Cesta zapadajícího slunce

Poslední meditace před odletem. Necítím ani tolik stres na to, že za chvíli odlítám na měsíc někam, kde jsem nikdy nebyl mezi lidi, které jsem nikdy neviděl. Cítím spíš vzrušení, nadšení a nedočkavost.
Namelu si zrnka kávy. Bože, miluju vůni čerstvě namletý kávy. V klídku si vychutnávám ten úžasnej stimul kofeinu. Jedna z nejopojnějších drog, kterou jsem zkusil. Kávu si musíš vychutnat nerušeně, protože s ní se ti na chvíli zastaví čas a život plyne pomalu. Nikdy neporozumím lidem, kteří si koupí přeslazenej kelímek ,,kafe” za 150 kaček ve Starbucksu a řeknou ti: ,,Jó, já miluju kafe, nemůžu bez toho žít.” Ne, kámo, nepiješ kafe, piješ tekutej dortík. No nic, dosrkám poslední doušky a razím na letiště.
Mám strašně lehkou krosnu, až mě to na chvíli znervózní. Na zastávku přijede strašně narvaná tramvaj a já se do ní se svejma krámama deru co nejvíc opatrně. Připadám si jak slon v porcelánu.
,, Nechcete se posadit?” Ptám se tý starší dámy, přestože jsem v tý narvaný tamvaji stál vedle ní.
,,To je dobrý’’ pousmála se ,,mě ty schody a vstávání nedělaj nejlíp”
No já myslim, že s každým vyšláplím schodem a s každým vyvstáním jsme o trochu silnější.
Občas bych ty lidi v metru fakt zašlapal. Motaj se pod nohy a jsou všude. Je to však ideální zkouška trpělivosti. Ta je v životě důležitá.

Pokračování příště