Mám v kapse jeden frank I

Mám v kapse jeden frank I

Anotace: s Nutellou a batohem po Švýcarsku na pokračování..

Nerad plánuju. Ani to neumim. Nezdolatelnou překážkou se mi často stává plán studijní. A také když mi má sestra na střední a následně i vysoké škole, coby vystudovaný pedagog, sestavovala plány učební, které jsem dodržoval tím stylem, že jsem hned první den byl minus 20 stránek formátu A4 a dalších 12 typu A5. Řeším problémy až přijdou. Prakticky jediný plán, který jsem schopný si sestavit, je plán běžecký. Říct si „naběhám 3000km“ za rok a pak se tím strategicky během roku prokousat. Na to jsem asi stavěnej, fyzickou a psychickou zátěž, strádání. Mamka mi vyprávěla, že jsem u ní musel při těhotenství hrozně trpět. Měl jsem po narození asi 15 deka a plaval jsem v břiše ve vodě, která se prý vešla do kalíšku, do kterýho si mladší ročníky u dentisty odplivávají a starší odkládají zuby. Tím jsem si tu odolnost asi získal.

Následující řádky se budou týkat dovolené, tedy, to slovo nenávidím a s tímto pojmenováním by další odstavce poztráceli na významu a čiré logice. Používejme “cestování”. Taková klasická typická počeštěná forma cestování je film Účastníci zájezdu. Je fakt, že masturbující podivín v potápěčských brýlích může působit vtipně, ale kdokoli se svobodnou myslí dobrodruha musí ten scénář nenávidět. Až na tu totálně boží ústřední písničku. Delegát je pro mě sprostý slovo.

Vydejme se o pár let zpátky. Srpen právě skončil. Chci pryč. Wanderlust v celé své kráse. Destinaci vybírám vynalézavě. Miluju přírodu, miluju hory. Otevírám Google pics a do vyhledávače píšu „beautiful nature, beautiful mountains“. Chvíli si prohlížím výsledky vyhledávání a vyberu pár favoritů. Následně zkoumám, kde se dané scenérie fotek vybraných do užšího výběru nachází . Jo tohle by šlo. Koukám do internetového bankovnictví a peněženky, nejlíp mi z toho vychází Švýcarsko. Pojedu tam, co nejzápadněji a postupně se budu vracet zpátky. Dobře, nejvíc na západ je Ženeva, kupuji jízdenky do žlutého autobusu a za 5 dní balím stan, nezbytné oblečení, spacák, Nutellu a láhev Bohemky a vybírám nezbytnou hotovost v podobě franků. Na sestřinu kartu do knihovny si půjčuju takovou brožuru (kterou později ve Švýcarsku ztratím), nikoli průvodce, jsou v ní fotky s krátkým popiskem nejkrásnějších míst, které, když se zadaří, bych mohl vidět. Toť plánování. Vlastně, abych nekecal, později mi doma připomínají, že v centrálním Švýcarsku, v Luzernu, máme příbuzného a že bych se za ním mohl na pár dní zastavit (jestli se tam dostanu).

Uplynulo asi 94 hodin. Je půlnoc. Nasazuju sluchátka, mladá slečna mi oznámí, že bude „evelejbl“ (hned proto jsem jí potom asi přestal poslouchat) po celou dobu jízdy, otevírám knihu „Between a Rock and a Hard Place“ od A. Ralstona a vyrážíme. Dalších 12 hodin je za mnou.

