Cesta do Afriky

Anotace: Moje dobrodružná cesta do Maroka.

Kdysi jsem hodně cestoval. Vášnivě rád – i bez peněz. Hnalo mne dopředu to tajuplné volání a nevědomost, co se skrývá tam někde za obzorem. Nějaké to strádání, hlad, nejistota, kam večer složím hlavu – všechno bylo jen kořením, jehož výraznou chuť nikdy neokusili ti, kteří cestují hezky organizovaně a spořádaně – pokud možno „all inklusive.“
Mou nejkrásnější dovolenou byl kdysi dávno v roce 1986 naprosto neplánovaný vandr do Maroka. V práci mi oznámili, že mi stará dovolená propadá, když si ji okamžitě nevyberu. Neměl jsem to v úmyslu, pro dovolenou mi jednoduše scházely peníze, které jsem vydal na nákup nábytku.
Ale nejsem Japonec, abych na důkaz loajality k zaměstnavateli přinesl svůj nárok na pracovní volno jako oběť bohům. Ale zůstat 14 dnů jen tak doma a poflakovat se – to nepřipadalo v úvahu. Chtěl jsem žít a poznávat. Vzpomněl jsem si, že cestovat se dá i bez peněz, stopem se dá projet kus světa, spát se dá i pod širákem a na jídlo jsem ještě měl.
Odhadl jsem, že za dva týdny se dá stopem ujet 4000 km. Vzal jsem si mapu Evropy, na kružítku jsem si v jejím měřítku nastavil 2000 km a kolem Stuttgartu, kde jsem tenkrát bydlel, jsem opsal kruh. V jednom místě se čára dostala za hranice kontinentu a mně bylo náhle jasné, že se poprvé ve svém životě podívám do Afriky. Na ceduli jsem si vyrobil výrazný nápis MAROKO, do batohu hodil spacák, foťák , pytlík Müsli a vyrazil vstříc neznámým dobrodružstvím.
Netušil jsem tenkrát, že se vydávám do Mekky všech příznivců hašiše a nevědomky jsem se stal součástí proudu, kterým se tito lidé vydávali za levnou drogou. Poprvé jsem na jednu skupinku narazil ve Francii, která stopařům příliš nepřeje a nechává je tvrdnout na každé štaci nepříjemně dlouho a vystavuje jejich odhodlání k cestě těžké zkoušce.
Skupinka mladých Němců si mne nedůvěřivě prohlížela, nějak jsem nezapadal do jejich vzorce hašišáka, nehodil jsem se k nim. Jeden z nich zrovna dobaloval cigaretu. „Kouříš?“
„Občas.“ Byl jsem tenkrát příležitostným kuřákem a nějak mi nebylo divné, že mi někdo nabízí ručně srolovanou zapálenou cigaretu. Tabák měl divnou chuť, přičítal jsem to nějaké místní francouzské sortě. Klidně jsem si pokuřoval, jen mi trochu vadily na mne upřené pohledy. Co je na mně tak zajímavého, že se nemohou vynadívat?
„Dal bys nám taky?“ To už bylo na mě moc, jedna cigareta na 5 lidí – kam jsem se to dostal? Vrátil jsem kuřivo, které pak putovalo z ruky do ruky. Jen do té mé se už nevrátilo. Ne, že by mi to chybělo, jen jsem se cítil odstrčen. Uraženě jsem po chvíli odešel o kus dál a po chvilce mi zastavil náklaďák.
I nadále jsem měl štěstí na originální týpky. Asi 20-letý Němec drsňák Axel navlečený do maskáčů mi hrdě oznamoval, že má namířeno do Marseille, kde chce nastoupit do cizinecké legie. Na důkaz své způsobilosti mi ukazuje nějaké techniky karate. Usmívám se. Jasně, ať si každý dělá co chce, je přece demokracie, ne? Němec si ale můj úsměv vykládá po svém jako posměch. Začne hrotit situaci. Nechci mu sloužit jako tréninková pomůcka, rozhoduji se , že ho trochu postraším. Nasadil jsem do němčiny ruský přízvuk: „Nechtěl jsem ti to říkat, ale byl jsem na vojně členem ruské speciální jednotky, která si hochy z cizinecké podávala jen tak na rozcvičení. Můžu ti prozradit jen tolik, že karate je slabý čaj, s tím tam nevystačíš ani na uklízečku.“
Fígl zabral, hoch znejistěl a najednou byl zase kamarád. Chtěl, abych mu ukázal pár účinnějších technik. Zatvářil jsem se tajuplně: „Hele, nevím, jestli si uvědomuješ, že se jedná o hodně utajované věci, za jejichž vyzrazení by mne zaručeně čekala kulka do týla.“
Drsňák neměl daleko k tomu, aby si přede mnou klekl na kolena. Tak hodně toužil po mém vědění, že byl ochoten přistoupit na cokoliv. Až když svatosvatě přislíbil, že mne nepráskne, jsem milostivě svolil, že mu teda něco ukážu. Vzrušením skoro nedýchal. Já taky ne, vždyť jsem nic neuměl. Pak jsem si vzpomněl na starého kamaráda, který mi ukazoval trik na vyražení nože z ruky. Nikdy jsme to ale pořádně nezkoušeli. Nu což, lepší než nic.
„Máš u sebe nůž?“ V jeho ruce se bleskurychle objevil největší vystřelovák, jaký jsem kdy viděl.
„Dobře, to by mohlo stačit. Jestli ale nechceš, abych ti zlomil ruku, musíš ten útok provést co nejpomaleji!“ Němec byl najednou jak zpomalený film. Měl jsem dost času, abych si vše pečlivě promyslel. s Pomalými pohyby jsem mu ukázal, co hodlám udělat – jedna ruka udeří zevnitř na zápěstí, druhá ruka současně zasáhne zvnějšku opačnou stranu dlaně. Útočníkova ruka se ohne dovnitř a prsty se otevřou.
„Dobře se koukej, musíš zasáhnout přesně tato místa. Tak teď rychleji, ale ne tak moc nebo ti tu haxnu zpřelámu!“ zase jsem musel brzdit horlivého legionáře. Jeho nůž vypadal hrozivě a já to natrénované neměl. Konečně udělal pro mne optimální pohyby tou správnou rychlostí. Dal jsem si záležet, aby moje údery byly dostatečně bolestivé. Povedlo se, nůž odletěl velkým obloukem na zem. Byl jsem tím sám překvapen, ale v Axelových očích jsem se rázem stal absolutním hrdinou, Supermanem.
Jeho další naléhání po dalších lekcích jsem vytrvale odmítal, dokud mě nevysvobodila dodávka, která mířila jeho směrem. Opět jsem osaměl, ale v tuto chvíli mi to ani trochu nevadilo. Musel jsem se usmívat. Začal jsem se těšit na další dobrodružství.