Cesta zapadajícího slunce III

Ihned po nástupu na palubu na mě vybalej nějakou maďarštinu či co. Přišlo mi to jak breptáni malejch dětí. Strašně zajímavý jak se tokem času dokážou vytvořit nejrůznější řeči.
Vždycky mi přijdou vtipný ty bezpečnostní pokyny. To jak je posádka dokonale synchronizovaná, když vám ukazujou, jak si zapnout pásy a kudy máte utíkat v případě karambolu. Připomíná mi to akrobatický divadlo. Letadlo se zanedlouho dává do pohybu a poslední písnička, co mi hraje v uších, je Knockin’ on Heaven’s Door od Boba Dylana. Snad to není Znamení. Pilot tomu nahulí až mě zatlačí do sedačky.(moje oblíbená část letu) Stejně je zajímavý, že se tak obří těžkej krám dostane do vzduchu. Člověk je schopnej neuvěřitelnejch věcí, když chce. Poslední dobou mě všechno nějak fascinuje. Během letu toho moc nenaděláte, ledva ci odpočnout, což v těch sedačkách jde těžko a mě už po půlhodině nohy říkaj, že by se prošly. Nejsem moc zvyklej dlouho sedět na jednom místě. Takže se pořád kroutim jak užovka.
Na letišti se mam potkat s Luisem, mladým jinochem z Anglie. Čekám tam na něj asi hodinu a půl, protože se jeho let kvůli bouřce zpozdil. Nevyzpytatelný a neodvratitelný zásah vyšší moci.
Krátím si chvíli pamlskem u letiště. Řekl bych, že to bude místní vyhlášená laskomina, protože si tady na ní ještě mnohokrát smlsnu v nejrůznějších formách.
Konečně si podáváme ruce. Luis na to že přistál do největších veder jižní Evropy, je oblečenej dost… no po anglicku. Nosí kostkovaně zelenou flanelku zapnutou skoro až ke krku, zelený kapsáče a pevný kožený boty. Já měl svoje sandály.
,,Není ti v tom vedro?” Jedna z prvních vět, která ze mě vypadne.
,,Vůbec ne, cejtim se v tom fajn, navíc v anglii byly teď studený dny.” Má můj obdiv, já bych se upek.
Musíme se teď z letiště dostat metrem na vlakovou zastávku a mě se vybil mobil.
,,No, tak je to asi na tobě.” Říkám mu s úsměvem a klidem.
.
.
.
Všechny dialogy byly v angličtině, ale já to překládám rovnou do češtiny.