Jsem na místě, nejpohodlnější chvíle mi asi skončily vystoupením z autobusu. Připevňuji natrhané kartony ke stopování na krosnu, kterou následně házím na záda, fixku si dávám do kapsy a vyrážím po svých. Na cestu. Na první křižovatce se dám doprava, na další po padesáti metrech se dám doleva. Stojím na pravém, pokud se otočím o 180 stupňů, tak na levém břehu ženevského jezera. Je něco málo po 15. hodině, bezmračná obloha, něco kolem třiceti stupňů a v dálce je poměrně jasně vidět unikátní panorama Ženevy, 20km vzdálený vrchol nejvyšší hory Evropy, Mt. Blancu. Ujdu pár metrů dále podél právě pravé části a nacházím se na hlavní třídě. V běžeckých botech na nohách, s krosnou, stanem a natrhanými kusy krabice stojím před hotelem Kempinski. O něm jsem do týhle doby slyšel a viděl ho jen v učebnici němčiny Tangram Aktuell na střední škole. Vždycky jsme se tomu názvu smáli. Teď jsem se smál taky. „Haha, Kempinski, to sedí, vždyť já budu vlastně ubytovanej maximálně tak v kempu“, usmál jsem se. „No money, no funny“, proběhlo mi hlavou. Usmál jsem se tak, až mi v koutcích průsvitaly bílé zuby. Chvíli jsem se díval na „Kempinskiho“ a pohled se moc nelišil od pohledu Kevina Mccallistera zírajícího na hotel Plaza. Na ten nejluxusnější a nejelegantnější hotel v New Yorku. Pokoj s širokou postelí, televizorem a takovou tou malou chladničkou, co se otevírá kreditní kartou bych si určitě zasloužil, ale zmíněná kreditní karta by mi moc vděčná nebyla. Je teplo, město je obestřené nádherným jezerem, říkám si, že by musel být čert v tom, abych se někde nemohl smočit, vykoupat. Bingo. Objevuju promenádu Les Bains des Paquis, platím vstup, utrácím svůj první frank dvacet, lezu do kabinky, hodím na sebe kraťasy a skáču do vody. So far so good. Co na tom, že má voda asi 15 stupňů. Asi 20 metrů od břehu, tvořeného hladkými kameny, je molo. Doplavu tam, vylezám na něj, ležím na zádech a nechám do sebe pražit slunce. Tuhle chvíli si zvlášť užívám, konečně jsem pryč z autobusu. Pryč z něčeho, co mělo jasně daný řád. Za několik minut se vracím zpátky a rozhlížím se kolem. Tohle místo je moc dobrej model. V centru hlavního finančního města Evropy, lidi sem chodí po práci, vykoupat se, na schůzky, rande, s kávou si přečíst několik stránek z oblíbené knihy nebo denní tisk. Nebo, jen tak si sednout a civět všude kolem. Tak jako já právě teď. Vytahuju foťák a chci udělat první fotku. Nejde zapnout. Co se děje? „Do prdele, baterka! “Zůstala na nabíječce“,nadával jsem si. „No jo, ještě, že neplánuju“ napadlo mě a opět jsem se usmál. Z přemítání o akumulátoru mě přerušil až pohled mladé dívky. S piercingem v pravém obočí. Přes své neuvěřitelně křišťálové oči a drobounkou postavu působí trochu přísnějším dojmem. Sedí opodál. Já sleduji ji, ona mě. Sedám si k ní. Představím se, stejně tak ona. Jmenuje se Alize. Následně jí zalichotím a řeknu, že je to sice nejkrásnější, ale zároveň taky prakticky první Švýcarka, kterou jsem viděl. Rozesmálo ji to. Rozesmálo ji to tak, že jsem se při jejím záklonu bál, aby nepřepadla dozadu. Rukama by se nechytla, těmi si zakrývala od smíchu otevřená ústa. Vypadala rozkošně. Její oči vypadaly o to víc nádherněji,když se jí v nich objevily malé slzy od smíchu. Povídali jsme si další půlhodinu, poté ji přišla kamarádka Pauline. Se svým, že nemám dnes kde spát jsem u Alize nevyhrál a místo v jejím pokojíčku pro dnešní noc jsem nevybojoval. Rozloučili jsme se.

Vracím se zpět do centra. Pár lidí se ptám, kde je nějaký obchod s elektronikou či fotolab, kde bych se mohl poptat po náhradní baterii. Půlka neví, další půlka mě většinou pošle úplně někam jinam. „Informace, ty blbče, vždyť si tam před asi dvěma hodinami vystupoval“, bleskne mi hlavou a vracím se zpět na místo, kde jsem asi před 120 minutami poprvé nahazoval krosnu na svá záda. Tam si zjišťuji vše potřebné a beru mapy. Mapu města, mapu Švýcarska. To bude můj průvodce, to bude můj delegát. Za dalších 20minut už se vybavuji s prodavačem v obchodě s příslušenstvím pro fotoaparáty. Baterii má – dobře. Ale vybitou – špatně. Je ochotný a domlouvám se s ním, jestli by mi ji přes noc nenechal na nabíječce s tím, že se pro ni v 9 ráno stavím. Vše vyřízený, to je dobrý, ale já nemám kde spát. A přeci nebudu první noc nenaplánovaného výletu platit za ubytování.

