Pod kopci Vysokých Tater

 

Pod kopci Vysokých Tater leží město, které si žije svůj vlastní život. Poprad.

Na mapě možná jen jedno z mnoha měst Slovenska, ale pro mě je to místo, kde se kříží minulost s přítomností.

 

Město, které má pevné základy, a přesto se mu říká brána do hor. Stačí zvednout hlavu a nad ním se rýsují ostré štíty – Gerlachovský, Lomnický, Slavkovský. Ne vždy je však uvidíš. Tatry jsou náladové. Někdy se odhalí v celé své kráse, jindy je přikryjí těžká mračna a před očima zůstane jen jednolitá bílá stěna, jako kdyby se hora rozhodla schovat svůj příběh.

 

Po dlouhé době se vracím. Vlaky stále přijíždějí a odjíždějí, ale nádraží už není to, co kdysi. Přibyly nové budovy, jiná světla, cizí rytmus. A přece – když z perónu zahlédnu na okamžik zasněžené vrcholky, vrací se mi dětství. Vzpomínky na ranní mrazy, kdy jsme se třásli cestou do školy, na vůni uhlí a dým, který stoupal z komínů.

 

Řeka Poprad si dál nese svůj příběh. Teče klidně, jakoby věděla, že tu byla dřív než my a zůstane i potom. Domy, které pamatují více zim než já, stojí trpělivě a dívají se k horám, jako věční svědci. Rána tu bývají čistá, ostrá, s tichem, které připomíná, že svět se teprve probouzí. Mlha se líně rozlévá od Ganovců přes Květnici, stéká dolů a přikrývá město jako těžká peřina.

 

Toulám se ulicemi. Paneláky stojí dál na svých místech, šedé i barevné, hřiště, kde kdysi zazníval smích, teď působí tišším dojmem. Všechno je povědomé, ale přece jiné. Potkávám tváře, které mi kdysi byly známé. Spolužáci, sousedé, lidé, s nimiž jsem prožil desítky obyčejných dnů. Teď procházejí kolem bez povšimnutí, jako bych byl neviditelný. Nejspíš mě nepoznávají. Možná se změnili oni, možná já. Čas rozdělil naše cesty a já jsem tu jen cizincem ve vlastním městě.

 

Na náměstí se zastavím. Dva kostely, tichá zvonice a socha světců, dar pana Telenského. Jeho jméno vyryté do kamene přečkalo generace, zatímco lidé kolem spěchají bez povšimnutí. Kdysi tohle náměstí bývalo středem života. Dnes působí spíš jako kulisa, která trpělivě čeká, až si někdo znovu vzpomene.

 

Pod kostelní věží najdu kavárnu. Uvnitř je teplo, police plné knih, vůně kávy se mísí s tlumeným šumem rozhovorů. Sedám si k oknu. Venku vidím ženy spěchající z trhu, děti, jejichž smích je jasný a bezstarostný, i starého muže, který stojí před sochou a dívá se k horám, přestože dnes jsou skryté v mlze.

 

A v tom okamžiku to cítím. Ne od lidí, ale od města samotného. V jeho tichu a skrytém dechu je něco, co mi chybělo – duše Popradu. Tu nepoznáš ve spěchu, jen když se zastavíš. Je ve vůni ranní rosy, v pohledu na vrcholy, které se vynoří jen na vteřinu, v šumu řeky, která si pamatuje příběhy všech, kdo tudy prošli.

 

Když odcházím z kavárny, mířím dál, až k Tatranské galérii. Ta stará budova někdejší elektrárny stojí trochu stranou, a přesto v sobě nese cosi výjimečného – spojení historie a současnosti. Uvnitř se teď koná výstava Banksyho. Je zvláštní vidět jeho ironické a provokativní obrazy právě tady, v Popradu, na dohled od Tater.

 

Vcházím dovnitř. Betonové stěny a cihlové klenby kontrastují s barevnými plátny a plakáty. Banksyho díla působí jako zrcadlo – ukazují svět jinak, než jsme zvyklí. Na ulici jsem před chvílí viděl spěchající lidi, tady se zastavuji před obrazem malého vojáčka s růží v ruce. Najednou mám pocit, že Poprad a Londýn nejsou tak vzdálené světy, že i sem proniká stejná touha po svobodě, po vyjádření, po otázkách bez jednoduchých odpovědí.

 

Výstava přitahuje lidi různého věku. Mladí fotí telefony, starší se tiše dívají, každý hledá vlastní význam. Já nacházím zvláštní spojení – mezi horami venku a provokativním uměním uvnitř. Mezi tichem Tater a hlasitým poselstvím Banksyho. Oba světy mají něco společného: nutí tě zastavit se a přemýšlet.

 

Když vyjdu ven, vzduch je chladný, Tatry stále schované za mraky. Ale v hlavě se mi honí myšlenky. Poprad je město kontrastů – staré domy a paneláky, kavárenský klid a ruch ulice, příroda na dosah a světové umění v galérii. Všechno se tu potkává.

 

A večer, když město utichne, vyrážím ještě na cyklistický chodník vedoucí podél železniční tratě. Tam, kde lampy slábnou a ticho sílí, zvedám hlavu. Nad sebou mám nebe, jaké ve velkých městech neuvidíš. Mléčná dráha se táhne přes celé údolí jako stříbrná řeka, hvězdy září tak jasně, že se zdá, jako by ses jich mohl dotknout. Krok za krokem cítím, že právě tohle je skutečná duše Popradu – spojení města a přírody, přítomnosti a věčnosti.

 

A tehdy to cítím nejvíc – Poprad není jen brána do Tater, jak se o něm často říká. Je to město, které má vlastní tvář, vlastní hlas. Někdy slabý a skrytý, ale když se zastavíš a díváš se dost dlouho, uslyšíš ho. A i když mě tu lidé možná už nepoznávají, já sám si Poprad pamatuji – i s jeho mlhami, kavárnami, řekou, galérií a noční oblohou, která se nade mnou otevřela jako nekonečný příběh.

 

Fotogalerie https://www.facebook.com/share/r/177sirpe2s/