za to nejdřív zjistit proč.“

Vodrážka se uchechtl. „Protože okna jsou vysoko,“ řekl. „Lidi padají. Dělo se to před náma, děje se to teď a dít se to bude i bez vás dvou.“

Štolba si odkašlal. „Pane majore, interval mezi pády—“

„Interval mě nezajímá,“ skočil mu Vodrážka do řeči. „Zajímá mě, aby se z toho nestala kauza. Máme tu personální změny, chápeš? Nepotřebuju průser.“

„Takže předběžný závěr?“ zeptal se Drbal klidně.

Vodrážka se k němu naklonil. „Rozšířená sebevražda,“ řekl potichu, ale dost nahlas na to, aby to všichni slyšeli. „A čím dřív se s tím smíříte, tím líp pro všechny.“

Podíval jsem se na těla znovu.

A tušil jsem, že jestli tohle necháme být, nebude to naposledy.

Ohledání místa činu probíhalo tiše a soustředěně, bez zbytečných slov, protože tady už nebylo co zachraňovat a každý věděl, že jakýkoli pohyb navíc může rozbít obraz, který si místo samo vytvářelo. Dorazil koroner, MUDr. Peter Kováčik, stará známá tvář z jiných případů, který se nad těly pohyboval klidně a věcně, bez teatrálních gest, jen s rutinou člověka, jenž ví, že smrt má své vzorce, i když se pokaždé tváří jinak.

„Smrtelná poranění odpovídají pádu z výšky,“ konstatoval po základním ohledání. „U mladíka okamžitá smrt. U ženy totéž. Časově oddělené.“

To poslední řekl důrazněji, než bylo nutné, a podíval se na mě, jako by věděl, že přesně tenhle detail se nám bude ještě vracet. Těla byla po zadokumentování zakryta a naložena do vozu pohřební služby, který je odvezl na Ústav soudního lékařství do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde je měl převzít primář MUDr. Konečný, se kterým jsme už měli zkušenost z minulosti a u něhož jsem věděl, že se nespokojí s jednoduchým závěrem, pokud mu něco nebude sedět.

Postupně jsme začali skládat časovou osu z oznámení na tísňovou linku 158. První volala Věra Dohnalová, mladá žena z vedlejšího domu, která šla s dětmi na autobus a k místu se dostala až poté, co proti ní běžely vyděšené děti s křikem, že někdo vyskočil z okna. „Já jsem nic neviděla,“ opakovala pořád dokola. „Jen jsem viděla ty lidi ležet dole a volala sanitku.“

Další oznámení přišlo od Davida Ambrože z domu naproti, který bydlel v prvním patře a slyšel tupou ránu, vyšel na balkon a uviděl nehybného mladíka v kaluži krve. „Volal jsem hned sto padesát pět,“ řekl. „A pak jsem slyšel ženský křik. Byl… byl hysterickej. Trvalo to tak minutu. Pak další rána.“ Když znovu vyšel na balkon, leželo dole druhé tělo. Interval mezi pády odhadoval na jednu až dvě minuty, ale nebyl si jistý.

Klíčová byla výpověď Diany Chmielové ze čtvrtého patra, která měla okna do vnitrobloku a slyšela křik dětí z hřiště, který ji nejprve nezaujal, protože tady to nebylo nic výjimečného. Pak ale zaslechla hysterický křik a vyšla na balkon. Viděla tělo mladíka a vzápětí ženu v okně v sedmém patře, která se držela rámu, dívala se dolů a opakovala jediné jméno. „Šimone, ne.“ Když se Chmielová vrátila do bytu pro telefon, ozvala se další tupá rána.

Šetření v domě potvrdilo, že Remešovi byli vnímáni jako bezproblémová rodina. Sousedi mluvili o klidu, tichu, slušnosti. Otec introvert, matka nenápadná, syn tichý, bez konfliktů. Jediný moment, který vyčníval, byla poznámka o tom, že se Filip jednou při doučování zamkl v pokoji a nekomunikoval. A pak výpověď Anety Šumelové, která jako jediná řekla něco, co začalo zapadat do obrazu jinak.

„Poslední dobou sdílel divný věci,“ řekla. „Na Facebooku. Náboženství, sekty, takový… zvláštní texty.“ Neuměla to pojmenovat přesně, ale mluvila o pocitu, že se chytil něčeho, čemu úplně nerozuměl.