Koukám do mapy a hledám zelená odlehlá místa. Zelená = parky, ideálně. Něco nacházím. Jdu po svých, je první den a mám je pořád čerstvé. Přecházím přes nejrušnější ulice, jdu do kopce, jdu dál. Hustota lidí, domů a vysokých budov, tak jak je tomu v centru, slábne. Po několika desítkách minut, stranou od sídliště je sportovní park. Vcházím do něj a hledám místo, kde bych dnes mohl ulehnout. Ještě je světlo, času dost. Svléknu si triko a s ostatními si dám pár koleček běhu celým parkem. Běžím ale tak, abych se zbytečně nezpotil. Setmělo se rychle, v areálu zhasínají světla. Ideální se mi jeví roh mezi stranou vysokých hustých keřů a plotem z pletiva. Dnes večer, kdybych potřeboval vzít nohy na ramena, nerozdělávám stan, do spacáku si dávám peníze, na stan pokládám hlavu. Ležím s rukama za hlavou na zádech, snažím se usnout. Absurdní mi přijde představa toho, že ležím v trávě, pár set metrů od centra neuvěřitelně kosmopolitního města, finančního a obchodního centra nejen Švýcarska. Několik stovek metrů vzdušnou čarou je letiště. Absurdnější se to stalo za malou chvíli, když v keři 2 metry ode mě začne šustit igelitová taška. Beru mobil. Posvítím na ono místo a tam si připravuje spaní muž v otrhaném oblečení s plnovousem, mobil ihned zhásínám. Mlčím. Mlčíme oba. Nejsem si moc jistý, jestli se bojím víc já jeho nebo on mě. Doufám, že někomu dalšímu nezabírám místo a nepřijdou si to se mnou vyřídit. Vylézám ze spacáku a pro jistotu se přesouvám asi o 100m dál. Je klid, jasná obloha, za pár minut usínám.

Ze spánku mě kolem 5 ráno probouzí lehký déšť, okamžitě alarmuji. Kdyby mi první noc zvlhl spacák, bylo by to špatný, kdybych ho měl mokrý, byl bych v úplné prdeli. Jen co se sbalím, přestává pršet. Rozbaluju spacák, spím znova. Za hodinu ta samá situace. Za nedalekými stromy vidím opouštět areál nejspíš mého spolunocležníka z před pár hodin. Balím se a vyrážím do města. Je sice brzo, ale chci být včas v tom obchodě a cesta sem mi nějakou dobu trvala. Navíc se chci ještě projít městem. Včera jsem koukal na mapě na pár míst. Obcházím kolem Parc de l’Observatoire, kde dva muži tmavé pleti hrají šachovou partii na šachovnici nadživotní velikosti. Figurky posouvají prakticky svou vší silou a zatlačí jí na příslušné pole. S pozorováním končím a odcházím ve chvíli, kdy po několikáté jeden z dvou mužů dostane šach. Blíží se jeho konec. Víc vidět nepotřebuju. Dál se vydávám do bohémské čtvrti Carouge.

Po deváté hodině už kupuji nabitou baterii, sice stojí nehoráznou raketu peněz, ale peníze je asi to poslední, na čem mi kdy záleželo. Koukám do mapy a na kartón píšu název další destinace. U vjezdu do města na 4 proudové silnici zkouším stopovat. Čas letí, pro dnešek to vzdávám. Na nádraží kupuji jízdenku. Do odjezdu zbývá ještě nějaký čas. Vracím se k jezeru, možná s nadějí, že by tam mohla být zase Alize. Pletu se. Šel jsem tam ale za jiným účelem. Sedám na okraj jezera, kde je přivázaných několik lodí, sundávám triko a boty, nohy mám smočené ve vodě. Z báglu vytahuju Nutellu, Bohemku a bagetu, kterou jsem si koupil cestou z nádraží. Prstem na ni namažu vrstvu Nutelly, otevírám sekt. Asi jsem si to zasloužil. Pokřtil jsem první noc a za několik dalších desítek minut sedím ve vlaku a jedu směr Lausanne. Another day, another story. On the road again…
Autor marbul_ka, 14.01.2015
Přečteno 882x
Tipy 2
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter