Tvůrčí blok Mistra Felixe

Když Mistr Felix před dvěma lety přestal psát svoje duchovní knihy, bylo v široké veřejnosti, na celém světě, smutno. Jeho knihy už oblažovaly lidi už celou dekádu a všichni se těšili na další, které však nepřicházely. Felix se vyhýbal i tisku, veškerým interview i otázkám, takže nikdo nevěděl, co se stalo.
Jednou na Felixově soukromém telefonu, který měl číslo, které znalo jen velmi málo lidí, zablikala zpráva: Oskar, kamarád z dětství: „Kamo, co te zere? Muzu se stavit, ze bys mi to povykladal?“
Felix si nakonec řekl, že proč ne. Instruoval ochranku své vily a pozval Oskara k sobě.
„Kámo, je to vlastně obrovská ironie osudu,“ vzdychl Felix poté, co Oskar vstoupil do dveří pokoje.
„Zkrátka... víš že dlouho medituju a píšu o tom knihy. Ale teprve před dvěma lety jsem konečně měl reálný duchovní zážitek: všechny předtím byly jen smyslové, chápeš? Smyslové a já si je pletl s duchovními.“
„A to souvisí s tím, žes přestal psát?“ zeptal se Oskar.
„No: já psal o tom, jak bych chtěl, aby to bylo. Nebo co mi prostě přišlo jako dobrý nápad. A po tom zážitku: zkoušel jsem něco napsat, ale bylo to, jako když komolím, profanuju, zkresluju, ba přímo vraždím. Nešlo to.“
„A když se podíváš na svoje předchozí knihy?“
„Když se podívám na svoje předchozí knihy, tak jsou to prostě jen shluky písmen a cáry papíru.“
„To je hustý,“ vydechl Oskar.
„Zkrátka: jakmile jsem se toho jen trochu dotknul, nedokážu o tom psát nic. Vůbec nic.“