Brána strachu

​BRÁNA STRACHU
​

​1. kapitola: U DŽUNGLE

​V panenské indické džungli, nedaleko od Bengálského zálivu, tábořili dva muži. Mladší z nich – člověk přibližně pětadvacetiletý – byl obutý do lehoučkých, ale pevných polovysokých bot vyráběných v Kalkatě evropskými výrobci. Nohy mu halily kalhoty zhotovené ze světlé látky, běžně používané na výrobu tropických oděvů. Oblečený byl do košile s náprsními kapsami, podobné barvy, ale z lehčího materiálu.
​Navzdory nepříjemnému vedru měl přes košili ještě přetaženou tenkou, zvláštním způsobem zpracovanou koženou vestu, která byla vybavená značným množstvím kapes a kapsiček nejrůznějších tvarů a velikostí, obsahujících spoustu maličkostí pro muže na cestách nezbytných. Byl to vzácný a drahý kousek vyzdobený barevnými výšivkami, který majitele dokonale ochránil před ostny tropických rostlin i před bodavým hmyzem. Hlavu si kryl lehkou přilbicí, jakou nosili téměř všichni Evropané cestující v tropech.
​Muž měl pravidelný, docela hezký obličej, jemuž mírně nadzdvižené koutky úst dodávaly vzhled, jako by svět okolo byl jedna velká zábavná atrakce, jenž ho neodolatelně svádí k úsměvu. Obličej mu rámovaly hnědé vlasy, zvědavě vykukující pod světlou přilbou. Jeho laskavé šedé oči pozorně sledovaly vzdušná cvičení malých, smaragdově zelených papoušků a třepetání sametově hnědých, blankytných i kanárkově žlutých křídel obrovských motýlů. Propletené větve staletých šíšamových, týkových a santalových stromů nad nimi vytvářely neproniknutelný zelený baldachýn.
​Pod rozepnutou vestou se v záři slunce mosazně blýskala přezka opasku z bizoní kůže a patrony v něm zasunuté. Po pravé straně mu z pouzdra zdobeného stříbřitými cvočky vyčnívala pažba s vyrytým emblémem hříběte od Coltova námořního revolveru. Na druhém boku byla za jeho bytelným opaskem zasunutá vzácná lovecká dýka. Na dosah jeho pravičky stála opřená dvouhlavňová anglická kulovnice, jejíž řemen byl zhotoven ze stejné kůže jako opasek.
​Mladík nenuceně pokuřoval z pravé anglické dýmky a pohodlně se zády opíral o kmen mimořádně silného stromu, který zastiňoval vše kolem. U stromu vyvěral pramen chladné vody napájející džhíl, malé jezírko schovávající okraj hladiny v žlutozeleném porostu divoké rýže a pokrývající se tmavší zelení lotosových listů. Díky měkké trávě a vodě se mýtina ideálně hodila pro utáboření.
​Mladíkovy šedé oči, které se zřejmě pro tuto chvíli nasytily pohledem na tropické motýly, se právě zamyšleně přesunuly na jeho společníka. Druhý z mužů byl o něco starší, ale určitě doposud nepřekročil třicítku. Obutý byl do těžkých námořnických bot se silnou podešví. Nad nimi nosil hrubé, téměř nezničitelné hnědé lněné kalhoty s neuvěřitelně hlubokými přídavnými kapsami na stehnech. Nohavice měl na konci několikrát ohrnuté nahoru, tak jak tomu bývalo u většiny námořníků zvykem.
​Obchodníci jim pro jistotu prodávali kalhoty delší pro případ, že by se snad vlivem mořské slané vody srazily. Ovšem nikoho z pravých mořských vlků by ani ve snu jakživ nenapadlo, aby věnoval svůj volný čas úpravě zevnějšku, aby si je odstřihl na správnou délku a potom dole zahnul. A to přesto, že námořníci zacházejí s jehlou obratně – na každé lodi, pokud není jiná práce, se období, kdy panuje bezvětří, odjakživa vyplňuje spravováním potrhaných plachet či starých sítí. Namísto toho si nohavice jednoduše ohrnou – jak praktické!
​Tento charakteristický a nezaměnitelný kus oděvu mu na těle přidržoval široký opasek. Na něm měl zavěšeny dva šestiranné revolvery a v kožené pochvě vězel ostrý lednický nůž. Košili měl z podobné látky jako jeho mladší druh. Na rozdíl od něho však jeho hlavu nechránila bělostná přilba, ale pravý kovbojský klobouk, jenž se v Asii, ve vzdálenosti tisíce mil od amerických prérií, vyjímal zvláštně kuriózně. Ozbrojen byl nejmodernějším typem americké opakovačky s prodlouženou hlavní, která se opodál povalovala v trávě.
​Obrovský strom, pod nímž oba odpočívali, nechal na několika místech vynořit nad zem své, jako trup dospělého muže silné kořeny. Ty utvořily jakýsi téměř pravidelný hvězdicový obrazec. Ve smaragdové trávě vyvolávaly iluzi tajemné a obrovité hnědočerné chobotnice, která se vynořila z bezedných oceánských hlubin a uprostřed zeleného pole mořských chaluh roztáhla svá hrozivá chapadla, aby je na hladině alespoň na chvíli nastavila slunci.
​Oba muži si všimli tohoto prazvláštního úkazu. Nepohrdli pohodlím, jenž jim zde matka příroda nabídla, a kořeny použili jako sedátka. Kouřící mladík se uvelebil tak, jako kdyby seděl na koni, jeho starší přítel využíval silného kořene jako přírodní lavičky. V místech, kde se usadil, se táhly dva kořeny blízko u sebe. V dolíku samočinně vzniklém mezi nimi praskal malý ohníček, nad kterým se v kotlíku, posazeném na kořenech, vařila vonící káva.
​Muž u ohně přihodil několik větviček, chvíli zkoumavě sledoval bublající tekutinu a nasával její vůni. Pojednou se ohlédl ke svému druhovi a zvolal: „Sire Richarde, račte mi odpustit, že vás vyrušuju ve vašem bádání, jak pravil ten čert, když si přišel pro doktora Fausta, ale copak to píšete?“
​„Olafe,“ odpověděl mladík žertem předstíraje, že se rozzlobil, „už jsem vám několikrát důrazně nařídil, a protože to nic nepomohlo, tak jsem vás nejméně stokrát prosil, abyste mi říkal jen Richarde! Alespoň pokud jsme na cestách.“
​„Už jsem vám nejméně stokrát právě tolikrát odpověděl, že si prostě nemůžu pomoct. Lord je lord. Každý holt máme svůj úděl.“
​„Olafe, zapomínáte ale na jedno: Zachránil jste mi život a za těch pět měsíců, co mne doprovázíte na cestách, jste se stal mým přítelem. Takže když vás o to žádám jako přátelskou laskavost, mohl byste mi snad udělat tuhle radost.“
​„Vzpomínám si na ten den, jako by to bylo včera, a ne před necelým půlrokem. Bylo to ohromné, jak jste mýho bývalýho kapitána udeřil pěstí tak, až ztratil vědomí, za to, že přikázal harpunovat to malé velrybí mládě. Tím jste si natrvalo a dočista získal mou úctu. Ale jenom to není zdaleka vše. Proč to nedopovíte celé, milý Olafe? Pomstychtivý kapitán se zakrátko přebral, ale dělal, jako by se nic nestalo. V noci ale nařídil čtyřem nejsilnějším mužům, aby, až usnu, vnikli do mé kajuty a hodili mne přes palubu. Jenomže naštěstí jste na té lodi sloužil jako kormidelník. Přestože jsem byl pro vás cizí člověk, kterého jste vůbec neznal, varoval jste mne. Potom jste mi ještě pomohl kapitána a dva z těch čtyř jeho kumpánů zajmout a držet jako rukojmí, dokud loď nedoplula osmdesát mil do přístavu, kde jsem pak mohl kapitána předat místním úřadům.“
​„Když jsem poznal vaši čestnost a odvahu, nabídl jsem vám, abyste se stal mým sluhou. A vy jste se navíc za těch pět měsíců, než jsme urazili dlouhou cestu z Norského moře až do srdce Indie, stal i mým přítelem.“
​„I vy přeskakujete v té historii malé kousky, račte odpustit tu smělost. Jednak mi platíte víc, než bych si vydělal jako námořník, a potom... potom...“ kormidelníkův hlas zjihl, „když jste se jednou ode mne dozvěděl, že jsem v časopise uviděl obrázky kovbojů, kteří se mi zalíbili tak, že jsem si chtěl ušetřit na jejich výstroj, koupil jste mi všechno, co jsem si v tom americkém obchodě vybral: revolvery, kovbojskej klobouk a...“ námořník vzal dojatě do ruky svou pušku, „...tuhle krásnou winchestrovku. Od tyhle zbraně mne nic neodloučí, sire Richarde.“
​„Za to, že jste mě zachránil před vhozením do ledového moře téměř osmdesát námořních mil od pevniny, je to málo, můj drahý Olafe! Ovšem když máte z té pušky takovou radost, tak byste mi snad mohl na oplátku vyhovět a toho lorda si nechat.“
​„Tisíc nasolenejch tresek! Už s tím zase začínáte! Dyk vám melduju, že to máte těžký. Mně maminka dycky říkala, abych na lidi byl zdvořilej a každýho tituloval všeckejma vědeckejma a jinejma titulama, jak to má bejt.“
​„To mám tedy vlastně štěstí, že nejsem například inženýr a profesor – to bych se z vaší přítomnosti musel doopravdy zbláznit,“ spráskl lord zděšeně ruce. Z tónu, kterým byl jejich rozhovor veden, jasně vyplývalo, že stejný spor spolu nevedou poprvé. A jako vždycky i dnes byl ten mladší z nich donucen kapitulovat.
​Nic si z toho však nedělal. Věděl, že jeho přítel, Islanďan Olaf Stromsen, je muž neobyčejně silný, až lehkomyslně odvážný, dobrý zápasník, věrný a obětavý pro každého, koho si jednou oblíbil. Měl ovšem i své rozličné drobné chybičky, ale ty ho nerušily, naopak se jimi bavil. Tohle byla právě jedna z nich – skálopevné přesvědčení, že když už je jednou někdo šlechtic, znamená to, že dotyčný je také skvělý člověk. Mladý lord, který se mezi šlechtici pohyboval od dětství, mu nechtěl jeho ideál brát. Mladík tedy nechal marného snažení a smířil se tak s porážkou, kterou právě ve slovním souboji utrpěl.
​Převrátil zpět jeden či dva bílé listy v zápisníku, který držel v ruce. „Zapsal jsem si útržek romantického eposu o lásce Báze Bahádura k princezně Rúpamatí, který se mi náhodou vybavil v hlavě, a pokusil jsem se zaznamenat pohnutou historii rádžpútské pevnosti Čittaur, kde skončila svůj život Lotosová královna. Teď počítám, kdy dorazíme na území sultanátu Avadhu, kterému se dříve říkalo království Kóšálské. V jeho hlavním městě se narodil princ Rámačandra, hrdina sanskrtského eposu Rámájany, který panoval v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Později vládl nad Kóšálskem ještě Buddhův otec, král Suddhodana. Tehdy sahalo jeho území daleko na západ, až k řece Čambalu.“
​Olaf Stromsen spokojeně potřásl hlavou, posunul si stetson na zátylek a potom se znova otočil k druhovi pokuřujícímu svou dýmku. „Sire Richarde, můj nos mi už raportuje, že kafe je dočista hotový, ráčej si taky chtít libě čichnout?“
​Mladík vyndal z úst dýmku a vyklepal ji o kořen, na kterém seděl. Přešel k ohni, dýmku schoval do brašny a do plechového hrnku si nabral kávu. Usadil se u ohně vedle svého přítele. Usrkl vařící tekutiny a obrátil se k němu. „Je opravdu znamenitá. Nevím, jak to tady v džungli dokážete, že káva od vás chutná lépe než u Omara Hasana – a to je nejlepší londýnská kavárna.“
​„To je stará známá pravda, to říkal už můj dědeček, a to byl znamenitej chlap. Byl to nejlepší velrybář na celičkým Islandu.“ „No a co vlastně váš znamenitý dědeček říkal?“ „Říkával moudrou věc – totiž, že na čerstvým povětří chutná všecko jináč než v kdekakej zakouřenej špeluňce, kam za celej rok vánek nezafouká.“
​„Váš dědeček byl vskutku moudrý muž,“ pronesl uznale lord Anders a znovu se napil skvěle chutnající kávy. Jeho přítel si do svého obrovského hrnku, který spíše než cestovní pohár připomínal kovový, notně zdeformovaný půllitr, který předtím zřejmě někomu dobře posloužil jako zbraň v hospodské rvačce, nabral správnou, jak sám řekl, velrybářskou míru a pranic nezůstával v konzumaci svého energii dodávajícího nápoje pozadu. Olaf Stromsen si právě mocně lokl. Vlastně si vroucí tekutinu pustil do hrdla v množství, které by tam člověku nezvyklému na námořnický rum nejspíš vypálilo malý otvor. Okamžik přemýšlivě sledoval sníženou hladinu ve své podivuhodné holbě a potom začal s tím, co mu leželo už dlouho na srdci.
