NEJPRVE SE OZVALO NESMĚLÉ ZAKLEPÁNÍ

Anotace: Být mrtvý není žádná legrace...

Nejprve se ozvalo nesmělé zaklepání a téměř vzápětí – aniž by čekal na výzvu –, vstoupil do místnosti malý šedivý mužík. Na sobě měl jen jednoduché nemocniční šaty, „andělíčka“, jinak vůbec nic, dokonce se zdálo, že je i bos. Primář na něj chvíli překvapeně hleděl, než se zmohl na slovo.
„Takhle mi tu nemůžete chodit,“ pravil přísně k příchozímu. „Vraťte se okamžitě zpátky na pokoj!“
Mužík se nesměle pousmál. „To asi nepůjde…,“ hlesl.
„Nevím, proč by to nešlo. Zavolám sestru a ona vás tam odvede.“
Primář vytočil nějaké číslo a trpělivě čekal.
„Má postel je obsazená, někdo tam leží,“ pokračoval pacient. „Celý pokoj je plný cizích lidí. Nikoho tam neznám. A nikde není volná postel…“
Lékař dosud nepustil sluchátko z ruky, ale nyní věnoval pacientovi mnohem větší pozornost.
„A na kterém vlastně ležíte pokoji – nějak si vás nemůžu zařadit…“
„Na šestnáctce… vpravo u okna,“ špitl stařík a primář položil sluchátko.
„Na šestnáctce? Počkejte,“ doktor se začal přehrabovat v papírech na stole.
„Kopecký. Kopecký Bedřich,“ napověděl mu stařík.
„Počkejte,“ zarazil se primář. „Na šestnáctce u okna, už vím, ale to by přece znamenalo… Vy už přece musíte…“
„Být mrtvý?“ napověděl dědula a srdečně se tomu zasmál. „Taky mě to napadlo.“
Primář si jej zvědavě obhlížel a nevěřícně kroutil hlavou.
„Vypadám snad jako mrtvý?“ otázal se stařík.
„Ano,“ chtělo se primáři říci, ale svou odpověď spolkl.
„Ležel jste v kómatu asi tři měsíce. V pondělí jsme vás odpojili od přístrojů…“
„Moc si toho z poslední doby nepamatuju,“ rozhovořil se stařík. „Jenom se mi vybavuje, jak nade mnou stojí skupinka lidí a o něčem se dohadují. ‘Už nás nevnímá’, říkal jeden hlas. ‘Ten už se neprobere.’ A na to mu druhý říkal: ‘Jo, ze šestnáctky už se neodchází – to je konečná!’ A já přitom všechno slyšel, všechno jsem vnímal – rozumíte?“
Lékař si jej nyní obhlížel. Snažil se nahmatat puls, pozoroval zorničky… A neustále si pro sebe opakoval: „Neuvěřitelné, to je prostě neuvěřitelné!“ A děda mezitím pokračoval.
„Chtěl jsem jim říct:‘Lidi, neblázněte! Já přece žiju, já vás vnímám!‘ Ale nemohl jsem se ani pohnout, nemohl jsem promluvit ani zamrkat. Bylo to hrozné…“
„A tuhle schopnost vnímání jste měl pořád? Pamatujete si… všechno?“
„Ne,“ povzdechl si stařík. „Pak už je to všechno jako horečnatej sen. Občas slyším hlas, občas vnímám něco kolem sebe a cítím takovou divnou otupělost… Ale je to takové cizí, jako by se mě to ani netýkalo… Nemyslím, trochu vnímám, ale je to horší a horší. A pak…“
„Co bylo pak?“
„Pak už nic. Tma. Prázdnota. Nevím, jak dlouho. Mohly to být dny, mohly to být klidně roky, ale určitě žádnej tunel a žádný světlo, jestli jste chtěl slyšet tohle…“
„A pak jste se probudil…“
„A pak jsem se probudil. Všude byla hrozná tma, byla mi hrozná zima. Snažil jsem se pohnout a ono to nešlo. Dusil jsem se… Nevím, co bylo pak, asi jsem ještě párkrát omdlel nebo si to už nepamatuju. Nakonec stojím na chodbě, za dveřma a nevím, kam dál…“
Primář už zase seděl naproti a pátravě si svého pacienta prohlížel.
„Byla to… márnice, že jo?“ Staříkova očka neklidně těkala po místnosti. „Podívejte se na tohle…“ Odhalil kus kůže na prsou. Byla rozdrásaná do krve. „Asi jak jsem se chtěl dostat ven…“
„Asi byste si měl ostříhat nehty,“ poznamenal doktor.
„A to ještě není nic proti tomuhle!“ Stařík vycenil své zuby. „Vidíte ty špičáky? Čert ví, kde se to tam vzalo. Takovýhle kly jsem snad neměl ani jako děcko. Vidíte to, vidíte to?!“
„Měl byste se uklidnit.“ Primář se pomalu zvedl od stolu a zamířil ke dveřím.
„A navíc mám teď strašně divný chutě, to byste ani nevěřil… Co já bych si dal!“ Dědoušek se lačně oblízl a skelným pohledem se zahleděl směrem k lékaři. „Neodcházíte, doufám, pryč?!“
„Ne, samozřejmě, že ne,“ nejistě odvětil lékař a pevněji sevřel stojan věšáku. Jako by chtěl však učinit opak – do ruky bral právě deštník.
„Ten deštník už asi nebudete potřebovat,“ poznamenal stařík změněným hlasem. Primář se opřel zády o zeď.
Děda se zvedl od stolu a překvapivě pevným krokem zamířil směrem k muži v bílém plášti. V obličeji mu hrál nepříjemný úsměv…
O několik minut později se v sesterně rozdrnčel telefon. Tentokrát byl zvednut prakticky okamžitě.
„Sestro, připravte mi, prosím, operační sál, budu operovat!“ ozvalo se na druhém konci drátu. Správnější by však byl asi termín pitvat. Na podlaze primářovy pracovny leželo seschlé stařecké tělo a z jeho hrudi trčelo teď napůl rozevřené paraple. Vypadalo jako zjara se probouzející kalich velkého černého květu.