Za jeden den půl Evropy

Bylo pondělní ráno a já vyrážel za dalším dobrodružstvím. Tentokrát jsem necestoval sám — s maminkou jsme se rozhodli strávit den v Drážďanech.

Ranní vstávání, rychlé balení a přesun na autobusové nádraží byl jeden velký chaos. Praha se probouzela do ranní špičky, auta se sunula krokem a já nervózně sledoval čas. Zdálo se, že město se dnes rozhodlo bojovat proti každému, kdo pospíchá.

Po nečekaném zdržení jsme přece jen dorazili na Roztyly. Autobus jsme chytli o pár minut, a úleva, když jsme dosedli na sedadla, byla téměř hmatatelná.Jenže cesta Prahou byla utrpením. Trasa, která jindy trvá pár minut, se dnes změnila na hodinové popojíždění. Jen jsem se pousmál a v duchu si říkal:„Kde soudruzi udělali chybu? Proč radši nepostaví pořádný obchvat a cpou peníze do tramvají přes centrum?“Jakmile jsme konečně opustili Prahu, nervozita opadla. Slunce prosvítalo okny autobusu, občas ho přikryla jemná mlha, a den najednou vypadal nadějněji.

A pak přišlo překvapení — autobus zastavil na hranicích. Kolem nás německá policejní auta, mamka okamžitě zpozorněla.Motor utichl, policisté obcházeli autobus… a náhle se otevřely dveře. Vstoupili dovnitř a stroze pronesli:

„Passport, please.“

V ten moment jsem se neudržel a začal se smát. Mamka se na mě otočila s pohledem „ty ses zbláznil?“ a připomněla, že naposledy ji kontrolovali, když jela do Polska na nákupy — před pětatřiceti lety.Kontrola proběhla hladce a po pár kilometrech se před námi otevřely Drážďany.

Počasí nás překvapilo — na prosinec až neuvěřitelně teplo. Slunce, jasná obloha, a cesta k historickému centru lemovaná vánočními trhy. Každý jiný, každý s vlastní atmosférou. Tu ruské kolo, tam kolotoč, vůně svařáku, jehličí, perníčků i čerstvě pražených kaštanů.

A pak mamka najednou zmizela v uličce u Stallhofu. Vešli jsme dovnitř, prošli bránou… a jako bychom vkročili do středověku.

Stánky, vlajky, prodavači v dobových oděvech. Malé zakleté náměstíčko, které nás vytrhlo z reality.

Jakmile jsme vyšli zpět na denní světlo a zamířili k nábřeží, Drážďany se před námi rozevřely jako velké plátno.Labe teklo pokojně, slunce se lesklo v jeho hladině, mosty a lodě tvořily širokou scenérii, která je jiná než pražské břehy Vltavy. Otevřenější. Svobodnější.

Mamka se zastavila a povzdechla:„Víš, tohle mi připomíná Budapešť.“A měla pravdu. Ten prostor, monumentální siluety, klidná síla řeky — všechno mělo budapešťskou atmosféru.Chvíli jsme stáli mlčky, lodě se jen lehce pohupovaly, lana vrzala o kov a v dálce cinkl lodní zvon.Pak mamka dodala se smíchem: "A támhle je to zase jako Bratislava.“

Musel jsem uznat, že má pravdu podruhé — ta vůně vody, zvuk motorů lodí, otevřená rovina bez vysokých domů. Bratislava na dohled, aniž by člověk musel překročit hranice.

Když jsme přecházeli přes Augustusbrücke, zastavil jsem se.Je to místo s jedním z nejkrásnějších výhledů na celé město.Mamka se opřela o zábradlí a tiše řekla:„Drážďany jsou zvláštní. Trochu Budapešť, trochu Vídeň, trochu Bratislava… ale pořád mají něco svého. Něco, kvůli čemu se sem chce člověk vracet.“

A měla pravdu.

„My ani nemusíme cestovat,“ napadlo mě. „Stačí přijít sem a máme půl Evropy na jedné promenádě.“

Na Terrassenufer hrál mladý muzikant; jeho tóny se mísily se zvukem vody. Lidé se fotili u zapadajícího slunce, děti se smály mezi světýlky trhů, občas se ozval výkřik z kolotoče.

Pokračovali jsme směrem k Zwingeru.Prošli jsme kolem Theaterplatzu, kde osamoceně stojí Semperoper, a když jsme vstoupili do Zwingeru, čas se znovu zastavil. Barokní oblouky, dlouhá zahrada s fontánou — jako bychom vstoupili do obrazu starých mistrů.

„Tohle mi připomíná Schloßhof,“ řekla mamka.

Drážďany jsou město, které dýchá minulostí. Navštívil jsem je už několikrát, ale vždycky mě překvapí něčím novým. Je to jiné než Praha s Hradčany, jiné než Vídeň se Stephansplatzem.

A teď, před Vánoci, když se touláme s mamkou večerním Altmarktem, kde voní pečené prase a z kolotoče se ozývá dětský smích, se ve mně něco probudí.Každý stánek je originální, vyzdobený vlastní pohádkovou tematikou. Nejsou to pražské trhy — stejné dekorace, stejné stromečky, všechno tak nějak nucené. Tady je to jiné. Živé. Opravdové.

Den pomalu končí, autobus přijíždí na stanoviště a my se vracíme zpět do Prahy.Cesta už není dlouhá, ani jsme se nenadáli, a mezi krajinou se začaly zvedat první pražské bytovky — tiché znamení, že náš malý výlet skončil.