​„Teda, povím vám, sire Richarde, nikdá v životě sem neviděl nic, co by připomínalo tuhlentu indickou džungli. Je to neproniknutelná zeď sestavená z píchajících trnů, žahajících listů a je plná bodajícího hmyzu. Nerozumím tomu, jak v tomhlentom brčálovým vařícím se pekle, ve kterým by se nejspíš ztratila i ďáblova babička, vůbec dokážete udržet směr?“
​„Naučil jsem se tomu v Gran Chaku v Jižní Americe,“ odpověděl šlechtic, pohrávaje si lhostejně se svým šálkem. Kdo by ale v tu chvíli spatřil jeho oči, byl by překvapen. Už se neusmívaly, zato velmi pozorně sledovaly okolí mýtiny.
​„To jsme se, milý Olafe, ovšem ještě neznali.“ „Tedy na poctivým škuneru dokážu určit svou polohu dychtivě rychtika, ale bez vás bych tady v tomhle zeleným sálajícím moři byl tak bezradnej, jako to...“ „Podívejte!“ přerušil ho důrazně sir Anders.
​„Pohlédněte, Olafe, na ten dým z vašeho ohně. Stoupá teď jinak!“ „Ano – to je pravda. Před chvílí se pořád plazil támhle do té divoké rýže a teď odchází z ohniště přímo tam nad trsy té rostliny, nad ten... oříšek...“ „Ne oříšek, ale stoříšek. Jak vidíte, je podobný naší bazalce.“ „Ano správně, chtěl jsem říct nad ten stoříšek. Obrátil se zkrátka vítr. Pročpak jste si toho, sire Richarde, takhle narychle všiml?“
​„Protože od toho okamžiku, co ten kouř jde jiným směrem, naše koně cítí něco, o čem předtím nevěděli. Pohleďte, Olafe, jak se chovají!“
​A skutečně! Malá výprava měla dva jezdecké a jednoho nákladního koně. Byli to hřebci vyšlechtění v tomto podnebí a zvyklí na zdejší kraj. Přestože byli přivázáni dostatečně dlouhými řemeny, všichni teď přitiskli hlavy k sobě a zaujali zvláštní rozestup připomínající třírohou hvězdici. Mladík něco takového ještě nikdy neviděl, ale přesto se s tímto jevem už jednou setkal – na stránkách knihy, jenž o Asii napsal španělský cestovatel Armendariz.
​„A safra, safra, tisíc nasolenejch mořskejch tresek,“ zaklel pro sebe Stromsen. „Opravdu se zdá, že něco zvláštního zmerčili. To, jak se chovají, se mi dvakrát nezamlouvá. Co si, sire Richarde, myslíte, že je toho příčinou?“
​„Rychle, Olafe, teď máme málo času.“ Šlechtic jednal sice pohotově, ale zároveň klidně – svůj nedopitý šálek postavil na kořen tak nevzrušeně, jako kdyby seděl ve své oblíbené kavárně u Omara Hasana. „Naše koně teď odvázeme a přivedeme je blíž k ohni. Znovu je musíme přivázat k tomuhle santalovému kmeni. Ten je dostatečně pevný.“ „Pevný? Proč by měl být pevný?“ vyptával se zvědavě velrybář. „Jedno po druhém. Nejdříve přemístíme koně. Diskusi povedeme později!“
​Z tónu mladíkova hlasu námořník poznal, že tentokrát nejde o nějaký lordův žert, a dál už se tedy nevyptával. Odhodil do trávy svůj nedopitý hrnec a přidal se ke svému druhovi. Oba muži se rozběhli k plašícím se koním. Jakmile chvatně rozvázali řemeny, které přitom museli pevně držet, aby jim zvířata nevytrhla z rukou, přivedli koně blíž a nedaleko od ohně je pečlivě přivázali.
​„Dobrá, to bychom měli!“ Šlechtic popadl náruč připraveného dříví a položil ji na námořníkův malý ohníček. Ten se rozhořel oslňujícími plameny. „Olafe, vezměte to zbylé dřevo a zapalte ho támhle – těsně u té divoké cukrové třtiny.“
​Velrybář stále nerozuměl Andersovu počínání, ale přesto jeho přání okamžitě splnil. Za několik vteřin už na mýtině v džungli plál druhý oheň. Jak bylo řečeno, měl palouk téměř pravidelně okrouhlý tvar. Ale asi v polovině se do něho zařezávala hustá bambusová houština, lemovaná divokou cukrovou třtinou, které se v muslimských zemích říká os safá. Houština ho dělila na dvě téměř symetrické poloviny. V jedné předtím seděli oba muži, ve druhé měli přivázané své koně. V bambusové hradbě byl asi pětatřicet stop široký průchod spojující obě poloviny. Při pohledu seshora by celý útvar připomínal přesýpací hodiny. A právě v nejužší části průchodu přikázal lord Anders zapálit oheň.
​„Dávejte, milý Olafe, pozor,“ zašeptal šlechtic. „Překontrolujte si svoji winchestrovku, budete mít první pořádnou příležitost ji vyzkoušet.“ „Nemějte obavy, vaše lordstvo, moje puška je dycky nabitá,“ odvětil velrybář. „Stáhneme se do stínu a budeme tak mít přehled o situaci na mýtině,“ pravil tiše Richard. Oba muži se vzdálili do úzkého, tmavého prostoru za vzrostlý pás divoké cukrové třtiny, za který již téměř nedosahovala sluneční záře.
​„Tak koukejte, Olafe, cestovatel a badatel Armendariz takovéto chování u koní už popsal. Tak se chovají, když se chystá zaútočit tygr.“ „Myslíte, že je tady u tábora?“ „Ano, jsem si tím skoro jistý!“ „Ale vaše lordstvo, vždyť není noc.“ „To je omyl většiny Evropanů, kteří připlují do Asie. U některých je to omyl poněkud...“ „Co tím myslíte, vaše lordstvo?“ „Nic jiného než to, že tygr loví ve dne.“
​„Tisíc mořskejch tresek, to nás, vaše lordstvo, čekaj nepěkné patálie, jestli se tu ta velká kočka opravdu potlouká.“ „Ještě nikdy jsem bengálského tygra nelovil. Prý není tak veliký jako ussurijský, ale říká se, že je lstivější a bojovnější. No, jestli přijde, změříme si s ním své síly.“ „Však my mu vyprášíme kožich, jestli to tak můžu říct, vaše lordstvo.“ „Olafe, prosím vás, nechte střílet mne. Teprve kdyby se stalo něco nepředvídaného, potom začněte střílet vy.“ „Jak si přejete, lorde, ale proč?“ „Moje puška je konstruována pro lov větších zvířat a na tuhle šelmu se hodí lépe než opakovačka.“ „Dobrá, dostanete ode mne tedy přednost.“ „Díky, drahý příteli, vážím si vaší velkorysosti. Věřím, že vám ji někdy oplatím,“ odpověděl mu uznale mladý šlechtic.
​Džunglí vál mírný vánek, který osaměle šelestil tisíci lístky. Mýtina vyhlížela idylicky a mírumilovně. Oba muži se ocitli ve stavu nejvyššího napětí. Museli se obrnit trppělivostí – a tak vyčkávali bez hnutí. Uběhla už hodná chvíle a stále se nic nedělo.
​Neomylným instinktem lovců oba téměř současně vycítili, že „rádža indické džungle“ se už dostavil. Soustředěný lord Anders se zaměřil na jediný úsek, kudy by podle jeho zkušeného odhadu mohlo zvíře přijít. Bylo jím ono husté bambusové křoví obrostlé divokou cukrovou třtinou na poloviční vzdálenosti mezi ohněm a nejbližším šíšamovým kmenem.
​Najednou měl pocit, že sám je tou šelmou. Tušil, ba cítil – ne, věděl, kde teď tygr je! V té bambusové houštině – poslední možné skrýši. Snaží se zjistit, kam se poděli lidé, kteří odešli od ohně. Sbírá odvahu, než z bezpečného úkrytu vyjde na volný prostor. Napínal tím směrem zrak, ale zbytečně. Ne nadarmo jedno indické pořekadlo praví: „Jestliže je na světě něco, co je neviditelné, tak je to tygr v bambusovém křoví.“ Věděl, že je kolem něho možné projít ve vzdálenosti dvou kroků a vůbec si ho nevšimnout.
​Náhle se naprosto neslyšně rozhrnul vysoký porost u temné bambusové hradby a na mýtinu, přibližně ve směru, ve kterém šlechtic předpokládal, se opatrně vyplížilo tělo šelmy se žlutavou, černě pruhovanou srstí. Dravec se objevil na ideálním místě. Do poslední chvíle ho kryla džungle. Vyšel proti větru, takže ho koně už necítili. Uklidnili se a stáli teď pokojně.
​Lord jeho váhu odhadl na 580 liber a délku na 12 stop. Velká kočka se plížila vpřed. Už v bezpečné vzdálenosti minula oheň. Teď! Teď nastal nejvýhodnější okamžik! Šelma – vlastně až teď si lord Anders povšiml, že se jedná o tygřici – se dostala na úsek, kde byl porost nizoučký, takže už ji nekryla vysoká, pohledem těžko proniknutelná stébla divoké cukrové třtiny.
​Plameny ohně ji dobře osvětlovaly. Přesto šlechtic nezdvihl pušku. Krása a pružnost této největší kočky na planetě ho zarazily. Horečně přemýšlel, jestli by se nedalo jejímu zastřelení nějak zabránit. Krátce, usilovně uvažoval. Ne! Nemá volbu! Všiml si, že nejvhodnější okamžik už promeškal. Ale dělal si z toho pramálo. Byl skvělý střelec a dokázal umístit jistou ránu i v daleko horších podmínkách.
​Tygřice se opět dostala do vyššího porostu cukrové třtiny, ze kterého jí čněl pouze kousek hřbetu. Šelma se plížila vpřed tak obratně, že se dlouhá stébla téměř nepohybovala. Podle části hřbetu – jediného orientačního bodu – lord Anders odhadl, kde má tygřice oko, místo, kam hodlal poslat kuli. Zdvihl pušku a téměř bez lícení vypálil. Nepatrný pohyb vysokých stébel ustal. Sir Richard si byl jistý, že zasáhl. Přesto nezapomněl na loveckou opatrnost a neopomenul znovu nabít obě hlavně dříve, než půjde zkontrolovat místo, kde zvíře zmizelo.
​S kulovnicí připravenou k výstřelu se lord Anders chystal vystoupit z úkrytu. Ale znenadání ho kdosi předešel! Z týkového mlází na druhé straně mýtiny bleskurychle vyběhla mohutná postava a s výkřiky pádila k místu, kde měla složená šelma padnout. Oba muži na to překvapeně zírali. Nechápali, kde se tady ten člověk tak najednou vzal. První se vzpamatoval mladý šlechtic. Všiml si, že běžící muž cestou sebral ulomený kus dřeva. Hned uhodl, co má v úmyslu. V Indii se domorodci tygrů panicky bojí. Až na výjimky se na jejich lov odvažují pouze ve velikých organizovaných skupinách. Protože obvykle nemají střelné zbraně, snaží se ho zasáhnout z bezpečí sloního hřbetu.
​Jízda na indickém slonovi je označována za romantický zážitek. Jediným problémem bývá, jak se tam dostat. Nastoupit na slona, byť ležícího, není tak snadné, jak by se Evropanovi zdálo. Dokonale to dovedou jen zkušení mahuti – poháněči, kteří také znají mnoho způsobů, jak se dostat nahoru. Nejpůsobivější je nechat se ladně vyzdvihnout chobotem a lehce z něho sklouznout slonovi přímo na krk. Méně šikovní mohou použít opačné strany: stočit sloní oháňku do smyčky, stoupnout na ni jako do třmenu a vylézt slonovi na záda. Ještě jednodušší to je po žebříčku, který si někdy slon vozí přivázaný na boku. A nejpohodlněji se nastupuje turistům v hotelích na kraji džungle: tam se slon přistaví ke zvláštní rampě, vysoké stejně jako on, takže stačí udělat jen krok z plošiny do haudy, nosítek na sloním hřbetě. Ale ještě není vyhráno! Pasažéři div zase nespadnou na zem, když se slon zvedá.
​Vztyčí se na předních a hřbet se mu nakloní tak příkře dozadu, že se cestující jen taktak zachytí ohrádky. Teprve když se postaví i zadníma, dostanou se zase do normální polohy. „Čaló, Lál! Vpřed, můj klenote!“ přikazuje mahut a pobídne svého svěřence hrotem ankusu, krátkého kovového žezla s jednou špicí rovnou a druhou ohnutou zpět, pro pohyb slona dopředu nebo dozadu.
​Indický slon se v zajetí dožívá šedesáti až sedmdesáti let. Jeho pán se často o něho stará už od dětství a během života k sobě obvykle tak přilnou, že se slon stává členem jeho rodiny. Se svým majitelem je pak takový slon ochotný jít i na smrt. Vztah mahuta a slona bývá podobný vztahu severoamerického Indiána k jeho mustangovi.
​Indové jsou přesvědčeni, že slon jim rozumí každé slovo, a proto, když poháněč na slona mluví, nazývá ho klenotem, miláčkem, Buddhovým vyvolencem a mnoha jinými lichotkami. „Klenot“ zvedne chobot, zatroubí, několikrát mávne ohromnýma ušima a poslušně se dá na pochod. Cestující mají dojem, že se pod nimi rozhoupala loď.
