Město v probuzení

Byl to den jako každý jiný. Ranní nervozita v tramvaji se dala cítit. Po dlouhém čase se nad městem objevily první sluneční paprsky. Každý spěchá do práce, studenti v tramvaji řešili, jestli dnes budou psát písemky. Jen já jsem bezstarostně seděl, bez jasného cíle, a nechal se unášet ranní Prahou – přivítat slunce.

Hradčany. Odtud je město jako na dlani. S fotoaparátem v ruce se procházím náměstím, kde vidět jen pár turistů, kteří si také přivstali, aby zachytili krásu okamžiku. Místní fotografové se tu střetli, zřejmě s podobnými myšlenkami. Slunce roste a naproti němu měsíc pomalu usíná.

Nepřestávám se pohybovat, břicho se ozývá – mám hlad. Zastavuji se u malého stánku, kde si lidé kupují snídani s kávou. Malé croissanty, rohlíky, horká káva. Sedám na lavičku na Staroměstském náměstí, sleduji kolemjdoucí a pomalu ochutnávám svůj ranní pokrm. Ten klid, vůně čerstvého pečiva a káva, to všechno mě na chvíli uklidní a dovolí mi jen být.

Pomalu míjím Karlův most, který zívá prázdnotou. Jen pár lidí kolem mě prochází, a v mysli se mi mihne myšlenka, že místo pozorování bych ráno možná měl proběhnout – možná bych se cítil lépe. Poslední pohled na Karlův most: zapadající měsíc a sluneční paprsky, odrážející se o Pražský hrad.

A pak se čas na chvíli zastavil. Lidé kolem mne chodí, město ožívá a já přemýšlím, jestli je to, co mě naplňuje. Když jsem se před deseti lety přestěhoval do Čech, chtěl jsem tady žít, budovat, být součástí. Teď, když se rozhlížím kolem sebe, zjistil jsem, že tento způsob života mi nevyhovuje. Vidím jen stejné tváře, žádné ambice, jen povinnost přežít.

Foto :https://www.facebook.com/share/r/1AHU2seg9B/