Když jsme to s Martinem probírali později stranou, začalo být jasné, že pád z okna nebyl začátek, ale konec něčeho, co probíhalo dlouho předtím, skrytě, systematicky a beze svědků. Sekta. Ne v klasickém smyslu místnosti plné svíček a kazatele, ale moderní, tichá, online, zaměřená na mladé, chytré, nejisté, kteří hledají smysl, strukturu a uznání. Skupiny, které mluví o výjimečnosti, o testech, o odhodlání, a které dokážou nezletilé vtáhnout tak hluboko, že už ani sami nepoznají, kde končí hra a začíná realita.

A dole ve vnitrobloku ležely důsledky.

Do bytu jsme vstupovali poté, co bylo místo dole zajištěné a ticho ve vnitrobloku vystřídal tlumený ruch lidí, kteří se snaží zaměstnat, aby nemuseli přemýšlet. Byt působil obyčejně, až banálně, bez jakéhokoli náznaku zápasu nebo chaosu, který by odpovídal tomu, co se odehrálo dole, a právě to na tom bylo nejhorší. V kuchyni zůstala rozpitá sklenice, v obýváku rozsvícená lampička, věci byly na svých místech, jako by někdo odešel jen na chvíli a měl se každou minutou vrátit.

Šimonův pokoj byl malý, čistý, s nábytkem, který už něco pamatoval, a s plakáty letadel na stěnách. Z učebnic a sešitů bylo patrné, že šlo o průměrného kluka, žádné poznámky, žádné průšvihy, žádné vzkazy typu zlobí, neplní povinnosti. Zajímal se o střední školy, měl poznámky o amatérském létání, technické náčrty, sny, které byly až bolestně normální. Pak jsme ale narazili na sešit, který do toho obrazu nezapadal. Temné kresby postav bez obličejů, fragmenty textů, citace vytržené z kontextu, slova o vyvolených, zkoušce, překročení hranice a nutnosti dokázat, že člověk patří dál než ostatní.

Dopis na rozloučenou jsme nenašli. Ani jeden. Ani u něj, ani u matky. Žádná věta, která by to celé zjednodušila. Na psacím stole ležely dva mobilní telefony. Jeden zamčený na otisk prstu, druhý na gesto. Ani do jednoho se nepodařilo vstoupit. V ložnici stál vypnutý notebook. Vše bylo zajištěno, zapečetěno, připraveno na analýzu, a mně v hlavě pořád dokola běžela myšlenka, že to nejdůležitější zůstalo někde mezi řádky, v konverzacích, které už teď možná neexistují.

„Sekta,“ řekl jsem nahlas, když jsme vyšli zpátky na chodbu.

Vodrážka, který stál opřený o zeď, se uchechtl. „Ale prosím tě,“ mávl rukou. „Internetová sračka. Děcka dneska čtou kdejakou píčovinu. To z nich hned nedělá oběti.“

„Je mu sedmnáct,“ namítl jsem.

Vodrážka se na mě podíval s pohrdáním. „Tak to je skoro dospělej. Když skočí z okna, tak skočí z okna. Nevidím důvod z toho dělat sektu, spiknutí a mediální cirkus.“

Drbal se k němu otočil pomalu, klidně, až nepříjemně klidně. „Hele, Zdeňku,“ řekl tiše, „jestli máš pocit, že manipulace nezletilýho přes internet je normální jev, tak se na to vyser a jdi dělat tabulky někam jinam.“

Vodrážka ztuhl. „Jak se mnou mluvíš?“

„Přesně tak, jak se chováš,“ pokračoval Drbal. „Protože jestli tohle zameteš pod koberec jen proto, že se ti to nehodí do kariérního plánu, tak jsi pěknej zmrd.“

Na chodbě se rozhostilo ticho. Vodrážka sevřel čelist, ale nic neřekl. Jen se otočil a odešel.

Krátce po šestnácté hodině přijel otec. Roman Remeš. Neptal se, nekřičel, nehledal viníka. Stál u vchodu do domu, jako by zapomněl, jak se chodí, a díval se na místo, kde ještě před chvílí ležela těla. Když jsme mu to řekli, jen zavřel oči a opřel se o zeď.

