Výtah

Anotace: O věcech mezi nebem a zemí.

Pátek 13. V duchu jsem zavrhl myšlenku na tuhle hloupu pověru. Možná, že to bylo v středověku smolní den pro francouzské templáře, ale pro mě moderního člověka ne. Byl pátek a já jsem musel až do sedmi večera trvdnou v práci. To víte IT. Našinec si nevybere.
Přivolal jsem výtah. Na ukazateli jsem viděl že šipka směřuje dolu. Bylo mi to hned jasné. Kromě nás ajťáků, ještě jeden typ lidí musel pracovat po nocích, manažery.
Výtah zastavil a dveře se otevřeli. Ve výtahu byla postraší žena. Nemýlil jsem. Černé punčochy, lodičky a vkusně padnoucí podzimní kabát svědčily o tom, že jejích majitelka náleží k té top vrstvě, tam nahoře.
“Dobrý večer” pozdravil jsem. Žena se na mě pouze letmo pohlédla, jako pasoucí dobytek se dívá na mouchu, která náhodou prolétla kolem.
Podíval jsem se na ovladač výtahu a stlačil jsem tlačítko přízemí. Moje spolujezdkyně samozřejmě stlačila tlačítko podzemní garáže. Já MHD a ona autem.
Jeli jsem chvilku, když zhasla světla a nastal tma. Vteřinu nato se ozvalo zapískání a sletěl jsem na podlahu výtahu.
“Hi!” vykřikla žena.
Hlavou se mi prohnala myšlenka, že tímto výkřikem řekla vlastně všechno. Vraždící maniak ve výtahu …
Rozsvítilo se světlo na jejím mobilu. Stála tam vyděšená v rohu výtahu. Na rozdíl ode mě, který se válel taky v šoku na podlaze. Já bych svtělo na mobilu hledal velice dlouho, kde se vůbec zapíná protože jsem jej nikdy nepotřeboval. A samozřejmě ženská … Oslnilo mě její světlo mířící mi přesně do oči. Zaclonil jsem oči rukou.
“Byla byste tak laskává a odklonila světlo mobilu bokem. Svítíte mi přímo do očí..”
Světlo se odklonilo a já začal vysvětlovat situaci.
“Nemějte strach. Vypadl proud a zůstali jsem uvězněný ve výtahu.”
“A co ten piskot ?” zeptala se vy děsně žena.
“Podle mě to byly automatické brzdy, která zablokovali výtah, aby nespadl.”
“Aha.”
Zmáčkl jsem několikrát nouzové tlačítko. Pak to po mě několikrát to zopakovala i Irena. Co kdyby měla lepší woodů než já. Tak se totiž jmenovala neznámá, když jsme po neúspěšném volání o pomoc a volání na mobily, které neměli signál ve faradayově kleci tvořené kovovou výtahovou šachtou.
Když jsme se představili a řekli co kdo dělá, probrali jsme naši situaci, počasí a firemní záležitosti, nastalo trapné ticho. Dozvěděl jsem se, že Irena pracovala v ekonomickém oddělení a do večera musela sestavit zprávu pro svého šéfa, který si někde válel šunky, zatímco ona tvrdě makala. Opravil jsem si názor na manažery. Zapomněl jsem na asistentky. Protože před námi byla dlouhá noc a nic k práci, napadlo mě téma hovoru.
“Víte, že je pátek 13 ? Jste pověrčivá ?”
“Ne. Ale domnívám se, že všechno se děje s nějakým záměrem. I tahle situace …”
“Jste fatalistka ?”
“?” Nevyřčená otázka v jejím pohledu.
“Jako ten člověk který věří v osud, že vše je dopředu dané.”
“Ne to nejsem. Jsem katolička. Věřím v to, že všechno co se tady děje řídí Bůh. On měl záměr nás tady ve výtahu zavřít a tak jsme tady.”
Irena ke mě byla upřímná. A já se snažil být taky.
“Aha.”
“Jaké aha ? Myslíte, že jsem něco méněcenného. Domnívala jsem se, že Jste upřímný. Zase nějaký nadutý materialista.”
