Víkend mimo reality

Doma jsem seděl celý týden, "vraj" nemocný jsem byl. Ve skutečnosti se mi prostě nechtělo mezi lidi. Zástupy cizích tváří, věty o ničem, kancelář, kam dopadá jen umělé světlo. Cítil jsem, jak se ve mně něco dusí.
Doma jsem seděl a přemýšlel, co dělat, jak být šťastný. Pak přišel pátek ráno a mě to doma už drtilo. Celý týden ve mě rostlo nutkání. Zabalil jsem si batoh a rozhodl se odjet. Měl jsem posledních 100 eur na kartě. Cizina volala. Už nechci bloumat po pražských ulicích a dělat, že mi to stačí.
Nakonec jsem se rozhodl: přes Vídeň do Bratislavy. Po půlnoci v sobotu jsem zamkl byt a odešel na autobus. Ve Vídní mě přivítalo vycházející slunce a s ním odešel i ten neklid, co mě celý týden svíral. Zmocnil se mě pocit svobody. Ten, který bych chtěl zažívat každý den.
Toulal jsem se mezi turisty s fotoaparátem v ruce. Vídeň znám, ale nikdy mě neunaví. Zase jsem ji viděl jinak. Detaily. Odrazy ve sklech, lístky v kašnách, úsměvy lidí, co se nikdy nepotkají znovu. Pocit, že žiju svůj sen, který jsem si zapomněl plnit.
Čas letěl neskutečně rychle – na hodinkách bylo dvě odpoledne a autobus z Vídně do Bratislavy právě odjížděl. Cesta byla krátká, jen hodina autobusem. Ani čaj, co jsem si objednal, nestihl vychladnout.
Bratislava sama o sobě je pro mě nudné město. Pokud jsi tam ještě nebyl, stačí ti půlden, abys prošel všechno podstatné – od Bratislavského hradu přes Modrý kostelík až po pár malých náměstíček. Nic zvlášť zajímavého tam nenajdeš.
Večer jsem se vydal na procházku podél Dunaje. Přede mnou tři mrakodrapy u Eurovei. O noční zábavě raději pomlčím – ulice byly prázdné, tiché. Připadal jsem si, jako bych se ve vzpomínkách vrátil na sídliště Zličín – to tiché předměstí na konci Prahy, kde jsou v noci slyšet jenom psi z Hostivic.
Druhý den skoro ráno mě čekala cesta vlakem z Devínské Novej Vsi do Vídně. Ve Vídni jsem nebyl poprvé. Za poslední rok tam jezdím, protože ji chci projít celou. Tolik krásných míst stojí za zastavení. A nestihneš je projít za tři dny. Někdy ani za týden.
Inspirace je tu na každém rohu. Naschmarkt, Spittelberg, kavárny, kde čas plyne jinak. Sedíš u okna, kolem tebe rušný život, a ty si jen do sešitu napíšeš: "Zůstaň tady."
Vídeň mě těší. Foťák necvaká bezmyšlenkovitě, ale cíleně. Lavičky, okna, tíně. Ulice, kde ticho zní jako hudba.
Ale i nejkrásnější den musí skončit. Odpoledne se lámalo do večera, poslední espresso, poslední krok ulicí. Hlavní nádraží. Nápis "Wien Hauptbahnhof" mě tentokrát nevítá, ale loučí se.
Autobus do Prahy odjíždí . Sedím u okna. Za sklem se vzdalují světla, tramvaje, fasády. A taky ten člověk, co před pár dny prostě utekl, protože musel.
Cesta zpět byla tichá. Ale ne prázdná.
Uvnitř mě něco zůstalo. Ten pocit, že kdyžkoliv můžu znovu sbalit batoh a prostě jít.