„Neměl jsem dneska jet pryč,“ řekl tiše. „Říkala, že je unavená. Že si doma odpočinou.“

Neptal se, proč to udělali. Jen opakoval, že mu nezůstal syn. A v tu chvíli bylo úplně jedno, co řekne znalecký posudek, co ukážou telefony a co se objeví v datech. Protože některé ztráty se už nedají zařadit do žádné kolonky.

Roman Remeš seděl na židli v předsíni a ruce měl položené na kolenou tak pevně, až mu zbělely klouby, jako by se bál, že když je pustí, něco se definitivně rozpadne. Mluvil pomalu, bez emocí, hlasem člověka, který už nemá sílu cokoliv skrývat. Řekl, že se jeho manželka dlouhodobě léčila s depresemi a že pila víc, než bylo zdrávo, někdy skrytě, jindy otevřeně, ale nikdy tak, aby to navenek působilo jako problém, který by vyžadoval zásah. Jakého lékaře navštěvovala, nevěděl, nebo si v tu chvíli nedokázal vzpomenout, a bylo zřejmé, že se v těch informacích ztrácí stejně jako v tom, co se dnes stalo.

K možnému motivu sebevraždy syna nebyl schopen říct nic. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že pro něj žádný neexistoval. Opakoval, že Šimon neměl problémy ve škole, neměl potíže s lidmi, neměl průšvihy, neměl důvod. Každá otázka, která se dotýkala syna, se vracela ke stejnému bodu, jako by jeho mysl odmítala přijmout, že něco takového mohlo vzniknout z ničeho.

„Nezůstal mi ani syn,“ řekl několikrát. Ne jako výčitku. Ne jako obvinění. Jen jako fakt, který bylo potřeba vyslovit nahlas, aby byl skutečný.

Bylo vidět, že se snaží spolupracovat, ale jeho psychický stav to už nedovoloval. Myšlenky mu utíkaly, věty zůstávaly nedokončené a každá další minuta ho stála víc sil, než bylo rozumné požadovat. Věděli jsme, že v tu chvíli z něj víc nezjistíme, a že by to ani nebylo správné zkoušet.

Když jsme odcházeli, zůstal sedět ve stejném postoji, v bytě, který byl ještě před pár hodinami domovem a teď působil jako kulisa k něčemu, co se nedalo vrátit ani vysvětlit. A mně bylo jasné, že ať už se později v datech objeví cokoli, pro něj už žádná odpověď existovat nebude.

Digitální průlom nepřišel jako vítězství, ale jako nepříjemné pootevření dveří, za kterými bylo víc tmy než odpovědí. Technici se nakonec dostali do notebooku, ne silou, ale chybou – heslo nebylo sofistikované, jen osobní, složené z věcí, které dávají smysl jen tomu, kdo ještě věří, že je součástí něčeho výjimečného.

Na ploše nebylo nic. Žádné soubory, žádné fotky, žádné dokumenty. Jen jeden adresář, prázdný, a historie prohlížeče, která byla vymazaná příliš pečlivě na to, aby to byla náhoda. A pak cache. Zbytky. Fragmenty vět, útržky většího celku, který už neexistoval.

Poprvé se objevilo jméno skupiny. Ne jako název, ale jako označení fáze.
TEST_04.
Pod tím krátká věta: „Ne každý dojde až sem.“

Z chatových fragmentů bylo patrné, že nešlo o klasickou sektu. Žádný vůdce s tváří, žádná fyzická setkání. Jen struktura. Hierarchie skrytá za přezdívkami. Moderátoři, kteří mluvili klidně, racionálně, používali jazyk psychologie a motivace, a hodnotitelé, jejichž úkolem bylo sledovat reakce, zapisovat pokrok a rozhodovat, kdo „postoupí“. Všechno bylo formulováno jako hra, experiment, výběrový proces.

„Tvoje hranice nejsou skutečné.“
„Strach je jen signál.“
„Kdo couvne, nikdy nezjistí, kým mohl být.“

A pak úkoly. Ne hned. Postupně. Nevinné věci, které šly obhájit jako odvahu, disciplínu, sebekontrolu. Teprve v poslední fázi přišel test přenositelný do reality. Krátký. Jednoduchý. Bez výslovné výzvy ke smrti.

