Osudový večer - 2. kapitola

Anotace: Měla to být jen krátká povídka ale napadlo mě pokračování. Doufám, že nejen já jsem zvědavá, jak to nakonec s Leou dopadne =)). Ehm a za ten pravopis minule se omlouvam, nějak jsem si to po sobě nepřečetla =)

Lea se vznášela v tichém vesmírném časoprotoru. Cítila se až neuvěřitelně dobře, všechno trápení lidského světa bylo tam dole a ona tiše proplouvala mezi hvězdami. Byla zde spokojená, čas zde neznamenal nic, připadala si jakoby tam byla odjakživa. Když najednou kdesi zdálky uslyšela něžný ženský hlas. " Leo probuď se, někdo tě potřebuje. Slyšíš? Hned." Lee se odsud ale nechtělo a zaprotestovala. "Proč, vždyť jsem posmrti, kdo by mě mohl potřebovat, líbí se mi zde. A kdo vlastně jsi, že mi něco takového přikazuješ?" Hlas se ozval znova, tentokrát ovšem mnohem naléhavěji a zoufaleji než před tím. "Leo, vstávej hned! Ty přece nejsi mrtvá. Rychle nebo zemře člověk, kterého miluješ a obě budeme ztraceny." Lea se začínala probouzet ale ještě pořád si nebyla jistá jestli chce."No tak mi alespoň řekni kdo jsi?" Hlas odpověděl, nyní už skoro křičel. " Jsem Arien. Ostatní otázky ti zodpovím potom ale teď už prosímtě vstávej!"
Lea se najednou prudce nadechla a otevřela oči. Byla opět na břehu řeky. Promnula si oči a snažila si vzpomenout co se vlastně stalo. Pak opět uslyšela Arien, jakoby z nitra sebe samé. " Otoč se rychle, neboj se vše udělám za tebe." Lea se zvedla a otočila se směrem, který jí Arien vnitřně ukazovala. V tu chvíli si na vše vzpomněla. To co viděla ji vyděsilo a z úst ji unikl výkřik. Muž, který ji předchvílí, jak si myslela zabil se o to samé pokoušel u Marka. Ten byl očividně v bezvědomí a rudovlasý muž se nad ním skláněl. Ve chvíli, kdy Lea vykřikla prudce otočil hlavou a na jeho obličeji byl vidět úsměv, který ho činil ještě zlověstnějším. Nechal Marka být a blížil se k Lee. " Ale, ale panenka se nám už probrala?! Tak co Arien jak se cítíš? Teď konečně poznáš jaké to je žít s mým prokletím. Poznáš chuť krve a nesnesitelnou touhu po další!" Jeho úsměv mrazil Leu až do morku kostí. Najednou však ucítila jak se jejího těla zmocňuje mysl Arien, nechápala to ale věděla, že bude lepší ji v tom nebránit. Arien začala promlouvat jejímy ústy. "Konečně Arloku! Udělal jsi chybu, ano za těch pár staletí co spolu bojujeme jsi ji konečně udělal. Máš pravdu jsem stejná jako ty ale mám i svou sílu. A hlavně si zapomněl na svou jedinou výhodu, kterou si proti mě kdy měl a to na mé srdce! Milovala jsem tě, a proto jsem tě nedokázala zabít ale teď..Teď slyšíš pouhý otisk mé duše uvnitř této dívky. A věř mi, že srdce Lei k tobě pociťuje pouze čistou nenávist. Myslím, že dnes to rozhodneme, co říkáš?" Arlok pozorně naslouchal a jeho úsměv se vytrácel. Za to na Leině tváři se vytvářel krásný úsměv spokojenosti. " Ještě nejsem mrtvý Arien, víš, že i tak to nebude jednoduché. Nejsi tak bláhová. Ano dnes se to snad rozhodne." V tu chvíli ucítila Lea jak každou částečkou jejího těla začíná proudit neuvěřitelná síla, v její ruce se najednou objevil dlouhý zářivě stříbrný meč. Cítila jeho lehkost a sílu. Přihlížela celému výjevu jako divák v kině. Ale věděla, že musí Arien podpořit a co nejvíce jí usnadnit manipulaci s jejím tělem, pokud nechce zemřít. "Takže obvyklá pravidla Arloku. Já nepoužiju kouzla a ty zas hypnozu." Arlok jen tiše přikývl, vytáhl svůj těžký meč s rudě zářící čepelí a postavil se do bojové pozice. Okolo dvojice se zvedl obrovský vítr ale ani jeden si toho nevšímal. V Arlokových očích se zaleskla touha zabíjet ale také smutek nad sebou samým, to však jen na chvilku.
Oba dva se proti sobě rozběhli a ocel zazvonila o ocel. Arien se pohybovala s ptačí rychlostí i lehkostí a zárověň s neuvěřitelnou sílou. Arlok zatím útočil, byl tvrdyý a precizní. Nyní byl chladnokrevný lovec a snažil se ulovit největší kořist svého života. Bojovali dlouhé hodiny. Ladně přecházeli za vzduchu na zem a naopak. Okolo nich neustále zuřil vítr a trhal stromy z kořenů. Lea začínala mít strach o Marka ale nemohla nic dělat. Cítila jak Arien opouští síly ale Arlok neustále dorážel, nevěděla kdy to skončí ale začala se jí zmocňovat panika. V tom se ale Arlok prudce otočil a když viděla jeho tvář znova... tentokrát až neuvěřitelně něžne se usmál a promluvil. " Tak příště Arien, právě vychází můj druhý nejhorší nepřítel, samozřejmě po tobě." Zaplál obrovským plamenem a byl pryč. Arien společně s Leou prudce dopadla na kolena a lapala po dechu. Byla naprosto vyčerpaná. Teď bylo tělo opět Lei, teprve teď pocítila, jak ji bolí svaly a jak se nemůže pořádně nadechnout. Najednou se jí zatočila hlava a opět omdlela. Teď už ale byla v bezpečí. Na obzor se vyhouplo slunce a ona cítila jak jí rozehřívá stuhlé svalstvo. V mysli jí ovšem vyplulo na povrch spoustu otázek ale jedna byla nejzásadnější a nejvíc ji pálila. Kdy zas uvidí Arloka? Zachrání ji i příště sluneční svit?