Dopis z jachty

Anotace: Z dovolené na Mazurských jezerech v Polsku jsem poslala celkem tři dopisy, ve kterých líčím naši cestu i základní poznatky ohledně života na lodi z vlastní zkušenosti.

Drahý,  

  shodou neuvěřitelných náhod Ti tyto řádky píši z paluby lodi, jachty. Tvář mi hladí jemný vánek a v uších zní tiché hučení motoru a šplouchání vody. Je odpoledne, oblačno, před chvílí jsme se vydali na plavbu. To abych Tě uvedla do obrazu, protože právě tak, jako na tom obrazu od van Gogha to tady místy vypadá.  

  Abych byl kompetentní pro líčení života na lodi, píši Ti až po páru dní strávených na vodě. Tak snad abych už začala.  

  Prvního dne jsme se na palubu dostali až k večeru. Po dohodě se naše plavidlo odlepilo – nebo spíš odvázalo od mola, kotviště naší domovské mariny a jeli jsme při západu Slunce asi patnáct minut zakotvit na druhý břeh. V růžových mráčcích svítil Měsíc a později bylo nebe poseté hvězdami, krásnými hvězdami. Povečeřeli jsme na čínský způsob a uložili se ke spánku.  

  Ve tři ráno se mi u hlavy rozhučel motor.  

  Jelikož je na lodi málo místa, je tady všechno smrsknuté na minimální rozměr. S bráchou se tísníme v kajutě pod lavičkou, náš úložný prostor čítá jednu skřínečku se dvěma poličkami, o můj kufr (ne loďák! ten malý), zakopáváme při každém pohybu mimo postel. Koupelna je taky úplně minimální, jen co tam vejdeš jsi osprchovaný a strašně se musí šetřit s vodou. V naší úsporné kuchyni vaří vždy maximálně dva, slovy strejdy: ,, co si ještě nelezou na nervy “ a kolem skládacího stolku v podpalubí se vždy nacvakneme tak tak.  

  To jsem ale hodně odbočila, oblíkla jsem si tedy spěšně košili a vylezla na palubu, kde už první důstojník (taťka) s kapitánem (strejda) a jedním z plavčíků (mladší bratranec) řešili, jak to udělat, aby nám loď znovu, i přes kotvu neujížděla dál a dál od břehu. Ještě neměli dokotveno a už jsem byla zpátky v kajutce a pelešila se vedle bráchy, který se mě v polospánku vyptával, co jsem vyšpiónovala. 

  Pak jsme spali až do rána, teda do půl osmé. Po snídani jsme najeli do větší hloubky a poprvé se koupali. Voda je teplejší než naše řeka, takže jsem spokojená. Z přídě se skáče parádně. I šipka. Zpátky v naší marině jsme dotankovali vodu, uvařili si oběd a vyrazili na plavbu kanálem.  

  Kanály tady spojují jednotlivá jezera, no mají jednu zásadní nevýhodu – do kanálu nesmí loď jet s vykasanou plachtou ani postavěným stěžněm. Sundat to bez předešlých zkušeností je opravdu nepříjemný kousek hodný snažení. Po pravdě, zbytečně se do podobných akcí nezapojuji – jak tvrdila teta: ,, minule, když jsme jeli pouze ve třech, jsem celý týden na lodi nic nedělala “ a nakonec, kluci jsou silnější, tak jim to jde beztak líp.  

   V kanále se jede moc hezky, člověk se posadí na příď, na všechny na ostatních plavidlech se usmívá a mává a čeká, kdo mu zamává nazpátek.  

  Zaparkovali jsme přídí v rákosí a loď preventivně uvázali na břehu kolem stromu. Hoši nafoukali jejich zbrusu nový paddleboard a já se jala všem ukázat, jak mi to pěkně jde.  

  Co jsem do této chvíle vynechávala, byl všudypřítomný rybolov, který kluci provozují od chvíle kdy jsme vstoupili na palubu. Budiž jim ke cti, že jich nachytali dost, a na večeři jsme je měli usmažené. Nedala jsem si. Fazole mi je plnohodnotně vynahradily.  

  To jsem ovšem opět trochu uhnula, chtěla bych totiž ještě zmínit úžasnou koupačku s klukama. Museli jsme asi vypadat trochu komicky, ale takhle, z paddlu důstojně skočit? To je nemožné.  

  Po večeři jsme se uchýlili k filmu, který mě moc nebavil, ale usnula jsem po něm jak zabitá a vzbudila se až v devět. Byla to klidná noc, přesně jak všichni slibovali. Bryskně jsme se smočilia zastavili u mola pod polským Skyfallem, domem s nápisem James Bond 007 a koupili kartáček na zuby (který jsem pro samé štěstí nechala doma) a pečivo.  

Výhoda časté nutnosti sundávání stěžně spočívá v tom, že to jde čím dál snadněji a rychleji. Projeli jsme dalším kanálem a zaparkovali v lodní restauraci plovoucí uprostřed jednoho z jezer. Dělají se tu smažené tři druhy ryb s hranolky. Od každé jsem vyzkoušela kousek, chutnaly dost podobně, ne příliš rybově, spíš jako dobrá strouhanka.  

  Nyní už opět vysedávám na palubě, poslouchám zpěv tety a bratrance, který ho doprovází kytarou a mávám, tedy když se mi zdá pro to vhodná chvíle.  

  A tak to chodí na lodi. Vaří se, jí se, čte se, kotví se, zpívá se, fláká se a skáče po střeše. Prostě je tu hezky, i když třeba zrovna nesvítí Slunce. Zajímalo by mě, jak by se tu líbilo Tobě.  

  Snad jsem Tě tímto dlouhým líčením příliš nevyčerpala. Měj se krásně, ...