Postav se.
Dívej se dolů.
Jen krok. Nic víc.

Časový odpočet. Video. Důkaz, že to myslíš vážně. Nikdo nenapsal skoč. Nikdo to nemusel napsat.

Ten interval mezi pády najednou začal dávat smysl. V chatu se objevila zmínka o „pozorovateli“. O někom, kdo „reagoval mimo scénář“. Matka. Když viděla syna dole, pochopila, že to nebyla hra, ale něco, co mu někdo udělal. V notebooku se objevilo rozpracované video, nikdy neodeslané. A otevřený chat, který už nešel obnovit. Jen věta, která tam zůstala viset jako poslední hřebík.

„Test se pokazil.“

Když jsme tohle všechno přinesli na poradu, Vodrážka to smetl ze stolu během minuty.

„Tohle jsou domněnky,“ řekl ostře. „Internetový kecy. Žádnej pachatel. Žádná výzva k sebevraždě. Všechno dobrovolný.“

„Je mu sedmnáct,“ řekl jsem.

„Tak ať si za to nese odpovědnost,“ odsekl. „Nezletilej, nezletilej… dneska jsou ty děti chytřejší než vyšetřovatelé.“

Drbal se o opřel o stůl a zadíval se na něj tak, že v místnosti ztichli i lidi, kteří tam neměli co dělat.

„Hele, ty kariérní čůráku,“ řekl klidně. „Nikdo ho netlačil rukama. Jen hlavou. A přesně to víš. Ale protože na tohle nemáš kolonku a blbě se to vykazuje, tak to chceš pohřbít pod papír.“

Vodrážka se nadechl. „Dávej si pozor…“

„Ne,“ skočil mu Drbal do řeči. „Ty si dávej pozor. Protože jestli tohle uzavřeš jako rozšířenou sebevraždu a půjdeš si pro funkci, tak se z tohohle stane návod. A ty u toho budeš podepsanej.“

Rozhodnutí přišlo shora rychle. Oficiální závěr: rozšířená sebevražda. Bez cizího zavinění. Bez trestní odpovědnosti.

Neoficiálně jsme věděli svoje. Skupina už neexistovala. Nebo spíš existovala pod jiným názvem. Jiné fórum. Jiná platforma. Stejný test.

Když jsme odjížděli, Drbal se zadíval z okna auta a řekl to, co už nikdo z nás nechtěl slyšet, ale všichni jsme to věděli.

„Změnili platformu. Ne metodu.“

A někde jinde se už někdo další učil stát u okna.

EPILOG

Uplynulo sotva čtrnáct dní.

Seděl jsem v kanceláři brzy ráno, kafe mi chladlo na stole a monitor přede mnou svítil studeným světlem, když mi do mailu spadla ranní svodka. Nehledal jsem nic konkrétního, jen jsem ji projížděl ze zvyku, jako se člověk dívá do zrcadla, i když ví, že tam neuvidí nic nového.

Tentokrát jsem se mýlil.

Pardubice.
Mladistvý chlapec. Pád z výšky.
Na místě žádné cizí zavinění.
Věc řeší Odbor obecné kriminality Krajského ředitelství policie Pardubického kraje.
Předběžný závěr: sebevražda.

Zůstal jsem na tu větu koukat déle, než bylo nutné. Popis byl stručný, úřední, přesně ten typ textu, který se čte rychle a zapomíná ještě rychleji. Jenže mně tam něco nesedělo. Věk. Čas. Okolnosti. Výška. A způsob, jakým bylo zdůrazněno, že šlo o „dobrovolné jednání“.

O pár řádků níž další položka.

Semily. Liberecký kraj.
Úmrtí nezletilé osoby.
Pád z obytného domu.
Řeší Odbor obecné kriminality Krajského ředitelství policie Libereckého kraje.
Bez známek cizího zavinění.

Zavřel jsem oči.

Jiné město. Jiný kraj. Jiný vyšetřovatel.
Stejný vzorec.

Nikdo to nepojmenoval nahlas. Zatím. Každý ten případ stál sám za sebe, izolovaný, čistý, připravený k uzavření. Přesně tak, jak to systém miluje. Žádné souvislosti, žádné komplikace, žádná práce navíc.

Jenže mně už v hlavě běžela časová osa.
Černý Most.
Za čtrnáct dní Pardubice.
Další dny Semily.

A mezi tím ticho.

Ten typ ticha, kdy víš, že někdo jen změnil název skupiny, přestěhoval fórum, přeladil jazyk. Stejný test. Jiná slova. Stejný konec.

Večer jsem šel pěšky domů a přistihl se, že se dívám na okna víc, než bych chtěl. Sedmá patra. Osmá. Balkony. Siluety záclon. Napadlo mě, kolik kluků a holek právě teď stojí někde s telefonem v ruce a čeká na instrukci, která nikdy nebude formulovaná jako rozkaz.

Jen jako výzva.

Když jsem se o tom zmínil Drbalovi, nepřekvapilo ho to. Poslouchal mlčky a pak jen řekl, že přesně takhle se chová něco, co není spontánní. Něco, co testuje reakci systému stejně jako reakci obětí.

„Tohle už není pro okres,“ dodal nakonec. „Ani pro kraj.“

Měl pravdu. A oba jsme to věděli.

Protože jakmile se stejný vzorec objeví ve třech krajích během pár týdnů, přestává jít o tragédii jednotlivců a začíná jít o organizovaný model chování, byť bez hierarchie, bez jmen, bez rukou, které by bylo možné spoutat.

V tu chvíli už nebylo otázkou jestli to předat dál.
Jen kdy.

A mně bylo jasné, že až se k tomu dostane Národní centrála proti organizovanému zločinu, nebude už nikdo řešit jednotlivé pády z oken, ale to, co je spojuje. Jazyk. Strukturu. Motiv.

Test, který se nesměl pokazit.

Jenže ten se už pokazil.
A my jsme byli o krok pozadu.

Zase.

FORMÁLNÍ PŘEDÁNÍ

Předání věci proběhlo bez emocí a bez zbytečných slov, přesně tak, jak se to dělá ve chvíli, kdy už nikdo nic nepředstírá. Spis měl několik svazků, časovou osu roztaženou přes tři kraje a poznámky, které se nevešly do žádné kolonky, ale přesto tam musely zůstat, protože bez nich by ten celek nedával smysl. Oficiální důvod byl jasný – opakující se vzorec jednání, mezioborový přesah, podezření na organizovanou činnost v online prostředí.

Zástupce Národní centrály proti organizovanému zločinu listoval materiály tiše, bez otázek, bez komentářů, jen občas zvedl oči, jako by si v hlavě porovnával to, co čte, s něčím, co už dávno zná. Když dočetl poslední stránku, spis zavřel a řekl, že se nejedná o izolované případy, ale o model, který se teprve rozjíždí, a že to, co jsme viděli my, je pravděpodobně jen začátek něčeho, co bude mít mnohem větší dosah, než si teď kdokoli připouští.

Žádné sliby. Žádná útěcha. Jen informace, že na to mají nástroje, ale čas pracuje proti nim i proti všem ostatním, a že se s tímhle typem kriminality potkávají čím dál častěji, jen pokaždé pod jiným názvem a s jiným jazykem. Spis si převzali, a to i elektronicky přes ETŘ a tím to pro nás skončilo.

Když jsem odcházel z budovy, došlo mi, že nejděsivější na tom všem není, že někdo dokázal dotlačit děti až k oknu, ale že systém přesně ví jak, a stejně přijde vždycky o krok pozdě.

 

Ke konci března náměstek oficiálně skončil a to, o čem se týdny mluvilo po chodbách, se přesunulo na papír. Bylo vyhlášeno výběrové řízení na pozici náměstka ředitele pro službu kriminální policie a vyšetřování a mezi přihlášenými figurovalo i jméno, které nikoho z nás nepřekvapilo. Mjr. Mgr. Zdeněk Vodrážka, dosavadní vedoucí 1. oddělení obecné kriminality, člověk, který uměl pracovat s čísly, statistikami a prezentacemi, a který si byl dobře vědom toho, že papír snese víc než realita ulice.