​Jedině v nosítkách na sloních zádech se domorodci cítí před pruhovaným přízrakem džungle bezpečni. O to víc jsou ale statečnější, když naleznou tygra mrtvého. Protože se za svůj strach stydí, snaží se to maskovat tím, že popadnou pořádný kyj a do zvířete buší. Různě u toho povykují a vůbec předstírají, jako že s dravcem udatně bojují.
​Právě k tomu se onen nešťastník chystal a o střelce, kterému kořist právem patřila, se přitom vůbec nestaral. Podle starých tradic se měl ale lovce nejdříve dovolit. Choval se tedy podle místních zvyků neslušně. Brzy se ale mělo dostat opovážlivci pořádného ponaučení. Nebyl ještě ani ve třetině cesty, když se ozvalo zařvání, nad kterým stydla krev v žilách. Muž poděšeně vykřikl – všechna odvaha a bojovnost ho rázem opustila. Odhodil klacek a mnohem rychleji teď prchal opačným směrem. Lord byl šťastný, že si hned nabil pušku. Na mýtině se kmitlo svalnaté a pružné, černě pruhované tělo zvířete. Jeho vrčení dávalo celé džungli na vědomí, že tady a teď poteče krev tohoto drzého vetřelce. Šelma se nepohybovala rychle, věděla, že jí domorodec nemůže žádným způsobem uniknout. Její pohyb působil sebejistě a půvabně. Lord si to nedovedl vysvětlit. Nechápal, že dravec nejeví ani nejmenší známku poranění. Nebylo prostě možné, aby zcela minul. Teď však nebyl na zpytování svědomí čas. „Je to na vás, můj drahý příteli,“ řekl a vyběhl na mýtinu. Po několika krocích se spustil na všechny čtyři. Poskakoval v jemné trávě po čtyřech a snažil se svým hlasem přehlušit vytí na smrt vyděšeného domorodce.
​Tygr má jednu předvídatelnou vlastnost – podobně jako i některé menší šelmy si k útoku raději vybere kořist, která má čtyři nohy místo dvou. Taková kořist mu totiž připomíná zvířata z džungle, která instinktivně považuje za svoji jedinou přirozenou potravu. Je známý případ, že při honu na tygra spadl nešťastnou náhodou ze slona na zem malý syn mahárádži právě ve chvíli, kdy se z džungle vynořil tygr. Všichni ho už měli za ztraceného, až na mladého mahuta, který žil v džungli od dětství. Ten ihned seskočil dolů za chlapcem. Na zemi se sehnul na všechny čtyři. Sám tak na sebe tygra odlákal a chlapce zachránil před jistou záhubou. Tuto událost shodně dosvědčili i tři angličtí lovci, kteří byli na lovu přítomni jako čestní hosté. Mahárádža prý dal tomu statečnému mladíkovi za odměnu svou nejkrásnější neteř, ale to už možná bude, jako většina šlechetných skutků, pouhá legenda.
​Rozzuřená šelma zareagovala přesně podle očekávání – o dvounožce ztratila na čas zájem a obrátila svoji pozornost jinam. Jako by překvapeně si lorda Anderse prohlížela. Po několika vteřinách váhání se rozhodla k útoku. Tentokrát volila bleskovou taktiku. Neuvěřitelně rychlými skoky se hnala na šíleně odvážného Angličana!
​Když vybíhal na mýtinu, dbal lord na to, aby tygr, on a velrybář nebyli ve stejné čáře. To by způsobilo, že by Islanďan nemohl střílet. Šlechtic odhadl, že tygr musí udělat nejméně čtyři skoky, než se dostane na vzdálenost, ze které bude možné se na něho posledním skokem vrhnout. Jeho přítel, o jehož střeleckém umění nepochyboval, má tedy dostatek času šelmu bezpečně složit.
​A skutečně! Když po třetím skoku dopadl tygr tlapami na zem, zazněly rychle po sobě tři výstřely z velrybářovy skvělé pušky. Rozčílení však způsobilo, že kulky nebyly zcela přesné. Zvíře, i když dost vážně zraněné, mělo v sobě ještě dost síly a za svůj cíl stále tvrdohlavě považovalo mladíka. Nahrbilo se a učinilo předposlední skok. Lord se bleskurychle narovnal a z bizoního opasku vytrhl kašmírskou loveckou dýku. Tygr skočil popáté! Šlechtic se odvážným, rychlým obratem vyhnul jeho smrtonosné levé tlapě. V okamžiku, kdy tygr dopadl na zem, přikulil se k jeho nechráněnému boku a mocným rozmachem mu vnořil dýku do srdce. Stejně rychle se odrazil zpět, aby ho tygr ve smrtelném zápase nerozdrtil tlapami. Šelma několikrát zacukala a potom se bezvládně převalila na pravý bok.
​Lord Anders vstal a pohlédl na ni. Byla impozantní a její hustý kožich se stříbřitě leskl. Uvědomil si, že je po boji a on zůstal nezraněn. Že už je po všem, viděl i třetí muž na mýtině. Rychle seskočil ze santalového stromu a skřehotavě volal lámanou angličtinou: „Vydrž, sáhibe, sáhibe, jdu na pomoc, sáhibe, zachráním tě!“ V každé ruce nyní třímal obrovský klacek. S úpornou rychlostí doběhl k tělu tygra a oběma primitivními zbraněmi do něj udeřil. „Už neměj strach, sáhibe,“ volal na lorda. „Dobil jsem ho, už ti neublíží!“
​Mladík tuto záchrannou akci své osoby přešel svým typickým lehkým úsměvem. Pomalu přešel k velrybáři, který mezitím vystoupil zpoza porostu divoké cukrové třtiny. Šlechtic svého průvodce silně stiskl v objetí. „Well. Dobrá práce, Olafe,“ řekl stručně. „Sáhibe, a co já? Mně nikdo nepoděkuje?“ volal dotčeně Ind, odhazuje oba kyje za bambusové křoví. „Ovšem, šlechetný hrdino. Děkuji ti tímto za svůj život,“ řekl lord Anders a stiskl neznámému ruku.
​Teď byla příležitost, aby si s Olafem domorodce lépe prohlédli. Byl to svalnatý, statný muž s dlouhými lesklými vlasy. Dalo se odhadnout, že těsně překročil čtyřicítku. Držel se zpříma a bylo znát, že vládne silou i obratností. Byl oblečen do fialového pruhu bavlněné látky, jež měl několikrát obtočený okolo pasu. Prostota oděvu napovídala, že se jedná o člověka z nejchudších vrstev. Kolem krku měl řemínek, na němž visel kožený váček s nějakými drobnostmi. Mužovu chudobu dotvrzovalo i to, že byl bos.
​„Prozraď mi, odkud ses tu vzal?“ „Jmenuji se Jahjá Bhášání. Jsem potulný mnich. Zcela bez světských prostředků procházím krajem. Lidé si pokládají za čest, když se stanu jejich hostem, protože jim to přináší štěstí. Putoval jsem touto džunglí a náhle jsem ucítil kouř. Ukryl jsem se, abych se připlížil k okraji mýtiny a opatrně se podíval, netáboří-li zde zlí lidé. V okamžiku, kdy jsem vás spatřil, jsem uviděl, jak jsi, sáhibe, vystřelil na rádžu džungle. V ten okamžik se ozvalo mé chrabré srdce a já, ač jen chudý mnich a beze zbraně, jsem ti vyběhl na pomoc. To je vše, sáhibe.“
​A ta tvoje zbrklost nás málem oba stála život, pomyslel si lord Anders. Nahlas však řekl: „Vděčím ti vlastně, jak se od tebe dovídám, za svůj život.“ „Zcela správně hovoříš, ó sáhibe.“ „Říkáš, že jsi chudý mnich, a ty se v naší zemi sluší podarovat. Dovol mi tedy, abych i já se ti tak mohl odvděčit,“ řekl Angličan a podal Indovi několik mincí. Ten je uschoval do svého váčku na krku a obřadně odvětil: „Ó sáhibe, tvá štědrost je mnohem větší než tvé lovecké schopnosti. Za tento velkorysý dar tě budu chránit před tygry až do konce života.“
​Lord Anders se šel podívat, co způsobilo, že tygr zůstal nezraněn. Puškou přitom rozhrnoval divokou cukrovou třtinu. Několik yardů před sebou uviděl velkou pruhovanou skvrnu. Přišel blíž. Teď bylo už vše jasné. Na zemi zde ležela usmrcená tygřice. Byla zastřelena pouhou jedinou ranou, přesně do pravého oka! Zvíře, jenž zaútočilo na mnicha, byl tedy samec, který svou družku doprovázel na lovu. Byl to statný jedinec. Mohl mít váhu 650 liber a délku 14 stop. Olaf s obtížemi vytáhl dýku trčící z jeho těla a vrátil ji lordu Andersovi. Ind se tvářil, jako by tygřici zastřelenou jednou ranou neviděl. Bylo mu těžké přiznat, že se mýlil.
​Lord Anders ho k omluvě nenutil. Pouze když se naskytla příležitost, zašeptal svému příteli: „Ten člověk lže. Podle stop jsem zjistil, že se v týkovém houští schovával už delší dobu. Navíc tvrdí, že je chudý, ale kůži na chodidlech má měkkou, není zvyklý chodit bos. A když jsem mu podal ruku, všiml jsem si, že na prstech má otlačené stopy po velikých prstenech.“ „Máme na něho uhodit?“ „Zatím ne. Je možné, že je to jen ustrašený boháč, který ze sebe na cestách dělá žebráka, aby ho neokradli.“ „O čem jste spolu hovořili?“ zeptal se Ind podezřívavě. „Mluvili jsme o dalším plánu naší cesty,“ odpověděl Stromsen neurčitě. „Posaď se s námi u ohně a odpočiň si,“ vybídl muže vlídně šlechtic. „Rád si s vámi odpočinu,“ přikývl domorodec.
​Stromsen připravil novou kávu, jelikož ta stará mu mezitím vychladla, a pro hosta přichystal i hrneček čaje. „Smím se sáhibů optati, kam mají namířeno?“ zahájil mnich uctivě konverzaci. „Jsme na cestách bez cíle. Putujeme takříkajíc, kam nás oči vedou,“ odpověděl mladík. Ind patrně vycítil neochotu se svěřovat, a proto se už dál nevyptával. „A kam máš namířeno ty?“ „Vydal jsem se poklonit se soše Buddhy. Ještě dva dny a budu u cíle. Je to největší socha v celé Indii.“
​Tohle ovšem vzbudilo lordův zájem natolik, že zapomněl i na opatrnost. „Tady někde v okolí je veliká socha?“ zeptal se nedůvěřivě. „To místo má význam pouze pro domorodce. Co vy, Evropané, můžete o Buddhovi vědět?“ „Víme například,“ odpověděl šlechtic, „že Buddha znamená v překladu ‚Osvícený‘. Pokud vím, byl to indický asketa, jehož původní jméno znělo Siddhártha Gautama, žijící asi v letech 563–483 před naším letopočtem. Jeho učení bylo původně rozšířeno pouze v povodí Gangy, kde také stála jeho kolébka. K významnému rozšíření jeho učení došlo až s nástupem krále Ašóky, jenž žil asi v letech 269–232 před naším letopočtem.“ „Ó sáhibe, můj údiv je neskonalý. Tvé znalosti jsou nesmírné! Ty o naší zemi víš více než někteří lidé, kteří se zde narodili. Jak jen to můžeš znát?“ „V mé zemi se člověk z knih a obrazů o cizích zemích může dozvědět vše, co potřebuje. Ale o něčem takovém, jak jsi říkal, se nikde nepíše. Domníval jsem se, že na desítky mil široko daleko je jen džungle.“ „Naše země má ještě mnoho tajemství, o nichž Evropané nemají potuchy,“ odpověděl Ind. „Žádný běloch to místo doposud nenavštívil.“ Poté zmlkl a věnoval se pouze usrkávání svého čaje.
​Lorda Anderse se zmocnilo objevitelské šílenství. Mohl by být první, kdo podá zprávu o vzácné historické lokalitě! „Kolik bys chtěl za to, abys nás tam dovedl?“ zeptal se přímo. „Řekni si cenu.“ „Ty bys mi zaplatil, abych ti tu sochu ukázal?“ zeptal se vážně Jahjá Bhášání. „Ano, s radostí zaplatím.“ „Tolik toužíš spatřit něco, co žádný Evropan dosud nespatřil?“ „Ty to asi nechápeš,“ horlil mladý šlechtic, „byl by to úžasný objev pro celý učený svět.“ „Nechci tvé peníze. Slibuji ti, že spatříš něco, o čem dosud žádný běloch nepřinesl domů zprávu. To místo je pouhé dva dny cesty odtud.“
​Lordovi byla nápadná změna v Indově chování. Také mu neunikly žádostivé pohledy, které od doby, kdy zjistil, že zastřelil tygřici jedinou ranou, muž vrhal na jeho pušku. Ind se choval tak, že jen čekal, až ho bude lord Anders přemlouvat, aby ho s sebou vzal. Kdyby šlechtic neprojevil toto přání, jistě by si našel jiný způsob, jak ho přesvědčit, aby ho následoval. Domorodec znal zaujetí Evropanů pro nové objevy, a proto bezpochyby přišel s historkou o dosud neobjevené obří soše. Milý lord byl ale příliš vzrušený možnou blízkostí tajemného, dosud neprozkoumaného místa, než aby o tom důsledně přemýšlel.
