Lávové magma

Anotace: poslední literární dýchánek...

...Isidora otevřela dveře do pokoje. ,Jaké dveře?' Ptal se skřítek v rohu pokoje. Vlastně to nebyl střítek, ale pokojová lampa. Místo vlasů měla modrou podzimni šálu. Její obličej byl zelený. Ale kdo ho namaloval?

Přece ona. Vařila si dva matcho čaje, do každého přidala trochu lucidniho medu. Popijela a polehavala a dívala se přitom na svoji novou lavovou lampu. Ta trojbarevna kráska se projevovala jako portál.

Chvíli se v ní rodily poloprusvitne galaktické krapniku, potom v kruzích zrcadlový vesmír a meduzkovita plazma. Ta odrazela paprsky světla, fotonovy lunokroj se rozprostrel a stekal po stropě pokoje a tvořil roj černých děr.

Viděla její útroby. ,Či útroby?' ptala se tibetská misa. Útroby její touhy. Zhmotneni sny o interním putování milencinym tělem a orgány. Celým tím vrstvením fotonů a rtů popinajicich prostor jako rostlina.

Zdálo se ji, že bublinky mají vlastní biofeedback pro desing světelné vesmírné narace. Používali autonomní genetickou obrazotvornost, aby dodavali podněty jejímu mozku.

Chlápek-lampa v rohu pokoje se vždy nenápadně otočil a pak zas vybafnul. V plazmové koulí se obracel neuron Ivese Tanguiho na bad tripu. Vloupal se mezi falicke monstra a s VR na očích si představoval hudbu Budoucnosti.

V pozadí té dvojité skelné jehlanovite hmoty co zrcadlila mnoho souhvězdí, stála vyobrazena drippujici loutka. Chvilkama dělala, že nic. Ale ve skutečnosti Te desila k smrti. Byla krásná, temná, paranoicka, se zatemnenou tváři.

Na povlaku peřiny, ne podobné tapiseriu, se otacela gramofonové deska, Bird hrál ve svém dabelskem groovu a já věděl, ze i ten největší génius je jen loutka v mnoho vesmirnen tapiseriu tváři a osobnosti. Což když se vynasobi dostaneš prapuvodni základ pro nekonečnou energii.