Vedle něj se do řízení přihlásil mjr. Mgr. Tomáš Havel, v té době zástupce vedoucího 1. oddělení obecné kriminality  Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, policista s dlouhou praxí v operativě a násilné kriminalitě, o kterém se říkalo, že sice není vidět v médiích, ale zato ví, jak vypadá práce mimo kancelář. Dalším kandidátem byl pplk. Ing. Radek Soukup, tehdejší zástupce vedoucího Úřadu vnitřní kontroly Policejního prezidia, spíš  technokratický typ, orientovaný na řízení velkých útvarů, procesy a meziresortní spolupráci. Muž s právním vzděláním, který byl vnímán jako kompromisní varianta pro ty, kdo chtěli klid, pořádek a minimum průšvihů směrem ven. Pplk. JUDr. Aleš Vondra, ředitel odboru operativních činností Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Bývalý kriminalista, který po letech v terénu přešel do kontrolní sféry. Na inspekci si vybudoval pověst důsledného, až nekompromisního muže. Zvyklý pracovat s citlivými spisy a v prostředí, kde se nikomu nevěří automaticky. Vystupuje zdrženlivě, mluví málo, ale přesně. Jeho kandidatura by budila respekt i obavy – část sboru by ji četla jako signál zpřísnění vnitřní disciplíny a mjr. Mgr. Lenka Rýdlová, vedoucí oddělení loupeží, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, která dlouhodobě působí na násilné kriminalitě, specializace na sériové loupeže a přepadení. Tvrdá, přímočará, ale férová vůči podřízeným. V médiích nevystupuje často, zato má výsledky – objasněnost a stabilní tým. Je vnímána jako profesionálka, která zná ulici i výslechovou místnost. Její přihlášení by do výběrového řízení vneslo dynamiku – symbol generační změny a důrazu na výkon bez zákulisních her.

Když jsem ten seznam četl, bylo mi jasné, že ať už výběrové řízení dopadne jakkoli, o podobných případech se na poradách mluvit nebude s nadšením, ale s opatrností. Protože někde mezi tabulkami, paragrafy a kariérními kroky se ztrácí to, co se nedá vykázat – děti, které stojí u okna a čekají na pokyn, jenž nikdy nepřijde jako rozkaz.

A právě proto jsem si nebyl jistý, jestli se vlastně někdo ptá na správnou otázku.

Papírově byli všichni kandidáti srovnatelní. Praxe, hodnosti, vzdělání, odsloužená léta. Oficiálně nebyl důvod, proč by kdokoli z nich neměl projít do dalšího kola. Neoficiálně to bylo jiné.

Vodrážka měl podporu shora. Ne otevřenou, spíš tichou, založenou na tom, že uměl mluvit jazykem lidí, kteří potřebují klid, čísla a kontrolu. Byl čitelný, předvídatelný a hlavně bezpečný navenek. Věděl, co říct, co neříct, a kdy se tvářit, že problém neexistuje. Takoví lidé se hodí tam, kde se víc hlídá obraz než realita.

Havel měl oporu dole. U lidí, kteří s ním někdy stáli na místě činu a věděli, že když jde do tuhého, neschová se za směrnici. Neměl za sebou žádné politické krytí, ale měl respekt. A to je něco, co se do podkladů pro výběrové řízení nepíše, protože se to nedá změřit.

Soukup byl kompromis. Manažer, kterého by šlo přijmout bez velkých emocí, protože by nikoho vyloženě nedráždil. Řízení útvarů zvládal, procesy chápal, ale málokdo si dovedl představit, že by šel proti proudu, pokud by to znamenalo osobní riziko.

Vondrabyl pojistka. Právník, kontrolor, člověk, který by dokázal uhladit hrany a držet věci v mantinelech zákona. Pro ty, kdo se báli průšvihů, byl ideální. Pro ty, kdo chtěli policii, která vidí problém dřív než média, už méně.

Rýdlová byla precizní v policejní práci, upřímná. Přišlo mi, že je tam spíš do počtu. 

Když jsem ten seznam zavřel, došlo mi, že výběrové řízení se nebude rozhodovat podle toho, kdo rozumí zločinu, ale podle toho, kdo ho dokáže nejlépe vysvětlit tak, aby se dal přežít politicky. A že na skutečný výsledek si budeme muset počkat.

Protože některé věci se oficiálně oznamují až ve chvíli, kdy už se s nimi nedá nic dělat.

 

Titulní obrázek vygenerován pomoci AI. 

autor: Lukáš Horel