​Olaf hned, jakmile se opět naskytla příležitost, mladíka před domorodcem varoval. „Konec konců, i kdyby měl něco za lubem, dokud se neodloučíme od svých zbraní, nemůže nám nic udělat,“ odbyl mávnutím ruky Stromsenovo varování jindy vždy tak obezřetný muž, jakým byl sir Richard Anders. „Vždyť jestliže je to největší socha v Indii, možná bude větší než socha Buddhy na Cejloně, která až dosud byla pokládána za největší,“ odpověděl námořníkovi lehkomyslně.
​„Co je to za místo?“ zeptal se Jahjá Bhášáního. „Leží na úpatí hor. Říká se mu skalní chrám Ahirí. Je to místo známé svými sochami. Stojí tam i skalní sochy. To znamená, že sochy jsou vytesány přímo do skály a nikdy od ní nebyly odděleny. Tisíce let stojí na stejném místě beze změny.“
​„Byl jsem nedávno na ostrově Cejlon seznámit se s pěstováním čaje a tam jsem takové sochy už viděl. Viděl jsem tam i obrovského Buddhu, který měřil...“ Ind si vzal autoritativně slovo. „Podobné sochy spatříš opět a uvidíš ještě víc. Víc, než si dokážeš představit. Žádný Evropan o tom doposud doma nevyprávěl.“ Lorda v tu chvíli zamrazilo v zádech, taková z domorodcova hlasu zaznívala hrůza.
​Tajuplný muž povstal. „Čaj je dopitý. Musíme už vyrazit.“ Koně, šťastní, že je muži zachránili před tygry, jim vděčně otírali hlavy o ramena. Běloši za okamžik sbalili tábor a směřovali za tajemným mužem ve fialové bederní zástěrce.
​Jízda začala – kdo mohl říci, jak skončí!



​​2. kapitola: ZAJATCI V AHÍRÍ

​Džungle se změnila. Ubylo týkových a šíšamových stromů a pozvolna přibývalo santalu a bambusu. Cesta stále mírně stoupala a pod kopyty jejich koní se čím dál tím častěji ozýval jasnější zvuk. Náhle na obzoru, nad vrcholy korun santalových stromů, zasvítil pás hor. Tu a tam se počaly objevovat balvany obrostlé popínavými rostlinami. Vypadalo to, jako kdyby kdysi dávno nějaký obr rukama rozdrtil skálu a vzniklým kamenným prachem posypal dvěma prsty okolní les. Santaly zde stále častěji ustupovaly mýtinám.
​V této krajině je zastihla první noc. Výprava rozbila tábor na půvabném palouku obkružujícím jeden z velikých skalních balvanů. Zpod kamenného úlomku, obrostlého mechem, vytékal potůček s chladnou, výborně chutnající vodou. Ráno, hned jak oslnivé slunko vystoupilo nad prales, pokračovali dál. Jahjá Bhášáni je vedl stále blíž a blíž k rozeklaným skalám. Na jedné z mýtin se náhle zastavil a rukou ukázal k západu – „To je cíl. To je Ahírí.“ V záři slunce se na úpatí hor rýsovaly zdi a budovy rozlehlého skalního chrámu. Lord dalekohledem rozeznával i okna a dokonce cosi jako hradby.
​„Pojďme,“ vyzval je jejich neúnavný průvodce, jako by ho k tajemnému chrámu ve skalách přitahovala neznámá, neodolatelná síla. „Než slunce navečer zapadne, budeme u cíle.“ Mladý šlechtic odhadl, že vrcholy nejvyšších hor dosahují přes 10 000 stop. Stezka se nyní začala kroutit jako podrážděný had. Lord Anders se se zájmem rozhlédl po okolním terénu. Ještě ze školy si pamatoval, že stáří těchto hornin je přes dva a půl miliardy let a tvoří je mladší prekambriické a mladoprvohorní sedimenty.
​Objeli mělký, podlouhlý džíl obrostlý bambusem a před nimi se na okraji porostu objevila vesnice. Na první pohled bylo patrné, že odtud je už kraj obhospodařovaný lidskou rukou. V okolí chýší se na každém vhodném místě pěstovaly banány, papáje a manga. Osadu nechali brzy za zády a střídavě projížděli dalšími, rozlehlými vesnicemi, nepochybně patřícími k chrámu. Všechno obyvatelstvo pracovalo na polích. V Indii se stále něco sklízí. Právě probíhala charíf, zářijová sklizeň prosa, kukuřice a rýže. Kraj je zde natolik úrodný, že rolníkům poskytne ještě aghání, prosincovou sklizeň, při níž se získává nejkvalitnější rýže. Ale celý rok zahajuje sklizeň cukrové třtiny, která probíhá už v březnu.
​Oba Evropany zarazila podezřelá věc. Sotvaže je vesničané zahlédli, snažili se jim vyhnout a někteří se rychle zavírali do svých kamenných a bambusových obydlí. „Nevzdělaní hlupáci,“ utrousil Jahjá Bhášáni pohrdavě. „Ještě neviděli bělocha.“ Lordu Andersovi se však počínání těch lidí jevilo nanejvýš podivné. Pokusil se zastavit jednoho muže, který kráčel po cestě proti nim. „Poslyš, jak se jmenuje tenhle chrám?“ zeptal se rychle hindsky a pro jistotu otázku zopakoval i v urdštině. Muž patrně ani jednomu z těchto jazyků nerozuměl, protože přešlapoval na místě a nehnutě lorda Anderse pozoroval. Mladík ho chytil za ruku a chystal se mu do ní vložit několik mincí. V tom nečekaně prudce zasáhl mnich, jehož chování se stávalo tím panovačnějším, čím více se blížili k chrámu. Odrazil domorodci ruku a vykřikl několik slov v jazyce, kterému však šlechtic nerozuměl. Vesničan při nich jen sklopil hlavu a v jeho tváři se rychle objevil výraz strachu. Vyděšený muž potom rychle pokračoval v cestě. „Není dobré s těmihle mluvit,“ poznamenal Jahjá Bhášáni. „Pročpak?“ zeptal se lord Anders, ale podivný mnich ve fialové bederní zástěrce ho asi neslyšel, protože neodpověděl. Mladý šlechtic si začal být jistý, že je zde čeká nějaké dobrodružství.
​Stezka se stala širší a vinula se pozvolna vzhůru. Objeli poslední skalní úbočí, jež jim ještě stálo v cestě, a náhle se před nimi objevila mohutná brána s gópurami, typickými stupňovitými věžemi. Lord Anders i Stromsen překvapením až zatajili dech. Rozlehlost i velikost budov je až tísnila. Projeli branou a kopyta koní zazvonila na kameny dlážděném nádvoří. Jahjá Bhášáni se k nim klidně otočil. „Tohle je tajný chrám jménem Ahírí, je větší než ten v Adžantě. Jste první běloši, kteří vstoupili za jeho bránu. Jeho představitel má titul Nejvyšší rádža. Půjdu dovnitř a požádám ho, aby vám dovolil prohlédnout si sochu. Je to můj přítel. Jistě vám vyhoví. Zatím vyčkáte zde.“ Aniž by počkal na lordovu reakci, otočil se a loudavým krokem zmizel ve dveřích zdobených vyřezávanými, pestře pomalovanými ornamenty.
​Evropané na nádvoří osaměli. Toto tajemné místo nabízelo okouzlující výhled. Rozeklané hory se tyčily na severozápad odtud a nad úzkými údolími se nehnutě vznášel mlžný opar. Naopak ve směru, odkud přijeli, se až od okraje obzoru táhla tmavá džungle, ukončená světlejší zelení banánových palem, mezi kterými prosvítaly chýše domorodců. Pro oba cestovatele to byl úchvatný pohled. Bylo jim dopřáno kochat se jím dobrou půlhodinu. Tak dlouho totiž trvalo, než se mnich vrátil. „Nejvyšší rádža souhlasí, ale nejprve vás chce spatřit. Následujte mne.“ Jahjá Bhášáni si povšiml, že i když své věci ponechali v sedlových brašnách, muži si s sebou berou pušky, ale nijak se nepokusil jim v tom zabránit. To lorda Anderse poněkud uklidnilo. Kdyby měl mnich něco za lubem, určitě by se pokusil jim jejich úmysl rozmluvit. Průvodce kráčel před nimi a to oba dobrodruhy téměř zbavilo jejich dřívější podezíravosti. Sledovali tedy mnicha do stejných dveří, ze kterých před tím vyšel.
​Když vstoupili do budovy, pocítili příjemný, osvěžující chládek. Před nimi se nacházel obrovský sál, který byl až na několik kamenných sedátek zcela bez zařízení. Místnost ústila do úzké chodby, v níž se po pravé straně táhl místo zdi závěs z husté vlněné látky. Muži s pochodní postupovali podél něho. V jednu chvíli ucítil lord Anders svým šestým smyslem nebezpečí! Otočil se na velrybáře, kráčejícího za ním, a chtěl ho varovat. „Vraťme se, Olafe, rychle zpět! A dejte pozor na...“ Na co má dát pozor, se Olaf Stromsen v té chvíli nedozvěděl. Mladý šlechtic už nemohl své varování dokončit. Oběma současně byly podtrženy nohy.
​V osamělé chodbě si nemohli všimnout, že na zemi jsou nastraženy smyčky lan upletených z palmových vláken. Teprve poté, co do nich vstoupili, je někdo prudkým pohybem zadrhl. V té chvíli kdosi strhl závěs. Ukázalo se, že rozděloval chodbu na dvě části, přičemž ta jejich pohledům zakrytá byla nejméně dvakrát širší. V ní se skrývala horda mužů, kteří se na povalené Evropany zákeřně vrhli. Nastal boj, který však byl už předem rozhodnut. Oba napadení sice rozdali několik tvrdých úderů, ale záhy byli záludnou přesilou spoutáni. Jen průvodce v tom zmatku někam zmizel. Svázaní zajetci byli vyzdviženi na ramena svých přemožitelů a po schodech kamsi unášeni.
​Asi čtvrthodinku s nimi jejich nosiči čekali v malé, honosně zdobené místnosti. Na znamení gongu je vnesli do dalších dveří. Ocitli se v překrásně zařízené komnatě, do níž vysokými, úzkými okny proudilo večerní slunce. Stěny zde byly popsány písmem gurmukhí, užívaném v paňdžábštině a sindhštině, a podlahu pokrývaly rozličné kožešiny. Vzadu stála jakási lenoška, měkce vystlaná tygří kožešinou, a na ní k jejich upřímnému překvapení seděl jejich průvodce. Nyní ale vypadal zcela jinak. Nebyl už bos a byl oblečený do pestře vyšívaného oděvu. Hlavu mu halil černý turban, vpředu zdobený kouskem smaragdu velkým jako vlašský ořech, a na prstech měl navléknuty zlaté prsteny se zasazenými diamanty.
​Stromsen překvapeně polkl. „Tisíc tresek, že je to ten nemytej, indickej vopičák, co před tím dělal žebráka?“ Mnich nečekaně hbitě seskočil z pohovky a mocně Stromsena nakopl. „Za každou další drzost se ti povede stejně,“ zasyčel nadutě. „Vím, že jste mě už cestou začali podezřívat, to ti před vámi tak prohnaní nebyli. Ale to, kdo jsem, jste neuhodli, i když jste si na mých rukou všimli stop po prstenech. Já jsem Nejvyšší rádža. Jsem vládcem v tomhle sídle a širém okolí!“
​„Rádžo, mám otázku. Proč?“ zeptal se šlechtic stručně. Jahjá Bhášáni udělal prsty malé gesto a strážci ihned zmizeli. „Odpovím ti pravdivě – majetek. Svým lidem ovšem řeknu jiný důvod. Koneckonců vaši vládcové to dělají už tisíc let, když například nevinné mladé chlapce posílají na smrt do nějaké války. Vezmu si vaše zbraně a peníze z brašen. Zítra za úsvitu se dozvíte, jaký osud jsem pro vás vymyslel.“ Vrátil se ke svému trůnu a cinkl do malého gongu. Dovnitř se okamžitě vřítili muži čekající venku. Uchopili zajatce a vláčeli je do nižších pater. Noc oba přátelé přečkali v malé sklepní kobce pod bedlivým dohledem stráží.
​Jakmile se slunce prvním paprskem přehouplo přes protější horu, otevřely se dveře a dovnitř se nahrnuli jejich věznitelé. Po dlouhé cestě úzkými chodbami je položili jako dva balíky v kruhovém nádvoří obklopeném vysokou zdí. Nad ní se stupňovitě zdvihaly další terasy pokryté přitesanými sedátky. Celé to připomínalo starobylý římský amfiteátr. Na východní straně, na obdélníkové vyvýšené terase, se náhle objevil Nejvyšší rádža – Jahjá Bhášáni. Lorda Anderse překvapilo, kde se tady vzalo tolik diváků. Tísnili se tak, že by švestka nepropadla. Nejvyšší rádža zdvihl pravici a všichni se na ten povel ztišili. „Moji věrní, dnes uvidíte další oběť bílých vetřelců! Chtěli zhanobit vaše domy a zotročit vás. Já byl však na stráži. Včas jsem zasáhl. Přemohl jsem je a vám už od nich nehrozí nebezpečí.“ Na to falešný mnich pronesl dlouhou řeč, v níž zveličil svoje zásluhy a zajatce vykreslil jako zločince. Když skončil, lidé napjatě čekali, jaký vynese ortel. „Za jejich zločiny budou rozšlapáni slonicí!“ zakončil projev Jahjá Bhášáni. Nezdálo se však, že by tím mladému Angličanovi nahnal strach.
