City

City
Kolik jich v sobě máme a kterých se vzdáme?
To nikdo předem neví.
Slyšel jsem od dětí: „Dědo, co máme nakreslit, ať táta není tak smutnej?“ Tak kreslily na papíry, které jsem vytrhl ze sešitu. Strom, sluníčko, žížalu, kytky, banán, ruku. A pak chtěly jablko. To okousaly a já zbytek hodil do krbu. Troška páry z komína neuškodí.

Pustily si písničky, které mají rády. Tančily v jejich rytmu. Popadly pokreslené papíry a odnesly je mámě, aby je tu nezapomněla. Pro tátu, kterej je moc smutnej.

Kdysi mi manželka vložila svoji ruku do mé. Od té doby se cosi ve mně změnilo. Nic nemohlo být tenkrát příhodnější. Byl to cit, který jsem nečekal. Vnímám strach o blízkého člověka, kterého mám rád a kterého si vážím. O dědu všech mých vnuků a vnuček bez rozdílu. O dědu, který je pro Matyáše víc než vlastní táta. O dědu, který je pro Natálku dědou.

Nevím, co je nebo není příhodné v tak těžkých chvílích psát. Lituji spíš věcí, které jsem učinit mohl a z ostychu či jiných důvodů neudělal. Půjdu proto do kostela orodovat za Vás. Já, který v Boha nevěřím, chci, aby byl. Aby Vám pomohl a domů Vás dovedl. On přece umí zázraky. A já vím, že se dějí.

Ano, nevím, jestli se to sluší právě teď Ti říkat: „Tak se, hochu, snaž, ať zase vidíš rozesmáté oči svých dětí, manželky, přátel a dětí, které jsi přijal za své.“ Jsem jedním z těch, kteří Ti to přejí a od Tebe očekávají.
A tykám Ti, protože si mi blízký. A vykal jsem, protože si byl v mé úctě jako starší. Promiň mi tedy tuto mou troufalost, kterou jistě pochopíš.
Tak brzy na shledanou.