Letáky

Drobné vločky sněhu pozvolna plnily lednový vzduch a lepily se na kabát staršího muže kráčejícího podvečerním městem.

   Na křižovatce Kurt Umlauf chvíli zaváhal, pak zabočil doprava a po chvíli došel k hostinci. Když otevřel dveře, hned na prahu ho zarazilo, že v jindy tak hlučné místnosti je klid a jen rozhlas vyhrává nějakou vážnou symfonii. Došel k výčepu a objednal si pivo.

   „Co je?“ obrátil se s otázkou na hostinského a pohodil hlavou k sedícím hostům.

   „Právě to hlásili…. u Stalingradu to skončilo,“ zašeptal hostinský a dál mechanicky umýval sklenice.

   „Albert!“ projelo hlavou příchozímu. „Vždyť tam je můj Albert…“, podlomily se mu nohy, shrbil se, jako by k jeho pěti křížkům někdo naložil nejméně tři další. Poručil si lihovinu, vlil ji do piva a začal upíjet. Před očima se mu honily vzpomínky na syna, na šťastné chvíle, které s ním a ženou prožívali, i na ty smutné, když jeho první žena zemřela a on byl na výchovu sám, než se podruhé oženil.

     V místnosti se pomalu začal ozývat šepot rozmlouvajících. „Taky tam mají syny“, Kurt se vrátil do přítomnosti, dopil, zaplatil a chystal se k odchodu. Nějak se mu nechtělo domů, Ulrika už to asi ví.

     Vyšel ven a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Ulicí se rozléhaly jeho pomalé kroky a zanechávaly černé skvrny v bílém sněhu. Došel k nízkému činžovnímu domu a vstoupil do zatuchlé chodby. Ztěžka vyšel dvě poschodí, odemkl dveře od bytu, naučeným pohybem pověsil na věšák obnošený kabát a vstoupil do kuchyně. Jeho manželka s vážnou tváří seděla za stolem, kde si vykládala karty.

   „Dobrý večer, miláčku,“ naklonil se k ní a políbil ji na čelo.

   „Budeš jíst?“ otázala se, aniž by zvedla oči od karet.

   „Ne, nemám hlad. Už jsi to slyšela?“, chtěl mít tu nepříjemnou věc za sebou.

   „Sousedka mi to řekla. Mám strach o Alberta. Podívej se, pořád mi tu vychází nějaká smrt,“ řekla a ukázala na karty.

   „Třeba je to má matka, víš, že už na tom není kdovíjak dobře,“ snažil se ji uklidnit.

   „Ne, ne, je to smrt muže,“ prudce vstala od stolu. Pak přistoupila ke kredenci, otevřela zásuvku a vytáhla balíček zabalený v novinovém papíře. „Hledal tě tu nějaký chlápek a nechal ti tady toto. Museli jste se minout.“

   „Nikoho jsem neviděl,“ zvědavě prohlížel balíček a posadil se ke stolu. Roztrhl noviny a vytáhl asi padesát papírů, na půl přeložených. Nasadil si brýle a začal číst:

Občané Německa!

 Jak dlouho ještě chcete trpět pod nadvládou těch, kteří vás ženou do neštěstí?

Co vše ještě musí přijít, abyste se probudili z nečinnosti?

Kolik vašich synů…

      …rychle přelétl očima celý text a zaměřil se na konec. Místo podpisu tam bylo napsáno – Výbor pro záchranu Německa.

     Mezi letáky byl zastrčen malý lístek.

   Zdravím tě Kurte. Snad si na mě ještě vzpomínáš. Máme teď s přáteli dost práce a byli bysme rádi, kdybys nám trochu pomoh. Zatím bysme potřebovali, abys nenápadně nechal ty letáky u vás ve fabrice, tak různě, třeba na dílnách, aby si je každý moh přečíst. Pokud bys měl zájem o nějakou další spolupráci, přijď zítra ve čtyři ke kříži.  S pozdravem Baron

   Kurt dočetl… Baron…to byla přece přezdívka Heinricha Neuwirtha ještě v dobách, kdy byli oba činní v komunistické straně Německa. Už o něm neslyšel dobrých osm let. A teď najednou toto. Myšlenky vířily hlavou a na spáncích mu naběhly žíly. Co mám dělat? Proč si na mě vzpomněli právě teď? Odložil brýle a promnul si oči.