​Oba běloši byli zbaveni pout a jejich černě odění strážci rychle zmizeli za branou. Za protější branou se už ozývalo troubení rozlobené slonice. Rádža se nyní obrátil dolů k odsouzencům. „Slyšel jsem, lorde, že milujete romantiku. Vaše smrt se jmenuje Gulab, a to, jak víte, v hindštině znamená Květ růže. Měl byste mi být vděčný, že jsem pro vás vybral slona s tak romantickým jménem.“
​„Pamatujete, jak jsme v Kalkatě našli toho malého chlapce?“ zeptal se nenápadně Richard Anders velrybáře. „Jistě. Byl unesen lupiči, kteří za něho požadovali velké výkupné. Vy jste je tenkrát vystopoval, přemohl a to dítě vrátil jeho dědečkovi.“ „Tak nějak to bylo. Ten starý muž mi ten večer vyprávěl, že jeho otec byl nejvyšším mahutem – pohaněčem slonů v mahárádžově paláci. Věnoval mi tehdy dar, který kdysi dostal od svého otce a celý život jej střežil jako oko v hlavě. Je to lahvička s tekutinou, jejíž složení se prozrazuje pouze nejstaršímu ze synů. Její reklamní tajemství prý pochází až od samotného Tremal Naika. Když se prý tím balzámem postříkáš, není na světě slon, který by se k tobě přiblížil.“ „Myslím, že je vhodná chvíle to prubnout, Vaše lordstvo.“ „Pojďte ke mně blíž, Olafe, ať nás nevidí.“ Richard Anders začal prohledávat nespočet kapes a kapsiček na své kožené vestě, až konečně k Islanďanovu ulehčení nahmátl to, co hledal. Několika kapkami potřel oděv svůj i Stromsenův. Však byl už nejvyšší čas! S třeskem se rozletěla brána a do arény se prudce vřítila obrovitá slonice. Měřila na výšku nejméně devět stop a s bojovným rykem pádila vpřed. Mladý šlechtic postoupil o několik kroků vpřed a gestem tak panovitým, jako by byl sám Čingischán, napřáhl proti běžícímu zvířeti ruku. Gulab doběhla přibližně do poloviny kruhového nádvoří. V tu chvíli poprvé nasála Andersův pach. Prudce se zarazila, jako by se zalekla jeho napřažené pravice. Ztichla – po jejím útočném troubení už nebylo ani památky. I davy na ochozech zmlkly. V nastalém tichu slonice ustupovala zpět a nakonec se bázlivě přitiskla ke vchodové bráně. Mezi horaly to překvapením zašumělo. Podívaná na cizího muže, který dokázal pouhým gestem zastavit a zkrotit rozzuřeného slona, jim vzala dech.
​Ale Nejvyšší rádža se nehodlal vzdát tak snadno. „Gulab nám dala jasné znamení!“ zvolal. „Zločiny těchto provinilců jsou tak závažné, že je pod její důstojnost se těmi lotry zabývat. Zaslouží si tedy mnohem větší trest. Ó stateční mužové, odveďte naši Gulab a chopte se jich!“ Dovnitř vběhla horda mužů. Jeden z nich odvedl vyděšené zvíře z arény, ostatní se vrhli na oba bělochy. Richard Anders dal Olafovi znamení, aby se nebránil. Prozatím byl spokojen s účinkem, který u diváků vyvolal. Evropanům byla opět nasazena pouta. Jahjá Bhášáni si znovu sjednal ticho. „Poslechnu vnuknutí, jež mi vyjevila Gulab. Odsouzenci proplují Bránou strachu!“ Mezi lidmi vznikl neklid. Bylo znát, že pouhá zmínka o onom místě v nich probouzí nepřekonatelnou hrůzu. Strážci s nimi zmizeli ve stejné chodbě, kterou je sem přivlekli.
​Podzemním labyrintem schodů, chodeb a průchodů putovali dobře přes čtvrt hodiny. Za tu dobu se už jistě museli dostat za obvodovou zeď chrámu Ahírí. Náhle stráže vystoupaly po nízkém schodišti pod širé nebe. Evropané ke svému překvapení zjistili, že jsou v jakémsi malém přístavu! Pod nimi tekla volně řeka, bezpochyby některý z horských přítoků Godavarí, a u kamenného mola kotvilo několik pramic. Hned za molem po proudu začínaly asi deset stop vysoké zdi. Jejich účel Angličan nechápal. Navíc asi osmdesát stop dále byla řeka zahrazena mříží přitesanou z tenkých trámů. Strážci své vězně vhodili do jedné z bárek. Do zvláštního stojanu umístěného na přídi jeden z nich zasunul smolnou pochodeň a svazek dalších pochodní položil do loďky. Jejich přípravy se mladému šlechtici zdály čím dál tím víc podivnější. Vrchol zdí se naplnil obecenstvem z arény a konečně se uráčil dostavit i Nejvyšší rádža. „Teď už s vámi bude konec, vy psi,“ zasyčel svým nenávistným způsobem. „Budete litovat, že vás slonice nezabila. Za okamžik proplujete Bránou strachu a pak navždy budete kroužit okolo Strážce hrůzy.“
​Na jeho pokyn se dřevěná mříž pomalu vysunovala nahoru, až se zastavila asi sedm stop nad hladinou. To bylo provázeno bouřlivým křikem nedočkavého obecenstva. Odsouzencům sňali pouta a pramice byla vzápětí odstrčena od břehu. Loďky se zmocnil lenivý proud... Jak se pomalu vzdalovala od mola, zesilovali nepříčetní diváci stále svůj jek, kvílení a řev, a když propluli pod vytaženou mříží, dosáhl povyk vrcholu. Rozmar vodního toku přitlačil loď těsně ke zdi kamenného koryta. „Vaše lordstvo, myslíte, že to je...“ zašeptal stísněně Olaf Stromsen, ukazujíc přitom na černé skvrny těsně nad vodní hladinou „...krev?“ „Vše tomu nasvědčuje, drahý Olafe. Nedovedu si vysvětlit, od čeho jiného by takovéto skvrny tady mohly pocházet.“ Jeho názor byl potvrzen hrůzným důkazem: na plochém kameni se jasně ohraničen rýsoval starý krvavý otisk lidské ruky. A o několik stop dále zahlédl šlechtic ve spáře mezi dvěma špičatými kameny utržený nehet! „Nevím, jak porozumět těmto okolnostem,“ prohodil lord Anders ke svému druhovi. „Jaký má toto vše smysl?“ Pohodlně se v loďce usadil a na prstech přitom vypočítával jednotlivé body. „Předně: Proč nám sňali pouta? Za druhé: Z jakého důvodu nám s sebou dali zásobu pochodní? Dále: Co znamená ta mříž, která přehrazuje neškodnou řeku? A za čtvrté – ty skvrny ukazují, že nejsme první, koho ten lotr vyslal na podobnou plavbu. Ti ubožáci před námi zřejmě věděli, že je dál čeká něco nepěkného, a vší svou mocí se snažili svoji plavbu alespoň chvíli pozdržet, přestože jim muselo být jasné, že se na holé stěně nemohou držet věčně. O tom průkazně svědčí ten krvavý otisk ruky i vylomený nehet. Účel těchto zdí, postavených z kamenů, je tedy už jasný. Mají zabránit tomu, aby lidé, které sem Jahjá Bhášáni pošle, nemohli z tohoto vodního kanálu uprchnout na břeh. Zbývá už jen ta nejdůležitější otázka. Kdo nebo co tak strašného nás čeká na konci, že obyvatelé chrámu se před tím chrání tou dřevěnou mříží? Že by to bylo nějaké nebezpečné zvíře? Ale ne, takové zvíře přece není.“ „Mám dojem, sire Richarde,“ vpadl mu do úvah velrybář, „že s tímdletím, jó, právě s tímdletím, si zrovna nemusej lámat svojí urozenou hlavu! Dřív či později se to zaručeně dozvíme. Řekl bych, že to budeme mít přímo z první ruky. Jak pravil jeden býk druhýmu, když je vezli na koridu.“ „Okolnosti tomu vskutku nasvědčují,“ přisvědčil lord Anders.
​Stěny kamenného kaňonu se k sobě nebezpečně přiblížily a tok vody se začal stále více a více zrychlovat. Hladina kolem bárky pěnila, syčela, kvílela a stříkala. Proud vyhazoval lehoučké plavidlo vysoko, vysoko do výše a vzápětí je tlačil ke dnu. Každým okamžikem se mohli rozbít o tvrdé zdi úzkého kamenného úvozu. Řev a hlomoz pěnící vody v tu chvíli téměř znemožňoval, aby jeden druhého slyšel. Proto mladík jen mlčky napřáhl pravičku před sebe. Olaf Stromsen otočil hlavu udaným směrem a zbledl. Řeka vtékala do jeskyně! Kamenné zdi před nimi těsně přiléhaly k jejímu ústí! Když je řeka přihnala blíž, mohli spatřit, že rozeklaný otvor je zdobený lidskými hlavami vytesanými do skály. A všechny ty kamenné obličeje vyjadřovaly různé formy děsu! „Vsadím sto liber proti penci,“ podotkl šlechtic, „že toto je ta Brána strachu. Musím připustit, že ten licoměrnej lotr Jahjá Bhášáni nepřeháněl. Ta jeho brána nevypadá dvakrát příjemně. Jsem zvědavý na Strážce hrůzy.“ „Já ani ne,“ odvětil mu na to Olaf Stromsen.
​Loďka velkou rychlostí prolétla Bránou strachu. Světlo vnikající zezadu skalní rozsedlinou stále více a více sláblo. Velrybář Stromsen se nepřetržitě ohlížel. Jeskyně se po chvíli stáčela a světelný otvor zmizel docela. V tu chvíli jen smolná pochodeň spoře osvětlovala nejbližší okolí bárky. Voda se po několika okamžicích nebezpečné plavby poněkud zklidnila. Mihotavá záře pochodně, jejich jediného zdroje světla, klouzala po vlhkých, křivolakých stěnách jeskyně. Sluj nebyla příliš vysoká; od hladiny ke stropu dosahovala necelých patnácti stop. Nebylo ovšem možné zjistit, jak hluboko pod modročernou, mírně se pohupující hladinou ční dno. Obraz jejich klidně planoucího plamene jim svítil vzhůru jako z nesmírné hloubky. Protože zde za normálních okolností nebylo vůbec žádné světlo, byly mokvající stěny jejich podzemního vězení holé a nenacházela se zde ani žádná vegetace – nebyl zde ani lišejník ani mech, jak tomu bývá při okrajích většiny jeskyní či slují.
​Muži odhadovali, že se musí nacházet už notný kus pod zemským povrchem. Lord Anders vyměnil pochodeň. Zapálil druhou místo té, která už dohořívala. Zbývaly ještě čtyři. Ačkoliv se sluj značně rozšiřovala, rychlost plavidla nijak neklesala. Naopak. Vodní tok hnal loďku se dvěma muži čím dál tím rychleji. A ke vzrůstající rychlosti proudu se navíc přidal i zvláštní hluk, který se k jejich uším dral, jak se jim zdálo, přímo ze samého dna podzemní řeky. Olaf se jen beze slov obrátil na svého pána a přítele. Na jeho nevyslovenou otázku odpověděl lord Anders lehkým povytažením a svěšením ramen. „Neznám nic, co by mohlo vydávat podobný zvuk. Nevím, milý Olafe, co to může být.“ Rychlost i onen podivný, nedefinovatelný hlomoz sílily souběžně. Bylo nad záři jejich palmové pochodně jasnější, že obé spolu souvisí.
​Vyjasnění jejich osudů se blížilo rychleji, než by si kdokoliv, kdo by se ocitl v jejich pozici, přál. Spíše šestým smyslem, jenž u lidí vyhledávajících dobrodružství začíná pracovat, když se ocitnou v nebezpečí, nežli zrakem poznali, že jejich plavba, která byla sice strašidelná, ale na životě je bezprostředně neohrožovala, brzy skončí a že nedaleko před nimi se nachází místo, kde jejich vodní tunel ústí. Jak se k onomu zatím neviditelnému bodu blížili, napínali zrak víc a víc a... v tom vydali výkřik, jaký žádný člověk dosud nevydal. Výkřik se změnil v řev, který z nich unikal sám od sebe a který nemohli ovládnout a který tryskal až z jejich silně bušících srdcí! Konečně spatřili místo, kam ústila Brána strachu. Jejich vytřeštěným očím se ve světle pochodně naskytl zblízka pohled na Strážce hrůzy a jeskyni, kde se nacházel. Ta jeskyně... ta jeskyně... Je těžké popsat takové místo. Je nemožné uvěřit, že existuje, že to není pouze černá iluze z děsuplných půlnočních snů. Pochopili! Pochopili, že vládce měl pravdu, když pravil: „...budete litovat, že vás neusmrtila Gulab...!“ Teď už věděli, že plavba skalním tunelem byla jen dětinským strašením proti tomu, co je čeká. Pochopili, proč jim pán Ahírí dal ty pochodně! Aby je před smrtí dohnal k šílenství...
