Vločky, Vodka a Věduna

Celou noc jsem se snažil ležet jen na zádech a nepřevracet se na bok. Každé otočení mě probudilo. Poškrábaná záda do krve pálela jak čert, k tomu naražená žebra a možná i lehký otřes mozku z včerejšího pádu z koně při tahání klád v lese. Ale i tak jsem byl rád, že jsem se trochu prospal. Ranní snaha vylézt z postele do chladné místnosti, kam raní světlo sotva proniklo přes zasněžené okna, připomínala procitnutí nebožtíka ležícího několik dní na marách. Se zatajeným dechem, zatnutými zuby od bolesti, přes které jsem cedil nadávky, jsem se snažil dojít na wécko a neupadnout do mdlob. Dokud něco bolí, vím, že nejsem mrtvý. Ty naražené žebra budu rozhybávat několik týdnů. Fakt se na to těším.

Tohle město bývá zapadlé sněhem půlroku v kuse. Domy v některých ulicích byly zaváté sněhem až po první patro, takže domovní vstupy vypadaly jakou vstupy do jeskyně. Dřevěné pilíře mostu přes řeku byly prolomené ledovým sevřením. Celá místní doprava, lidi i psí spřežení byli odkloněni na vzdálenější most. Nekonečná řada se pomalu pohybovala vpřed.

V malé kanceláři dálničního dispečinku, skromně vytápěné železnými kamny, nikdo nebyl. Očividně tohle ráno všichni kolegové vzdali hned před snídani, když zjistili, že ani s lopatou se na tu latrínu nedostanou.

Žebra bolela s každým nádechem a hlava se lehce motala. Doufal jsem, že alespoň ranní kafe mě nakopne, ale nakonec zachumlaný v dece jsem prospal celé dopoledne. Lehce po poledni, zařinčel telefon. Stará známá, místní věduna, která pořádá pohanské obřady, míchá lektvary na kdeco, prodává podivné etno oblečení a pálí výbornou pálenku, mi volala jestli bych prej pro ni nedojel, že prej ranní maršutka někde zapadla a že prej do dvou hodin musí být na heliportu jinak propásne dovážku kožešin, jak nazývá pašované zboží.

Tihle její pašeráci jsou taky parta k pohledání. Mlaďoši, kterým se nechce makat a snaží se vyhnout armádě, se k nim přidávají s velkým snem o nedotknutelnosti, balíku peněz a dajných ženách. Někde ukradli starý vojenský vrtulník na ty svoje kšefty. Ale musí se jim nechat jedno, to že jsou v podstatě jediná spojka se vzdáleným přístavem, z kterého tuhle naši zamrzlou vísku zásobují vším co tu lidi drží při životě.

No, tak jsem s námahou zvedl bolavé tělo, abych rozštípal pár polen do kamen a trochu se rozehřál než vymyslím jak to provést, ale bolest vystřelující do srdce mě přemluvila, abych je tam hodil celé. Jiskry potěšeně vyskočily z dvířek ven. Internetové připojení zase selhalo, vysílačka jen tiše praskala. Dnešek asi bude klidný. Na pláni je vánice jak za času mé prabáby, tak snad jsou dálkaři chytřejší a počkají až to běsnění poleví.
Natáhl jsem ruce nad kamna, z kterých začalo sálat příjemné teplo. Škoda teď odejít. Na mysl mi přišel kámoš co má kamaze s pásy, tak jsem mu zavolal drátovým telefónem.

Za nedlouho pod okny zastavil rachotící kamaz. Hodil jsem na sebe kabát a zatmělo se mi před očima. „Kurwamať, já se snad ani nevobleču! “, zaklel jsem nahlas. Od bolesti jsem se zapotácel. Žalůdek dal najevo, že asi nestihnu doběhnout na wécko. Doktor v městě tu taky není, ten přijede tak s jarní oblevou a na prášky proti bolesti byl ještě čas. Je lepší si takovou vymoženost šetřit na horší časy.

Kámoš stále něco mlel o svý ženě nebo si ze mě utahoval, že z toho mého hekání se mu mlží okna. Vůl jeden, já byl rád, že dýchám. Kamaz houpavě klouzal po závějích jak rybářská bárka na vlnách za větru. Tahle Damášnaja mašýna, pýcha jeho garáže, byla opravdu velmi použitelná věc v tomhle počasí. Známou jsme nabrali v magasinu, v takovém shluku starých dřevěných boud stojících na kraji města podél dálkové cesty na planiny, který sloužil jako kavárna, sámožka s jídelním pultem, dílna coby veterina a noclehárna zároveň.