   „Máš starosti?“ Ulrika se nad ním sklonila a konejšivě ho pohladila po tváři.

   „Letáky,“ zašeptal a podal jí jeden z letáků a přiložený lístek.

   Když dočetla, obrátila se k němu. „Co budeš dělat?“

   „Co budu dělat?“, zopakoval její otázku. Nikdy neřekla - Co budeme dělat? Jeho druhá žena nechává rozhodnutí jako vždy na něm. „Nevím, opravdu nevím. Nechci udělat chybu, ale taky nechci jen tak sedět a dívat se na to, jak všude zbytečně umírají lidé. Už mám toho dost. Chci přispět k tomu, aby to všechno co nejdříve skončilo.“

   Z vedlejší místnosti zavzlykalo dítě a žena k němu spěšně odešla.

   „Zítra ty letáky nenápadně roztrousím po továrně, tak…“ Spokojeně si nalil náhražkovou kávu a vzal do ruky noviny. Pohledem projížděl po titulcích, až se zarazil na oznámení o trestech za zločiny proti státu. Zachvěl se a začal zase přemýšlet. „Copak můžu ohrozit Ulriku a naši dceru? Co když mě chytí a pak se na nich budou mstít? Ne, to ne. No, ale pak se zachovám jako zbabělec. Co mám, k sakru dělat? Proč se to muselo stát právě mně? Určitě si mohli najít někoho jiného. Proč já? Vlastně proč bych měl právě já riskovat?“, hlavou mu vířily protichůdné myšlenky. „Ne. Promiň, Heinrichu, kamaráde“, vstal, udělal tři kroky, otevřel dvířka od kamen a začal dovnitř strkat jeden leták za druhým. Pozoroval, jak se žárem kroutí a černají, než začnou hořet a cítil uspokojení nad tím, že se rozhodl právě tak.

   Ulrika se vrátila do kuchyně s dítětem v náručí a chvíli ho pozorovala. Pak se na něj usmála a zašeptala: „Díky. Měla jsem o tebe strach.“

~*~

   Druhý den odpoledne napadlo Kurta, že by přece jen zašel na tu schůzku a vše vysvětlil - že kdyby byl svobodný, tak by se samozřejmě zapojil… Chvíli váhal, ale pak obrátil své kroky k domovu. Cestou potkal pana Weisse a pak dlouze probírali vše, co teď hýbalo Německem. Když konečně otevřel dveře od bytu, slyšel z kuchyně nějaký mužský hlas. Vstoupil dovnitř a uviděl manželku v rozhovoru s návštěvníkem, který mu připadal hodně povědomý.

   „Buď zdráv, Kurte! Nepoznáváš mě? To víš, trochu jsem změnil vizáž. Čekal jsem na tebe… U kříže. Doufal jsem, že přijdeš,“ muž se s otevřenou náručí vrhl vstříc příchozímu.

   „Nazdar, Heinrichu! Nezlob se nejde to. Víš, kdybych byl sám a…,“ Kurt se odmlčel.

   „Dobrá, dobrá nechej toho. A ty letáky jsi nechal ve fabrice? Pokud ne, tak si je vezmu.“

   „No, víš. Dostal jsem strach a spálil jsem je.“

    „To snad ne! Víš, co nám dalo práce, než jsme je vyrobili? Ty jsi ale hlupák. No nic, nebudu tě zdržovat. Seď si za pecí, když chceš. Asi jsem se v tobě splet“, návštěvník kývl na Ulriku, nasupeně popadl kabát a bez rozloučení odešel. Před domem si zapálil cigaretu a pomalu kráčel ulicí. Když zabočil za roh, přešel cestu a došel k vozu stojícímu ve stínu hřbitovní zdi. Řidič stáhl okno: „Tak co?“

   „Nic. Nechce do toho jít, prý má strach,“ zamumlal Heinrich a odhodil zbytek cigarety.

   „A letáky?“

   „Prý je spálil.“

   „Takže aspoň něco. Nenahlášení protistátních letáků a jejich autorů je trestné, že?“ řidič se jízlivě usmál a pokynul spolujezdcům. Z vozu vystoupili čtyři muži v kožených pláštích a vyrazili k domu.