“Promiňte nechtěl jsem se Vás dotknout Ireno. Víra je každého osobní věc. I mi ačkoliv jsem ateista věříme, že vše v přírodě se děje v rámci určitých zákonitostí. Vy věříte v Boha a já v samopohyb hmoty.”
“A to je co?”
“Promiňte to je to, čemu Američané tak hezky říkají matka Příroda.”
“Můžete to blíže vysvětlit ?”
“Ano. Dle mého přesvědčení vše se řídí zákony, kterým obecně říkáme příroda. Vy křesťané, židé a muslimové personifikujete přírodu do podoby člověka, které říkáte Bůh.”
“Hm zajímavé. Takže i to, že Jsme tady uvízli ve výtahu se dá spočítat na základě nějakých zákonů ?”
“Ne. To jistě ne. Určitě je v tom nějaká kauzalita. Příčina následek. V to věřím. Ale nejsme schopni poznat veškeré zákony, kauzalitu. Takže výpočítat to nedovedeme.”
“A není to lépe říct, že je to boží vůle, chcete li vůle přírody ?”
“Možná ano.V mém chápání světa tomu tak není. Já nepotřebuji děkovat Přírodě za to co se stalo, nebo prosit ji o náklonnost. Jak to dělají věřící.”
“No to Jste vy ateisté.”
“Áno máte pravdu to jsme mi ateisté. Ale to neznamená, že Vám věřícím bereme Vaši víru. Tedy do té doby než radikální islamisté nepáchají na nás teroristické útoky. A zaměňují potřebu víry v potřebu msty lidem, kteří nemohou za to v jaké situaci oni žijí.”
“No to je od Vás hezké.”
“Ano.Kdybychom byly v středověku v období honu na čarodějnice, tak bychom už oba skončili na hranici v ohni.”
“?”
“Já za svou herezy a vy za to, že se mnou o tom vůbec mluvíte.”
Nastalo ticho a mlčeli jsme.
Pak se ozvala Irena.
“Můžeme si povídat ještě o Bohu ?”
“No můžeme. Uklidňuje Vás to? ”
“Vlastně ano. Alespoň nemusím myslet na naši aktuální situaci.”
Oba jsem se na sebe usmáli.
“Vraťme se k těm zákonům podle kterých si myslíte, že se vše děje kauzálně. Co společenské zákony, které nám dal bůh ?.”
“Myslíte desatero božích přikázání ?”
“Ano těch. Vy je znáte?”
“Ano na některé si pamatuji. Vykládala mi o nich v dětství babička.”
“Hm”
“Domnívám se, že možná samotný Mojžíš, nebo sestavovatelé bible, cítili potřebu nějakým způsobem uspořádat život tehdejší společnosti, podle nějakého kodexu, aby se společnost mohla vůbec existovat. Abychom nežili v nějaké společnosti, kde vládne sociální darwinizmus, kde silnější požírá slabšího. A o jakou jinou autoritu se opřít než o zákony,které vydal samotní Bůh.”
“Takže věříte v Boha ?”
“Myslím, že věřím v to, čemu vy křesťané říkáte Bůh a my ateisté příroda. Bohužel lišíme se v tom, že my nepotřebujeme k tomu rituály modlitby.”
“Ale nevadí vám ?”
“Ne.”
“Tak se pomodlím otčenáš.”
“Může se k vám přidat ?”
“?”
“No babička mě jej naučila a pamatuji si jej. Mě to nic neudělá a Vás alespoň podpořím”
Irena se na mě usmála. Sepla ruce k modlitbě. Já ne, ale přesto jsem v úctě k ní povstal.
“Otče nás jež jsi na nebesích …”
Přidal jsem se k ní.
Když jsme skončili,mile se na mě usmála.
Řekla “Děkuji” a políbila mě na tvář. Byl jsem dojatý. Chvíli jsem tak potmě mlčky stáli. Modlitba mě vrátila v paměti do vzpomínek z dětství.

Pojednou se rozsvítilo světlo a zapnul se výtah. Sjížděl dolů do přízemí.
“No ? Fungovalo to ?”
“Možná … “ připustil jsem. A usmál jsem se.“Ale možná pouze zapli proud.”
“Možná …” řekla a opětovala mi úsměv.