Vešli jsme do stroze osvětlené dílny kde nás vřele věduna přivítala s rozpřaženými rukami, v každé držela jednu rozpitou láhev vodky, a dmoucíma prsama v rozepnutém kožichu z medvěda. Očividně z dlouhé chvíle takhle nevítala jen nás. Byla obklopená skupinkou dálkařů, kteří tu nalezli azyl před sněhovou bouří. Všichni byli rozjaření s rudými obličeji od pálenky a přehřáté místnosti. Tahle samozvaná věduna, expert na mužská srdce a domácí vodku, vědela jak rozproudit společnost.

Cesta na heliport probíhala celkem v klidu, pokud se to tak dá říct. Přes vánici byly stěží vidět vodící tyče podél cesty, museli jsme nabrat další dva kamioňáky, kteří sjeli do závějí, nemohli jsme je v tom mrazu tady nechat i přesto, že riskovali vykradení nákladu, a mezitím Věduna vyprávěla jak se hoši předháněli v historkách o tom jak je soby místních kmenů vytahovali ven ze závějí, jak přežívali v převrácenýh kamionech, jak ve vánicích na zamrzlých jezerech lovili ryby a všem nám furt nalévala pálenku takže žebra nějak přestávala bolet. Nálada rostla dokud jsme nedojeli k heliportu.

Se zastavením Kamazu v kabině zavládlo vážné, hrobové ticho. Všichni zírali na temnou siluetu baculatého vojenského vrtulníku s dlouhými povislými listy vrtulí rozplývající se ve sněžné vánici. Vrtulník vypadal opustěně. Nikdo okolo nepobíhal ani nikdo nedal najevo, že o nás ví. Tupě jsme všichni civěli skrz přední okno, které se rýchle pokrývalo vločkami. Se zatajeným dechem jsme čekali co se bude dít dál. V kabině se začalo ochlazovat. Nikdo z nás ani nehlesl dokud jsem neškytl a nezaklel od bolesti. V tom se pomalu listy vrtule daly do pohybu. Věduna začala panikaři a ječet, že odlétají. Vydrala se ven z kabiny, div si nepolámala nohy na omrzlých schůdkách. Běžela k vrtulníku jak smyslu zbavená. Mávala flaškou vodky v jedné ruce na znamení a v druhé držela hasák, který vzala někde v kabině a mlátila jím do stěn vrtulníku. Otevřely se dveře pilotní kabiny, vykoukla z nich zakuklená hlava, chňapla po flašce a zas zabouchla dveře. Vrtule se líně otáčela dál. Pak se zadní rampa vrtulníku spustila, vyběhlo několik zakuklených osob s kalachy a divokými posunky nás přiměli vylézt z ven. Né, že by jsme byli úplně v klidu, ale tak nějak se s tím počítalo. Čím klidnější průběh předání zásilky, tím klidnější den pro všechny. Tak se to tu říká. Ostatní vostří hoši vyhazovali balíky z nákladového prostoru na přímo sníh. Věduna se dohadovala s jedním z nich, asi boss, ale pak pomohly i zbylé láhve vodky na dokončení transakce. Boss, očividně zlomen vyjednávacími schopnostmi věduny, začal řvát na své vostré hochy, kteří se udiveně po sobě ohlíželi a s dalšími bossovými výhružkami si přehodili kalachy na záda a chopili se balíků. Věduna, opět vysmátá, organizovala přesun zboží do nákladového prostoru kamazu, který se rychle plnil. Z vostrých hochů tu náhle máme mravenčí pracanty, smál jsem se v duchu. Do půl hodiny se černá tlama vrtulníku zavřela. Rachotící vrtule nabírající na otáčkách rozvířila sníh do zběsilého víru. Naskákali jsme do kamazu a za nadávek věduny vyrazili zpět do města.

Po zbytek dne jsem se vyhříval u žhnoucích železných kamen v kanclu dálničního dispečinku, voda na čaj v kastrolu pobublávala, internetové připojení stále bylo přerušeno, vysílačka tiše praskala a já byl spokojen, jak ten den krásně utekl.