Cesta zapadajícího slunce VI

V prvních dnech se mě pořád zmocňovala taková melancholická nálada. Bylo to dost divný. Z nějakýho důvodu se mi začalo stýskat po Francii, kde jsem byl minulý léto. Prostě po těch lidech, prostředí, zážitcích a nových zkušenostech. Člověk ale nemůže bloumat v minulosti moc dlouho, jenom to mate mysl. Musí se učit od okamžiku. A skutečně, jakmile jsem vzal do rukou rejč a lopatu a začal dělat, ta melancholická nálada odešla a už se nevracela. Při práci člověk přijde na jiný myšlenky. Jak říká Robinson Crusoe: Práce je matka cností a zahálka hříchu. Takže teď se tu budu trochu rozepisovat o práci. Laura vyžadovala, abysme makali aspoň 5 hodin denně. Což je naprosto v pořádku a přijatelná suma. Jen mi nějak vadilo jak to podala, tak jako stroze a suše. Minulej rok v tý Francci to bylo víc uvolněný takový. Možná proto, že ty lidi u kterých jsem býval, byli svobodný hipíci a měli to všechno se zdravým rozumem na háku. Laura byla, jak už jsem psal, taková úzkoprsá pedantka na všechno. Ale to tu nebudu rozebírat. Práce. O tom chci psát. Vykonávali jsme samou manuální práci. Stavěli, bourali, překopávali, předělávali a celkově toho bylo dost. Byl to úžasnej rehab na sluníčku, na tom spalujícím slunci teplýho jihu. Nestěžovali jsme si, ikdyž toho občas bylo moc a pomalu jsme skoro padali na hubu. Člověk by mel bejt rád za jakejkoliv pohyb. - ,,Studna nefunguje" - říká mi Laura. - ,,Jak že nefunguje?". Nevim jestli jsem to zmiňoval, ale Laura měla na zahradě dvě velký studně, ve kterých bylo čerpadlo a elektřina. ,,No proste, jak si tam sekal ty ostružiny, musel si poškodit kabel co tam vede". Tak on tam byl kabel. Ona mě pošle sekat ostružiny a plevel na místo, kde ji vede kabel od studně a neřekne mi to. Jdu to zkontrolovat a skutečně. K mýmu údivu nalézám kabel, kterej většinou vede pod zemí, ale zrovna tady na tom místě byl skoro na povrchu. Jo, byla to moje práce. Rejčem jsem ho skoro přesekl, když jsem tam v absolutním deliriu z vedra řádil a vykopával ty zatracený ostružiny. - ,,Stalo se co se stalo, nevěřím na náhody" říká mi pak Laura. Hezká ukázka jejího ezo přístupu. Naštěstí to opravil její známej elektrikář nebo co. Podobná věc se nám stala s Davidem ještě jednou, když jsme ji rozšiřovali kus cesty a podél ní stavěli kamennou zídku. Lauře v ty cestě vedla trubka od zavlažovaní na zahradu. Opět se nám to neobtěžovala říct, když nás tam poslala s krumpáčema a lopatama. No a co se nestalo žeo. Tu trubku jsme asi na dvou místech zrušili. Ach jo, nepoučila se. Naštěstí se to taky jednoduše opravilo. Takže nějak takhle to tam probíhalo. Člověk se toho zkoušením naučí spoustu.