​Dutý prostor, do kterého ústila řeka, byla značně prostorná jeskyně okrouhlého tvaru. Na jedné straně se vypínala skála, na straně druhé se prostírala v hrozivém temnu zdánlivě nepřetržitá hladina. Vzduch byl mnohem vlhčí než prve, přitom planula pochodeň dost jasně. Přesnější rozměr nemohli odhadnout, protože světlo pochodně nedosahovalo na druhý konec. Ale na strop bylo vidět pohodlně, nebyl výš než čtyřicet stop a vprostřed se mírně, trychtýřovitě snižoval. Uprostřed všeho, již téměř těsně se dotýkající hladiny, se blýskal Strážce hrůzy – obrovitý krápník, klesající od stropu až k vodě. Jediný obrovský krápník v té veliké jeskyni. Za vznik vděčil právě tomu trychtýřovitému sešikmení stropu. Krystalické usazeniny, prosakující póry ve skále, stékaly na střed – nejnižší bod, a tak to šlo mnoho let. Ten monstrózní krápník vznikal celá staletí, nahoře měl tloušťku jako padesátiletý dub a dole, snad desetinu palce nad vodou, byl jeho hrot. Hrot ostrý jako špička jehly! Celý obrovský krápník se zářivě blýskal a tak v příšeří jeskyně světlo palmové pochodně. To však nebylo to, co tak, že oba muži zvyklí na nebezpečí i na strádání tak nelidsky vykřikli.
​Celá jeskyně byla podzemním jezerem, které by pochopitelně nemohla vytvořit pouze jedna poměrně malá řeka, po které sem připluli. Všimli si ještě nejméně dvou jiných, větších ústí ve skalní stěně, kterými sem přitékalo mnohem více vody z jakýchsi dalších podzemních řek. Takové množství však také muselo někdy odcházet. Střed jezera, místo pod krápníkem, bylo obrovským vodním vírem! A to byl ten zdroj hluku, který už z povzdálí slyšeli. Masa vody se s příšerným hlomozem ztrácela kdesi v rozlehlém podzemí směrem, kterým, jako by byl napřaženým prstem, ukazoval stříbrný a nehybný Strážce hrůzy! Pochopili, proč dostali pochodně – aby jim bylo jasné to nejdůležitější – není vůbec žádné cesty ven! Nebyli spoutáni a vody tu byl nadbytek, proto žízní nezemřou, a než je zdolá po mnoha týdnech hlad, zůstanou tady!


​3. kapitola: V PODZEMÍ

​Také proto měli pochodně – aby věděli, že nejsou první! Ano! Ooó, hrozný Osude...! To byl výjev... Na pohled, jaký se jim v tu chvíli naskytl, do nejdelší smrti nezapomenou.
​Pomalu a majestátně vyplula ze tmy loďka – stejná, jako měli oni! I s ohořelou pochodní zabodnutou do přídě. A v ní seděl člověk. Nebo přesněji – to, co z něho zůstalo. Musel být mrtvý už dlouho. Zbyla z něho pouze kostra potažená kůží, která byla oděná do jakési rozpadávající se uniformy. Jeho prázdné oční důlky vytřeštěně sledovaly krápník, okolo kterého se svou loďkou plul – navěky jako Charón. Jeho čelisti byly otevřené, jako by stále cosi křičel.
​A v tom již připlouvaly další loďky. Druhá, čtvrtá... Napočítali jich celkem šestnáct. V některých bylo více osob, v některých pouze jediná. V bárkách na konci řady byli lidé, kteří měli šaty zachovalejší. Zřejmě sem byli dopraveni o mnoho let později.
​Lord Anders i Olaf Stromsen té záhadě brzy přišli na kloub. Celé podzemní jezero bylo totiž v pohybu. Vír byl tak silný, že otáčel hladinou celého jezera, a tím zřejmě vznikl pravidelně okrouhlý tvar tohoto prostoru. Přesto nebyl tak mocný, aby plavidla, která se odstředivou silou dostala až na okraj jezera, vtáhl pod hladinu. Na to by lodě musely připlout blíž k jeho středovému trychtýři. A proto ta karavana lodí stále kroužila v nepočítaných okruzích kolem dokola. I jejich bárku – tak jako ty předešlé – uchopil a pořádakumilovně zařadil na samý konec konvoje.
​Objeli celou jeskyni a znovu minuli přítok, kterým sem vpluli, aspoň si mysleli, že by to mohl být on. Teď, když obepluli aspoň si to mysleli, celou jeskyni, mohli odhadnout i její délku přibližně na třista stop. Po celý ten jeden okruh nikdo nepromluvil. Až teď zahájil rozhovor Richard Anders: „Pomozte mi, milý Olafe. Vylomíme tady z boků tahle dvě prkna.“ „A proč?“ odtušil velrybář a ani se nepohnul. „Vyrobíme z nich pádla. Získáme tak možnost manévrovat.“ „Nevím, k čemu nám tady bude možnost manévrovat,“ povzdechl si Stromsen, ale přesto se zvedl a společně s mladým šlechticem přiložil ruku k dílu. „Tak – dva... tři. Skvěle. A ještě tohle, dva... tři.“ Prásk. Rána zlomeného dřeva byla sotva slyšet v hlomozu způsobeném vodní masou, která nepřetržitě padala kamsi do podzemní, bezedné propasti.
​„A je to,“ pochvaloval si mladý šlechtic, „teď alespoň máme dvě obstojná pádla. Já zaberu vlevo a vy Olafe vpravo. Chtěl bych dohonit tu bárku před námi. Tak jedem!“ Vzdálenost mezi nimi a poslední loďkou činila asi dvanáct stop a po dvou, třech zabráních už na ni Richard Anders dosáhl. Hopla – a pružně se do ní přehoupl. Byli v ní dva muži, patrně Indové, protože měli domorodý oděv. Mladý šlechtic se zběžně rozhlédl, ale nic zvláštního neobjevil, a tak se v bárce zbytečně dlouho nezdržoval. Už se chtěl vrátit k Olafovi, když tu si všiml, že na dně zbyly ještě dvě nezažehnuté pochodně. Rychle je sebral a stejně plavným pohybem, jakým svoji loďku opustil, se do ní opět vrátil.
​„A co dál, Vaše lordstvo?“ optal se sklesle velrybář, na kterého začínala opět doléhat malomyslnost. „Nevěšte hlavu, milý Olafe. Není tak zle.“ „Že není?! Že ne! Vaše milé lordstvo, ujišťuji vás, že na celém, širým světě, ba ani v samotným pekle není místo, kde by to mohlo bejt horší!“ „Nevěřte tomu, drahý Olafe. Ukážeme Nejvyššímu řádžovi, že odvážný, energický člověk se nedá zahnat do kouta tak snadno. Ujišťuji vás, že ani na okamžik jsem nepochyboval o tom, že se odsud oba v pořádku dostaneme.“
​Velrybář si byl v tu chvíli naprosto jistý tím, že se jeho pán právě strachem zbláznil, a proto mu namítl: „Odsud, že se dostaneme? Nezlobte se, Vaše lordstvo, ale musím vás upozornit...“ „Tak už dost, Olafe,“ přerušil ho jeho přítel. „Neměli bychom ztrácet čas, dohořívají nám pochodně. Musimusíme prohlédnout všechny lodě.“ „A proč?“ „Za prvé, je možné, že někdo u sebe zanechal zprávu pro příbuzné nebo svojí rodinu, a za druhé, i v ostatních člunech mohou být nevypálené pochodně, které budeme za chvíli potřebovat.“ „Nu tedy dobrá,“ zabručel skepticky Olaf, „dejme se do toho.“
​Muži, dávajíce pozor, aby se příliš nepřiblížili ke středu vodního víru, obeplouvali jednu loďku za druhou a Richard Anders s pochodní v ruce každou pečlivě prohlédl. Osádky tvořili většinou Indové ve vyšívaných oděvech – zřejmě boháči, které sem ďábelský pán chrámu Ahirí poslal, aby nemohli podat zprávy o tom, kdo je okradl, ale také muži v anglických vojenských uniformách. Zřejmě se mu do chrámu podařilo vylákat i nějaké britské důstojníky. Kdoví co jim navykládal, že mu podlehli. Jakmile už jednou byli uvnitř, stali se rychle jeho zajatci. Důvodem zřejmě byly jejich moderní, evropské zbraně.
​Ve čtvrté loďce měli úspěch. Posádku tvořil jeden muž právě v anglické uniformě. Zřejmě u něho nenašli kapesní nožík, protože ten, celý zrezivělý, ležel na dně. Na sedačce byla ale vyryta tato slova: „Uvědomte dceru! mjr. Robert Dilespy 8. pěší pluk Londýn Billor street 12b. 3. 6. 1892“.
​„Ten muž věřil, že ho jednou někdo nalezne, a tak napsal na lavičku svou totožnost, aby jeho dcera věděla, co se s ním stalo,“ zašeptal Stromsen, „hrozné, hrozné.“ „Dnes máme 10. září,“ počítal mladý šlechtic, „tak už tady krouží čtyři roky a tři měsíce.“ Lord Anders sebral nůž ze dna loďky a vstrčil ho do kapsy. „Uděláme vše proto, aby váš vzkaz byl v pořádku doručen.“
​V desáté loďce objevili mrtvého, který měl na sobě oděv podobný tomu, jaký v chrámu nosil Jahjá Bhášání. „Tak vida, Nejvyšší rádža se takhle zbavil i svého předchůdce. Zřejmě proto, aby se po něm mohl ujmout vlády.“ Další vzkazy už v žádné loďce nenašli. Prohledávat rozpadávající se oděvy byla velmi nepříjemná práce a celkem i zbytečná. Při sebemenším dotyku se totiž zetlelé a zpuchřelé nitě rozpadly jen na beztvaré cucky a cáry. Pokud byl někdo z Evropanů tak bláhový, že svou poslední zprávu napsal na papír, tak po tom už dávno nezbylo ani stopy. Ve vlhkém vzduchu už každý dopis dávno shnil. Jinak ale bylo jejich počínání úspěšné. Celkem zachránili osmnáct pochodní. Mnozí odsouzenci raději sami zhasili své pochodně, aby se už nemuseli dívat, jak bezmocně krouží okolo monstrózního krápníku.
​Loďka lorda Anderse a velrybáře Stromsena teď plula v čele celého konvoje. „Tak to bychom měli,“ řekl spokojeně mladý, energický šlechtic a pohodlně se uvelebil na dně bárky. „Nebyla to milá práce, ale ke svému svědomí jsme to byli povinni vykonat. Nyní už jen zbývá nalezt cestu ven.“ „Račte odpustit, Vaše lordstvo, ale co to pořád máte? Co myslíte, že tu asi tak dělali tihle džentlmeni před námi? Hledali cestu ven! A protože ji nenašli, tak to znamená, že tu žádná není. Odsud přece není žádné cesty.“ „Myslím, milý Olafe, že je a že ji najdeme.“ „Jak jste na to prosím vás přišel, Vaše lordstvo?“ „Řekl mi to ten nejpovolanější. Ten, kdo to musí vědět.“ „A kdo to je?“ „No přece ten, kdo nás sem poslal.“ „Vy myslíte toho arcilotra Nejvyššího rádžu?“ „Ovšemže jeho.“ „Jenomže já byl celou tu dobu s vámi a nevzpomínám si, že když se s náma tehdá tak dojemně, se slzama ve svých potměšilejších očkách loučil, že by ráčil poznamenat: Až se vám moji milí hosté, mr. sire Andersi a mr. Stromsene, to na tom podzemním, špásovným vejletku, na kterej posílám všecky milé a vážené hosty, kteří zavítají na Ahirí, omrzí, tak stačí, když se za druhým smrčkem dáte doprava, pak za čtvrtou jedlí doleva, dostanete se zase ven a ještě stihnete večeři. Jo a dejte pozor, občas je tam špatně vidět, ať se v té chodbě někde neuhodíte o nějakej šutráček do hlavičky!“
​„Špatně jste poslouchal, Olafe, protože jste v tu chvíli, když jak říkáte se s náma... no, jak jste to tak trefně vystihl s těma potouchlejma očima?“ „Řekl jsem... se slzama ve svých potměšilejších očkách...“ „Ano, ano, tak správně, tedy, když se s náma, se slzama ve svých potměšilejších očkách loučil, tak jste byl vztekem bez sebe. Já jsem to ovšem slyšel naprosto zřetelně a proto vás mohu ujistit, že místo, kde jednou zemřeme, se jistě nenalézá zde.“ „Já lituji, Vaše lordstvo, ale stále, ať si lámu paměť sebevíc, si nemohu na nic vzpomenout.“
​„Tak Olafe, copak si nevzpomenete, co nám řekl na rozloučenou?“ „No to si pamatuju Vaše lordstvo náhodou jasně,“ ohradil se Stromsen. „Řekl, že budeme litovat, že nás ten milý Květ růže nerozdupal.“ „A dál?“ „Pak řekl, že proplujeme Bránou strachu.“ „A dál?“ „A budeme kroužit okolo Strážce hrůzy.“ „A teď vám drahý Olafe položím jednu prostinkou otázku: Jak to mohl vědět?“
​„No protože... zkrátka protože...,“ koktal zmatený Olaf. „Safra, Vaše lordstvo, jestli si myslíte to co teď já, tak bych vám asi měl dát za pravdu,“ odpověděl Stromsen, který rozhodně nebyl na hlavu padlý a zapolovalo mu to vždy v pravou chvíli.
