Muž, který se ptal

Muž, který se ptal

Anotace: „Otče, není vám v té černé… uniformě horko?“ Zeptal se mladý muž s rozcuchaným, ale nepříliš hustým ...

„Otče, není vám v té černé… uniformě horko?“ Zeptal se mladý muž s rozcuchaným, ale nepříliš hustým plnovousem, hledící na kněze se zpocenou tváří a poposedl si na lavičce. Lehký vybledle žlutý kus látky, který sám, bez pomoci jakýchkoliv módou schválených kusů zahaloval jeho tělo, tedy alespoň ty části, které bylo třeba zakrýt, pokud si chcete zachovat vzezření psychicky zdravého člověka, se zavlnil v lehkém vánku nad bosýma nohama jeho nositele.
Postarší muž prozatím jen pohrdavě pohodil prořídlým obočím a s odpovědí vyčkal do chvíle, kdy ztichly kostelní zvony.
„Jistě, je trochu parno, ale copak si to můžu sundat?“ Pokusil se o úsměv.
„Máte nešikovné ruce? Pomůžu vám. Nebo jestli nechcete, můžu vás postříkat tou vodou z kašny, už jsem se v ní dneska koupal, je příjemně studená.“
„Posmíváte se mi?“ Vypálil kněz rychle, ale s velmi podezíravým tónem v hlase.
„Myslím, že ne, ale vůbec jsem se nad tím nezamýšlel.“ Zapochyboval muž, který teď v hlubokém zamyšlení vypadal jako předškolní chlapec. „Jak vás to napadlo, děláte to často, já jsem to ještě nezkoušel, ale klidně můžu, jestli se budete cítit příjemněji.“
Páter teď vypadal stejně jako socha v kašně, na níž teď upřel svůj pohled a stejně jako ona setrval v mlčení.
„Tak proč si nemůžete odložit, zvláště v tom parnu?“ Zeptal se vousáč.
„Žádá to církev.“ Utrousil trochu popudlivě.
Žlutě oděný mužík se pobaveně usmál. „Ano já vím.“ Spustil, když se mu povedlo nasadit alespoň trochu vážnou tvář. „Vím, co říkají, ale proč to děláte vy?“
Kněz, již značně nervózní se pokusil poupravit svou otázku: „Žádá to Bůh.“
Teď už se podivín smál tak nahlas, že ho bylo slyšet až před kostelem, nedaleko od lavičky. Na tváři černě oděného muže byla teď vidět směs zmatku a pohrdání. „Če… čemu se smějete?“
„Promiňte, jen mi to přijde zvláštní. Bůh vám to opravdu řekl?“
„Co je to, pro Krista pána, za otázky?“
„Pro Krista ne, pro vás. Víte zdá se mi dost zvláštní, že by po vás Bůh chtěl, abyste se v takovém počasí pekl v téhle vaší termosce. Jste si jistý, že jste mu dobře rozuměl? Zkuste se zeptat ještě jednou, prosím. Udělalo by mi radost, kdybych se nemusel dívat, jak se tu potíte.“
„Člověče, jste blázen nebo se mě snažíte jen dopálit?“
„Řekl bych, že ani jedna možnost není správná, ale ani… Ale já přece nevím všechno. Co myslíte vy?“
„Já si o vás nemyslím vůbec nic.“
„No proč ne. To je zajímavý postoj. Ale prosím vás, zeptejte se Boha ještě jednou.“
Kněz se trochu uvolnil, dlouze se zamyslel a pak si řekl, že vyhýbat se mužovým otázkám a prosbám, by asi nebylo účinné. „Myslíte si, že se mohu na Pána obracet s takovými nesmysly?“
„A čím jiným by se měl zabývat?“
„Dobrá, člověče,“ rezignoval „Jestli mi pak dáte pokoj, jdu se ho zeptat.“ Vstal z lavičky a zamířil kupředu.
„Kam to jdete?“
„Přeci do kostela.“
„Vy musíte chodit do kostela, abyste si promluvil s Bohem?“
„A kde bych ho měl podle vás hledat?“
„Kdekoliv.“ Odpověděl vousáč tónem, jakým byste člověku vysvětlovali, kde najít slunce. „Vy si vážně myslíte, že v kostele najdete více Boha, než v trávě na které stojíte? Zeptejte se sebe, jestli chcete mluvit s ,Pánem´, zeptejte se té včely na vašem čele…“
Páter zašilhal na svoje čelo a odcvrnkl včelu směrem na vousáče, na kterého přistála a uchytila se v jeho vousu.
„…Zeptejte se třeba mě.“
Kněz spíše ironicky prohodil: „Můžu se jít převléct do něčeho pohodlnějšího?“
„Samozřejmě.“
„Vy jste opravdu blázen.“ řekl černý stařík a odešel směrem do kostela a po chvilce zmizel v přilehlé zahradě.
Žlutý muž opatrně sundal včelu ze své brady a šel se ještě jednou smočit do ledově studené kašny. Poté vykročil domů cestou přes kostel. Po cestě se zastavil před velkou bránou, které vévodil obrovský, pozlacený krucifix.
„Hrozivě nepohodlné.“ Ušklíbl se na Ježíšovy přibité dlaně. „Tři hodiny to stačí.“

Když vousáč vyšplhal po vysokých schodech ke svému domu, ucítil za otevřenými dveřmi, že večeře bude brzy hotová.
„Lásko, jsi to ty?“ Ozvalo se z kuchyně.
„Ano Maruško.“
„Jak ses dnes měl?“
Měl jsem pracovní schůzku.“
„A?“
„Asi ne, myslím, že jsme nenašli společnou řeč.“
„To mě mrzí… Pojď ke stolu, už to bude.“
„Vydrž pár minut, Maruško.“ Volal na ni zpět, zatímco si odkládal i to málo šatů, kterým byl oděn na stůl vedle velké menory. „Jen musím vyřídit Pár modliteb.
Autor Bánší, 21.05.2017
Přečteno 646x
Tipy 4
Poslední tipující: Mysfpohybu, Elko, Fanny, Koblížek
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Příjemné, laskavě humorné čtení. Největším nebezpečím člověka je zkostnatělost.

23.05.2017 08:09:55 | Koblížek

Tak to je hodně zajímavý. 8-D

21.05.2017 22:54:42 | Petrlesna

Děkuju

22.05.2017 17:41:51 | Bánší

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter