Cesta zapadajícího slunce II

Letištní kontrola mě vždycky trochu vyvede z míry. Dneska už maj takový vymoženosti, že ti najdou zrnko tý nejmenší neplechy. Vím moc dobře, že nic nenajdou, ale stejně slyším vzadu ten hlásek, kterej říká: ,,No Járo, tak snad tam nenajdou zašantročenej pytlík s hulením, to bys asi nechtěl, co?” No, to bych fakt nechtěl. Je to však další zkouška k zachování klidu. To by se mělo trénovat. Každopádně, jak se zpívá v tý písničce od Mládka: ,, dopadlo to výborně, jsem jen trochu v šoku”
Miluju ten mezinárodní chaos na letišti. Všude slyšíte jazyky nejrůznějších kultur a národností. Úplně to ve mě probouzí takovej cestovatelskej zážeh. Z nějakýho důvodu si připadám jako z filmu s Indianem Džonsnem.
Co naopak nemiluju na letišti jsou ty ceny. Víte, já miluju sladký a děsně rád si někdy sednu do cukrárny na dortík, jen tak. Když si ale chci dát dortík na letišti a kouknu se na tu cenu za toho malýho paznechta, do kterýho bych dvakrát kousnul, tak mě hned chuť přejde. To bude ten žid ve mě. Radši to vydřim a koupim si laskominu až budu mimo letiště.
Je tady tolik lidí a každý má svou Cestu. Tahle myšlenka a fakt je tak uzemňující, (to je divný slovo, když na něj tak koukám, existuje vůbec?) když si uvědomíte, že vaše starosti a problémy jsou jen kapka v nekonečném oceánu lidského pokolení.
No, brána se otevírá, tak já se jdu nalodit.
…