​„Ano, myslím si to samé co vy, Olafe. Těší mne, že jsme oba došli ke stejnému závěru. Takže, když se s námi loučil, tak on tohle místo popsal. A teď... aby ho mohl popsat, tak o něm musel vědět. To znamená, že mu o něm musel někdo vyprávět. Aby tak mohl učinit, musel se odsud nejdříve dostat! Souhlasíte se mnou, můj drahý Olafe?“ „Na mou duši, když to takhle srovnáte, vypadá to, že máte na chlup pravdu,“ s uznáním vydechl velrybář.
​„Výborně. Proto navrhuji objevit tu cestu, kterou onen neznámý toto místo opustil a se stejným záměrem ji použít také.“ „Odpusťte mi, Vaše lordstvo, že jsem na okamžik pochyboval. Můžete se mnou zasejc počítat.“ „Ale to já vím, milý Olafe. Ani na vteřinu jsem si nepomyslel, že by snad na vás nebylo spolehnutí,“ našel si i v této chvíli čas na spravedlivé ohodnocení přítelových, neocenitelných vlastností, mladý lord.
​„Ukážeme Nejvyššímu řádžovi, že odvážného muže nelze tak snadno zlomit. Dejme se ihned do pátrání po únikové cestě.“ „Správně, sire Richarde, co mám dělat?“ „Přemýšlel jsem o důvodu, proč ji ti ubožáci před námi nenalezli. Možná ji prostě neviděli z toho důvodu, že světlo jedné pochodně k jejímu objevení nepostačí.“ „Tak proto jste ze všech lodí sebral ty nevypálené pochodně, lorde Andersi?“ „Tak tedy začneme. Máme teď dvacet pochodní. Jedenadvacátá hoří v držáku na přídi. Tu necháme kde je. Kdyby nám při našem pokusu ta světla zhasla, nesmíme se ocitnout ve tmě. Nemáme je čím znovu zapálit. Zažehneme tedy naráz svazek pěti pochodní a já se s ním vztyčím ve člunu. Musím ovšem dávat bedlivý pozor, abych ho nepřevrhnul. Silné světlo ze svazku osvětlí všechny temné kouty ve stropě. Možná, že tak cestu objevíme.“
​Lord Richard Anders zapálil od pochodně na přídi svých vybraných pět pochodní a opatrně se s nimi ve člunu vztyčil. Louče z jeho natažené paže osvětlovaly vlhký, hrubý strop. Loď pomalu plula a velký krápník, Nejvyšším řádžou nazvaný Strážce hrůzy, se v silnějším světle blýskal ještě strašidelněji. Oba muži bedlivě pátrali po nějakém otvoru či nápadné skalní rozsedlině, kudy by se snad dalo odsud uniknout. Leč vše nadarmo. Bárka dvakrát obkroužila celou vodní jeskyni, ale ani dvěma párům vycvičených a bystrých očí se nepodařilo ve stropě objevit třeba jen jedinou štěrbinu. „Je to marné,“ uznal lord Anders, když zhasil ve vodě pochodně. „Ve stropě žádný otvor není. Počítal jsem. Celkem jsme minuli čtyři podzemní přítoky. Ten, kterým jsme se sem dostali, a tři další. Jak víme, stěny toho našeho jsou naprosto hladké. Je vyloučeno se jich držet. Všímal jsem si tedy hlavně těch tří ostatních. Rovněž i tam jsou všechna ústí vyhlazená. Navíc ve všech případech je proud prudký. Je vyloučeno, aby se nějaký člověk vydal těmi ústími proti proudu.“ Lord Anders se opět pohodlně uvelebil na dně člunu a nevypadalo, že by mu ta situace dělala nějaké starosti.
​„Co teď budeme dělat, sire Andersi,“ optal se Stromsen. „Milý Olafe, v mé nádherné vlasti žije autor, píšící příběhy o jednom chytrém detektivovi, který se jmenuje Sherlock Holmes a mimochodem, stejně jako já, je Angličan. Ten říká toto: ‚Je třeba vyloučit nemožné a to, co zbyde, třebaže je to nepravděpodobné, je pravda.‘ Musím o naší situaci a o větě Sherlocka Holmese chvíli přemýšlet. Řekl bych, drahý Olafe... pardon, chtěl jsem říci drahý Watsone, že toto jest problém na jednu dýmku.“ Lord Anders hbitě odloupl z pochodně třísku, z jedné z nesčetných kapes vytáhl svoji dýmku a síjí hořící tříškou zapálil s rozvážným, britským gestem, za které by se nemusel stydět ani sám Sherlock Holmes. Stromsen mezitím vyměnil dohořívající pochodeň za čerstvou.
​Uplynula notná chvíle, během níž lord Richard Anders stále častěji upínal své čtverácké oči k mohutnému krápníku. Náhle vyklepal svou lulku přes bok loďky a zastrčil si ji zpět do vesty. „Heuréka!“ vykřikl rozjařeně. „Mám to. Už vím, jak se dostaneme ven!“ „A jak teda?“ „Celou tu dobu jsme to měli přímo před očima.“ Olaf Stromsen se jen znovu rozhlédl po jeskyni. „Cestu odsud nám přece ukazuje Strážce hrůzy!“ Stromsen jen nechápavě civěl na krápník. Po chvíli pochopil, co lord zamýšlí, a zbledl. „Tohle ne!“ vydral se mu ze rtů tichý výkřik. „Musíme se nechat spláchnout vírem, milý Olafe,“ potvrdil jeho nejhorší obavy mladý šlechtic.
​„Proč si myslíte, že právě tohle je cesta ke spáse, Vaše lordstvo?“ „Víme, že žádný jiný otvor tu zkrátka není. Je to tak strašné, že ti nebožáci, co tady roky krouží, se toho neodvážili. A mimoto předpokládám, že ten člověk, který tu cestu objevil, tady nějakou dobu plul stále dokola. Určitě už byl na pokraji šílenství a ten obrovský krápník mu začal připadat jako ukazující prst, který mu cosi přikazuje. A proto se vydal směrem, kterým je ten velký prst namířený. Viděl jste, milý Olafe, někdy doma pradlenu?“ „Jistě, mnohokrát, Vaše lordstvo.“ „Celé to připomíná situaci, která nastane, když pradlena vytáhne z necek špunt. Jsem si jistý, že ta voda se velmi rychle vynoří někde, kde je možné se zachránit.“ „Ale cestou bychom se mohli tisíckrát rozdrtit o kameny. A dovedete si představit, jaký by nás tam... čekal příšerný konec, jestli jste se zmýlil? Nevím, Vaše lordstvo, zda-li to není tak nejistý podnik... Jestli by nebylo nakonec lepší zvážit i tu možnost... Tu, jak si pro sebe vybrali tito lidé – zhasnout svojí pochodeň, lehnout si klidně na dno, zavřít oči a...“ „Rozumím vám, až příliš dobře vám teď rozumím, můj milý, drahý Olafe. Přesto nemyslím si, že bychom se rozdrtili o kameny. Ten vír už se tu točí tak dlouho, že všechny kameny jistě už dávno odvalil z cesty. Řekl bych naopak, že dno bude velmi hladké... Ovšem, pokud jde o možnost, že jsem se zmýlil, tak musím připustit, že ta bohužel existuje...,“ přiznal mladý šlechtic poctivě. „Nebudu vás nutit, milý Olafe. Jste svobodný, statečný muž a máte právo si o svém osudu rozhodnout sám.“
​„Můžete mi odpovědět na jednu otázku?“ zeptal se zamyšleně velrybář. „Jistě,“ odvětil lord Anders. „Co by jste si zvolil, kdybyste tu plul beze mne?“ „Já bych na každý pád se nechal spláchnout,“ odpověděl mladý lord. „Nevěřím, nevěřím,“ zašeptal velrybář a s děsem v očích pozoroval gigantický vodní vír. „Je to tak příšerné, kdoví, co by nás čekalo tam... tam... kdesi dole...“ Odvrátil násilím pohled. „Mám jednu prosbu, Vaše lordstvo.“ „Rád vám ji splním, ať je to cokoliv.“ „Dejte mi chvíli na rozmyšlenou. Jenom takovou, než dohoří tato pochodeň,“ a ukázal na příď, kde hořela už předposlední pochodeň. „To nemohu odmítnout,“ odpověděl slavnostně lord Anders.
​Olaf okamžik sledoval útulné světélko pochodně, potom se však již jeho oči stočily ke dnu a on se zcela ponořil do svých myšlenek. Pochodeň nebyla vyhořelá ještě ani zpola, když tu znenadání zdvihl pyšně hlavu a vrhl na překvapeného sira Anderse pohled, který byl plný odhodlání. „Dobrá, svěřím se vám,“ řekl prostě a po malé chvilce dodal: „Spolu jsme sem vstoupili, ať tedy také odsud spolu odejdeme. Jak vás, můj drahý pane, znám, první co uděláte až uschnete, bude, že půjdete říct ‚nazdárek‘ a ‚má úcta‘ našemu společnému příteli. Klidně budu riskovat i život kvůli tomu, abych byl svědkem toho, jak bude poulit ty svoje šilhavý bulvy až uvidí, že jsme mu jeho fígl prokoukli.“
​Richard Anders se při tom projevu nemohl zdržet úsměvu. „Dojednáno!“ řekl a stisknul dojatému a poctivému Stromsenovi ruku. „Dáme se do toho hned.“ Z kalhot vytáhl svůj mohutný bizoní opasek. „Tímhle si k sobě připoutáme každý jednu ruku.“ „A proč to, Vaše lordstvo?“ optal se velrybář. „Může se stát, že jeden z nás tam dole ztratí tím tlakem vodního sloupce vědomí,“ odpověděl lord Anders. „V takovém případě ho ten druhý vytáhne anebo... anebo tam zůstane i s partnerem. Plavat nemusíme, voda si nás vtáhne sama, takže každému stačí jen jedna volná ruka. Můžeme plavat vedle sebe, ten podzemní proud je dostatečně široký. Jsem zvědavý, kam se skrze ten vír dostaneme. Ať už to bude kamkoliv, nemůže to tam být beznadějnější, než jaké je to tady. A doufám, že to bude na tomto světě. Nechtěl bych totiž čekat kdovíkolik let, než budu moci poděkovat Nejvyššímu řádžovi.“
​Loďka v čele příšerného konvoje mrtvých právě dokončila už bůhvíkolikátý okruh. „Jste připraven, můj milý Olafe?“ Věrný velrybář odvážně a odhodlaně přisvědčil. „Tak začínáme, nastavte ruku!“ Lord Anders připoutal Stromsenovu ruku ke své. „Hotovo! Chopte se pádla!“ Stromsen sevřel jedno z prken do volné ruky, mladý lord zase to druhé do levačky. Společně vychýlili svojí lodici z jejího původního, krouživého směru a zamířili ke krápníku do středu jezera, tam, kde s pekelným hlomozem vířil na hladině obrovský vodní trychtýř!
​Loďka se blížila ke krápníku čím dál tím víc. Jen s nadlidským úsilím se lordu Andersovi dařilo překřičet padající masu vod. „Už brzy tam budeme, přestaňte už pádlovat, Olafe. Teď už nemůžeme couvnout! Už nás to přitahuje samo.
​Až budeme asi sedm stop od krápníku, přitiskneme se k sobě a skočíme doprostřed. Je důležité abychom skočili co nejblíž ke středu. Voda tam má největší rychlost a proto nás to tím rychleji protáhne skrz. Počítám do tří. Třikrát se nadechneme a vydechneme. Na „tři“ se nadechneme jako ještě nikdy v životě a potom skočíme! Buďte připraven!“ Bárka se řítila okolo víru ve stále se zmenšujících kruzích. „Jedna – Dvě – Tři!“ Oba muži se mocně nadechli, silně se odrazili a skočili směrem ke Strážci hrůzy! Razantním odrazem se loď odstrčila zpátky k okraji. Lord Anders ucítil, jak se ramenem otřel o povrch krápníku. Pak už oběma podzemním zajatcům zmizelo slabé světlo pochodně z očí.
​Když se ponořili pod hladinu, vystřídalo hluk ticho. Potom se už obou zmocnila gigantická síla a roztočila je, jako kdyby se ocitli na obrovském kolotoči. Současně jim dolehl tak nepředstavitelný tlak na spánky, že si oba nešťastníci mysleli, že se jim hlava každičkým okamžikem rozpadne na tisíc kousků. Lord, až do posledního nervu plný bolesti, se domníval, že nastala jeho poslední vteřinka. Vodní sloupec jim rval z těla oděv a je samotné stahoval stále hloubeji.
​Náhle se však mladému šlechtici zdálo, že směr šachty už není kolmý, ba že se pozvolna stáčí. Za chvilku už si tím byl čím dál tím více jistý – voda je teď unáší téměř vodorovně! Čím dál tím víc také ustával i bolestivý tlak vody. Ten prudký sestup mohl na okamžik trvat přibližně tři čtvrti minuty. Sir Anders pátral očima okolo: se mu zdálo, že šikmo nad sebou zahlédl jakoby světlejší pás. Dvakrát či třikrát silně kopl nohama a... a vtom jeho hlava protnula vodní hladinu.
