O jablkách, fotbalu, pivu a cestě na hrad

“Jak bych Vám to řekl. Podívejte, jablka jsou naprosto vším. Je v nich celý vesmír. Vy, my, naše minulost i přítomnost. Velká pravda a tajemství stvoření. Jsou životem samotným. Jeho zosobněním. Nic jej nevystihuje více, přesněji, a přitom s takovou stručností. Dejte jim čas a odmění se vám. Jakmile k tomu dojde, vyjeví vám, co zatím zůstávalo skryté. Nesmíte je ale šidit. Věnujte jim, co jim náleží a co zasluhují. Vždyť toho nechtějí tolik a oplátkou dávají tolik! Nic se jim nevyrovná! Vše ostatní můžete s klidem přehlédnout! Mně můžete věřit, vždyť jsem s nimi skoro celý život! Tak tolik jsem vám chtěl povědět,” pronesl postarší sadař sáhodlouze.
A to jsme se ho jen zeptal na cestu a zdali by mi při mé cestě kolem jeho sadu neprodal pár jablek. No dobrá. Nechal jsem ho zdvořile domluvit, vždyť toho byl plný a kolem ani živáčka. Vybraně jsem poděkoval a pokračoval podél sladce vonících stromů dál. Netrvalo pak dlouho a dorazil jsem do vsi. Tam na pečlivě udržovaném trávníku čutalo několik pupkatých tatíků do míče ve snaze dopravit jej do protivníkovy brány, což se za nespokojenosti řídkého publika ne a ne podařit. Dostal jsem při pohledu na tu jejich námahu žízeň a chtěl se jednoho z mručících fandů optat na hospodu. Ze slušnosti jsem nejprve cosi pochvalně poznamenal o výkonu funících borců. Snad jsem měl jít rovnou k věci.
“To víte, fotbal, to je přece všechno! Musíte mu dát, co si zaslouží. Energii, námahu, čas a až pak se to stane! Dostane se vám osvícení. Zříte velkou pravdu, kterou mohou nahlédnout jen vyvolení. Právě se na ně díváte. Já jsem také hrával, ale fotbal už mi řekl dost. Dal mi vše, co mohl a teď že se zase bude věnovat dalším. Zas dál že bude šířit tu svou věčnou pravdu. Ve fotbalu se totiž, pane, skrývá veliké poznání. Ta jednoduchost, ta prostota! Míč, brány a pot, čas a pak to přijde. Celý vesmír, všechno bytí od počátku až na věčnost. Věřte mi, není nad fotbal. Jakmile vás zachvátí, už nemusíte dál! Je v něm hloubka, život, existence, odvěké tajemství i čirost všehomíra a… kam to kopeš, leváku!” zakončil svérázně svou promluvu.
Tak dokonale mi zamotal hlavu, že jsem se o výčepu nedověděl zhola nic. Nevadí. Vyrazil jsem rovnou za nosem. Vítr příjemně foukal, slunce pálilo a za plotem štěkal pes. Vše, jak má na vsi být. Po několika krocích jsem dorazil na náves a tam za rybníkem vítalo mě průčelí místního pohostinství. Můj krok zrychlil, jak v moci fata morgány. Ba ne, tahle nálevna je pravá. Téměř vpadnu do dveří. Pár znavených štamgastů ani neodtrhne oči od obrazovky, jen hostinský na mě stočí rozjasňující se zrak, v němž září otázka: Co to bude? Pivo!
“Pivo! Samozřejmě! Co také jiného!? Vždyť pivo je základ všeho. Všechno se v něm zračí, vše objímá, vším protéká, přináší dobré a zas se jak zázrakem vrací. Je ztělesněním koloběhu života ve své podstatě. Když do půllitru nahlédnete, zříte příběh bytí, zrod, smrt a vzkříšení. A tak pořád dokola. Jasně, Karle, ještě jedno! Ale já o tom tak neumím vypravovat. Stavte se dole v pivovaru, tam chlapi vědí vše. To víte, maj ten zázrak takřka z první ruky a povím vám, jsou to klucí vybraní. Jako by je nějaká vyšší milost navštívila, nebo co. Jak říkám, jedno pivo, tady ho máte a jako byste nazřel tajemství smyslu veškeré existence. Jedno jediné obyčejné pivo, trochu otevřené mysli a nic víc už nehledejte! Tak na zdraví! právě jste našel, po čem jste celou dobu pátral!” popřál mi hostinský s pohnutím, div že mu nevytryskly slzy, když mi půllitr podával.
Beze slova a s očima vyvalenýma jsem jej přijal a zalil útroby tím tajemstvím, nebo čím. Na cestu k hradu, kam jsme právě toho dne mířil, jsem se jej už zeptat neodvážil. Popravdě mi můj dnešní cíl takřka vypadl z hlavy, a jak jsem upíjel, skutečně jsem začal uvažovat nad vyslechnutými slovy o jablkách, fotbalu a pivu. Dál jsem si ještě jedno, které mi výčepní se spikleneckým pomrkáváním natočil, a vyrazil dál.
Už se dnes raději na cestu ani na nic jiného ptát nebudu. Stejně zdejší jen ruším. Ví své a víc je nezajímá. Mají vlastní trasy a směřování a já zas své. Ty jejich však vedou jen jedním a stále stejným směrem a jiné pro ně nevidí. Jsou jim lhostejné. Fotbalista by kopl do piva a sadař zas s klidem rozšlápl míč. Kdežto já chci občas odbočit, sejít z cesty, ochutnat jablko, osvěžit se dobře vychlazeným pivem, přidat se k tomu, pak k jinému a potom si jít zas po svých dál, kam mě srdce pevně táhne. Snad si i něco málo odnést, vzít si to s sebou a nechat v nitru zrát. Třeba z toho něco bude. Něco jen a jen mého. Jako oni mají to své. Ale s mírou, pánové! Cožpak si naše cesty nejsou rovny? Cožpak stojí pivař nad sadařem? Kdepak! Ale jen jim to zkuste vysvětlit! Se zlou se potážete!
Tak jdu raději dál. Snad ten hrad najdu. Zkusím to trefit sám. A když ne, vyjde to zítra. Cíl je jasný. A po cestě je toho tolik k vidění! Však já tě najdu, hrade!