​Muž se rozhlédl, kde se vlastně ocitl. Opět se nacházel v jakési jeskyni, voda tady však byla poklidná. O něco dále zahlédl... Sláva! ...Konec jeskyně, za kterým zářilo denní světlo. Tím otvorem také odcházela voda. V tom si však šťastný šlechtic všiml, že jeho druh je v bezvědomí! Rozhlédl se. Naproti uviděl jakousi plošinku. Přestože se mu po přestálém tlaku stále točila hlava, rychle vlekl svého přítele tím směrem. Vyšplhal se na ono rovné místo a vytáhl s sebou i Stromsena.
​Rychle uvolnil opasek, který je poutal. Pak zahájil oživovací pokusy. Po několika minutách bylo jeho úsilí korunováno úspěchem – Olaf Stromsen otevřel oči a ztěžka se rozkašlal. „Kde... kde... to jsem?“ otázal se udiveně. „To ještě nevím,“ odvětil lord Anders, „ale vím jistě, že jsme stále na tomto světě. Pohleďte tam, můj milý Olafe – tam je východ,“ ukázal šlechtic a podepřel svého druha. Pohled na sluneční světlo působil na malátného velrybáře přímo zázračně: „Tisíc nasolených tresek! Máte pravdu. Slunce. Slunce! Slun-cééé! Vidíte, Vaše vznešené, urozené lordstvo? Tak jste přece měl pravdu. Přece jen to byla cesta odtamtud!“
​Jak se chtěl Stromsen obrátit, aby lépe viděl, všiml si jakési pravidelnosti ve skále vedle sebe. „Tisíc nasolených tresek. Pohleďte Vaše lordstvo, tady a tady... jako kdyby někdo opracoval skálu.“ Mladý šlechtic se podíval a skutečně! V matném světle si hned nevšiml toho, co mu Olaf Stromsen ukazoval. Oba pátrali pohledy po skále. Od plošinky, na které teď stáli, se táhly vzhůru nenápadné, malé schůdky, vytesané ve skále.
​„Podívejme se, kam to vede,“ navrhl velrybář. Lord Anders souhlasil. „Dobrá, ale nejdříve bychom měli zjistit, kam odtéká voda.“ Už chtěli vlézt zpět do vody, když pod hladinou postřehli nějaký pohyb – na hladině se k jejich údivu objevilo dno jejich převrácené loďky. Rychle skočili do řeky a bárku vytáhli na skalní plošinu. „Vida, máme i loď,“ pochvaloval si šlechtic. „Bál jsem se, že se mne na to tam nahoře zeptáte.“ „A na co?“ „Na to, kam se poděla loď toho člověka, o kterém jsem tvrdil, že skočil do víru, když jsem vás přesvědčoval, aby jsme učinili totéž.“ „Jsem rád, že jsem se nezeptal. To mě totiž nenapadlo.“ „Záhada je vyřešena. Vír je tak mocný, že za námi stáhl dokonce i loď.“
​Muži už byli dostatečně odpočatí. Vklouzli do loďky a nechali se unášet za světlem. Byla to šťastná plavba. Jaký to byl rozdíl proti tomu, když je před několika hodinami unášela prudká řeka neznámo kam. Za chvilku byli u konce jeskyně. Zvolna propluli ven. Příšeří a ticho jeskyně vystřídal zpěv ptáků a hemžení pestrých motýlů. Nad hlavami se jim prostřela klenba mohutných stromů. „Tak to bychom měli. Ukryjeme loď a vrátíme se.“ Na břehu zakryli loď ulámanými haluzemi. Naposled se ještě pohledem polaskali s modrou oblohou, prosvítající mezi větvemi, a pak se vrátili do jeskyně. Většinu cesty mohli jít po suchu. Jen poslední úsek museli plavat.
​Lord Anders, hned jak dosáhl skalní plošinky, začal šplhat po skále vzhůru, následován ovšem věrným Stromsenem. Náhle lord spatřil v šeru nad svou hlavou dveře, ústící na skalní verandu. Chybělo už jen několik vteřin, když v tom se dveře otevřely a v nich se objevil – sám Jahjá Bhášání. Pomalu popošel k okraji verandové plošiny. Lord Anders i velrybář pochopitelně znehybněli. Jahjá Bhášání si jich prozatím nevšiml, nedíval se dolů, ale kamsi na stranu.
​„Už jsou potmě, ti pyšní cizinci,“ mluvil nahlas sám pro sebe. „Vsadím se, že už jsou strachem šílení. Ale za pár dní to bude ještě horší, to už budou...“ V tom jeden z mužů na skále způsobil nepatrný šramot. Vládce chrámu se zarazil a pohlédl dolů. Několik stop pod svýma nohama uviděl ty, o kterých zrovna mluvil.
​„Vyhrazuji si, aby jste mne nazýval šílencem,“ zavolal vzhůru lord a jako opice začal co nejrychleji šplhat k němu. Úžas v očích Inda se nedá popsat. Na okamžik se zdálo, že ho raní mrtvice. „Kdo vám to prozradil?“ zařval. „Věděl to jen jeden člověk a ten už je přece dávno... Ne – ne, nikdo vám to neřekl. Vy jste příliš chytří. Na to, jak se dostat ven, jste přišli sami, ale teď už dost hry. Teď s vámi skončím!“
​Přiskočil k okraji a snažil se šplhajícímu lordu Andersovi dupnout na ruku. Ten jednal bleskurychle. Sáhl do kapsy a rychle otevřel jedinou zbraň, kterou měl u sebe – majorův zavírací nožík. Máchl jím vzhůru a podařilo se mu zasáhnout Inda do nohy. Ten vztekle vykřikl a couvl. Otočil se a vběhl zpět do mohutných dveří. Mladý šlechtic rychle vyšplhal na horní plošinu. V patách se mu samozřejmě drápal Olaf Stromsen, dychtící dostat vládce Ahirí do rukou. Udýchaní vběhli do otevřených dveří. Jak se letmým pohledem přesvědčili, bylo to tajné skladiště uloupených věcí. Ind se otočil a popadl první předmět, který měl po ruce – byla to indická, jednoranná puška s primitivním zámkem. Uchopil ji za hlaveň a rozmáchl se na velrybáře, který ve dveřích předstihl i svého pána. Úderem pažby mu hodlal roztříštit lebku. Islanďan však pružně uskočil a pažba se rozbila o jakousi železem pobitou bednu. Silným nárazem vyšla z hlavně rána a kulka projela Indovi hrudí. Muž se zhroutil na podlahu.
​„Zabil se sám,“ řekl Olaf Stromsen. „Vlastně je to tak lepší. Kdybych ho dostal do rukou, nevyšel by z téhle místnosti živý. Alespoň nemám na svědomí lidský život.“ Dál už se o tělo, ležící na podlaze, nestarali a pustili se do prohlídky okolí. U stěn ležely věci a zbraně, které zřejmě patřily lidem kroužícím v jeskyni. Otevřeli protější dveře. Za nimi se táhla úzká chodba. Pochopili, že se nacházejí v tajné, podzemní části skalního chrámu, kam zřejmě měl přístup pouze jeho pán.
​Lord Anders se vrátil do skalní místnosti a prohledal tělo bývalého vládce – a u jeho pasu objevil silný svazek klíčů. Muži se vydali podzemní chodbou, svítíce si na cestu pochodněmi, jenž nalezli v místnosti. Po chvilce narazili na zamčené dveře, k nimž se hodil jeden z klíčů. Užasli, když za nimi objevili malou zbrojnici, plnou soudků se střelným prachem, pušek a zařízení na odlévání kulek. Rychle místnost opustili a pokračovali chodbou dál. Po několika krocích se chodba větvila. Lord se Stromsenem zvolili cestu vlevo. Ta je po pár minutách chůze dovedla k dalším dveřím. Opatrně je otevřeli. Ocitli se v prostorné, pochodněmi osvětlené chodbě. V dálce zahlédli několik černých postav. Rychle zase dveře zavřeli a zamkli. Tudy se přicházelo k obývaným částem chrámu Ahirí.
​Vrátili se chodbou zpět a zabočili do druhého ramene. To je za nějakou dobu dovedlo, k jejich údivu, do chrámového přístavu, kde původně nastoupili do loďky. Do přístavu vedly ještě další dveře, k těm se však už žádný z klíčů nehodil. „Vrátíme se do té první místnosti,“ rozhodl lord Anders. Jakmile za sebou zamkli dveře, usadili se na jednu z okovaných beden.
​„Jsme vlastně už volní,“ přemýšlel nahlas lord. „Hlavní lupič je zneškodněn a na těch ostatních si těžko něco vezmeme. Mohli bychom odplout – loďku pořád máme, ale chtěl bych těm vedle dopřát po smrti klid, aby nemuseli takhle kroužit a také zabránit tomu, aby se něco podobného mohlo opakovat.“ Vysvětlil Stromsenovi svůj plán. Velrybář s jeho záměrem souhlasil. Oba přátelé si také vzali své zbraně a své věci, jež tu všechny nalezli.
​„Vraťme se do džungle, tam je nám nejlépe a počkejme v ní, až nastane noc,“ navrhl mladý šlechtic. Tohle pochmurné místo opustili rádi a za několik málo minut již kráčeli, i se svým znovu nabytým majetkem, mezi hustými stromy. Nedaleko od řeky si našli příhodné místo, kde se mohli pohodlně a bezpečně vyspat. Když se po osvěžujícím spánku probudili, prosvítaly už mezi větvemi hvězdy. Pohledem na hodinky mladík zjistil, že spali šest hodin a že už je devět. Pro jistotu ještě počkali až do jedenácti hodin, než vyrazili na zpáteční cestu.
​Opatrně se proplížili zpět do katakomb smrtonosného chrámu. Samozřejmě, že opět museli použít pochodně. Museli s nimi ovšem zacházet co nejobezřetněji, aby nedošlo k výbuchu. Odemkli zbrojnici a každý opatrně vzal jeden soudek se střelným prachem. Dlouhou spojovací chodbou je odnesli až do přístavu. Tuto cestu absolvovali tolikrát, dokud místnost nebyla prázdná. Když skončili, mělo už za hodinu svítat.
​Muži všechny soudky naskládali do největší bárky. Potom šlechtic na přídi rozvinul dostatečně dlouhou zápalnou šňůru. Její délku pečlivě několikrát propočítal. Olaf Stromsen přeťal svým námořnickým tesákem lano držící závaží. Kovová dřevěná mříž vylétla nahoru. Lord Anders zapálil konec šňůry. Potom se vydali na zpáteční cestu.
​Po několika krocích se oba ohlédli. Vodní proud bral právě loď z přístaviště a pomalu ji odnášel po hladině. Byl nejvyšší čas odejít! Z chrámu se začaly ozývat zvuky, signalizující, že se jeho obyvatelé právě probudili do nového dne.
​Oba přátelé se rychle vrátili chodbou a jeskyní vyšli ven, do džungle. Odházeli větve ze své loďky a šťastně odrazili od břehu. Lord Anders se podíval na hodinky: „Myslím, že naše loď by tam právě teď mohla doplout.“ Jen to dopověděl, ozval se hromový výbuch a vrchol skály se zhroutil kamsi dovnitř.
​„Za tři dny bychom mohli doplout na Godavarí, potom do přístavu a pak hurá domů.“ Pohled se na nůž ve své dlani. „Ten majorův nožík nám vlastně oběma zachránil život. Hned po příjezdu do Londýna musím navštívit jeho dceru a podat jí zprávu, jak zahynul její otec. Myslíte, drahý Olafe, že ta dívka bude pěkná?“ „Ale... Vaše lordstvo,“ vykoktal zmateně Stromsen, do této chvíle spokojeně odpočívající na přídi, „snad propánakrále nepomýšlíte už na ženění?“ „Klid, starý brachu, jen mě to tak napadlo. Na ženění v žádném případě nepomyslím. Je na světě ještě mnoho míst, kam se chci ještě podívat. Pralesy lovců lebek na Nové Guineji, orientální města, africké pouště, savany a amazonský prales, kde prý žije dosud nepopsané zvíře, podobné velkým ještěrům z ostrova Komodo. Sám vidíte, starý parde, že tyhle plány se s myšlenkami na ženění ani trochu neslučují.“
​„Tisíc nasolených tresek, to je plánů! To než objedeme... vlastně objedete Vaše lordstvo, to nám bude padesát. A co vlastně bude se mnou?“ „Pro dobrého a věrného přítele se na takových cestách se po mém boku vždy místo najde.“ Stromsen se rychle odvrátil, aby nebyly vidět jeho slzy dojetí. „Ale nejméně rok nechci vidět žádný vír, dokonce ani ten v umyvadle,“ dodal mladý šlechtic.
​- X -
​„Rád bych se po dlouhé cestě vykoupal Jamesi,“ řekl lord „a mám k vám jednu prosbu...“ „Ale sire Andersi,“ přerušil ho poněkud dotčeně starý, věrný butler, „pomáhám vám při koupání odjakživa. Je tu vše: dost horké vody, doutník, sklenka brandy, mýdlo...“
​„Ne, ne, o to nejde, ale od jisté doby nemám rád ten zvuk, když voda odtéká, a proto si přeji, aby jste špunt z koupací nádoby vytáhl až potom, co opustím místnost a ne dříve. Rozumíte?“
​A protože výraz starého komorníka zrovna nevyjadřoval duchaplnost, lord s úsměvem svá slova zopakoval.
​